Dočasně zavřeno.

Tak jsem si uvědomil, že na blog nemám ani moc náladu protože nemám v podstatě žádnou audienci. Dočasně jsem slíbil ovšem pomoci na jiném blogu a tam je ode mně každý den alespoň krátký příspěvek. Má to ovšem jeden háček - blog je anglický.

Pokud tedy umíte anglicky a máte zájem přečíst si něco ode mě, navštivte blog Affinity na FreeThoughtBlogs.

Hloupé příklady táhnou

Tohle bude velmi krátké.

Dle mého názoru boháč, který chce udělat něco pro obyčejné lidi ve své zemi, k tomu nepotřebuje politickou moc. Má mnoho možností jak to udělat bez ní - například formou charitativních darů. Boháč, který na charitu nedává, nebo dává jenom v době, kdy to pro něj může přinést politické body, je automaticky podezřelý. Boháč, který trivializuje závažnost střetů zájmů, mnohem více.

To je pár z mnoha důvodů, proč jsem kdysi nevolil pro místního milionáře, jež před pár lety kandidoval do městské rady. A proč jsem nyní nevolil pro ANO. Jsem zvědav na příštích pár let v České republice. Uvidíme, jestli budu příjemně překvapen nebo ne.

Moje předpověď je, že sliby nesliby pro vyřešení skutečných problémů se bude dělat minimum, a hlavní investice síly bude ve směru "srovnat" daně (což prospívá především bohatým a vyčerpává státní pokladnu), zrušit různé daňové úlevy (ditto) a koncentrovat moc.

Mimochodem měl jsem potíže vybrat vůbec stranu, pro niž volit, protože nechápu, jak může nějakého vola napadnout, že mít v ústavě zakotvené právo vlastnit zbraň je dobrý nápad. A už vůbec nechápu, proč se tolik stran tohoto hovadského nápadu chytlo.

Možná chybně viním z toho špatnou znalost anglického jazyka v naší populaci. To podle mne bohužel vede k tomu, že většina lidí si zprávy ze zahraničí nemůže přečíst přímo a musí spoléhat na přefiltrované verze. Což v kombinaci s osobními filtry, jež má každý z nás, vede k smutné ignoraci o tom jak to skutečně chodí ve světě i mezi mnoha inteligentími lidmi. I když to vypadá paradoxně, není náhodou, že největší projevy xenofobie a islamofobie jsou v zemích kde je současně nejmenší relativní populace cizinců obecně, muslimů konkrétně  a nejmenší znalosti angličtiny.

Jaro se blíží...

Dnes byly stromy okolo domu plné kraválu. Sýkorky tedy byly celozimním pravidelným hostem na krmítku a tak nebylo nijak extraordinérním zážitkem vidět jednoho tohohle mrňouse sedět na jasanové větvi a řvát z plna hrdla. Je neuvěřitelné, kolik kraválu může nadělat tak malý tvoreček.




Co už ale je známkou jara je přítomnost kvíčal a špačků. Ti asi zodpovídají za většinu toho kraválu. Kvíčaly přeci jeno měně kraválí a více provozují to, čemu se dá skutečně říkat "zpěv" i z lidské perspektivy.

Každopádně žiji a blog rovněž. Bohužel pouze v poslední době mne tak nenapadá nic o čem by se dalo psát, kromě politiky. A o té nepíšu z principu.

V malém těle velký duch.

Dnes nás po patnácti letech opustil náš pejsek. Už pátý v řadě. Ještě v sobotu skákal přes překážky, ale od neděle jenom ležel a měl stále častější záchvaty. Včera už bylo jasné, že se nejedná o žádnou přechodnou chřipku nebo otravu žrádlem - takových uř překonal několik - a nakonec dnes umřel chvíli před tím, než se na něj měla přijet podívat veterinářka. Dnes mne při příchodu z práce vítali jenom smutní rodiče a prázdný pelíšek.

Měl tuctové jméno Ferda a byl to blíže neurčený kříženec různých pinčů, což mu dodalo vzhled modelu dobrmana v měřítku 1:10. Rodiče ho dostali od bratrance. Původně psa už nechtěli, ale nechali se ukecat tím, že tenhle pes zůstane malinký a že by s ohledem na vlastnosti svých rodičů měl být nenáročný na výcvik.

Byl jsem v té době dosti velký psí snob a proponent logického klamu "žádný pravý pes", takže jsem na něj shlížel spatra. Což ostatně nebylo nic těžkého ani když seděl ve své oblíbené pozorovatelně na parapetu.

Ale brzy jsem zjistil, že i když je nejmenší na centimetry (i naše kočka byla větší), ze všech našich psů byl jednoznačně největší osobnost a nejvíce mi přirostl k srdci. I když nebyl vychován úplně ideálně, protože rodiče ho trochu rozmazlili, vyvrátil mi všechny mýty o malých psech. Nebyl o nic uštěkanější než jeho velcí předchůdci, ani o nic vzteklejší, a už vůbec ne hloupější ani otravnější. A i když nebyl žádný bojovník, hlídač byl výborný. Sice měl tendenci se s každým spíše kamarádit, ale nikdo se k nám nemohl připlížit nepozorován aniž by Ferda zburcoval celé okolí.

Bude mi chybět jeho kreativní hluchota, když se mu z vysluněné zahrady nechtělo domů, i jeho nadšené vítání, když jsme s otcem jeli na pidinákup a on nás neviděl celých dvacet minut. Jeho večerní zápasy na život a na smrt s granulemi se nikdy neokoukaly a úsměvné bylo i jeho trpělivé a tiché hypnotizování podlahy když jsem si připravoval večeři - zejména když byly těstoviny, které měl rád nade vše. Když budu na zahradě řezat dříví nevleze už mi zvědavostí pod pilu kde na něj budou padat piliny, ani nepřijde důkladně zkontrolovat každou činnost, kterou provádím. A až otec půjde sázet brambory, nebude za ním trpělivě chodit v metrové vzdálenosti a koukat, jako kdyby dozíral na kvalitu.

Naše domácnost teď bude mnohem tišší. A smutnější.

A země se zachvěla...

