Jaro se blíží...

Dnes byly stromy okolo domu plné kraválu. Sýkorky tedy byly celozimním pravidelným hostem na krmítku a tak nebylo nijak extraordinérním zážitkem vidět jednoho tohohle mrňouse sedět na jasanové větvi a řvát z plna hrdla. Je neuvěřitelné, kolik kraválu může nadělat tak malý tvoreček.




Co už ale je známkou jara je přítomnost kvíčal a špačků. Ti asi zodpovídají za většinu toho kraválu. Kvíčaly přeci jeno měně kraválí a více provozují to, čemu se dá skutečně říkat "zpěv" i z lidské perspektivy.

Každopádně žiji a blog rovněž. Bohužel pouze v poslední době mne tak nenapadá nic o čem by se dalo psát, kromě politiky. A o té nepíšu z principu.

Příliš pilné jaro

Dva týdny nebyla ani pidivěc, ani čmáranice. Důvod je sprostý - po abnormálně teplé zimě přišlo abnormálně brzy jaro, a všechno začalo abnormálně brzy růst.

Takže se posledních čtrnáct dní snažím seč to jde udržet krok (a nedaří se mi to) a udělat co je potřeba:

•  Založit nový záhon jahod
• U záhonu pro brambory kompletně vyměnit hlínu za zralý kompost (což jsem nestihl na podzim)
• Založit nový kompost
• Přeházet dvě kopky zrajícího kompostu (za posledních patnáct let se mi osvědčil čtyřhromádkový systém s dvou-tříletým cyklem používání - na jednu hromadu se háže bordel, dvě hromady zrají, jedna se používá a jsou očíslované, aby nedocházelo k záměně)
• Přesadit bonsaje a budoucí bonsaje, než stromky příliš naraší a nebude možné jim prostříhat kořeny a korunu bez ohrožení na životě - s tímhle bodem mám momentálně největší potíže, stromků mám hodně, v různém stavu bonsajovatosti. Ještě že pro letošek jsem už předem plánoval zasadit jich řadu do volné půdy, aby zesílily. To ušetří trochu času.
• Vyčistit zahradní jezírko a posekat rákos a orobinec.
• Vyhrabat mech z trávníku, zasypat díry a rozhrabat krtince.
• Ostříhat maliny.
• Prořezat a naroubovat jabloně.

K tomu jsem se rozhodl, jak už jsem zmínil, zrekonstruovat podlahy v některých místnostech domu, takže když si sednu k počítači, většinou už stěží šilhám.

A to na všechny ty práce nejsem sám, sázení brambor, cibule a jiných poživatin obstarává otec.

Počasí je na práci dobré, ale jestli nezaprší, bude to všechno k ničemu. Nebudu mít čím zalívat...

Co jsem dělal o prázdninách

Ač mne trápí svědomí, že nepokračuji ve slíbené sérii článků o statistice, asi to tak ještě chvíli zůstane. Prokluzují mi kolečka a stále ještě, a už možná nastálo, kulhám na obě mozkové hemisféry. Odhlédnuto od toho se mi daří docela dobře, ale neshrábnu dost síly na to, abych napsal něco delšího a hlubšího, a psát jedno-dvou odstavcové pidičlánky o tom, co mne kde zrovna zaujalo, nepovažuji za nutné. Pokud ale někdo z mých pár čtenářů vyjádří přání číst moje kratinké komentáře na kdeco, čeho jsem si na internetu zrovna fšiml, mohu se přizpůsobit.

Místo návštěvy mozkoškraba (který by stejně mohl tak maximálně utlumit příznaky a ne odstranit příčinu) jsem se zkusil přes léto pořádně zaměstnat. Taková samonaordinovaná pracovní terapie. Nefunguje to, ze zkušenosti vím, že jsem pak tak akorát deprimovaný a unavený, ale alespoň z toho něco málo vznikne.

Jak už jsem psal, na jaře jsem pokácel strom. Z pařezu následně vyteklo takové množství mízy, že to byla prakticky ideální živná půda pro nejrůznější plísně a houby. Výsledek byl dost nechutný. Pokácený strom ovšem byl po několik týdnů zářnou demonstrací síly života - než jsem se dostal k tomu, abych ho naporcoval na polena, vyrašilo na něm listí a dokonce i vykvetl. Voda, která se do něj vsakovala z deště přes řezné rány evidentně postačovala k tomu, aby přibližně ještě měsíc jakž-takž vegetil. Kdyby to nebyl javor, ale vrba, tak by byl schopen za určitých podmínek takto poražený strom schopen  zakořenit a z koruny znovu obrůst. Javor ovšem tuto schopnost nemá a i kdyby měl, tenhle by nedostal šanci ji využít. Udělal jsem šmiky šmik a rozpižlal ho na kousky. Až se mne zima zeptá, co jsem dělal v létě, mohu odpovědět "pižlal jsem jsem dříví a skládal uhlí, abys na mě nemohla".

