pondělí 24. prosince 2012

Chčasné a veselé!

Koho překvapí, že vánoce neslavím, ať zvedne ruku. Nikdo? Správně.

Nicméně moji rodiče vánoce slaví, moji kamarádi vánoce slaví, moji kolegové vánoce slaví a počítám, že i minimálně nějací moji čtenáři vánoce slaví. I já tedy vítám pár dní volna a dobrého jídla, takže slavím slunovrat a pomalé prodlužování dne s tím spojené. Juchů, už jenom čtvrt roku a nebudu do práce i z práce chodit za tmy!

Místo nějakého zprofanovaného betlému či vánočního stromku jsem si letos pro radost upekl z perníku něco barevnějšího s letní tématikou. Příští rok před vánoci to s radostí sež... sním.


Všem přeji šťastné a veselé prožití svátků vánočních a dobrý start do následujícího nového roku.

neděle 23. prosince 2012

Picha přechází plát

Řekl jsem si, že než z toho piedestalu, na který jsem si stoupl, spadnu na čumák a rozbiju si ho, tak udělám krůček dolů sám. Můj článek "Kapr není pes" rozhodně nepatří k tomu lepšímu, co jsem napsal. Vlastně v retrospektivě patří k tomu horšímu. No fuj, to jsem psal já? Nevěřím! Dokažte to!!

Uh.

Neztotožňuji se sice plně s kritikou Marka Pichy, který má o argumentaci vlastní blog (který bych měl navštěvovat častěji, pro své vlastní dobro), ale jádro jeho kritiky obsahuje větší než malé množství platných výtek a mé odpovědi byly, mírně řečeno, poněkud chaotické a nekonzistentní, ať už z jakýchkoliv důvodů. No dobře, dobře, mé odpovědi stály z půli za exkrement.

Nejvíce do očí bijící chyba bylo zřejmě přiřazení atributu logického klamu argumentum ad misericordiam appealu na emoce, který nebyl logicky nekonzistentní s postulovanou tezí. Což jsem sám v článku současně popíral a současně uznával, aniž jsem si to uvědomil. Tento appeal může být (podle mne je) přehnaný, neadekvátní, ale to z něj nečiní logický klam argumentum ad misericordiam, ale reductio ad absurdum - a bez širšího kontextu nelze říct, zda správně nebo špatné použité (a tudíž logický klam). Druhou markantní chybou bylo následně v komentářích, když jsem v důsledku nepozorného čtení slovní spojení "pacient s potlačenými kognitivními funkcemi" interpretoval jako "pacient ve vegetativním stavu", což je až příliš extrémní interpretace poměrně vágního vyjádření, jež zahrnuje kohokoliv od člověka s mírnou amnézií přes člověka s alzheimerovou nemocí až po, právě, člověka ve vegetativním stavu.

Pro další opravy doporučuji přečíst článek znovu. Dnes jsem vyhradil trochu času ten článek v rámci možností učesat a opravit s ohledem na ty výtky, jež mne přesvědčily o své validitě, plus pár dalších, které jsem si uvědomil sám. Markovi děkuji za komentáře. Budu si muset zvyknout, že už mě neposuzují jenom okresní hráči ale že jsem se dostal do příležitostného hledáčku profíků. (Co se toho týče, rád bych si přečetl nějaký rozbor svého článku "Private property", protože jsem internetovou osmózou zjistil, že jsou lidé, kteří ho četli, ale nesouhlasí s ním - ovšem nikdy nikde jsem nedostal žádné informace ohledně důvodů toho nesouhlasu.)

Změny jsou - a do budoucna budou (dej špagetové monstrum ať ne příliš často) - prováděny následovně, po vzoru jak jsem to udělal u článku Nekonečno potíží:
  • Nadále neplatný text je škrtnut. 
  • Eventuální nový text je napsán modře. 
To vše z důvodu, aby bylo dohledatelné, co bylo změněno.

pátek 21. prosince 2012

Shoggotologie

Taky jsem se už párkrát setkal s tvrzením, že teologie je věda. Dokonce mi toto bylo prezentováno i s "důkazem", čili linkem kam jinam, než na Karlovu Unvierzitu. Což samozřejmě není nic jiného, než argumentum ad verecundiam a jako takovému jsem se tomu vysmál. Za použití logické argumentace, chobotopitelně.

