Dyž to řikáš ty...

Dovolil jsem si na svém blogu zpochybňovat tvrzení předního českého sexuologa, víceméně jsem se vysmál nositeli Nobelovy ceny, vyjádřil jsem neúctu k panu prezidentovi a jeho oblíbencům, ba i s profesionálním filosofem jsem si tak trochu nesouhlasil a hodlám v nastaveném trendu pokračovat a rád si (debatně) bouchnu do sebevětšího protivníka, budu-li mít důvod se domnívat, že jsem pravdě blíže než on.

Současně jsem už v privátní debatě s různými lidmi několikrát lehce přivybuchnul, když mi bylo řečeno "Když to říkáš ty, tak to bude pravda...", kterážto věta mne skutečně irituje až za hranice všedních dnů. A samozřejmě jsem se setkal i s opačným tvrzením, ve stylu "A kdo jsi ty, že si dovoluješ oponovat Autoritě, tobě věřit nebudu, když Autorita říká opak", které mne v některých případech (viz dále) irituje zcela ekvivalentně. Jedná se totiž v obou příkladech o argumentum ad verecundiam, neboli odkaz na věhlas (někdy známé rovněž pod termínem ad auctoritatem/ad auctoritas, které ale, domnívám se - není tak docela významově identické, respektive je významově užší).

Vždy jsem byl zastáncem názoru, že argument má být posuzován sám o sobě a ve vztahu k reálným datům, bez toho, kdo ho řekl a za jakých podmínek. Je to nejen proto, protože každý se může mýlit, a každý se také nevyhnutelně mýlí. Je to i proto, že vysoká inteligence či kvalifikace není nijak magicky propojena s kvalitou charakteru a  i inteligentní odborníci mohou lhát ze zištných důvodů (a nejsou jen zištné důvody materiální).

Podívejme se tedy na to, co přesně je argumentum ad verecundiam, jak jej rozlišovat a jak jim odpovídat.

Především je nutno si uvědomit, že ne každý odkaz na autoritu je automaticky vadným argumentem. Není autorita, jako autorita. Podívejme se tedy na různé druhy odkazu na autoritu a na to, jak si argumentačně stojí.

Odkaz na konsenzus odborníků či na typický odborný názor.

V této podobě je odkaz na autoritu platným argumentem, a to i v případě, že by argument byl faktograficky chybný. Už vidím, jak při čtení tohoto řádku někomu spadla brada a někdo jiný si začal klepat na čelo, popřípadě svraštil obočí z pocitu, že jsem říkal kdysi něco jiného (což jsem říkal). Podívejme se na to tedy blíže.

Data o realitě, jež máme k dispozici, jsou nevyhnutelně nedokonalá a námi dále nedokonale interpretovaná. Současně ke každé problematice je k dispozici více dat, než je možné pro kteréhokoliv jedince zpracovat. Ke každé problematice mají ale největší množství přístupných dat po ruce právě odborníci na tuto problematiku, a ti jsou současně vybaveni znalostmi pro jejich adekvátní a smysluplnou interpretaci.

A i když se i odborný konsenzus může mýlit, dokud nebude v důsledku dodání lepších dat odborné komunitě změněn, jedná se o stanovisko ověřitelně nejblíže pravdě, a proto stanovisko pro amatéry oprávněně autoritativní.

Odkaz na izolovaného odborníka "rebela".

V této podobě se již jedná o logický klam. Jak již bylo řečeno, ani vědci nejsou prosti osobní podujatosti, konfliktů zájmů, sobectví, hlouposti a dalších drobných i větších charakterových vad, takže mohou se mýlit či dokonce lhát i v oblastech své expertizy. Pravděpodobnost, že nějaký izolovaný odborník čůrající proti větru má pravdu, je mizivá, ne každý je Einstein. Plus samozřejmě pokud příslušný odborník skutečně pravdu má a dokáže to podložit daty, tak záhy (dnes v řádu let, maximálně desetiletí) už proti větru nečůrá, protože se ten vítr otočí podle něj.

Dokud si ale nevybojuje svůj zápas v akademické aréně se sobě rovnými, amatéři mohou sice sázet na výsledky zápasu, ale s vědomím značného rizika prohry. A říkat dopředu, kdo vyhraje, natož to používat jako argument, má stejnou argumentační váhu jako hádání z čajových lístků. Rovněž nesouhlasí-li někdo s odborným konsensem a poslouchá jen odborníky či čte/prezentuje publikace pouze tento jeho názor podporující, dopouští se současně argumentační chyby přebírání třešní.

