Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.