Ale to, co je na té stránce napsáno, je skutečně perla. Na pohled hezké, ale ve skutečnosti exkrement poraněného a nemocného tvora:
Teologie jako vědecká disciplína platila od dávných dob za královnu mezi vědami. I dnes je společně s filozofií a dalšími humanitními obory jednou z velmi důležitých disciplín, jejiž[sic] znalost umožňuje člověku rozumět sám sobě, společnosti, světu a Bohu.
Občas mi sem zabrousí nejméně tři filozofové, na ty bych teď měl tedy otázku - jak vnímáte, že vaše profese je takto stavěna na roveň s (vlastně malinko pod) teologií? Současně s přihlédnutím k tomu, že filozofie sama rovněž není věda, i když věda z filozofie vzešla a filozofie stále ještě má hodně co říct?

Troufnu si odhadnout, že exaktní vědci napříč všemi obory nejsou zrovna hin z toho, že teologové takto značně nepokorně a neskromně sami sebe v podstatě prohlásili za krále mezi vědci (nepřímo, za použití debatní falše argumentum ad antiquitatem, a skutečně si tentokráte myslím, že tato interpretace je správná - teologové jsou nafoukaná pakáž). Odhaduji to na základě toho, že vědci jsou, více než kterákoliv jiná demografická skupina, dosti agnostičtí/ateističtí. Je-li nějaká královna mezi vědami, je to podle mého názoru fyzika. Ale i o tom by se dalo pohádat, protože všechny vědy jsou navzájem propojené a jakákoliv hierarchie bude víceméně více než méně arbitrární.

Teologie v podstatě vůbec není věda, o nic víc než Shoggotologie. Což je krásně shrnuto v článku, který si troufnu nyní doporučit. A to vehementně, nejméně třikrát.

středa 19. prosince 2012

Kapr není pes

Fasciklující. Predvánoční dnešek nám naservíroval super událost, komentovanou ještě suprovějším článečkem na novinkách. Suprový je článeček samozřejmě právě proto, protože obsahuje/popisuje/dokumentuje, chybnou argumentaci, která mne svou nesmyslností probrala z letargie.

Protestní happeningy osobně tedy rovněž nemám rád. Jedná se veskrze o ad absurdum konstrukty, což by samo o sobě nevadilo, ovšem vadí to tehdy, jedná-li se o konstrukty interně nekonzistentní a logicky neplatné. A mezi takové patří, alespoň podle informací v tomto článku, i tento.
„Cílem této akce je ukázat, jak neskutečně absurdní je slavit tzv. svátky míru a lásky těmito pouličními jatkami. Lidé jsou zděšení, že bychom porcovali psy na maso, ale v mnoha zemích se toto skutečně děje, tamním obyvatelům to přijde úplně stejně normální jako našim zabíjet kapry. Přitom kapr cítí bolest ve stejné míře jako psi,“ tvrdí Voršilka.
V poslední větě prohlášení pana Voršilky je skryt logický klam už párkrát zmiňovaný, a to mlžení významů. Tedy v případě, že uváděný kvantifikátor "ve stejné míře" je míněn tak, že vnímání bolesti kapry je stejné jako vnímání bolesti psy, a to jak na úrovni fyziologické, tak na úrovni psychické/psychosomatické. Pokud je to míněno jinak, nelze to z tohoto článku usoudit, vycházím proto z této interpretace.  I když je pravdou, že kapr má, stejně jako pes, fyziologické předpoklady pro vnímání bolesti, tímto podobnost končí.

Není nutné vůbec citovat vědeckou literaturu, snad každý má ve svém okolí nějakého toho bolestýna a každý alespoň z doslechu zná někoho, kdo se hned tak nějaké bolesti nelekne. Téměř každý (s výjimkou lidí s CIP) si může vyzkoušet, že rána pěstí do kolene bolí méně než cvrnknutí palcem do oka. Cítění bolesti tedy evidentně není jednotné nejen napříč populací jedinců téhož druhu, ale dokonce ani napříč tělem jedince z toho prostého důvodu, že koncentrace a citlivost smyslů a nervových zakončení má určitou variaci. Není tedy důvod předpokládat ani čistě fyziologicky, že průměrný kapr je schopen cítit bolest stejným způsobem a stejnou měrou jako průměrný pes, neboť oba živočichy dělí značně dlouhá evoluční historie, během níž byli vystaveni zcela odlišným selekčním tlakům. I bez hledání v odborné literatuře si troufnu říci, že bude mezi kapry a psy značný rozdíl v počtu nervových zakončení schopných cítit bolest i v jejich rozložení (absolutním i relativním) v těle.

Bolest ovšem není čistě fyzická záležitost, má i psychickou složku, a pro kombinaci této psychické složky s fyziologickými podněty je mnohem vhodnější použít výraz "utrpení", jejž má pan Voršilka zřejmě na mysli. Poté je však mnohem dubióznější předpokládat, že jsou kapr a pes zcela ekvivalentní a v tomto ohledu zaměnitelní.