To samolitr nebyla jediná věc, kterou jsem dělal místo psaní na blog. Pižlání stromu mne zaměstnalo jen na pár víkendů. Posledních pár let jsem si ovšem stavěl novou kůlnu. Tedy stavěl - já postavil pouze základy a zdivo. Tesařské, klempířské a pokrývačské práce jsem si objednával u řemeslníků, stejně tak jako vnější omítnutí. Letos na jaře dorazil poslední řemeslník - elektrikář. Po zavedení elektřiny už zbývá jediné, a to mne zaměstnává poslední víkendy a příležitostně i večery - tepelná izolace stropu, položení prken na strop, omítnutí stěn, pokrytí podlahy. Příští víkend se s vervou a nadšením (ehm, ehm) vrhnu do bělení stěn. Možná si říkáte, že to je trochu moc na kůlnu. Když se člověk na tu budovu podívá z venčí, vypadá to spíše jako miniatura rodinného domku. Jenže primárním účelem nemá být skladování zahradního nářadí a všelijakého bordelu, co se nedá vyhodit, ale není ho kde uskladnit. Coby kůlna v pravém smyslu slova slouží pouze dřevěný přístavek na návětrnné straně. Rád bych se do budoucna vrátil k některým svým řemeslům - např. nožířství - a tahle místnost kůlny má sloužit coby pořádně osvětlená a dostatečně prostorná dílna. Takže jakmile skončím s vnitřními pracemi, na zdi pověsím nářadí, poličky s materiálem, u jedné zdi smontuji ponk s novým svěrákem, sestavím si soustruh, stojanovou vrtačku.... No, neměl bych mít dlouhou chvíli ještě dlouho.

Obecně na specializovanější práce, jako například výměny dveří v interiéru, si raději objednávám řemeslníky. Bohužel někdy nastane situace, kdy se musí jednat rychle. To znamená sám, protože dobří řemeslníci nebývají moc flexibilní - mají zakázky na dlouho dopředu. Když mi v létě zedník vyboural staré dveře a připravoval se postavit nové, vyvstala potřeba opravit starou prkennou podlahu, která vypadala už opravdu ošklivě a víceméně nerenovovatelně. Měl jsem na to jenom dva týdny a sežralo mi to celou dovolenou. Vytrhat stará prkna byla ještě srandička. Odnosit pěkných pár desítek kilogramů (možná pár metráků) struskovité, těžké škváry, jež byla použita jako izolace, už taková sranda nebyla. Ve srovnání s tím byla impregnace dřeva a položení nového vedení vody opět prací pro dětičky, stejně tak jako položení minerální vaty (coby zvukové, protipožární a tepelné izolace místo oné škváry). Ovšem montáž dvou vrstev 16 mm OSB desek s perodrážkou už byla pořádná fuška. Pěkně jsem se u toho zapotil - a to doslova. Nejenže jsem to dělal poprvé v životě, takže jsem nevěděl pořádně co a jak. Musel jsem to především dělat v červenci, v době největších veder, při teplotách nad 25 °C. To byly krásné chvíle - ta práce mne tak srala a vyčerpávala, že na nějakou depresi v mozku nebylo místo. Doufám, že jsem na tom nic moc nepokazil a výsledek mne přežije. A pokud to po mě někdo bude muset rozebírat a bořit, tak že mne prokleje.

Nejen prací živ je člověk, takže v září jsem využil hezkého počasí a vyrazil si do lesa na houby. A taky jsem houby našel, a ne jednou. No a před pár dny jsem na internetu prostřednictvím jednoho blogu našel návod, jak si vyrobit digitální mikroskop z pár zbytků a smartphonu. K tomu se snad ještě někdy vrátím.

Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

O nošení krku

Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.

Krátká exkurze do dětství

Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.

Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.

Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.

Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.

Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.

Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.

A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).

Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.

Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.

A to nikdy není taková zábava.

Shoggotologie

Taky jsem se už párkrát setkal s tvrzením, že teologie je věda. Dokonce mi toto bylo prezentováno i s "důkazem", čili linkem kam jinam, než na Karlovu Unvierzitu. Což samozřejmě není nic jiného, než argumentum ad verecundiam a jako takovému jsem se tomu vysmál. Za použití logické argumentace, chobotopitelně.

Ale to, co je na té stránce napsáno, je skutečně perla. Na pohled hezké, ale ve skutečnosti exkrement poraněného a nemocného tvora:

Teologie jako vědecká disciplína platila od dávných dob za královnu mezi vědami. I dnes je společně s filozofií a dalšími humanitními obory jednou z velmi důležitých disciplín, jejiž[sic] znalost umožňuje člověku rozumět sám sobě, společnosti, světu a Bohu.

Občas mi sem zabrousí nejméně tři filozofové, na ty bych teď měl tedy otázku - jak vnímáte, že vaše profese je takto stavěna na roveň s (vlastně malinko pod) teologií? Současně s přihlédnutím k tomu, že filozofie sama rovněž není věda, i když věda z filozofie vzešla a filozofie stále ještě má hodně co říct?

Troufnu si odhadnout, že exaktní vědci napříč všemi obory nejsou zrovna hin z toho, že teologové takto značně nepokorně a neskromně sami sebe v podstatě prohlásili za krále mezi vědci (nepřímo, za použití debatní falše argumentum ad antiquitatem, a skutečně si tentokráte myslím, že tato interpretace je správná - teologové jsou nafoukaná pakáž). Odhaduji to na základě toho, že vědci jsou, více než kterákoliv jiná demografická skupina, dosti agnostičtí/ateističtí. Je-li nějaká královna mezi vědami, je to podle mého názoru fyzika. Ale i o tom by se dalo pohádat, protože všechny vědy jsou navzájem propojené a jakákoliv hierarchie bude víceméně více než méně arbitrární.