Odkaz na studium a inteligenci.

"Strávil jsem poslední léta studováním toho a onoho a jsem čupr chytrej pašák, proto moje slovo platí a odborníci ať se jdou vycpat!"

Ehm. Hm. Auvajs. Tohle určitě někdo pochopí špatně. Inu, osud.

Ne. Obsah téhle věty je jedna z největších hloupostí, jež může amatér vypustit z klávesnice místo argumentu. Bez ohledu na to, kolik článků si kdo o něčem přečte na internetu a kolik o tom přečte knih, a bez ohledu na to, jak vysoké mu naměřili IQ či délku reprodukčního orgánu, pokud dospěje k závěrům diametrálně se lišícím od odborného konsenzu, něco je špatně, a dost pravděpodobně to není odborný konsenzus. I když o sobě toto prohlásí nepochybně vysoce inteligentní kvantový fyzik ohledně globálního oteplování*, pořád ještě to neznamená, že má pravdu on a klimatologové ne, a to i kdyby byl chytřejší než oni všichni dohromady.

Mimo jiné i proto, protože oni odborníci dohromady dotyčné problematice nepochybně věnovali mnohonásobně více člověkohodin a zpracovali mnohonásobně více syrových dat. A také proto, že to byli právě tito odborníci, kdo primárně dali data na internet a do knih.

Odkaz na slavnou celebritu

Tohle je vlastně logický klam argumentum ad verecundiam ve své nejčistší, nejryzejší a argumentačně nejhloupější podobě. Ať už je onou celebritou playboyová kráska, slavný herec, prezident Absurdistánu či držitel Nobelovy ceny za cokoliv, to, co řeknou mimo oblast své expertízy, má stejnou váhu jako prohlášení Pavla Rákose z Mokré Lhoty. Jedná se o určitou formu deduktivního logického klamu non sequitur - od věhlasu nevede žádná logická cesta vedoucí k věrohodnosti.

Ačkoliv se jedná o logický klam, tak je hojně a úspěšně využíván zejména v propagandě, například v předvolebních bojích, a samozřejmě v reklamě. Využívá a zneužívá částečně nejspíše vrozené tendence lidí následovat charismatické jedince.

Seznam "silných" jmen

Velmi často se lze setkat s argumentum ad verecundiam ve formě více či méně dlouhého seznamu jmen. Například petice proti globálnímu oteplování, která je údajně podepsána 30.000 vědci z celého světa a podobně. Nebo komentář na blogu obsahující několik (až několik desítek) dostatečně odborně či slavně znějících jmen, občas i s jedno/dvou větnými citáty podporujícími to či ono stanovisko (občas se tak jedná o kombinaci s logickým klamem dolování citací).

V této podobě se již většinou jedná o jasnou debatní faleš, o manipulativní snahu prosadit své stanovisko stůj co stůj bez použití dat. Názor sebevětšího množství matematiků nemá sebemenší vliv na validitu nějaké vědecké teorie a vice versa. A tak začne-li někdo v debatě střílet od boku slavná jména, je na čase opustit diskuzi. Protože to není argument použitý člověkem hledajícím pravdu, ale argument manipulátora, a debata nemá smysl.

Co tedy s tím vším?

Je důležité neztrácet ze zřetele, že konečným arbitrem veškerého lidského poznání je realita. A tu naše názory nezajímají ani v nejmenším. Proto jsem si dovolil nesouhlasit s Radimem Uzlem - nevyjadřoval totiž odborný konsenzus, nýbrž svůj izolovaný, černobílý názor pro jehož vyvrácení stačilo najít v celém širém světě jednoho jediného prokazatelného bisexuála a mě byla známa vědecká studie přesně toto dokazující. Proto jsem si dovolil vysmát se držiteli Nobelovy ceny - vyjadřoval se k problematice mimo jeho oblast expertízy a jeho názor tudíž nemá o nic větší cenu, než můj, a navíc použil větší než malé množství logických flapsů. Proto si nectím výroky a názory našeho pana prezidenta a jeho oblíbenců - snaží se sami sobě dodat auru vědoucnosti a považují svůj laický názor za nadřazený názoru odbornému.