Mozek kapra  (viz obrázek vpravo, převzatý z článku, který se ani nepokouším pochopit) je menší než váš malíček. Váží jen pár gramů, a z toho odhadem polovina jsou čichový a optický lalok, jejichž jedinou úlohou je zpracování signálů z těchto dvou smyslů. Cerebrum, tedy ta část mozku, která zodpovídá za kognitivní funkce, jde popsat jen jedním adekvátním čekým termínem - pidi vidi nevidi. Toto všechno platí ať o kapřím mozku uvažujeme v jednotkách objemových, v poměru velikost mozku/velikost těla či v počtu synapsí v jednotlivých sekcích - vždy vám vyjde, že mnohem větší význam mají části zabývající se čistě fyziologickými a automatickými procesy a kognitivní složka je v podstatě zanedbatelná (i když ne nulová).

U psa to už je jiné kafe (obrázek je převzat z Wikipedie). Zde už je cerebrum obrovské, pouhým odhadem více než 80% mozku. A toto opět zůstane, ať to posuzujeme jakkoliv - pes má mnohem více mozkových buněk v cerebru, než v jiných částech mozku, mnohem více funkčních synapsí, jeho cerebrum je větší v poměru k tělu atd. atp. I pouhým pohledem lze tedy usoudit, že kognitivní funkce - a tudíž i schopnost trpět - budou u psa řádově úplně jinde, než u kapra. Respektive že budou řádově mnohem sofistikovanější, bohatší, silnější, plastičtější (ontogenicky i evolučně) a budou podléhat výrazně větší variaci (rovněž ontogenicky i evolučně).

A to je jádro logického klamu mlžení významů, kdy je jedno slovo prezentováno coby prezentující dva fenomény/koncepty/předměty. Použití tohoto jednoho slova pak je použito coby implikace zaměnitelnosti či rovnosti těchto fenoménů, což ovšem při podrobnější faktografické analýze není pravdou.

Považuji toto za velmi důležité při diskuzi o morálnosti nějakého jednání ve vztahu k bolesti. Protože schopnost cítit bolest na fyziologické úrovni nevypovídá nic o tom, zda si příslušný tvor bolest uvědomuje a zda tudíž je schopen trpět. Příkladem budiž žížala, která je schopna bolest cítit a bodnete-li do ní jehlou, uhne. Jenže, jak dokazují studie s fMRI, člověk je schopen bolest nejen přímo cítit, ale i předvídat a očekávat - a v důsledku tohoto předvídání a očekávání i trpět i bez toho, aby bolest byla vyvolána přímým fyzickým poškozením těla. Prot nelze automaticky v případě bolesti činit morální soudy napříč živočišnou říší na základě pouhé přítomnosti receptorů bolesti a reflexivní/instinktniví reakce na ni, lze zde předpokládat - a domnívám se, že i demonstrovat - existenci kontinua od tvorů jednodušších až po sofistikovanější. Jako ostatně u řady jiných fenoménů.

Já nepochybuji, že pan Voršilka vše řekl s dobrou vírou, že to, co říká, je správné. On to tak totiž cítí, protože dodatkem k logickému klamu mlžení významů se stal obětí - a zároveň je propagátorem - dalšího logického klamu, a to je argumentum ad misericordiam. Celý ten happening je toho důkazem - jedná se o jednoduchý appeal na city, jehož jediným účelem je vyvolat identifikaci se s kaprem na základě emoční projekce. Se psy se značně identifikujeme, v naší kultuře jsou chováni jako mazlíčci a proto jim - někdy správně, někdy přehnaně, někdy úplně nesmyslně - přisuzujeme své vlastnosti a cítíme s nimi hodně empatie. A cílem happeningu je přenést tuto empatii i na kapry.

Při morálních argumentech je určitý appeal na emoce nezbytný, bez schopnosti empatie není možné vynášet morální soudy. Nicméně appeal na city v podobně do absurdna vyhnaných formách Argumentum ad misericordiam je velmi častým nástrojem propagandy, jak a to nejen pozitivní, tak  ale i negativní. Je to velmi účinný nástroj manipulace, který u mne má ovšem za následek jediné - naseru se. A to i v případě, že se argumentující snaží propagovat stanovisko, s nímž v principu souhlasím. Jak ostatně říká hned další odstavec článku. Což je tento případ, s následným odstavcem článku namnoze nemám problém.