Teologie v podstatě vůbec není věda, o nic víc než Shoggotologie. Což je krásně shrnuto v článku, který si troufnu nyní doporučit. A to vehementně, nejméně třikrát.

Styďte se.

Lidé se údajně dnes stydí více za svou víru než za svou sexualitu. To je dobře. Většina lidí schopných logického uvažování  si snad musí někde alespoň na podvědomé úrovni uvědomovat absurditu víry v těhotné panny, posmrtné panny a podobné (|)oviny.

Každopádně článek nám naservíroval hned dva logické klamy, a to údajně slovy profousionálního filozofa.

Australský filosof Rai Gaita míní, že je velká škoda, že jsou lidé k víře tak odmítaví. „Žijeme v kultuře, která má silnou náboženskou tradici. Mnozí lidé jsou s vírou úzce spjati a nedokážou oddělit od svého sebevědomí nejhlubší zdroje své víry. A je velká škoda, že těmto lidem ostatní nenaslouchají. Společnost tak začínají ovládat lidé nevěřící a je otázkou, do jaké míry to ovlivní naší společnost do budoucna," dodává Gaita.

Tedy nevím, není-li to nějak vytrženo z kontextu, ale pokud ne, tak toto prohlášení neobsahuje sebemenší náznak toho, proč by mělo být dobré udržovat náboženské tradice, proč by mělo být dobré naslouchat lidem, kteří jsou silně emocionálně spjati s absurdní pověrou a proč je tedy škoda, že jim ti ostatní, nenábožensky založení, nenaslouchají.

Takže pokud tohle není vytržené z kontextu a je to míněno tak, jak to vyznívá, tak se jedná, minimálně v náznacích, o debatní falše argumentum ad antiquitatem (něco je staré, a proto je to dobré) a současně argumentum ad misericordiam (něco je správné, protože někomu se to líbí - taková minihra na citečky). S tím ať jde pan filosof k šípku, tohle je hluboká myšlenka na úrovni kunčoftů místní knajpy. V Austrálii asi filozofy neučí argumentaci a logice. Nebo je to učí a tenhle konkrétní se rozhodl, že když jde o víru, rozum musí jít stranou - buď je nejspíše sám věřící, nebo je faitheista. Nebyl by sám, podobných intelektuálních pokrytců a zbabělců je bohužel plno.

Nehledě na to, že i takový dějepisný ignorant jako já ví, jak to v průběhu historie vypadalo, když náboženská tradice a lidé se sebevědomím zakořeněným v nejhlubším zdroji své víry převládali a když těmto lidem ostatní naslouchali, protože jim nic jiného nezbylo. Dnes té době říkáme doba temna. A vlastně ani není třeba se dívat do historických análů - pan Gaita se může odstěhovat třeba do Pákistánu. Tam se za svou víru lidé nejen nestydí, tam je víra dokonce povinná. Určitě by se mu tam líbilo.

Pisálci a grafomani.

Nádhera. Zájem rodičů i škol o nové písmo pro prvňáky roste.  Alespoň podle článku na novinkách.

Sám jsem si ve svém dětství prošel torturou jménem učení se psacího písma, a musím říct, že to na mě zanechalo doživotní následky. Moji rodiče měli první roky školy dokonce obavy, že jsem lehce mentálně zaostalý, protože u vlnovek u dvojky a sedmičky (které se přestaly používat až když jsem byl ve druhé třídě) jsem nevěděl, kdy přestat, a velká psací písmenka S, L a Z a malá písmenka h, k a b jsem si občas prohodil po libosti. No a když už jsem se konečně psát naučil, výsledek vypadal, jak to krásně shrnul jeden učitel "jako když prase píše levou zadní". V rodině i v učitelském sboru tuto skutečnost nikdo nechápal, protože jsem byl jinak velmi manuálně zručný a už jako dítě jsem uměl nadprůměrně dobře kreslit a malovat.

Na každý pád, jakmile mě přestali učitelé buzerovat kvůli tomu, jak píši - což bylo bohužel až na VŠ - přešel jsem k písmu hůlkovému, k čemuž se váží další příběhy. Jeden z těch, o nichž bych rád něco málo napsal, jsou právě argumenty pro zachování starého a naprosto neergonomického psacího písma, které až na vzácné výjimky nepoužívá prakticky nikdo, koho ho znám - včetně mých pětašedesátiletých rodičů.

Konkrétně se podívejme na to, co zaznělo v tomto článku na novinkách, a co jsem i slyšel/četl porůznu od svých známých. Pro přehlednost jsem oba argumenty označil:

Odpůrci zase tvrdí, že zredukovaná podoba písma omezuje tvůrčí rozvoj osobnosti dítěte¹ a navíc ničí kulturní tradice².

První argument má ještě několik dalších mutací, např. "písmo rozvíjí jemnou motoriku", "písmo rozvíjí fantazii", "písmo učí kreslit" a pod. Považuji tento argument za naprosto neopodstatněný nejméně ze dvou důvodů.