Autorita netvoří informovanost. Informovanost vytváří autoritu. A jen autorita vytvořená na základě informovanosti je skutečnou autoritou.


___________________________________________________________________
*Pokud víte nebo se domníváte, že víte, o kom mluvím, nepiště, prosím, jeho jméno do komentářů. Budu takové komentáře mazat nebo editovat. Zažil už jsem chování tohoto člověka na jiných blozích a nestojím o to, aby ten můj byl ve vyhledávacích výpisech google s jeho jménem.

Náhlá perspirace

Osvítil mne Duch Svatý a dostal jsem nečekanou inspiraci.

Jedním z témat blogu, k nimž mám rozhodně v úmyslu se opakovaně vracet, neb mne to baví, jsou argumentační chyby, tzv. logické klamy. Nikdy jsem nebyl plně spokojen s tímto překladem anglického "logical fallacy / fallacious argumentation", protože významová šíře původního výrazu v angličtině mi připadala mnohem širší.

Jenže čeština je krásná v tom, jak snadno krade cizí slovíčka a je flexibilní, a tak jsem se po přečtení debat na české wiki na toto téma rozhodl na svém blogu termitologii tohoto pojmu trochu rozšířit.

Do budoucna tedy budu vadné argumenty nazývat dvěma způsoby - původní "logický klam" budu používat pro případy, kdy je evidentní nebo je minimálně důvod se domnívat, že ten, kdo argument používá, si není vědom jeho logické nekonzistentnosti a chybnosti a používá jej tudíž v dobré víře, že je to argument správný. K tomu budu ale používat výraz "debatní faleš" pro ty případy, kdy je evidentní nebo je minimálně důvod se domnívat, že argument je použit především za účelem umožnit debatujícímu vyhrát debatu.

Například taková falešná analogie či šikmá plocha jsou povětšinou logické klamy, zatímco ad hominem a uzenáč jsou zase povětšinou debatní falše.

Třeba mě do budoucna napadne ještě nějaké další vhodné počeštění.

O nošení růží a džbánu uchu (a kynutém nákypu)

Jako další bezvýznamnou čárečku na míse, v níž tento blog pomaloučku kyne, bych tímto článkem rád vyznačil hranici nad 1000 návštěv měsíčně, přes 30 návštěv denně. Brzy se začnu dožadovat audience u prezidenta republiky a koupím si mercedes a haciendu na Tahiti. Nevíte někdo, jaké druhy dřevin jsou vhodné pro pěstování bonsají v ostrovním klimatu?

Blog jsem si původně zakládal pro pár lidí, a nechal jsem se ještě přemlouvat. Nechtělo se mi do toho, protože čas, který tomu mohu věnovat, je omezený - mám pracovní dobu 9 hodin denně, 9 hodin denně prospím, jinak jsem totiž k ničemu, ca. hodinu denně jsem za volantem a ve zbývajích  hodinách si, většinou u jídla, trochu pobrouzdám po internetu popřípadě se podívám na film. O víkendech pak jsem většinou rád, že jsem rád a psychická únava mne donutila už jedno internetové působiště de facto opustit.

Mám-li zajímavé téma a čas, napíši na blog. V současné době mám bohužel více témat, než času - mám rozepsáno pět článků, plus další nezpracovaná témata v hlavě.

Každý vážnější článek mne stojí hodně času, neboť nehodlám psát úvahy ve stylu "co mi slina na jazyk přinese" plné přehlubokých pseudologických žblebtů o nesmrtelnosti Šloudu, nekonečnosti Muflouše a všelijakých muder. Každý takový článek mne stojí hodně času, protože si chci být jistý, že to, co píši, má základy v realitě. Psaní pro mne v těchto případech znamená především hodně, hodně čtení, a poslouchání, a to navzdory tomu, že jsem jeden z těch šťastnějších lidí s poněkud nadprůměrnějším rozhledem a penzem znalostí v hlavě. A i poté, co něco týden (týdny) přemílám v hlavě a osvěžuji si znalosti, píši stylem tři slova kupředu, dvě slova backspace.