Doslova. Užíval jsem si včera křásné počasí - ani moc horko, ani zima, dost sluníčka aby to bylo příjemné, ale ne tolik, abych se pekl. I usedl jsem ven, podělal nějakou práci a na ohniště jsem hodil nějakou starou trávu, staré chrastí a zpráchnivělý pařízek a zapálil to. Do uší jsem si pustil audioknihu, na drát napíchl klobásu a začal si ji opékat k obědu, když to přišlo.

BrrrrooumBUMBUMBrouuumBUMBUMBroooooooooum. Cítil jsem, jak se mi země zachvěla pod nohama. Takže když otec vyběhl z domu celý vyjukaný, vůbec mě to nepřekvapilo. Právě jsme zažili nejsilnější zemětřesení posledních let. Pro obyvatele Japonska či Kalifornie by to patrně nebyl vůbec důvod ke znepokojení, ale my jsme tady zvyklí, že dům neposkakuje.

Poslední takovéhle zemětřesení jsem zažil jako dítě a moc si toho nepamatuji. Údajně jsem popadl matku za ruku a táhl jí z domu, "Maminko, pojď rychle ven!". Doufejme, že teď bude nějakou dobu zase klid. Nerad bych, aby mi dům spadl na hlavu dřív, než ho zrenovuji a užiji si ho trošku v ne-havarijním stavu. No, na rozdíl od devaosmdesátých let minulého století nám tentokráte omítka nikde nepraskla a dům se zdá držet pořád ještě pohromadě. Asi ale přeci jenom vyztužím perlinkou všechny zdi, ona i prasklina neohrožující statiku domu je k nasrání.

Mým snem je, že nějaké takové zemětřesení zase hne trošku s podložím a ten pramen, co po řadě otřesů v devaosmdesátých letech vyrazil ve sklepě zase půjde jinam. Musím ale říct, že následující prakticky celý den menších i větších otřesů (tentokráte už jenom takové povahy, které člověk cítí/slyší uvnitř budov, kde je rezonance) moc uklidňující nebyly. To radši vodu ve sklepě.

Ne že by nedaleký zlom v zemské kůře moje přání nějak zajímala.

Přesila: hřbet čepele

Teď se podívám na to, co sice obsahuje smysluplný obsah, ale balancuje ho to obsahem méně smysluplným.

_________________

J

V případě, že by bylo 100% nekuřáků a 100% kuřáckých restaurací, tak je podle autora omezení svobody 100%.

Dobrý postřeh. Kdyby to tímto skončilo, bylo by to skvělé. Bohužel komentář pokračuje.

Hahaha. Chce to trochu přemýšlet. A kdo v těch deklaratorně kuřáckých restaurací fakticky kouřil, aby to někomu mohlo vadit, když by žádní kuřáci nebyli? To samé platí o celém sloupci s 0% kuřáků a přiměřeně pro další sloupce s velmi malým množstvím kuřáků, kteří by ani nestačili všechy kuřácké restaurace zakouřit.

Chce to trochu přemýšlet. Myslíte si snad, že jsem každé čísílko vypočítal zvlášť, zadumal se nad ním a napsal ho do tabulky? Napsal jsem tam vzorec, tabulku nechal vypočítat automaticky a pak jsem se koncentroval na sloupec, který popisuje přibližně aktuální realitu. A nad tím jedním sloupcem, a sloupci poblíž, jsem se zamyslel.

Je pravda, že zejména na nekuřáckém konci se zjednodušení stává absurdním a nereflektuje příliš dobře možnou realitu. To ale nemá absolutně žádný vliv na platnost/neplatnost tohoto zjednodušeného výpočtu pro oblasti uprostřed tabulky. Tvrdit, že protože tento zjednodušený výpočet není vhodnou aproximací pro extrémní případy, tak není vhodnou aproximací pro žádný případ, je odváděním pozornosti od meritu věci. Je to jako kdybyste krejčímu říkal, že nemůže šaty ušít na základě měření krejčovským metrem, protože vám krejčovským metrem nemůže změřit tloušťku vlasu.


Samozřejmě bych mohl dodávat další a další proměnné a výpočet komplikovat, ale proč? Na pointě článku by to stěží něco změnilo. Ale pokud je vám známa nějaká proměnná, která by výsledek drasticky změnila pro onu realistickou oblast 30-50% kuřáků, sem s ní.

Pro vaši informaci, všechny podobné hypotézy a teorie, i ty skutečně a naprosto vážně vědecké, nejenom takovéto blogové špásle, jsou jenom aproximace, které od určitých hodnot neplatí a dodávají nesmyslné výsledky (jako třeba Einsteinova teorie relativity). To nijak nezneplatňuje jejich použití v praxi.

Nicméně jednu věc to podtrhuje - a na to jste určitě upozornit nechtěl.

To, že matematický model směrem k nekuřáckému konci se stává více a více nerealistický i v rámci svého vlastního zjednodušení a přestává být použitelnou aproximací reality je jasným ukazatelem toho, že ono omezení svobody chováním lidí je ve skutečnosti asymetrické. Absurdně malé množství kuřáků omezí menší množství nekuřáků, než říká tento matematický model, ale absurdně malé množství  nekuřáků tento vliv nemá. Je to tím, že v tomto vztahu je kuřák aktivní prvek, zatímco nekuřák je pasivní. Když přijde kuřák se žvárem v hubě k nekuřákovi, zasáhne do jeho osobního prostoru smradem. Když přijde nekuřák ke kuřákovi se žvárem v hubě, kuřákovi se nestane nic.

Všimněte si, že v závěru článku tuto asymetrii zmiňuji, stejně tak jako to, že má nepochybně vliv na výsledky.

 _________________

Aleš Kybernát

Bohužel je tu základní problém, který autor nebere v potaz a to je svobodné rozhodování majitelů restaurací.

O tomhle mluvím v separátním článku. Více číst, méně psát. A když vlezu na cizí stránku, je slušností přečíst si pravidla.

Jediný přímý důkaz zájmu o nekuřácké restaurace je jejich počet (pokud není trh uměle deformovaný, jak tomu chce autor) a poměr sil je vidět i v restauracích, které se snaží vyhovět oběma sortám zákazníků.

Představa, že trh je dostatečně plastický a pružný na to, aby správně, okamžitě a přesně reflektoval poptávku po něčem, je absurdní a přímo libertariánsky naivní. To platí i pro Jezevčíka.