1. Odporuje mé osobní zkušenosti. Pokud má písmo vliv na tvůrčí myšlení, jemnou motoriku a fantazii, pak je s podivem, že já jsem manuálně zručný, mám fantazii i tvůrčí myšlení, umím kreslit a přitom jsem vždycky psal na hranici čitelnosti a někdy už za ní (proto jsem si všechny důležité přednášky na VŠ ještě zčerstva přepisoval na psacím stroji, jinak bych nebyl schopen se z vlastních poznámek učit). Jsem ale schopen psát krásně a vytvářet hezká písmenka - když se soustředím a píši pomalu. Ač bez diagnózy, domnívám se v retrospektivě, že mám formu dyslektické dysgrafie.
2. Bylo by možné správně podotknout - a jedním zastáncem (hnuso)krasopísma mi to podotknuto bylo - že jsem možná jenom výjimka z pravidla, jedinec nacházející se na jednom konci Gaussovy křivky (to je ostatně v řadě ohledů objektivně pravda). To je ale testovatelná hypotéza, kde je tedy test? Lidé házející kolem sebe tento argument nedodávají žádná data. Je sice pravda, že absence evidence není evidence absence, ale kde je nějaká statistická analýza dokazující, že složitost psaného písma alespoň koreluje se zručností či kreativitou? Kde je nějaká objektivní analýza například podílu zručných / kreativních lidí mezi různými populacemi používajícími různá písma? Samo o sobě by to sice neznamenalo automaticky, že písmo má na tyto věci vliv, ale bylo by to alespoň něco. Požadovat po mě, abych dokázal, že komplikované písmo nemá na tyto věci vliv a současně nedodat žádná data dokazující nebo alespoň naznačující opak, je debatní falší jménem přesouvání důkazního břemene.
3. I bylo-li by pravda, že například lidé  píšící krásně mají namnoze výtečnou jemnou motoriku a lidé píšící hnusně mají zpravidla obě ruce levé, nelze z toho vyvozovat, že písmo rozvíjí motoriku. Může to být  - a u motorické dysgrafie to tak zřejmě i je - přesně naopak, totiž že porucha jemné motoriky brání naučit se hezky psát. I v případě korelace by se tedy mohlo jednat jen o chybný úsudek cum hoc ergo propter hoc a pro důkaz vlivu písma na jemnou motoriku by bylo třeba víc. 
4. Nejsem přesvědčen, že stres z psacího drilu je vyvážen nějakým benefitem, a už vůbec ne v dnešní době, kdy stejně naprostá většina psaní funguje na počítači. Jemná motorika, kreativita atd. jsou sice v dnešní době zrovna tak důležité, jako dříve, ale existují i jiné způsoby jak je rozvíjet, než je buzerace prcků s obsolentním stylem písma.

Druhý argument se odkazuje na tradici a tím pádem již se jedná o logický klam. Respektive v této nejstručnější možné podobě jej lze interpretovat dvěma způsoby, čili to mohou být dva logické klamy (popřípadě jejich kombinace).

1. Tradice je míněna coby něco, co se provozuje už dlouho. V tomto případě se jedná o logický klam jménem argumentum ad antiquitatem, neboli odkaz na starobylost. Ze starobylosti čehokoliv nevyplývá automaticky kvalita ani žádoucnost daného per se, tradice se koneckonců mění, vznikají a zanikají neustále.
2. Tradice je míněna coby něco, co provozuje většina a s čím většina souhlasí. V tomto případě se jedná o logický klam argumentum ad populum. Konsenzus většiny sice v demokracii volí vládu, ale nemůže zvolit realitu. Proto z toho, že se něco většině líbí/většina něco provozuje nevyplývá automaticky, že je dotyčné žádoucí/pravdivé/prospěšné atp.

 A proto jsem stále nepřesvědčen, že zjednodušení psacího písma směrem k tomu, že se podobá více hůlkovému, jež nakonec stejně většina lidí používá, je špatná věc. Naopak, vítám to coby věc navýsost skvělou a doufám, že za pár let už s tímto ne-problémem nikdo nebude ztrácet čas a budeme se moci věnovat problémům skutečným, jako například úpadek vzdělání.

...testovaný řádsky.

Dnes ráno jsem říkal, že se použiji příklad zahrnující zažívací potíže a bolesti žaludku. Tady je (znovu zdůrazňuji, že čísla jsou nepřesná, z hlavy, a mají sloužit pouze orientačně pro demonstrování principu, kauzální provázanost by ale měla odpovídat realitě).

Řekněme, že 100 lidí má občasné mírné bolesti žaludku, občas ostřejší, nechuť k jídlu a cítí ubytek na váze. Dosti nespecifické příznaky, které bohužel mohou znamenat několik diametrálně odlišných věcí. Protože zatímco 33 z těchto lidí má dejme tomu "jen" neurózu a jejich fyzické potíže jsou psychosomatického rázu, 40 z nich už má vážnější gastritidu, 25 z nich ještě vážnější počáteční vřed a dva nešťastníci mají rakovinu žaludku.