Nečekal jsem, že se můj blog dostane přes nějakých deset - dvacet návštěv denně - počítal jsem s těmi pěti lidmi, co mne o jeho založení požádali, a tak pěti-patnácti dalšími, které těch původních pět dotáhne a zůstanou. Co jsem vůbec nečekal je, že díky jednomu komentáři na cizím blogu mi sem začnou chodit, byť i jen na otočku, profesionální filozofové a spisovatelé. Potěšilo mne to i nepotěšilo zároveň, nechť si každý spekuluje a filosofuje po libosti, proč tomu tak je.

Musím ale zdůraznit jednu věc, ačkoliv ji zřejmě budu muset v budoucnu ještě párkrát připomenout.

Když řeknu, že uznávám, že článek je v nějakém ohledu nekompletní a že někdy v budoucnu k tomu dodám další článek, debata tím končí. Není nutné, a s ohledem na mou hodně krátkou rozbušku, ani vhodné, domáhat se odpovědi hned teď a tady. Může být, že po čase zapomenu, a je třeba do mě kopnout a říct "Charly, ještě by mě zajímalo to a ono", ale dejte mi čas alespoň do víkendu. Je důvod, proč jsem toto uvedl jako první doporučení v pravidlech.


Ne že bych nepotřeboval občas přistřihnout křidýlka. Bohužel jsem v běžném dennodenním životě namnoze obklopen lidmi (tady nemluvím o svých kamarádech z VŠ), jež přeargumentovat by nebyl zřejmě problém ani pro makaka po oboustranné lobotomii a kteří mají rozhled jako z vršku krtčí díry. Viděl jsem u jiných, kam vede přerostlé sebevědomí, a nerad bych tam došel. Takže nějaký kritický, věcný a racionální feedback vítám. Ale nečekejte, že si tu se mnou supr pokecáte a že budu reagovat z otočky.

Ale samozřejmě mne těší, že někdo shledává můj blog vhodným ke čtení a zamyšlení. Bez toho by ten blog byl koneckonců zbytečný. Někdy se možná dokopu i k vytvoření dotazníku pro těch dvacet lidí, co to tady čte, abych se taky konečně dozvěděl, co, proč a nač.

Nezavěšujte, jste v pořadí.

...čajíčky.

Uff. Závěrem této nakrknuté tirády bych se rád vypeckoval nějak k etické problematice užívání placeba. Nejprve doporučuji shlédnout webcomics "The Ghosts of Woo", který krásně ilustruje ducha toho, o čem chci psát. Dále vycházím z premisy, že logiku předchozích článků každý, kdo došel až sem, pochopil, a že je tudíž jasné, proč považuji terapeutické podávání placeba za neetické a není nutné o tom dále polemizovat.

Jak již jsem řekl v prvním článku ze série o placebu, není vůbec jisté, že placebo funguje, ale i garantujeme-li mu funkčnost, zdá se býti časově omezená, limitovaná na pouze některá, namnoze banální onemocnění s příznaky podléhajícímu silnému subjektivnímu zkreslení podle aktuální nálady, a ještě zabírající jen u nějakých 30% lidí (já pravděpodobně nejsem mezi nimi).

Používat vědomě jen placebo pochopitelně není už z principu možné - aby placebo zabíralo, musí dotyčný být přesvědčen, že se jedná o účinný lék. Musí mu tedy být lháno a on musí být o pravdivosti té lži přesvědčen. Skýtá se tedy otázka, jak by mohlo být neetické placebo, například ve formě homeopatik, užívat? Vždyť dotyčný neví, že se jedná o placebo a amorálnost/neetičnost nějakého chování je podmíněna vědomím konání něčeho chybného/špatného.

A proto tady musím své stanovisko poněkud přeformulovat. Není neetické užívat placebo, je ale je jak morálně tak i čistě pragmaticky nezodpovědné nezajímat se o to, zda užívám placebo či být lhostejný k tomu, zda jej nevědomky užívají ostatní.

Vezměme to popořadě.

Pragmatičnost
Neexistuje už téměř žádná nemoc, u níž by neexistovala alespoň nějaká minimální ověřená léčba či alespoň úleva od příznaků (a tam, kde neexistuje, tam selhává i placebo). A protože každá léčba, jež má důvěru pacienta, obsahuje automaticky i placebo efekt, spokojil-li by se někdo pouze s oním placebo efektem, nevyhnutelně se spokojuje s něčím druhořadým, s něčím, co má garantováno ať už se rozhodne pro cokoliv. Je proto v nejosobnějším zájmu každého z nás zajímat se, zda lék, který bereme, či procedura, jíž se podrobujeme, stojí na solidních základech.