Neregulovaný trh nevede automaticky k tomu, že lidé dostanou to, co chtějí, a už vůbec ne, že dostanou to, co potřebují. "Volný trh" není panaceou na všechny problémy, ani na ty čistě ekonomické ne. A tohle není jenom problém ekonomický, je to problém i etický a zdravotní.

Trh může být deformovaný i společenskou setrvačností, dodržováním status quo. A právě status quo, kdy dlouhodobě u nás byla naprostá většina restaurací kuřácká (a kdy u nás bylo více kuřáků než dnes), trh momentálně deformuje způsobem, jejž sem rozebíral v článku.

Poměr kuřáků vůči nekuřákům není přímo úměrný jejich motivaci navštěvovat restaurace.

Zdroj pro toto tvrzení? Nějaká psychologická, statistická či podobná studie? Bez solidního zdroje to je jenom tvrzení vycucané z palce a jako takové jej lze ignorovat. Protože například i kdyby následující bylo univerzálně pravda:

Kuřácké části jsou větší a zákazníků je tam obvykle mnohem více.

tak to není důkazem ničeho. Rovněž tady hraje roli setrvačnost. Nekuřácké restaurace jsou novinky. Nekuřáci, kteří nechtějí dýchat karcinogenní smrad nejsou zvyklí do restaurací chodit - a třeba ne proto, protože by byli psychologicky jiní lidé, ale protože nemají moc na výběr a nemají tudíž kde si na to zvyknout. Myslíte si, že když někde otevřete nekuřáckou restauraci, že se to tito lidé automaticky dozvědí a automaticky tam začnou chodit a automaticky okamžitě vytvoří skupinu štamgastů? To chce čas. A ten může být, a je-li univerzální pravda vaše tvrzení o téměř zkrachovalých hospodách, patrně i je, delší, než čas, který je nová hospoda schopná přežít než si vybuduje dostatečně velkou platící klientelu.

Navíc je důvod předpokládat, že každá sociální skupina  lidí chodících do restaurací pospolu bude namíchaná z kuřáků a nekuřáků v určitém (náhodném) poměru. A právě díky oné výše zmiňované asymetrii i toto deformuje trh ve prospěch kuřáckých restaurací. Jde-li např. reprezentativní skupina (3 kuřáci a 7 nekuřáků) lidí do restaurace a chtějí zůstat pospolu, musí jít do kuřácké. Jinak nemohou zůstat spolu - protože zatímco nekuřák v kuřácké restauraci nikoho nijak neobtěžuje ani nepoškozuje,  kouřící kuřák v nekuřácké obtěžuje a poškozuje všechny i z jiných skupin

_________________

Tím končím s tím, co šlo ještě brát jakžtakž vážně, i když k tomu mám výhrady a podle mého to obsahuje dost zásadní lapsy, ovšem ne takové, aby byly dle mého vysloveně stupidní, spíše lehce naivní a nedomyšlené. V průběhu zítřka se možná dostanu k tomu, abych se vypořádal s těmi skutečnými stupiditami.

Přesila: ostrý konec kudly

Tak jsem pročetl komentáře ke svému článku "Svoboda smradu" (zatím jenom přímo u článku). A protože se má začínat pozitivní notou, vypořádám se nejprve s těmi, které považuji za hodné vážné odpovědi.

__________________

DAP

Chybí Vám tam například jedno veledůležité a neopomenutelné omezení svobody, a to svobody podnikání - tj. svobody z pohledu lidí provozujících tyto restaurace, kdy jejich svoboda rozhodování o typu jejich provozu by byla plošným zákazem omezena ze 100 %, a to všemi, tedy i těmi negativními, důsledky.

Toto jsem při psaní článku v potaz vzal, ale když jsem se pokoušel najít příslušná čísla, zjistil jsem, že počet podnikatelů v pohostinství lze ve vztahu k počtu návštěvníků zanedbat. V roce 2011 bylo v ČR ca 30.000 restaurací. Vezmeme-li zjednodueně jednoho podnikatele na jeden podnik, a vezmeme-li že zhruba polovina populace jsou potenciální návštěvníci, pak podnikatelé omezení tímto zákazem tvoří 0,01% populace. Článek je samozřejmě zjednodušením, nenárokuje si úplnost sám o sobě. Navazuje na předchozí dva články - na něž v něm odkazuji - a měl by proto být brán v potaz v kontextu s nimi. Mám pocit, že vy jste ty články četl a i jste u nich reagoval. Jeden z nich se zabývá zejména tím, proč je někdy nutné i omezovat svobodu podnikání.

Jsou třeba i nekuřáci, kterým kouření ostatních nevadí a nepociťují za žádné omezení jejich svobody, pokud by měli posedět v kuřácké restauraci. Ale budiž (můžete namítat, že takových moc není).

 Nenamítal bych, že takových moc není. Namítl bych, že jsou i kuřáci (a znám jich v Bavorsku několik), kterým nevadí, že musí na žváro z cigaretou ven.  Není žádný objektivní důvod předpokládat, že jedněch bude více než druhých, proto je lze - opět v rámci zjednodušení - v podstatě zanedbat až do chvíle, kdy bude uveden nějaký objektivní důvod pro něco jiného.

 ...zatímco 30% lidí nemají naopak výběr žádný...

 Tady už dost zásadně nesouhlasím. Zmiňuji to v článku a nemohu než doporučit, abyste si ho přečetl znovu. Kuřákům do nekuřáckých restaurací nikdo vstup nezakazuje - stejně jako nekuřákům do restaurací kuřáckých. Zákaz kouření v restauracích omezí volby kuřáků plošně zákazem ve stejné míře, v jaké jsou v současné době mnohde omezeny volby nekuřáků současným status quo.

__________________

Marek

K tomu zákazu mám jeden teoretický dotaz. Kdybych si chtěl otevřít "Kuřáckou hospodu" (jako byznys projekt), ve které bych obsluhoval dobrovolně jen já sám a jejímiž návštěvníky by byli též dobrovolníci (taky kdo jiný, že?) tak mi to nebude povoleno?

Osobně bych s tímto neměl problém, protože jedna z mých hlavních výtek vůči kouření v restauracích je vytváření nezdravého pracovního prostředí pro zaměstnance (což zmiňuji v jednom předchozím článku). Pokud by někdo si chtěl otevřít knajpu pro kuřáky a obsluhoval tam jen sám, podle mého by to bylo OK.