Každý, kdo se podívá do kádí, musí podle něj uznat, že kapři trpí, bývají poranění, pomlácení, hází se s nimi jako s uhlím, když se přehazují z nádoby do nádoby, jsou vystresovaní manipulací, hladoví a vyčerpaní, protože od výlovu nežrali. V neposlední řadě Voršilkovi vadí neodborné zabíjení.
Ano, to všechno je pravda. Tedy částečně. Kapr je studenokrevný tvor, který na zimu prakticky hibernuje, takže s tím hladověním to nebude až tak strašné. Ale pomlácení, poranění, stres? Nepochybně. Nepochybně by bylo možné, a morálně i vhodné, toto redukovat na možné minimum - tzn. kapry ihned po výlovu zabít, vykuchat, zamrazit. Pořád ještě by bylo možné je prodávat poměrně levně, beztak většinu ceny tvoří "sváteční" přirážka.

Bohužel po uvedení - lajdáckém - platného argumentu argumentace proti zabíjení kaprů končí a slovo dostává druhá strana. A ta si nevede o moc lépe. Vlastně si vede o dost hůře.
Jindřich Vintr z pražského rybářského svazu Právu potvrdil, že to, co se kaprům děje před Vánocemi, jim opravdu nesvědčí. Vzhledem k tomu, že kapři jsou v kurzu jednou za rok, lze to z jeho pohledu akceptovat. „Ani drůbeži v klecích, kravám ve výběhu, zvěři v zoo to nesvědčí. Ale to bychom se museli stát vegetariány, případně vegany, abychom mohli s čistým svědomím říct, že přírodě neškodíme,“ uvedl.
Zde je tedy hned z počátku zcela arbitrární relativizace problému - utrpení zvířat lze akceptovat, protože panu Vintrovi to tak prostě připadá oukidouky. Ehm, proti tomu může argumentovat eto/ekovegan tím, že jemu to oukidouky nepřipadá a můžou hrát slovní pink-ponk do soudného dne. Arbitrární soudy nikdy žádnou debatu nikam neposunou, jsou to argumentačně mrtvé body. No a dále pan Vintr pokračuje zmíněním úplného nesmyslu, kterým samozřejmě nahrává na smeč ignorantským eto/ekoveganům . Tvrdit, že veganství/vegetariánství je životní styl, jež přírodě neškodí, je nesmysl. Pan Vintr touto jednou větou servíruje svým oponentům falešné dilema (jak již jsem zmínil dříve, i produkce veganské/vegetariánské stravy vede k zabíjení a utrpení zvířat, opět zde existuje přechod a černobílé myšlení je vadné), které oni s radostí použijí - a používají - proti argumentům, jež on (ne)uvádí pro svůj souhlas se zabíjením kaprů.
„Kapra nejím, právě proto, že nechci podporovat jejich zabíjení,“ reagovala přihlížející slečna. Na dotaz, na čem si tedy pochutná při štědrovečerní večeři, odpověděla, že si dá řízek. Ale že by mohlo trpět i prase, ovšem odmítla připustit. „To je něco jiného,“ uzavřela rázně debatu.
Ona anonymní slečna má pravdu - je morálně správné nejíst vánoční kapry, aby se omezilo jejich v podstatě zbytečné "tradiční" utrpení. Je nesmyslné něčemu takovému odporovat tím, že to nevyřeší současně problém utrpení prasat. Co kdyby slečna byla vegetariánka, ptal by se jí redaktor, jak se srovná s utrpením myší pod koly traktorů? V obou případech se jedná by se mohlo jednat na straně pana redaktora o klamání nirvánou, což ovšem je málokdo schopný bez tréninku rozklíčovat. Kapři trpí jednou do roka, a v podstatě jen kvůli tradici. Toto utrpení lze omezit bez toho, že by byl kdokoliv zdravotně, ekonomicky či jakkoliv jinak ohrožen či omezen (argumenty tradicí pochopitelně odmítám, neb jsou všechny logické klamy samy o sobě). Je-li tedy debatováno o kaprech, svádět debatu k prasatům je trochu nefér, a nevyhnutelně to povede k nějaké zkratkovité ad hoc reakci (viz dále). Těžko vynést definitivní soud bez přesného přepisu co a jak bylo řečeno.

Ovšem ani kdybychom všichni naráz přestali jíst kapry, kapry to nezbaví utrpení - stejně by byli loveni predátory, umírali by na nemoci, na hlad, udušením v zimě atp. To je prostě realita života. Výlov a humánní rychlé zabití z tohoto hlediska nepředstavují o nic větší morální dilema, než ponechání rybníku "přírodě samé" a dalo by se dokonce přesvědčivě argumentovat pro to, že se jedná o volbu morálnější. Je-li utrpení nějakých tvorů způsobené lidmi menší nebo rovné tomu, jež by se vyskytovalo bez lidí, není prostě moc co řešit.