Skutečné léky musí procházet velmi rigorózním procesem schvalování a výroba je velmi náročná. Ani to ale občas nezabrání nějakému lapsu ve smyslu toho, že občas projde klinickými testy lék, který má nečekané vedlejší účinky. A toho se šarlatáni chytají a jimi často používaný rádobyargument je ten, že jejich oblíbená alternativní medicína přeci vedlejší účinky nemá. Jenže to není pravda. Každá alternativní medicína s sebou přináší svá vlastní rizika, i pro jednotlivce. Ať už jde o infekce z jehel při akupunktuře, natažené vazy a uskřinuté nervy při chiropraktice, či otravu a alergické reakce u bylinek. Homeopatie je velmi často propagována s velkým hurá jako něco zcela bez vedlejších příznaků. Může být. Také je to ale něco, co je vyráběno prakticky zcela bez kontroly kvality...

Nehledě na to, že garantujeme-li účinnost placebo efektu, nelze než současně garantovat účinnost i jeho protějšku, tzv. nocebo efektu. A ten může zase, v důsledku špatné informovanosti, snižovat (pocitovou) účinnost jak skutečných léků, tak alternativních.

Ať na to tedy koukám jak chci, převracím to ze všech stran, nejracionálnější a nejlepší mi přijde rozhodovat se na základě co nejsprávnějších informací.

Etičnost privátního užívání
Pokud si někdo řekne, že výše uvedené je mu jedno, že ho nezajímá, je-li jím užívaná léčba placebo a zda je bezpečná či ne, protože tím přeci nikomu neškodí když to užívá sám, pak bych doporučoval zamyslet se nad tím, zda je skutečně užívá sám a zda skutečně nikomu neškodí. Protože je vysoce pravděpodobné, že příslušné nezačal užívat na základě toho, že na ně narazil náhodou - nejspíše si o té kouzelné lentilce někde přečetl, někde o ní slyšel, a současně o ní někomu dalšímu řekl či napsal.

I zcela tichá participace má ale temnější stránku. Už i jenom tím, že si někdo kupuje například homeopatika, je součástí provázaného řetězce příčinných souvislostí, který je někde napojen na nějakou škodu - například právě oni zmiňovaní popírači očkování jsou z velké části (ne-li všichni) obrovští fanoušci alternativní medicíny. Z tohoto řetězce se nelze vyvléci pouhým tvrzením "ale já si tím léčím jenom banální věci, s něčím vážným jdu k doktoru", protože i tichou participací podporujete myšlenkový proud preferující zcela arbitrární rozhodování nad racionálním. Plus samozřejmě na banální věci jsou volně prodejné i skutečné léky a co jsem viděl ceny homeopatik, tak stojí přibližně totéž, a koupí léku bez solidního testování financujete jeho další aktivní propagaci například formou reklam.

Něco takového jako konsekvencí prosté užívání alternativní medicíny prostě neexistuje.

Etičnost přihlížení
Vhledem k tomu, že George z mého předchozího článku je můj velice blízký kamarád, cítím potřebu minimálně zkusit mu nějak nenásilně vymluvit užívání homeopatik a podobných věcí. Ne proto, protože nerespektuji jeho právo nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné, ale proto, protože ho mám rád. Tak, jako bych nedokázal nečinně přihlížet, jak v důsledku špatných informací nevědomky kráčí vstříc jámě lvové, nedokáži ani nečinně přihlížet, jak v důsledku špatných informací vyhazuje zbytečně peníze za vodičky a cukrové kuličky a financuje tak šarlatány.

Pokud bude skálopevně trvat na svém, nerozkmotřím se s ním, nebudu ho na základě jednoho jeho velmi pravděpodobně špatného rozhodnutí zavrhovat a odsuzovat, ale vždy a za každých okolností jeho názor zkusím opravit dodáním správných informací, mám-li důvod se domnívat, že se mýlí.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, a já jsem rovněž závislý na tom, že mi ostatní poukáží na chyby, když se jich dopustím, a řeknou mi, jak se jich vyvarovat a proč. Budeme-li definovat morální chování jako takové, které vede ke zvýšení kvality života uvědomělých bytostí, je morálním imperativem nás všech usilovat vždy o tu nejlepší z různých alternativ nejen pro sebe, ale i pro ostatní a pro společnost jako celek.