Problém je, že toto předpokládá etičnost podnikání. Výjimky v zákonech ale bohužel vedou k tomu, že jsou zákony ochcávány, takže ačkoliv souhlasím s tím, že by toto bylo v principu v pořádku, mám obavy, že v praxi by to vedlo k nehezkým věcem.

__________________

Jakub
 (nemačkejte enter když končí řádek, PC přejde na další řádek automaticky a neudělá to potom z komentáře salát, když někdo použije jiné rozlišení obrazovky/nastavení prohlížeče, než máte vy)

Pokud někdo chce do zakouřené hospody, restaurace s nekuřáckými prostory či do čistě nekuřácké restaurace, ve větším městě či dokonce jeho části si všechny možná varianty jistě najde a jedinec či skupina lidí stojí akorát před otázkou, jakou restauraci si vybrat. Tvrzené dilema "buď vstoupit do restaurace a snášet určité nepohodlí, nebo nevstoupit do restaurace" je pak v případě ulice s šesti vedle sebe stojícíma restauracema různého typu zcela mimózní.

 Ve větším městě  budiž. Přečtěte si předchozí články. Nelze při tvorbě zákonů myslet jenom na pražáky a na zbytek republiky hodit bobek. A vice versa.

Je pak stejně jako v  případě počtu kuřáckých restaurací úkolem státu do toho, na co lákají návštěvníky, majitelům a provozovatelům hospod kecat?

Nejde o lákání, jde o škodlivost určitého chování. Rovněž zmiňováno v předchozích článcích, na něž se odkazuji v tomto.

 __________________

Matus

 Predpokladám že to prvé bude vyššie keďže fajčenie je sociálna droga.

Ani bych neřekl. Je to droga, kterou se lidé ve společnosti naučí užívat, často pod tlakem okolí, to ano. Ale není to droga, které by se lidé věnovali jenom ve společnosti. Kromě vámi zmíněného Bavorska je zákaz kouření i v jiných státech a restauratérství tam nezkrachovalo. I v onom Bavorsku krátce po zákazu nějaké hospody zkrachovaly, ale to bylo po hospodářské krizi a hospody krachovaly všude - i u nás, bez zákazu kouření. A o rok později, když si lidé zvykli v hospodách nekouřit a kuřáci přestali trucovoat a zvykli si chodit se svým smradem ven, restauratérství znovu ožilo (a opět dodávám, že vliv zákazu v Bavorsku nelze jasně posoudit, díky vlivu krize)

V Idahu, kde jsem byl před desetil lety, byl takovýto zákaz už tenkrát. A hospody byly narvané.

uniká vám rozdiel medzi prispôsobením sa a rezignáciou.

Díky za trefnou odpověď na blbý komentář.


Tímto končím s tím, co stojí za to brát vážně.

Přesila...

Když jsem publikoval minulý článek "Svoboda smradu", byl myšlen především jako taková úvaha pro zamyšlení pro mé stálejší čtenáře, kteří už četli předchozí moje články na toto téma a strávili nějaký čas jejich trávením. Nečekal jsem, že ho někdo nasdílí na facebooku a že se tento pidičlánek během tří dnů od vydání vyšvihne na druhé místo ve čtenosti a že přiláká jak zde, tak na onom facebooku celou řadu komentářů od lidí, kteří se předchozí články nenamáhali číst, natož chápat.

Nebudu se tím zabývat až do víkendu, protože čas, který mohu trávit u blogu je velmi limitovaný, max. pár hodin týdně. Nicméně tento víkend si zkusím nějaký čas najít, abych se s oněmi komentáři vypořádal jaksepatří. A protože i při velmi letmém pohledu (nečetl jsem je ještě v plném rozsahu, a až do víkendu ani číst nebudu) jsem si všiml, že jsou tam nějaké exemplární příklady stupidity na kvadrát, nebudu si při rozboru brát servítky a pokud narazím na nějakou zhovadilost, nazvu ji zhovadilostí, samozřejmě i za uvedení důvodů, proč tak činím.

Ale teď se musím krátce vypořádat s pár drobnostmi.

Především moje internetová pseudonymita. Komentáře na facebooku jsou (údajně, převážně) činěny pod pravým jménem. Já ovšem nechci (z důvodů, do nichž nikomu nic není), aby moje občanské jméno figurovalo ve vyhledávačích vedle mého blogu. Ne že bych s ním dělal až takové cavyky, kdokoliv, kdo ode mne kdy obdržel e-mail ho zná, tzn. včetně řady čtenářů blogu. Ale na blog jej prostě nedám, určitě ne ve formě textu. Pokud se někdo tedy bude domnívat, že jeho argumenty rozebírám nefér drsně a říkám věci, jež bych mu neřekl do očí, tak vězte, že bych vám ty věci klidně i řekl do očí. Jediné, co by mne mohlo zastavit, je hrozba násilí z vaší strany - mám přeci jen pud sebezáchovy - ale kdo v debatě vyhrožuje násilím, ten už je argumentačně na dně a nemá význam se s ním vůbec bavit. Svému přímému nadřízenému jsem v práci řekl, že to, co říká, je blbost, už vícekráte, koneckonců je to do určité míry náplň mojí práce. A když mi řekl, že jiný šéf by mě na jeho místě už vyrazil, pokrčil jsem rameny a řekl jsem, že manažerská moc nad mojí osobou na pravdu nemá vliv. Ovšem pokud si někdo chce myslet, že se za internetovou pseudonymitu schovávám a jsem zbabělec, držím mu palce, ať si to užije. Na světě není mikrometr dost přesný na to, aby mohl změřit, jak moc u prdele mi jeho názor je. To říkám preventivně, kdyby snad někdo cítil potřebu mi toto sdělovat - šetřete dechem.

Druhá drobnost je, že bych rovněž preventivně rád zdůraznil, že mezi výrazy ve smyslu "to, cos řekl/napsal je totální blbost a tady máš důvody" a "jsi totální blbec, protože proto" je diametrální rozdíl. Až budete číst moje možná velmi nevybíravě napsané rozbory vašich argumentů, to první uvidíte v závislosti na jejich kvalitě možná hodně. To druhé někteří mohou vidět také, ale to vždy až po určité době, až když bude jasné, že stupidní argumentace je konzistentní vlastností jejich osoby a nezbude jiný logický závěr, než že neplácají blbosti protože si to momentálně nepromysleli, ale protože jsou skutečně blbci. Zkusím se ale držet na uzdě.