Současně je však odpověď oné anonymní slečny chybná. Utrpení prasat ve velkochovech a na jatkách je sice "něco jiného", ale asi jinak, než zamýšlela. Je kvantitativně i kvalitativně nepochybně horší než utrpení kaprů, protože prase má opět značně pokročilé kognitivní schopnosti a v důsledku těchto kognitivních schopností je proto prase nepochybně schopné více trpět například při transportu a následně na jatkách, než kapr. Je proto morálně na místě se nad jejich utrpením  zamýšlet, zohledňovat je a v rámci společenských i individuálních možností jej minimalizovat.

Nicméně stejně tak, jako skutečnost, že řešení jednoho problému nemusí automaticky znamenat, že musí být vyřešen problém jiný, ani nemusíme pro řešení tak globálního a komplikovaného problému, jako je utrpení živých tvorů, všichni táhnout stejným směrem a za stejné lano. Když někdo přispěje svou troškou do mlýna tím, že si nekoupí vánočního kapra, je to rovněž uvědomělostní krůček do onoho morálního kopce, před nímž coby společnost i coby jednotlivci stojíme a ještě dlouho stát budeme. Nemusíme být všichni vegani ani se vzdát vánoční tradice naráz - stačí, když se nad tím zamyslíme a toto zamyšlení správně dále komunikujeme. Cesta do kopce je koneckonců namáhavá a chce čas -  je hloupé, dětinské a konraproduktivní snažit se na něj vyskočit nebo bědovat nad tím, že do něj nejdeme všichhni stejně rychle. Nejsme, koneckonců, všichni stejní a nemáme stejné možnosti, ale to už moc filozofuji.

Počítání.

Ty, kdož si toho ještě nevšimli, bych rád upozornil na census ateistů. Nechte se spočítat, zatím má Česká republika méně započítaných ateistů, než slovensko.

pondělí 10. prosince 2012

...A proč je nebe modré?

Dnešní XKCD komix mne donutil k zamyšlení. Samozřejmě jsem jako dítě tutéž otázku kladl rodičům taky, a nevybavuji si, že bych někdy dostal nějakou dobrou odpověď. Nemám jim to tedy nikterak za zlé, nemají žádné zvláštní vzdělání a z palce si to vycucat nemohli. Ale ta dodatečná otázka položená tímhle zvědavým dítkem v komixu je zajímavá. Proč je nebe modré, a ne fialové, když je jeho barva způsobena rozptylem krátkovlnného viditelného záření?

Zamyslel jsem se nad tím, jak bych na tohle odpovídal já, kdyby mi tu otázku položil nějaký protivný spratek. Pardon, zvědavé dítko. Třeba můj synovec, ten mi občas klade podobné otázky (i když ne tuhle konkrétní). První odpověď by byla, že nevím, že se nad  tím musím trochu zamyslet.

No, zamyslel jsem se nad tím teď cestou z práce a moje úvaha je následující:

Denní obloha není jednolitě modrá. Je bílá v okolí slunce, světle modrá/modrozelená/tyrkysová trochu dál a tmavě modrá nejdál od slunce. Není červená, protože červené světlo má delší vlnovou délku a tudíž jde atmosférou "rovněji" zatímco modré se zalomí více a to způsobuje modrost oblohy. Tolik učivo základní školy. Logicky to ale vypadá, že by obloha podle této logiky měla být skutečně fialová. Ale není. Důvody jsou podle mého dva, a barva oblohy, jak ji vidí lidé, je důsledkem obou.
  1. Slunce vyzařuje silněji v té části spektra, již vnímáme jako "modrou" než v té, již vnímáme jako "fialovou".
  2. Lidské oko je na modrou barvu velmi citlivé, zatímco směrem k fialové už jeho citlivost výrazně klesá (o tom už jsem psal).
A teď nechám na vás, ať si to přeberete, a jdu se sám podívat na google, jestli jsem si to vydedukoval  správně nebo ne.

sobota 8. prosince 2012

Jeden z konců řetězu.

Řetězové maily u mně vždy skončí a dál je nepošlu. Ani ten, který mi vyhrožoval impotencí a upadnutím genitálií, ani ten který sliboval sbírat peníze na invalidní děvčátko, ani ten, který se tvářil jako propagace střízlivosti za volantem.

Řetězové blogování je pro mne novinka. Setkal jsem se s tím fenoménem na youtube, ale nějak jsem nikdy nepochopil pointu. Ale budiž, můžu pro jednou zkusit nebýt asociál. Trošku (viz dále). Ostatně, měl jsem v úmyslu něco podobného psát tak jako tak.