Nejsem upřímně řečeno schopen vůbec pochopit, jak bych se mohl chovat jinak, neb jiné, lepší pojetí morálky mi není známo

...máma koupí...

Placebo samozřejmě nemusí člověk dostat na předpis od lékaře. Jde ho dostat všude a od kohokoliv. Nejen homeopati prodávají placebo jako na běžícím páse. Reklamy na různé Schieleho minerály, ionizátory vzduchu, čaje na odkyselení organismu (to všechno jsem dnes viděl ve včerejších novinách), žraločí chrupavky, švýcarské kapky a podobné blbosti jsou úplně všude. Upřímně řečeno, dost mi lezou na nervy. A lezou mi na nervy tím více, že jsou na pohled k nerozlišení od reklam na jodizovanou sůl, prachové filtry, bylinkové masti a jiné doplňky stravy či tradiční léčby, které skutečně fungují. Laik nemá vůbec šanci se v tom vyznat, informovaný laik jako já jen s potížemi a nepochybuji, že i lékaři v tom mohou mít občas tak trochu zmatek.

Ani Velká Farma ovšem v tomto možná není tak docela bez viny. Jak se lze dočíst na wikipedii (bohužel to již nelze ověřit, původní zdroj neexistuje), například u antidepresiv se provádí vícenásobné testy, až je získán potřebný počet pozitivních výsledků pro povolení léku k prodeji. Což je samozřejmě metodologický podvod, protože s takovouhle lze teoreticky - při dostatku času a dostatku peněz - získat pozitivní léčebný efekt i pro kopání do rozkroku či dloubání v nose.

Přičemž neetické je jak vědomé prodávání placeba, tak přebírání výsledků tak dlouho, až si najdete takové, které se vám hodí do krámu.

Překvapuje mne, že vůbec je nutné někomu vysvětlovat, proč je to neetické, ale je to tak. Volně z hlavy například reprodukuji svůj rozhovor z loňského jara s jedním svým kamarádem, říkejme mu George (podotýkám vysokoškolákem, který v hlavě v žádném případě nemá řezanku):

Charly: "Homeopatika proti alergiím nepomáhají, jsou jenom placebo. Prodej homeopatik a obecně léků, které neprošly řádným testováním, je neetický."
George: "Proč je to neetické, když mi to pomáhá?"
Charly: "Protože ti to nepomáhá. To, co vnímáš jako pomoc, je ve skutečnosti jenom reakce tvého těla na braní léku. Pomůžeš si vlastně sám."
George: "Ale pořád ještě je mi líp. Proč je tedy neetické prodávat něco, co pomáhá?"
Charly: "Vždyť jsem ti to řekl. Pomohl sis sám. Klinicky testovaný lék ti pomůže minimálně stejně, pravděpodobně ale mnohem více. Když si koupíš homeopatikum, platíš někomu za čistou vodu či cukr, a za léčebný účinek, který by ti přineslo i prosté rozptýlení pozornosti a zlepšení nálady. Prodejci homeopatik lidi v podstatě podvádí prodáváním léčby, která prokazatelně nefunguje."

Tady náš hovor skončil, protože George přestal reagovat a věnoval mi pohled, jejž jsem si za rámeček rozhodně nevetknul a udělal jsem si v duchu poznámku, že s ním o alternativní medicíně raději asi nemám mluvit.

Nicméně stejně mi docházela slova. Protože prodej těchto pseudoléčeb skutečně je podvodem (=uvedením někoho v omyl za účelem vlastního zisku) a nikdo to neokecá. A nemluvíme zde o malých částkách. Fuj. Opravdu nemám slov.

Jakkoliv jsem příznivcem pokud možno svobodného a volného trhu, nejsem příznivcem absolutně deregulovaného trhu a už vůbec ne v případě tak zásadní záležitosti, jako jsou léčiva a léčebné procedury. Toto je jeden z těch případů, kdy regulační funkci státu shledávám nezastupitelnou a prodej podobných šarlatánských hovadin by měl být zakázán. Ať už někdo něco prodává jako lék nebo "jen" doplněk stravy, pokud má tu drzost o tom současně tvrdit, že to pomáhá jako léčba či prevence nějaké nemoci, měl by být už z principu povinnen k tomu dodat ne nejméně dva klinické testy s pozitivním výsledkem, ale všechny klinické testy, které kdy byly provedeny, spolu s jejich statistickou meta-analýzou s pozitivním výsledkem. A ty klinické testy by měly být hlášeny předem, aby snad nějakého chytrého právníka nenapadlo ex post facto provádět metaanalýzu jen s těmi "pěknými".