Což bude těžké, protože tady se dostáváme ke třetí, poslední drobnosti. Jeden z těch komentářů, který mi ulpěl v oku i přes pouhé periferní vidění, obsahoval slovo znásilnění. Mám absolutně nulovou toleranci na vtipy a argumentační chyby na úkor obětí sexuálního násilí a zneužívání. Kdokoliv, kdo něco takového vypustí do světa, má u mne nulový respekt a dám mu to taky řádně najevo. Logický rozbor argumentace samozřejmě nebude ani v takovém případě chybět.

Pidihled

Inu, již jsem naznačil, že zkrze jeden mnou čtený blog jsem objevil návod na výrobu jednoduchého digitálního mikroskopu z trochy šrotu a smartphonu. Tím blogem byla Pharyngula, kde PZ Myers publikoval návod z Youtube.

Inu, smartphone vlastním, koupil jsem si ho letos na jaře (dobrovolně!). V šuplíku se mi válela stará propiska s nefunkčním laserovým ukazovátkem. A v dílně mám tři, možná i čtyři ).( šroubků, matek, pérek, odřezků, zbytků a jiných věcí. Jediné, co jsem neměl, bylo plexisklo, ale to jsem zase vyhrabal v nástrojárně v práci, v odřezcích na vyhození. Stejně dobře by ale posloužilo i nějaké levnější pravítko atp. Něco by se dalo najít či schrastit za pár kaček všude.

Design z videa je ovšem poněkud nepraktický - se vzorkem se nedá řádně manipulovat a zaostřování je pěkná osina v zadku. Ono točit dvěma matkami obouruč ve stejném směru je větší opruz, než se zdá - pokud mi nevěříte, zkuste si to někdy. Permanentně jsem se zasekával na tom, že jsem jednu matku zašroubovával a druhou vyšroubovával, čímž jsem stolek zakousl. Nebo jsem do vzorku drcnul a on mi vyskočil ze záběru. Většinou obojí.

Takže jsem se rozhodl design zgruntu předělat. Čočku jsem zadělal nikoliv do plexi, nýbrž do obdélníku z tuhého kartonu. K tomu jsem přidělal papírovou ohrádku, která zaručuje, že objektiv telefonu je vždy  pozicionován relativně přesně proti čočce. A současně je takto "upgradovaný" telefon neustále mobilní a místo manipulování se vzorkem mohu hýbat telefonem.

Stojan je tedy bez čočky, v podstatě takový pidistolek ze dvou odřezků dřeva a čtyř dřevěných tyček. Pro držení vzorku jsem, po vzoru originálního designu z videa, použil odřezek plexiskla vedený na dvou šroubech. Malá změna oproti původnímu designu je použití matek a M5 závitové tyče místo vratových šroubů. Velká změna oproti původnímu designu spočívá ve vedení plexi stolku pro položení vzorku - ten je na jedné straně veden na šroubu zcela volně a na druhé je držen mezi matkou a pružinou. Tak jej mohu posouvat nahoru-dolů (a  tím zaostřovat) jen jednoručně.

 Výsledek jsem přestříkal stříbřenkou na kamna - když už, tak už ať to má i nějakou štábní kultůru. A následně jsem ho vzal do práce, kde jsem na něj položil mikrometr. Na prvním obrázku je nejmenší zvětšení. Zde je vidět ještě numerické měřítko, v tomto případě milimetr. Orientačně je takto jeden milimetr zvětšen na 1 cm na displeji  telefonu, čili asi 10 násobné zvětšení - taková trochu horší lupa.  Nicméně obrázky mají rozlišení 5 MP, takže reálné zvětšení je poněkud, ehm, větší a nedá se v podstatě ani pořádně nějak definovat, protože závisí na tom, jaké rozlišení má monitor na němž se díváte atd. Mobil má ovšem ještě i zoom, takže jsem mohl na mikrometr zaměřit ještě detailněji. Na druhé fotce je vidět detail mikroměřítka, které má dvě desetiny milimetru rozdělené na setiny mm (takže dvě čárky jsou vzdálené 10 µm). To už vypadá nadějněji ~100x zvětšení na displeji telefonu, 4 pixely na 1 µm. S tím už se dá skutečně fotit biologie, respektive botanika, kde jsou buňky větší a jasněji definované, než v zologii. Samozřejmě to ale není dost na bakterie. To už by ale podle mého jeden chtěl opravdu moc za pořizovací cenu 0,00 korun (nepočítám samozřejmě telefon).Ultimátním testem ovšem není fotografování mikrometru s jasně viditelnými černými čárkami. Testem je podívat se na nějakou tu biologii.

Inu, nejvděčnějším materiálem pro takovýto domácí exkrement, pardon, experiment, jsou obyčejná cibule a duše z bezové větévky. Bezovou větévku jsem uzmul na zahradě, cibuli v lednici. Z duše bezové větévky jsem nakrájel tenounké plátky žiletkou. Z cibule jsem vypreparoval kousek tenké  blány mezi slupkami. U obojího jsem si zavzpomnal, kterak jsem tuto činnost naposledy prováděl na gymnáziu v hodinách biologie před dvaceti lety. A ultimátní test se mohl konat - za použití starých sklíček k diapozitivům místo sklíček pro mikroskopii. A dopadl dobře - výsledek vidíte sami. Schválně jsem nenapsal, co je co, ale nemělo by to snad být tak těžké poznat i pro nebiology - a pokud ano, to je osud.

Na každý pád jsou krásně vidět jednotlivé buňky. Jak se dalo očekávat, okraje jsou trochu rozpité a mají tendenci být na jedné straně do červena a na druhé do modra - důsledek nepřesnosti vycentrování optiky telefonu oproti čočce z ukazovátka. Zaostřování je trošku osina v zadku zejména u silnějších vzorků, protože samozřejmě tahle optika trpí velmi malou hloubkou zaostření. To ovšem je nemoc řady mikroskopů i s mnohem vyšší pořizovací cenou, maně si něco takového vybavuji i ze svých hodin biologie na VŠ. Přičemž tenkrát ještě digitální mikroskopy byly v plenách a smartphony byly jenom ve Sci-Fi.