A) Nejprve o sobě napiš 11 zajímavostí:
  1. Zajímavé asi je, že na sobě nevidím nic zajímavého. Neobvyklého? Ano. Nestandardního? Rovněž. Ale zajímavého? Nic. Kdybyste mne potkali na ulici, neohlédnete se za mnou ať už máte jakékoliv pohlaví, sexuální orientaci a sociální status.
  2. Narodil jsem se v pátek třináctého. To by někomu mohlo připadat zajímavé.
  3. Nemám to v hlavě asi docela v pořádku. Tedy mozkoškraba jsem ještě nikdy nenavštívil, ale občas je mi připomínáno - naposledy minulý týden - že to, jak vidím a vnímám věci já, a jak o nich uvažuji, není v žádném případě "normální". Je možné - a já to mám příliš na háku, abych si opatřil skutečnou diagnózu - že se pohybuji někde v oblasti vysoce funkčního Aspegerova syndromu. Každopádně některé symptomy na mě nepasují vůbec, některé ale naopak až moc přesně, a tři různé orientační online testy (čistě náhodou byl každý v jiném jazyce, což je asi taky zajímavé) mi naznačily, že pravděpodobnost této mentální poruchy je u mne rozhodně větší než malá. Ovšem jak již jsem řekl, diagnózu nemám a nikdy asi ani mít nebudu, protože jsem přesvědčen, že by mi stejně byla v podstatě k ničemu.
  4. Zajímavé asi i je, jak šikovný a zároveň nešikovný dokáži být. Neumím dodnes pořádně jezdit na kole. Při tančení si svážu nohy na uzel. Zkusím-li si stoupnout na lyže, v lepším případě zplužím svah, v horším si narazím kostrč či bradu - snahy naučit mne lyžovat skončily týdenním absolutním fiaskem. A přitom s rovnováhou potíže nemám, bez obtíží udělám všechny možné testy v stoje na jedné noze se zavázanýma očima. Tužku držím jako prase kost a svoje písmo sám nepřečtu. Ale s mou jemnou motorikou není nic v nepořádku, umím kreslit, řezbovat, modelovat, truhlařit.
  5. Co se dále osobnosti týče, na škále Myers-Briggs vykazuji nevyhraněnost v oblasti zpracování informací, jsem přesně na hraně mezi "sensing" a "intuitive" zatímco v ostatních třech kritériích jsem už vždy silně (přes 75%) buď čehý, nebo hot.
  6. Již od patnácti let pěstuji bonsaje. To už bude tedy přes dvacet let. Takže některé stromky, jež jsem zasadil, jsou tedy starší než někteří moji čtenáři. Zajímavé je i, že některé moje stromky jsou starší než já, protože pěstování květin máme v rodině a já zbonsajoval některé pokojové rostliny, které pěstovala už moje matka.
  7. Taky jsem býval lehce pověrčivý, ač teď jsem výrazně antipověrčivý. Vlažně jsem věřil v existenci kosmické energie Ki a myslel jsem si, že vysvětluje schopnost karatisty přerazit holou rukou cihlu. Věřil jsem v kelstský horoskop a silně jsem se ztotožňoval se svým stromem. Jenže jsem těm věcem věřil jenom tak dlouho, dokud jsem neměl informace vyvracející jejich validitu. S postupem času ze mě pověry opadávaly jedna za druhou, až jsem nakonec kolem pětadvacátého roku života ztratil i tu poslední a stal jsem se oficiálně sucharem.
  8. Nejsem nijak zvláště sečtělý co se týče filosofie, argumentace a logiky, ale působím občas dojmem, že jsem (zejména na nefilozofy, počítám, že odporníka bych zvládl takto tahat za nos maximálně do prvního špatně použitého termitu). Každopádně to, že někdo občas do debaty vhodí nějaké to latinské slovíčko ještě neznamená, že není tupější než olověná kudla a je dobré toto ponaučení mít na paměti i vůči mě.
  9. U zkoušky z technické chemie jsem si vycucal z palce jeden výrobní postup, protože jsem se vůbec nenamáhal se ho naučit. Pan Prof. Ing. ____ _____ CSc. se na mne hloubavě podíval a řekl mi, že sice striktně vzato by ten postup takhle fungoval, ale příslušná chemikálie se takhle ve skutečnosti nevyrábí a je tam v reálu jeden meziprodukt navíc. A že mi dá z milosti dvojku za to, jak krásně jsem zaimprovizoval, ale že bych neměl v životě příliš spoléhat na svou schopnost dedukce a snažit se více šrotit. Chápu, proč to říkal, a souhlasím s jeho sentimentem, ale naštěstí se mi podařilo najít si prozatím pracovní niku, kde je tato schopnost improvizace vhodná, ba žádoucí, neboť šrotit se můj mozek prostě není schopen.
  10. Používal jsem svůj avatar zlého úsměvu na internetu přes pět let, než jsem se dozvěděl, že to je jakýsi "The Guy" a maskot nějaké kapely, od níž jsem v životě neslyšel ani notu.
  11. Nemám hudební sluch ani smysl pro rytmus, neumím číst noty, neumím hrát na žádný hudební nástroj, na zpěv a pískání bych měl mít zbrojní pas, ale mám rád hudbu celé řady žánrů, včetně vážné.
B) Odpovědi na 11 otázek:
  1. Pokud bys měl/a ztratit schopnost vidět jednu z těchto barev – červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová –, která by to byla?
    Otázka nedává smysl, takže nevím, co na ní odpovědět. Barvy nejsou diskrétní šuplíčky, jsou to oblasti na kontinuelním spektru, které plynule přechází jedna v druhou. Mezi oranžovou a červenou není žádná čára přesně ukazující, od které vlnové délky jedna končí a druhá začíná. Ale kdyby barvy byly diskrétní, tak asi nejméně bych postrádal fialovou. Vyskytuje se v přírodě a v mém okolí nejméně často, takže by to nebyla zas až taková ztráta.
  2. Který rok Tvého života byl nejpamětihodnější – ať už proto, že byl skvělý, příšerný, ujetý atd. – a proč?
    Asi žádný. Při nejlepší vůli si prostě nevybavím, že by nějaký rok mého života byl něčím výjimečný, ani v dobrém, ani ve zlém. Víceméně všech 36 stálo za exkrement a vypadá to, že následující nebudou o nic lepší.
  3. Máš rád/a nějakou slavnou osobnost (žijící či mrtvou), jejíž názory jsou z velké části protikladné Tvým – a přesto ji obdivuješ?
    Je celá řada osobností, které mají vlastnosti protikladné mým, jež obdivuji. Ale nevím o žádné, jejíž názory jsou z podstatné části protikladné mým, již bych obdivoval. Samozřejmě není na světě asi nikdo, slavný či neslavný, s nímž bych souhlasil ve všem na 100 %. Ale pokud někoho obdivuji, není to kvůli úspěchu, slávě či moci, ale právě kvůli názorům, které byly pokrokové a pro mne třeba i formativní (a tudíž následně mnou převzaté a dále rozvíjené). Proto je prakticky nemožné pro mne někoho obdivovat a mít z velké části protikladné názory.
  4. Kdybys měl/a být bohem či bohyní v nějakém pohanském pantheonu, kým bys byl/a?
    Loki. Ne, že bych se s ním nějak ztotožňoval. Prostě mi vytanulo jeho jméno na mysli, protože jsem o něm před nedávnem četl. Jinak se v pohanských pantheonech nevyznám. Nevidím důvod.
  5. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „dobro“?
    Matka (má konkrétní).
  6. Co se Ti jako první vybaví jako asociace na slovo „zlo“?
    Válka (jakákoliv).
  7. Souhlasíš s větou „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem!“ (z filmu Vyšší princip)
    Souhlasím se sentimentem, nesouhlasím s formulací. Slovo vražda má negativní konotace, zatímco zabití tyrana je pokus o pozitivní věc, je to akt v zájmu blaha vyššího celku, pokus o pohnutí společnosti kousek výše na morálním terénu. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby tyrani neexistovali. Kdyby...
  8. Myslíš, že existují „eticky toxická“ umělecká díla, tedy díla, které mohou člověka učinit zlým? A pokud ano, měla by být taková díla cenzurována?
    Nikdy jsem o tomhle nepřemýšlel. Ne, nevybavuji si žádné takové umělecké dílo.
  9. Existuje nějaké umělecké dílo, jež vzniklo před začátkem našeho letopočtu, které tě oslovuje? A pokud ano, čím?
    Ano, jeskynní malby v Altamirské jeskyni a celá řada jeskynních maleb. Fascinují mne od dětství a dokonce byly tématem jednoho mého obrazu, který jsem namaloval ještě jako malý piskoř.