A samoaplikovanými placeby to zakončíme příště...

Edit:
GRRRR. Při odesílání příspěvku se mi v pravém sloupci v ovládací masce bloggeru dokonce objevily reklamy na přesně ty věci, na které nadávám! Google vyčuchal slovo "homeopatika" a okamžitě se mi pokusil nějaká prodat.

Jdu se vyzvracet.

...placičky...

Úvodem tohoto článku bych doporučil nejprve se podívat na stránku "Počítadlo těl Jenny McCarthy". Ve chvíli psaní těchto řádků čítá 868 mrtvol a 89.623 nemocných. A naprosté většině těchto úmrtí a onemocnění šlo zabránit včasným očkováním.

Jenny McCarthy je jen jedna z mnoha blbů odmítajících očkování. Ano, blbů, nemám pro tyto lidi dobrého slova, protože namnoze se jedná o biologie, chemie a statistiky neznalé kretény, kteří na základě "tuhle se mi stalo", "v hospodě jsem slyšel", "můj táta vždycky říkal" a "moje máma to dělala takhle" vynášejí definitivní soudy o zdraví svém i ostatních a aktivní propagandou své ignorace se zasazují o to, aby blbí a nevzdělaní nezůstali sami. Blbost je bohužel skutečně nakažlivá a léčba je zdlouhavá. A u některých jedinců bohužel i nemožná. Jako v případě většiny nemocí, nejlepší je prevence.

A k té prevenci bych rád zařadil svůj blog.

Už jsem tu jednou rozebíral vadnou argumentaci šikmou plochou. Zmínil jsem přitom ale, že existují i skutečné šikmé plochy, řetězy příčinných událostí začínajících z malého podnětu a končící velkým průšvihem. A protivakcínové hnutí je jednou z těchto událostí.

Mluvíme-li o očkování, mluvíme o záležitosti, kde placebo efekt skutečně (aktivně) nefunguje, kde je dopodrobna znám mechanismus fungování vakcín a kde k největším úspěchům patří totální vymýcení jedné z nejděsivějších chorob v dějinách lidstva a před nedávnem jedné podobně děsivé a zemědělce ekonomicky likvidující nemoci skotu. A navzdory těmto úspěchům, navzdory obrovskému penzu znalostí, jež coby lidstvo o vakcinaci máme, stačila jedna nablblá slavná čůza, které se náhodou narodilo autistické dítě, jeden podvodný hamižný lékař a společenská lavina vedoucí celosvětově k úplně zbytečnému marodění a umírání dětí na nemoci, které už byly v pokročilých zemích téměř vymýceny, se dala do pohybu. Obrovské množství lidí dalo a dá ohledně svých dětí radši na svůj "vnitřní pocit" a na to, co jim říká hezká tvářička živící jejich vrozenou paranoiu, než by věřili odborníkům. Protože věřit odborníkům na základě pochopení nemohou, neboť pochopit vědu je těžké. Ale věřit blábolům o konspiraci Velké Farmacie na základě pochopení jde, protože na to stačí málo, i Homer Simpson na to má dostatečnou mozkovou kapacitu.

A právě ve světle této skutečnosti považuji předpisování placeba lékaři za neetické.

Protože předpisovat placebo znamená lhát svým pacientům. A jestliže jsou lidé schopni hromadně ztrácet důvěru ve vědou podloženou léčbu na základě nepodložených paranoidních blábolů jednoho podvodníka a pár vymaštěných celebrit, vidím tu potenciálně velmi strmou šikmou plochu vedoucí ke ztrátě důvěry pacientů.

Pokračování příště...

Placi, placi...

Je hezké vidět, že Kniha přání funguje a někdo i našel odvahu tam napsat. A protože, jak vidí každý, jsem egomaiakální krvelačný šílenec, tak dotyčného teď pokoušu a utrhnu mu hlavu. Je to jen logické, ne?

Ale než se do toho vrhnu, je třeba ujasnit pár věcí - totiž to, co je to placebo a jaké jeho použití je dle mého neetické a jaké ne. Až pak se lze vůbec bavit o tom, proč ten názor zastávám. Protože ani tato záležitost není černobílá.