Takže venkoncem jsem navýsost spokojen. Mám digitální mikroskop. Nestál mě nic a je lepší než byly poloprofesionální nedigitální mikroskopy z dob mých studií.

A samozřejmě jsem se nezastavil u těhle dvou vzorků. A nehodlám se zastavit. Abyste vy, čtenáři, věděli, že jsem se na vás nevykašlal a blog žije, a současně aby tento nový udělátor zbytečně jenom nechytal prach, budu od nynějška přibližně jednou týdně (v pátek/pondělí) zvěřejňovat nějaký ten mikrosnímek. Věci zajímavé i nezajímavé, vzácné i běžné. Prostě co mne napadne. Na pár týdnů už mám nafoceno.

A protože venku je zima  a na zahradě už se nedá nic dělat, snad se dostanu i k tomu splnit sliby minulé a napsat nějaké ty delší články s trochou substance.

Co jsem dělal o prázdninách

Ač mne trápí svědomí, že nepokračuji ve slíbené sérii článků o statistice, asi to tak ještě chvíli zůstane. Prokluzují mi kolečka a stále ještě, a už možná nastálo, kulhám na obě mozkové hemisféry. Odhlédnuto od toho se mi daří docela dobře, ale neshrábnu dost síly na to, abych napsal něco delšího a hlubšího, a psát jedno-dvou odstavcové pidičlánky o tom, co mne kde zrovna zaujalo, nepovažuji za nutné. Pokud ale někdo z mých pár čtenářů vyjádří přání číst moje kratinké komentáře na kdeco, čeho jsem si na internetu zrovna fšiml, mohu se přizpůsobit.

Místo návštěvy mozkoškraba (který by stejně mohl tak maximálně utlumit příznaky a ne odstranit příčinu) jsem se zkusil přes léto pořádně zaměstnat. Taková samonaordinovaná pracovní terapie. Nefunguje to, ze zkušenosti vím, že jsem pak tak akorát deprimovaný a unavený, ale alespoň z toho něco málo vznikne.

Jak už jsem psal, na jaře jsem pokácel strom. Z pařezu následně vyteklo takové množství mízy, že to byla prakticky ideální živná půda pro nejrůznější plísně a houby. Výsledek byl dost nechutný. Pokácený strom ovšem byl po několik týdnů zářnou demonstrací síly života - než jsem se dostal k tomu, abych ho naporcoval na polena, vyrašilo na něm listí a dokonce i vykvetl. Voda, která se do něj vsakovala z deště přes řezné rány evidentně postačovala k tomu, aby přibližně ještě měsíc jakž-takž vegetil. Kdyby to nebyl javor, ale vrba, tak by byl schopen za určitých podmínek takto poražený strom schopen  zakořenit a z koruny znovu obrůst. Javor ovšem tuto schopnost nemá a i kdyby měl, tenhle by nedostal šanci ji využít. Udělal jsem šmiky šmik a rozpižlal ho na kousky. Až se mne zima zeptá, co jsem dělal v létě, mohu odpovědět "pižlal jsem jsem dříví a skládal uhlí, abys na mě nemohla".

To samolitr nebyla jediná věc, kterou jsem dělal místo psaní na blog. Pižlání stromu mne zaměstnalo jen na pár víkendů. Posledních pár let jsem si ovšem stavěl novou kůlnu. Tedy stavěl - já postavil pouze základy a zdivo. Tesařské, klempířské a pokrývačské práce jsem si objednával u řemeslníků, stejně tak jako vnější omítnutí. Letos na jaře dorazil poslední řemeslník - elektrikář. Po zavedení elektřiny už zbývá jediné, a to mne zaměstnává poslední víkendy a příležitostně i večery - tepelná izolace stropu, položení prken na strop, omítnutí stěn, pokrytí podlahy. Příští víkend se s vervou a nadšením (ehm, ehm) vrhnu do bělení stěn. Možná si říkáte, že to je trochu moc na kůlnu. Když se člověk na tu budovu podívá z venčí, vypadá to spíše jako miniatura rodinného domku. Jenže primárním účelem nemá být skladování zahradního nářadí a všelijakého bordelu, co se nedá vyhodit, ale není ho kde uskladnit. Coby kůlna v pravém smyslu slova slouží pouze dřevěný přístavek na návětrnné straně. Rád bych se do budoucna vrátil k některým svým řemeslům - např. nožířství - a tahle místnost kůlny má sloužit coby pořádně osvětlená a dostatečně prostorná dílna. Takže jakmile skončím s vnitřními pracemi, na zdi pověsím nářadí, poličky s materiálem, u jedné zdi smontuji ponk s novým svěrákem, sestavím si soustruh, stojanovou vrtačku.... No, neměl bych mít dlouhou chvíli ještě dlouho.

Obecně na specializovanější práce, jako například výměny dveří v interiéru, si raději objednávám řemeslníky. Bohužel někdy nastane situace, kdy se musí jednat rychle. To znamená sám, protože dobří řemeslníci nebývají moc flexibilní - mají zakázky na dlouho dopředu. Když mi v létě zedník vyboural staré dveře a připravoval se postavit nové, vyvstala potřeba opravit starou prkennou podlahu, která vypadala už opravdu ošklivě a víceméně nerenovovatelně. Měl jsem na to jenom dva týdny a sežralo mi to celou dovolenou. Vytrhat stará prkna byla ještě srandička. Odnosit pěkných pár desítek kilogramů (možná pár metráků) struskovité, těžké škváry, jež byla použita jako izolace, už taková sranda nebyla. Ve srovnání s tím byla impregnace dřeva a položení nového vedení vody opět prací pro dětičky, stejně tak jako položení minerální vaty (coby zvukové, protipožární a tepelné izolace místo oné škváry). Ovšem montáž dvou vrstev 16 mm OSB desek s perodrážkou už byla pořádná fuška. Pěkně jsem se u toho zapotil - a to doslova. Nejenže jsem to dělal poprvé v životě, takže jsem nevěděl pořádně co a jak. Musel jsem to především dělat v červenci, v době největších veder, při teplotách nad 25 °C. To byly krásné chvíle - ta práce mne tak srala a vyčerpávala, že na nějakou depresi v mozku nebylo místo. Doufám, že jsem na tom nic moc nepokazil a výsledek mne přežije. A pokud to po mě někdo bude muset rozebírat a bořit, tak že mne prokleje.