V situaci, kdy vše bude probíhat jak má, u 11 lidí příznaky odezní a oni nikdy lékaře nenavštíví - nemají důvod, jejich onemocnění bylo psychosomatického rázu a jim se podařilo se s tím vyrovnat - změnou povolání, dovolenou atd. atp. Zbývající navštíví svého lékaře a ten je preventivně pošle na gastroenterologické vyšetření. U toho se už pochopitelně zjistí, kdo co má, velice přesně. Bohužel jeden případ s rakovinou už je mimo dosah pomoci a umře. Nemocní vředem a gastritidou dostanou antibiotika a další léky adekvátní jejich situaci. A lidé s psychosomatickými potížemi budou posláni k psychoterapeutovi, aby jim pomohl vyškrábnout toho brouka z hlavy, který je hlodá až v břiše.

A ten, protože ví, že má co dělat s problémem psychickým, použije psychologické fígle, včetně lhaní (=placeba), bude-li to nutné pro to,  aby dosáhl svého cíle. Ale on i pacient po celou dobu ví, kde je problém, a oba se snaží k jádru onoho problému dostat. A i když je třebas psychoanalýza jenom placebem, nebo i když předepisovaný lék je jenom placebem, už i onen sociální kontakt s pacientem a vědomí, že někdo jeho problém bere vážně a snaží se mu pomoci, mohou mít dohromady v těchto případech nezastupitelný léčebný efekt a psychoterapeut si tudíž zaslouží svou odměnu, i kdyby fungoval ve skutečnosti jenom jako lidská vykecávací vrba.

Jakou máme v tomto hypotetickém případě bilanci? 1 mrtvý, 99 zdravých.

Půjde-li oněch 22 lidí s psychosomatickými potížemi k homeopatovi (senzibilovi, kartářce, astrologovi, léčiteli silou krystalů, woo-doo šamanovi, novému vtělení Krišny), dostane se jim rovněž pozornosti, sociálního kontaktu a tudíž se taky uzdraví. Vypadá to eňo ňúňo a Charly by měl držet zobák a nekvákat ty svoje pitomosti proti krásným new age věcičkám, vždyť je to totéž ne?

Ne.

Protože oproti psychoterapeutovi, je tu jeden podstatný rozdíl. Tito lidé neříkají, že léči psychický problém, ani oni sami to namnoze neví, a jejich pacienti to také neví. Tito lidé říkají, že léčí fyzický problém (někdy sice jakoby "prostřednictvím" psychiky, ale to je jedno). Tito lidé říkají, že moderní medicíně konkurují, ne že jsou alternativou k psychoterapii. Tito lidé staví svou terapii na lži sami sami sobě i pacientům, nejdená se o "milosrdnou lež" jako v případě psychoterapeuta, ale o čistokrevný blud. A pokud jejich bludům propůjčována věrohodnost jakoukoliv formou, je nevyhnutelným následkem, že k nim někteří lidé půjdou rovnou a nebudou se namáhat s návštěvou u lékaře vůbec. Příklady následků občas problesknou internetem a médii.

A jak by to vypadalo, kdyby naši pacienti navštívili nějakého alternativního šarlatána rovnou? Každý si spočte, že ti s rakovinou by zemřeli oba, ale tím to neskončí. V případě neléčené gastritidy by se u jednoho z našich čtyřiceti pacientů objevila rakovina a u deseti vřed, takže bychom skončili se třemi mrtvými na rakovinu. A neléčený vřed sám o sobě by zabil dalších devět lidi, když by konečně prasknul. A rázem skončíme s bilancí 12 mrtvých na 88 živých, plus ta "drobná" skutečnost, že těm živým se dostane jen placebo efektu, čili se skutečně uleví jen třetině z nich a jen na omezenou dobu. V břiše jim zůstane tikající bomba, která může kdykoliv vybuchnout, a jim není a nikdy nebude zdaleka tak dobře, jak by být mohlo.

Tyto poměry 1/99 versus 12/88 se nezmění, ani v případě, že by lidí, co navštíví šarlatána dříve než lékaře, bylo naprosté minimum. Proto vyjde při sčítání celkového blaha ve společnosti vždy méně, než kdyby všichni využívali jen a pouze prověřené metody a hádat se dá tak maximálně o to, jak velký rozdíl je v reálném světě (právě dodáním přesnějších čísílek), ale ten rozdíl zůstane vždy, ten odkecat nejde.

A tak se vracím opět k tomu, co jsem zmínil už v původní sérii článků - konsekvencí prosté užívání alternativní medicíny neexistuje. I kdyby nic jiného, podporuje tím myšlenkový proud stojící na klamu a sebeklamu a to nevyhnutelně někdy, někde povede ke škodě, protože to neobsahuje žádný mechanismus sebekorekce.

Dívat se jenom na "úspěchy" alternativní medicíny znamená zavírat oči před komplexní a povahou reality a s tím si u mně nikdo nešplhne. Je to stejné jako argumentovat proti mířené střelbě tím, že i s nemířenou se lze občas strefit do černého.

Placi, placi...

Je hezké vidět, že Kniha přání funguje a někdo i našel odvahu tam napsat. A protože, jak vidí každý, jsem egomaiakální krvelačný šílenec, tak dotyčného teď pokoušu a utrhnu mu hlavu. Je to jen logické, ne?