Placebo efekt

Placebo je definováno jako látka/procedura, která už z principu nemůže mít žádný přímý vliv na léčenou nemoc či její syndrom. Placebo efekt je pak (zdánlivá či skutečná) úleva či míra uzdravení, způsobená pouze reakcí organismu pacienta na to, co je vnímáno jako léčba. Nemocný se cítí lépe, protože má pocit, že je o něj postaráno. Duševní pohoda má zcela zjevně vliv na zdraví (coby člověk trpící zřejmě doživotně nemocí vyvolanou pravděpodobně stresem mám bohužel zkušenost z první ruky) a tak toto může vést k rychlejšímu uzdravení v případech, kdy lékař stejně nemůže nic moc dělat a nezbývá než čekat, až se si tělo s nemocí poradí samo (virózy, vyčerpání atp.).

I když i podle wiki se stále ještě brousí kordy ohledně toho, kde a jak moc placebo efekt funguje a jestli vůbec funguje, pro účely tohoto a následujících článků vycházejme z premisy, že placebo efekt funguje. Protože pokud nefunguje, a je pouze statistickým vyjádřením lidského subjektivního vnímání přirozeného šumu na pozadí (viz. efekt kouzelné lentilky), většina keců by byla zbytečná.

Lze si tedy představit, že by se v realitě mohl placebo efekt projevovat nějak takto:

Placebo samo o sobě má v tomto fiktivním případě měřitelný vliv, s normálním rozložením u maxima 20% úlevy. Účinný lék má stejné rozložení, s maximem u 40%. Kombinace obou pak dá mnohem nižší a širší Gaussovu křivku, kde vlevo - okolo 30% úlevy - jsou ti nešťastníci, u kterých se lék i placebo projevily minimálně a vpravo - okolo 90% úlevy - jsou ti šťastní, co jim obojí zabralo maximálně. Při klinickém testu, kde jsou lidé rozděleni na skupinu dostávající placebo a skupinu dostávající lék, lze běžně vyprodukovat jen dvě z těchto křivek, totiž modrou a žlutou, protože nelze někoho léčit, aniž by o tom věděl.

Všimněte si, že mezi mírou úlevy 25% až 35% se všechny tři křivky překrývají. Nachází se zde přibližně 15% lidí z placebo skupiny a 0,6% lidí ze skupiny se skutečným lékem. Proto by v tomto fiktivním případě, stejně tak jako řadě případů ve skutečnosti, nešlo jenom vybrat náhodně pár jedinců z populace, aplikovat placebo nebo kurativum, zaznamenat izolovaný výsledek a z něj vyvodit závěr. Pro posouzení funkčnosti léku/procedury je nutné vyhodnotit více jedinců, čím více, tím lépe, a spočítat statistickou významnost rozdílu průměrného účinku mezi placebo skupinou a skupinou beroucí léky.

A proto by v tomto fiktivním případě, stejně tak jako v řadě případů ve skutečnosti, nešlo vyvozovat obecný závěr z toho, jak dotyčný lék či léčba  zapůsobily na vás. To jsem zdůraznil, protože přesně tohle dělá obrovské množství lidí v obou směrech (tj. v plivání na vědecky ověřené léky a v propagování šarlatánských pseudoléčeb).

Nicméně tímto se konečně oklikou dostávám k první etické otázce, a to k použití placeba v případě posuzování nových léků. Ať už placebo efekt má kurativní účinky nebo je jenom subjektivní záležitost, vzhledem ke statistické nečernobílé povaze reality nelze adekvátně posoudit účinnost nového léku bez jeho srovnání s placebem. Proto v případě klinických testů nových léků použití placeba pro pro referenční skupinu neoddiskutovatelně etické je, protože je to prostě nezbytné (není-li k dispozici žádná, již dříve proti placebu zkoušená léčba). V tomto případě se nejedná o zlo, protože i když může eventuelně vést k tomu, že vážně nemocný člověk nedostane účinný lék, je to jediný způsob, jak zjistit, zda se skutečně jedná o účinný lék.

Za jednoznačně neetické ovšem považuji terapeutické použití placeba, a to ať už je podáváno lékařem, šarlatánem, či samoaplikováno. Ale k tomu až v dalším článku, snad ještě dnes večer či zítra.