Nejen prací živ je člověk, takže v září jsem využil hezkého počasí a vyrazil si do lesa na houby. A taky jsem houby našel, a ne jednou. No a před pár dny jsem na internetu prostřednictvím jednoho blogu našel návod, jak si vyrobit digitální mikroskop z pár zbytků a smartphonu. K tomu se snad ještě někdy vrátím.

Já to věděl (teda tušil)!

Když jsem minule zmínil, že na novinkách publikvali další příšerný článek o globálním oteplování, bylo to pouze na základě kurzorního čtení a předchozí zkušenosti.

Potholer54 shodou náhod dodal data potvrzující toto mé podezření:


Vypadá to, že Novinky zaměstnávají ještě línější "novináře" než jsem si původně myslel. Tohle už je podruhé za pár měsíců, co  jsem je přistihl, že obsah článku o vědě neověřovali ve vědeckých publikacích, ale evidentně se obsloužili u Daily Mail.

Děsím se představy, kolik lidí "věděcké" články na novinkách bere vážně, protože neumí anglicky a nemohou si tam napsané bláboly ověřit.

A pečení holubi tam lítaj do huby

Ve svém dosavadním rozebírání logických klamů jsem pomíjel, z čistě praktických důvodů, jednu skutečnost. Totiž tu, že 100% racionálně se rozhodující člověk neexistuje a lidé, kteří se tomuto extrému blíží, jsou psychopati. Zdravý mozek je náchylný k tomu vyvozovat závěry na základě některých logických klamů, protože v kontextu reality je s tím spojené menší riziko/náklady, než s opakem.

Nejtypičtějším příkladem je vyvozování obecných závěrů z osobní zkušenosti. Osobní zkušenost je nevyhnutelně omezená v čase a prostoru a tudíž nemůže být vždy univerzální a aplikovatelná šmahem všude. Přesno kdokoliv, kdo jako dítě sáhne na rozpálená kamna, usoudí i z této jedné zkušenosti, že to není dobrý nápad, a každý (s extrémně vzácnými výjimkami) z toho vyvodí obecný závěr, že sahat na rozpálená kamna bolí jeho i ostatní. A to i bez znalosti nebo alespoň zdůvodněné hypotézy mechanismu, který bolest způsobuje a replikace i bez znalosti toho, že tato zkušenost je prakticky univerzální mezi lidmi.

Sylogismus užívaný rodiči při výchově "Sáhl jsem jako dítě na horká kamna a bolelo to. Proto sáhneš-li na horká kamna. potomku nezdárná, bude to bolet i tebe." je z určité perspektivy vlastně neplatný, může zahrnovat logické klamy. Prvním klamem je post hoc ergo propter hoc, protože bez znalosti mechanismu popálení není možné říct, že bolest je skutečně výsledkem sáhnutí na horká kamna a ne nějaké jiné, náhodné veličiny. Druhým je a dicto simpliciter, protože bez znalosti zkušeností ostatních lidí se stejným fenoménem nelze vyvozovat žádný, ani probabilistický, závěr ohledně budoucí reakce nového jedince. Třetím je argumentum ad verecundiam, protože se očekává, že dítě akceptuje autoritu dospělého. Samozřejmě v mysli dospělého už jsou všechny podmínky pro vyvarování se logického klamu splněny, dospělý nepoužívá logický klam, nýbrž postuluje závěr na základě dlouhodobé zkušenosti a znalosti jak fungování světa, tak ostatních lidí. Dítě ovšem jeho výrok akceptuje (poté, co se spálí o kamna) ačkoliv tyto informace k dispozicí nemá - májenom svou zkušenost a výrok autority. A ač v mysli dospělého logické klamy nejsou, v mysli dítěte jsou všechny.

Výše zmíněné "chyby" mozkového softwaru jsou nezbytné, aby z člověka vůbec mohl někdy vyrůst fungující tvor. Bohužel umožňují i zneužívání ve formě indoktrinace, manipulace atd. do toho se teď pouštět nechci. Ovšem když takhle uvažuje ne dítě, ale dospělý, a to ve stylu "(ne)viděl jsem něco, proto to (ne)existuje" je na tragédii zaděláno.

Jednu takovou tragédii nám včera naservíroval, jako mnohokrát, kdosi v komentářích na novinkách, když se rozhodl veřejně prezentovat svou neschopnost myslet a používat google s plnou pompou a sebevědomím tak typickým pro tyto případy.

Že v zemi žijící z podstatné části z turismu nejsou prostittutky, tomu prostě nevěřím. Prostituce je sice v Chorvatsku nelegální, ale ne neexistující. Coca Cola má svou chorvatskou stránku a tím to zcela určitě nekončí, uřčitě se tam i prodává, protože produkty od Coca Coly prodává i Mc Donald's. A Mc Donald's má v Chorvatsku dvacet poboček. To je sice méně než v ČR, ale Chorvatsko má polovinu obyvatel oproti ČR a ČR si vede výrazně lépe v celé řadě ekonomických ukazatelů. Na neexistenci dopravních nehod v Chorvatssku nevěřím, protože co se týče úmrtí v důsledku nehody, jsou na tom hůře než my o téměř 50%. Jestli tam nikdo nekrade kanály a značky těžko říct, u nás se každopádně kradou více auta. Zato máme méně feťáků a menší relativní počet mladistvých vrahů.  A i když máme více lidí ve vězení, máme kratší průměrnou dobu odsouzení. Dalo by se dlouho analyzovat, v čem jsou rozdíly v kriminalitě a proč, ale v žádném případě není Chorvatsko zemí, kde se nekrade a určitě minimálně část oněch rozdílů je spojena s rozdíly v ekonomice a v legislativě.

Je to smutné, když se vší pravděpodobností dospělý a zcela normální člověk si je schopen sednout k počítači a demonstrovat světu, že jeho schopnost uvažovat nepřekročila adolescenci, a že jeho rozhled má poloměr od kořene ke špičce nosu. Ještě smutnější je, že mu to několik set lidí odkývá a nadšeně odkliká. Stačí místo klikání na plus párkrát kliknout na google a každý si může ověřit, že Jan Hazucha mele nesmysly.