Ale než se do toho vrhnu, je třeba ujasnit pár věcí - totiž to, co je to placebo a jaké jeho použití je dle mého neetické a jaké ne. Až pak se lze vůbec bavit o tom, proč ten názor zastávám. Protože ani tato záležitost není černobílá.

Placebo efekt

Placebo je definováno jako látka/procedura, která už z principu nemůže mít žádný přímý vliv na léčenou nemoc či její syndrom. Placebo efekt je pak (zdánlivá či skutečná) úleva či míra uzdravení, způsobená pouze reakcí organismu pacienta na to, co je vnímáno jako léčba. Nemocný se cítí lépe, protože má pocit, že je o něj postaráno. Duševní pohoda má zcela zjevně vliv na zdraví (coby člověk trpící zřejmě doživotně nemocí vyvolanou pravděpodobně stresem mám bohužel zkušenost z první ruky) a tak toto může vést k rychlejšímu uzdravení v případech, kdy lékař stejně nemůže nic moc dělat a nezbývá než čekat, až se si tělo s nemocí poradí samo (virózy, vyčerpání atp.).

I když i podle wiki se stále ještě brousí kordy ohledně toho, kde a jak moc placebo efekt funguje a jestli vůbec funguje, pro účely tohoto a následujících článků vycházejme z premisy, že placebo efekt funguje. Protože pokud nefunguje, a je pouze statistickým vyjádřením lidského subjektivního vnímání přirozeného šumu na pozadí (viz. efekt kouzelné lentilky), většina keců by byla zbytečná.

Lze si tedy představit, že by se v realitě mohl placebo efekt projevovat nějak takto:

Placebo samo o sobě má v tomto fiktivním případě měřitelný vliv, s normálním rozložením u maxima 20% úlevy. Účinný lék má stejné rozložení, s maximem u 40%. Kombinace obou pak dá mnohem nižší a širší Gaussovu křivku, kde vlevo - okolo 30% úlevy - jsou ti nešťastníci, u kterých se lék i placebo projevily minimálně a vpravo - okolo 90% úlevy - jsou ti šťastní, co jim obojí zabralo maximálně. Při klinickém testu, kde jsou lidé rozděleni na skupinu dostávající placebo a skupinu dostávající lék, lze běžně vyprodukovat jen dvě z těchto křivek, totiž modrou a žlutou, protože nelze někoho léčit, aniž by o tom věděl.

Všimněte si, že mezi mírou úlevy 25% až 35% se všechny tři křivky překrývají. Nachází se zde přibližně 15% lidí z placebo skupiny a 0,6% lidí ze skupiny se skutečným lékem. Proto by v tomto fiktivním případě, stejně tak jako řadě případů ve skutečnosti, nešlo jenom vybrat náhodně pár jedinců z populace, aplikovat placebo nebo kurativum, zaznamenat izolovaný výsledek a z něj vyvodit závěr. Pro posouzení funkčnosti léku/procedury je nutné vyhodnotit více jedinců, čím více, tím lépe, a spočítat statistickou významnost rozdílu průměrného účinku mezi placebo skupinou a skupinou beroucí léky.

A proto by v tomto fiktivním případě, stejně tak jako v řadě případů ve skutečnosti, nešlo vyvozovat obecný závěr z toho, jak dotyčný lék či léčba  zapůsobily na vás. To jsem zdůraznil, protože přesně tohle dělá obrovské množství lidí v obou směrech (tj. v plivání na vědecky ověřené léky a v propagování šarlatánských pseudoléčeb).

Nicméně tímto se konečně oklikou dostávám k první etické otázce, a to k použití placeba v případě posuzování nových léků. Ať už placebo efekt má kurativní účinky nebo je jenom subjektivní záležitost, vzhledem ke statistické nečernobílé povaze reality nelze adekvátně posoudit účinnost nového léku bez jeho srovnání s placebem. Proto v případě klinických testů nových léků použití placeba pro pro referenční skupinu neoddiskutovatelně etické je, protože je to prostě nezbytné (není-li k dispozici žádná, již dříve proti placebu zkoušená léčba). V tomto případě se nejedná o zlo, protože i když může eventuelně vést k tomu, že vážně nemocný člověk nedostane účinný lék, je to jediný způsob, jak zjistit, zda se skutečně jedná o účinný lék.

Za jednoznačně neetické ovšem považuji terapeutické použití placeba, a to ať už je podáváno lékařem, šarlatánem, či samoaplikováno. Ale k tomu až v dalším článku, snad ještě dnes večer či zítra.

Ještě šílenější Nor?

Takhle nějak si představuji ideální opoziční příspěvek - stručný, jasný, uvádějící zdroj pro své tvrzení a tudíž mající skutečný potenciál mne o něčem přesvědčit.

DAP:
"Jen malá poznámka :
Breivik často publikoval pod pseudonymem Fjordman a považoval se zde sám za nevěřícího:
http://www.jihadwatch.org/2006/10/fjordman-thou-shalt-hate-christianity-and-judaism.html"

Nicméně je tu jisté nicméně.

Netvrdím, že se mi to vždy daří, avšak každopádně se snažím držet se svého vlastního desatera interpretace. A toto mi dává příležitost jeho princip a užitečnost demonstrovat mnohem lépe, než onen fiktivní příklad, jenž jsem si vycucal z prstu.

