neděle 12. června 2011

Devatero řemesel: Řemeslo druhé, Nožíř.

Jedno z dalších řemesel, s nimiž jsem svého času koketoval, bylo nožířství. Po ukončení studia jsem i uvažoval o tom, že si dodělám výuční list a budu se tomu věnovat když už ne profesionálně, tak alespoň polo profesionálně. Nicméně sešlo z toho z mnoha důvodů, mimo jiné protože konkurence na velmi malém českém trhu je veliká a já zase nejsem takový samoučný zázrak, abych měl reálnou šanci se prosadit. A také protože získat výuční list a oprávnění k tomu něco dělat je pořádná úřednická osina v zadku. Pro úředníky není podstatné, jestli člověk něco umí, ale jestli navštěvoval příslušnou školu, která to učí. A navštěvovat jediný nožířský učňák v ČR vzdálený stovky km, když už jsem měl vysokoškolský diplom a musel se živit sám, bylo poněkud mimo mé momentální možnosti.

První výrobek nebyl v podstatě nic jiného než kus nabroušeného plechu s kusem dřeva na držení. Vypižlal jsem ho když mi bylo nějakých šestnáct či sedmnáct let a při první cestě do lesa se mi podařilo ho nějakým záhadným způsobem ztratit, což mne dodnes nesmírně mrzí. Chlubit bych se s ním sice nemohl, ale pro zasmání by byl dobrý.

Nicméně vyzkoušel jsem si na něm pár věcí a druhý výrobek už byl mnohem lepší - sice esteticky pořád nic moc, ale výsledek mne provázel několik let, prožil se mnou dva dětské tábory a pěkných pár cest. V podstatě to byl můj vandrovní nůž po celou dobu studií na VŠ. Sice je už trochu zašlý a opotřebovaný (nebyl ještě z nerez oceli, kterou se mi podařilo sehnat až později - rovněž žádná jednoduchá úloha před více než deseti lety) a slouží mi dodnes. Pouzdro jsem tehdy použil ze starého mikováckého nože, který se ztratil v propadle času. Mám jej dodnes a tady je k prohlédnutí.
 
 U třetího výrobku už jsem se cítil trochu silnější v kramflecích a troufl jsem si na něco trochu odvážnějšího. A protože otec měl mít zrovna padesátiny, pustil jsem se do toho s velkou parádou. I bych řekl, že jsem si ukousl poněkud víc, než kolik jsem mohl strávit a nůž obsahuje nějaké estetické i řemeslné vady. Nicméně tatínek je na něj patřičně hrdý a nikdy neopominul příležitost se s ním chlubit komukoliv, kdo byl ochoten ho poslouchat. Nůž pořád ještě nebyl z nerez oceli, ale tentokráte jsem jej vyráběl komplet i s pouzdrem. Rukojeť je ve tvaru dravého ptáka, s intarzovanými jednotlivými pírky z kokosové skořápky na křídlech a na ocase, zobákem vybroušeným z buližníku a očima z tygřího oka.
Od následujícího výrobku v řadě nemám fotografii, protože jsem jej dělal na "zakázku" spolužačce coby dárek k narozeninám pro jejího otce. Není mi známo, jak se výrobku daří a zda mne dodatečně neprokleli. Při té příležitosti jsem ale vyrobil další nůž coby dárek pro kamaráda. Tentokráte jsem už konečně měl nerez ocel a pokud je mi známo, nůž stále ještě slouží a majitel je výsostně spokojen. Aby taky ne, měl to zadarmo. Původní pouzdro vyrobené ze dřeva rozhlodal zub času poměrně záhy - bylo spíš koukací než používací - tak jsem před pár lety dovyrobil nové pouzdro z kůže, určené více pro terén.

Nakonec jsem se rozhodl vyrobit si nůž z této nerez oceli i pro sebe. V podstatě jsem přepracoval motiv prvního a druhého nože. Rovněž slouží dodnes a používám jej pravidelně - tak jednou do roka, když jdu na houby.
Pak už bohužel skončila studentská léta a pohltil mne pracovní proces. Všechny zde dosud uvedené výrobky jsem vyrobil prakticky výlučně za použití ručního nářadí - brusné kameny, brusné papíry nalepené na kožené podložce, ruční pilky, dláta, rydla, jehly a šídla. Jediné elektrické nářadí, jež jsem měl k dispozici, byla stará vrtačka a čtyřapůlvoltová baterka s krokosvorkami, již jsem použil k vyleptání obrázků. Byly tedy vyrobeny v pravdě skalních podmínkách a já doufal, že až se dostanu k tomu koupit si pořádné nářadí, budu schopen konečně udělat něco pořádného, nějaký majstrštyk.

Bohužel jsem se k tomu dosud nedostal. Dnes sice už mám pořádné nářadí, ale nemám čas a prostor na to se s tímhle pižlat, protože povinnosti se hromadí rychleji než je stíhám řešit. A tak jsem už od té doby pouze vyrobil na přání rukojeť k noži, jehož čepel mi dodal majitel sám.

1 komentář:

  1. Nejvíc se mi líbí ten pro kamaráda. I když tvar čepele je na nůž poměrně atypickej a rukojeť pro změnu zase úplně obyčejná... rytina na čepeli je prostě suprová a jestli se dá ta drážka na horní straně čepele využít jako otvírák, není co řešit.
    Každopádně všechny vypadají k světu, klobouček dolů.

    OdpovědětVymazat