A pak se divte, že málo píšu na blog. Z tohohle by jeden brečel. Ano, všiml jsem si posledních konspiracionistických výlevů bývalého prezidenta Klause s jeho nesvatým duem Jakl a Hájek, kteří euroskepticismus povýšili na eurohyperübermegaskepticismus. Všiml jsem si příšerně špatně napsaného článku o globálním oteplování, kde se opět prezentují názory namnoze nejmenovaných a každopádně extrémně výjimečných "vědců" jako kdyby měly stejnou váhu jako konsesus. Ale když vidím, kolik bez pardonů blců pod těmi články kýve, nemám nejen chuť o tom psát na blog

Když je podstatná část populace tak blbá, že není schopná ověřit si pár banálních faktů o Chorvatsku, pak bohužel není realistické očekávat, že budou schopní posoudít záležitosti globálního charakteru. Homo sapiens? Ani omylem.

Způsob léta...

Nevykašlal jsem se  ani na svůj experiment se statistikou konkrétně, ani na blog obecně, ovšem zlepšilo se počasí. Možná až moc - nejprve příšerné mokro a zima, teď zase sucho a horko.

Nu a coby majitel obstarožního domu s ne zrovna malým přilehlým pozemkem, dělím momentálně veškerý svůj volný čas mezi práci na domě, na zahradě  (tzv. "aktivní odpočinek") a stavem polomrtvosti (skutečný odpočinek). Pročež mi, logiš, na nějaké plkání na blogu nezbývá času a chuti. Ale nezavěšujte, jste v pořadí.

Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

O nošení krku

Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.

Sháním morčata...

Pro svůj příští článek o statistice bych potřeboval pomoc čtenářů. Nejedná se o nic složitého, je to ale trochu nudné a vyžaduje to odhadem tak čtvrt-půl hodiny vašeho času. Jako vybavení stačí program Poznámkový blok, Excel nebo OpenOffice jsou ale lepší.

Máte-li zájem se zůčastnit, sdělte mi tento svůj úmysl formou komentáře pod tímto článkem a já vám zašlu instrukce e-mailem. Čím více, tím lépe.

Jen pro úplnost

Dronte na svém blogu zveřejňuje po částech kritiku mého článku Private property.

Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.

Část první.
Část druhá.

Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.

Návrat ztraceného syna (skoro).

Omlouvám se svým čtenářům, kteří si sem zvykli občas chodit za čtením, že už hodně dlouho nic na blogu nepřibylo, navzdory mým předsevzetím, že alespoň jednou do týdne něco vypotím. A asi ještě chvíli nepřibude. Není to ale tím, že by nebylo o čem psát.

Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.

Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit.  Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.

Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.

(Ne)jedno důležité proč

Kombinace životní smůly a vlastností mé psychiky, jež není schopná se s nastalou situací efektivně a řádně vyrovnat, jsem už delší dobu intelektuálním mrzákem a konec tohoto stavu je v nedohlednu. Tak tento týden jenom doporučím článek od člověka, bez jehož psaní bych nikdy neodmaturoval - byl to jediný spisovatel, jež byl součástí povinné literatury a jež současně psal způsobem, který jsem byl schopen chápat a který mne bavil (jinak převažovali básníci, ovšem poezie mi nic neříká a nikdy neříkala, a čím "výše" byla hodnocená naším učitelem, tím více mně osobně připadala jako snůška blábolů sdělujících banality zbytečně komplikovaným způsobem). Proto byl jediný, k němuž jsem měl skutečně načteno, a tudíž skutečné, nenašrocené znalosti (šrotit se, jak již jsem zmínil, nejsem a nikdy jsem nebyl schopen, mám velmi špatnou paměť, zejména na čísla a data).

Timto spisovatelem je Karel Čapek.

Zajímavé je, že jsem se o něm učil i na ZŠ, za dob těžkého komunismu. Čapek nám byl prezentován coby zářný příklad skvělého spisovatele, egalitáře, pacifisty a humanisty. Ale ve všem tom nám jaksi "zapomněli" sdělit, že byl odpůrcem současného komunismu a tento svůj odpor - a důvody pro něj - shrnul v eseji "Proč nejsem komunistou".

Bohužel, ačkoliv jsem četl od Karla Čapka hodně, tuto esej jsem si přečetl až dnes, protože v knize ji nemám a až dnes jsem si vzpomněl na její existenci ve chvíli, kdy jsem seděl u počítače. A doporučuji ji všem, kdo by snad měli potíže pochopit má stanoviska, či můj odpor vůči některým stanoviskům/myšlenkovým proudům, kde souhlasím se základní premisou.

Jako ochutnávku nabízím výňatky odstavec, které bych sám nikdy lépe nenapsal, ale které shrnují jádro mého uvažování velmi hezky:

...Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka... ...Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit...

Kdo si přečte tu esej, ten (snad) pochopí, proč rovněž nejsem komunistou, ačkoliv souhlasím s nezbytností státem řízené sociální solidarity. Pochopí, proč nejsem zelený, ačkoliv souhlasím s nutností chránit životní prostředí. Pochopí, proč nejsem vegan/PETA, ačkoliv souhlasím s existencí morálního imperativu netýrat zvířata. Pochopí, proč nejsem libertarián, ačkoliv souhlasím s ideou maximalizace osobní svobody. Pochopí, proč nejsem konzervativec, ač souhlasím s právem na soukromé vlastnictví a právem na úspěch...

A kdo nepochopí, má holt smůlu.

Chčasné a veselé!

Koho překvapí, že vánoce neslavím, ať zvedne ruku. Nikdo? Správně.

Nicméně moji rodiče vánoce slaví, moji kamarádi vánoce slaví, moji kolegové vánoce slaví a počítám, že i minimálně nějací moji čtenáři vánoce slaví. I já tedy vítám pár dní volna a dobrého jídla, takže slavím slunovrat a pomalé prodlužování dne s tím spojené. Juchů, už jenom čtvrt roku a nebudu do práce i z práce chodit za tmy!

Místo nějakého zprofanovaného betlému či vánočního stromku jsem si letos pro radost upekl z perníku něco barevnějšího s letní tématikou. Příští rok před vánoci to s radostí sež... sním.

Všem přeji šťastné a veselé prožití svátků vánočních a dobrý start do následujícího nového roku.