    Nevím čím to je, prostě se mi nesmírně líbí. Líbí se mi, jak umělec zvířata zjednodušil, aniž by ztratila své typické charakteristiky. Jsou abstraktní a realistická zároveň. Líbí se mi barevná kompozice celé řady jeskynních maleb. Prostě je to žůžo, i když v reálu jsem neviděl nikdy žádnou a nepochybuji, že kvalitní osvětlení při fotografování jim dost pomáhá.
  10. Líbí se Ti (jako estetický objekt) výbuch jaderné zbraně?
    Ne.
  11. Kdybys měl/a možnost stát se na jeden okamžik všemohoucím Bohem a něco na světě změnit, co bys udělal/a?
    Podobně jako u barev shledávám obtížným zamýšlet se nad hypotetickým scénářem, který je vnitřně logicky nekonzistentní. Všemohoucnost je logický protimluv. Ale je-li myšleno všemohoucí v rámci fyzikálních možností aktuálního vesmíru, a světem je myšlena planeta Země, a jedním okamžikem je myšlen takový časový interval umožňující mi změnit jenom jednu věc (což je opět další protimluv i s onou omezenou všemohoucností, cifix), tak jsem trhán mezi sobeckou touhou zlepšit svůj život a alturistickou touhou učinit vzdělání přístupné všem lidem na světě bez ohledu na jejich ekonomickou situaci. Byl-li bych sobec či altruista opravdu nemohu říct. Prostě nevím. V reálném životě jsem byl altruistický i sobecký, nevím, co by se mnou udělala všemohoucnost.
C) Nominování jedenácti dalších v řadě.
Nu, a zde pohádka končí, milé děti. Kdybych se na hlavu stavěl, nemohu nominovat jedenáct dalších bloggerů, protože prostě nečtu jedenáct blogů, ani kdybych započítal i ty psané anglicky. Vím, že řada mých čtenářů, registrovaných i neregistrovaných, má blogy. Občas na některé zabrousím, většinou ale ne. Neberte si to nikdo osobně, to je prostě čistě časová záležitost.
Takže jedenácti dalším to nepošlu. Ono to stejně u někoho někdy někde skončit musí, protože kdyby každý blogger poslal jedenácti dalším, tak už u osmého v řadě by bylo nutné to poslat více lidem, než kolik je občanů České Republiky, a u jedenáctého v řadě více lidem, než kolik jich tato planeta nese.