Po zběžném přečtení se zdá býti podstatný první odstavec článku.

As a non-religious person, but still one that acknowledges and respects the impact of Judeo-Christian thinking on Western culture, I have warned against naïve Christian compassion related to Muslim immigration, as well as a disturbing tendency among too many Christian organizations to ally themselves with Muslims, for "religious values" and against Israel. But frankly, the most useful allies Muslims have in the West more often than not tend to be found among the non-religious crowd.  

Coby člověk bez vyznání, avšak stále uznávající a respektující vliv Judeo-Křesťanského myšlení na západní kulturu, jsem varoval proti naivnímu křesťanskému soucitu vzhledem k muslimské imigraci, stejně jako neblahé tendenci mnohých křesťanských organizací brát muslimy jako spojence, z "náboženských důvodů" proti Izraeli. Ale upřímně, ti nejužitečnější spojenci muslimů na západě často pochází z řad bezvěrců.

Je tedy faktem, že o sobě Fjordman říká, že není věřící (Přikázání 1 učiněno zadost). Ovšem otevřeno zůstává, je-li Fjordman a Breivik jedna a tatáž osoba. A na to se zaměřím.

Při snaze učinit zadost přikázání 2 rychlá kontrola Breivikova manifestu ukáže, že se tam jméno Fjordman vyskytuje 111. Uff. Nechce se mi, ale je nutno se na ně podívat na všechny.

38 krát se toto jméno Fjordman vyskytuje ve slovním spojení "by Fjordman", z toho 36 na začátku delších textů (čili ve významu "od Fjordmana" coby autora textu - mimo jiné cituje celý článek, na nějž sem poslal odkaz DAP), na jejichž konci je vždy link na nějaký článek na původním Fjordmanově blogu, a 2 krát se tam toto slovní spojení vyskytuje uprostřed delšího textu (ve významu "Fjordman řekl/napsal"). To nevypadá, jako kdyby Breivik citoval sebe, nýbrž jakoby jednoduše citoval Fjordmanovy články v plném znění a nebo se odkazoval na nějakou jeho ideu, která se mu zalíbila.

41 krát se jméno Fjordman vyskytuje coby součást linku.

Po odstranění těchto zbývá 32 referencí. První z nich je tato:

The reason why authors on the Eurabia related issues/Islamisation of Europe - Fjordman, Spencer, Ye’or, Bostom etc. aren’t actively discussing deportation is because the method is considered too extreme (and thus would damage their reputational shields).

Důvod, proč autoři v záležitostech vztažených k Eurabii/islamizaci Evropy - Fjordman, Spencer, Ye'or, Bostom atd. nediskutují aktivně deportaci, je protože ta metoda je považována za příliš extrémní (a tudíž by jim pošpinila čistou reputaci).

I další reference na Fjordmana jsou vždy ve třetí osobě. Nejzajímavější je tato (cituji jen podstatné):

Q: Who is your favourite contemporary author and why?
A: That would be Fjordman........Many have asked if I am Fjordman, but this is obviously not the case. To be honest, I had no idea who he was until I was six months into my current compendium "2083"...

Otázka: Kdo je tvůj oblíbený současný autor a proč?
Odpověď: Fjordman... Mnozí se ptali, jestli jsem Fjordman já, ale to evidentně není ten případ. Upřímně řečeno, neměl jsem vůbec tušení, kdo to je, dříve než jsem už šest měsíců pracoval na tomto svém kompendiu "2083"...

Pochopitelně není nemožné, aby byl Breivik natolik narušená osobnost, aby ve svém narcismu citoval sám sebe ve třetí osobě. Jsou zdokumentovány takové případy a těžko říct, jak moc kape na karbid člověku, který jde a s chladnou hlavou střílí nevinné děti. Avšak nikde se ve svém traktátu nezmiňuje o sobě coby osobě bez vyznání. I pokud nebudu vůbec brát v úvahu rozpor mezi Fjordmanovým prohlášením "coby osoba bez vyznání" a Breivikovým "považuji se za 100% křesťana" (Přikázání 4) v žádném případě z tohoto nelze usuzovat, že Breivik a Fjordman jsou jedna a tatáž osoba. A dle Přikázání 5 jeho možný narcismus a narušenou osobnost nemohu brát v úvahu - bylo by to přimýšlení si věcí, které data neříkají, a navíc by se jednalo o definici v kruhu a tudíž logický klam (Fjordman = Breivik protože Breivik je narcista citující sám sebe ve třetí osobě => Breivik je nevěřící, protože Fjordman o sobě říká, že je nevěřící = a zpátky na začátek kolečka....).


Ovšem nechtěl jsem se ukvapit (Přikázání 6) a přijal jsem tedy pracovní hypotézu, že Breivik by mohl být Fjordman, protože i když jí data přímo nenaznačují, ani ji přímo nevylučují (Přikázání 7 - jakžtakž). A protože testem hypotézy je vždy snaha ji znehodnotit, podíval jsem se, jestli najdu data, jež by tak mohla učinit (Přikázání 8).

Nebylo nijak těžké je najít. Například na blogu "Gates of Vienna" (Brány Vídně) autor Baron Bodissey, který údajně Fjordmana osobně zná, popírá jakoukoliv spojitost mezi ním a Breivikem. Blog obsahuje i dvojjazyčný článek údajně napsaný samotným Fjordmanem. Cituji podstatné.

No, I have never met Anders Behring Breivik in my life. He doesn’t even know what I look like.

No, I had absolutely nothing whatsoever to do with the massacres that took place on Friday in central Oslo and at Utøya. I was nowhere near the scene. I was planning to go and watch a movie at a local cinema with a family member when I got a message that a massive explosion had rocked central Oslo. From that moment on, I was liveblogging along with nearly a dozen different people at Gates of Vienna until after the assumed shooter had been caught at Utøya.
 
Ne, nikdy v životě jsem Anderse Behringa Breivika nepotkal. Neví ani, jak vypadám.

Ne, nemám absolutně nic co do činění  s masakry, jež se udály v pátek ve středu Osla a na Utoyi.Nebyl jsem ani nikde poblíž. Plánoval jsem s členem rodiny návštěvu biografu, když jsem dostal zprávu, že obrovská exploze otřásla středem Osla. Od té chvíle jsem naživo blogoval spolu s téměř tuctem dalších různých lidí na Gates of Vienna až i po chycení předpokládaného střelce na Utoyi.

A v neposlení řadě i samotná stránka "Jihad Watch", z níž čerpal DAP, mluví o Breivikovi a Fjordmanovi jako o dvou odlišných osobách, i když v citaci jiného článku:

While Mr. Breivik’s violent acts are exceptional, his anti-Islamic views are not. Much, though not all, of Mr. Breivik’s manifesto is inspired by a relatively new right-wing intellectual current often referred to as counterjihad. The movement’s roots go back to the 1980s, but it gained substantial momentum only after 9/11. Its main home is the Internet, where blogs like Jihad Watch, Atlas Shrugs and Gates of Vienna publish essays by writers like Robert Spencer, Pamela Geller, Bat Ye’or and Fjordman, the pseudonym for a Norwegian blogger. Mr. Breivik’s manifesto is replete with citations of counterjihad writers, strongly suggesting that he was inspired by them. 

Zatímco násilné čina pana Breivika jsou výjimečné, jeho protiislámské názory takové nejsou. Mnoho z, ačkoliv ne vše, Breivikova manifestu bylo inspirováno relativně novým pravicovým intelektuálním proudem často nazývaným opozice džihádu. Kořeny tohoto hnutí sahají až do osmdesátých let dvacátého století, ale dostatečnou váhu získalo až po 9 září 2001. Jeho hlavním domovem je internet, kde blogy jako Jihad Watch, Atlas Shrugs a Gates of Vienna publikují eseje od autorů jako Robert Spencer, Pamela Geller, Bat Ye'or a Fjordman (pseudonym Norského bloggera). Breivkův manifest je plný citací autorů z opozice džihádu, silně ukazujících, že se jimi nechal inspirovat.

Tomu, že by Breivik a Fjordman byli tatáž osoba nenasvědčuje jediný fakt, a to včetně Breivikova vlastního textu, naopak, jsou fakta, jež tomuto přímo odporují. Podle devátého přikázání je tedy nutno hledat jiné vysvětlení - Breivik je někdo jiný, a Fjordmanovým textem se pouze inspiroval pro některé své myšlenkové pochody (ale nikoliv pro svůj násilný čin - Fjordman údajně násilí nikdy nepropagoval a jeho čin odsuzuje a já nemám důvod mu nevěřit). Říkat něco jiného by bylo v rozporu s přikázáním desátým, tím zastřešujícím a klíčovým.

Dobrý pokus. Ale stále vše nasvědčuje tomu, že byl Breivik pomýlený nebezpečný psychopat a věřící křesťan.

Lepší se to...

V poslední době bylo v USA docela dost sebevražd homosexuálních teenagerů. Dost na to, aby se to dostalo do médií, i když ne u nás. Většinou se jednalo o sebevraždy vyvolané tlakem okolí na konformitu - mladí lidé neunesli šmahem odsudky, posměšky okolí a z nich plynoucí psychický tlak a šikanu. A to je dovedlo až za hranici, z níž už není návratu. A nešlo o žádné ostentativně na veřejnosti se líbající homosexuály. Šlo o 13 - 15 let staré děti.

Vznikl z toho projekt "It Gets Better", který se snaží právě těmto mladým lidem lidem dát informace, které potřebují o své sexuální orientaci, a současně jim dát trošku naděje, že se situace zlepší. Stránka obsahuje videa, v nichž dospělí homosexuálové popisují své zkušenosti z mládí a říkají, jak se situace zlepšila za léta jejich života a jaká zlepšení lze ještě očekávat.

A situace se skutečně pomalu zlepšuje, společnost se - byť nerada a zvolna - konečně začíná stávat tolerantnější a jednou snad dojde k tomu, že se nad dvěma muži/ženami, držícími se za ruce na ulici nikdo nepozastaví o nic více, než nad mužem a ženou konajícími totéž.

Jedna z těch hezčích věcí, která z tohoto projektu vzešla, je tato písnička.