pátek 7. prosince 2012

Sebevražda rozumu

Takže tři lidé spáchali společně sebevraždu, přičemž se na tom předtím domluvili na internetu. Je těžké takovým případům zabránit, takže je nesmyslné vinit společnost a vůbec kohokoliv. Když se někdo rozhodne spáchat nedemonstrativní sebevraždu, většinou se mu to povede.

Nicméně já nechci psát o této tragédii, víceméně k tomu není co říct. Rád bych se ale vyjádřil k vedoucím komentářům - a to oběma.

Je smutné, že jeden dostal tolik plusů a druhý tolik mínusů. Oba by měly dostat jenom mínusy, protože oba jsou stejně pitomé. Vlastně jsou oba stejné, protože oba vycházejí ze stejné argumentační chyby.

V argumentaci a logice se tomuto logickému klamu říká "ad hoc argumentace". Tento logický klam jsem už několikrát zmínil, ale ještě nemá svůj vlastní článek. Jedná se o spěšné a účelové napasovávání interpretace náhodných faktů tak, aby odpovídala předem zastávanému názoru, přičemž logika jde stranou. Je to hodně často logickým klamem samoaplikovaným - tzn. lidé se tímto způsobem nesnaží až tak často vyhrát debaty či přesvědčit ostatní, ale používají jej k posilování a udržování vlastních názorů, předsudků a podujatostí.

V psychologii je pro toto chování, vůči němuž jsme náchylní více nebo méně úplně všichni (do určité míry je to zřejmě důsledkem heuristických zkratek, jež lidský mozek používá), odborný název "racionalizace". Je poměrně snadné a zároveň nebezpečné tomu podlehnout, protože zejména inteligentní lidé pak mohou být extrémně dobří v hledání výmluv pro všechno možné a dokáží pak tvrdohlavě přímo aktivně přehlížet i do očí bijící fakta jako expert. Tímto způsobem se rodí a udržují při životě nejrůznější konspirační teorie a i právě už vícekráte cupované alternativní medicíny a podobné ptákoviny. Takto vznikají sebevědomí laici.

To, že článek samotný o důvodech sebevraždy oněch tří nešťastníků nic neříká, je silným indikátorem toho, že se v obou případech jedná právě o ad hoc racionalizace komentátorů. Mají prostě nějaký názor a (vhodná) fakta jsou interpretována tak, aby tomuto názoru zdánlivě dodávala váhu. Je ovšem vhodné před vypuštěním nějakého komentáře na internet použít google a podívat se, co na to širší realita. A ta říká, že sebevraždy u nás prakticky konstantně klesají od roku 1970, s trendem prakticky nepřerušeným změnou režimu v roce 1989. Bohužel nemohu najít číselná data pro graf, takže nemohu říct zda nárůst za posledních pár let je statisticky významný nebo zda se jedná o pouhou normální fluktuaci dat vzhledem k nastavenému trendu (který bude zřejmě limitně se blížící nule). Odhadem podle grafu bych si tipl, že to druhé je pravdou. Každopádně ne, globálně viděno komunisté nepřiváděli lidi nijak abnormálně k sebevraždám, a ani současný režim tak nečiní. Nepochybně jsou a byli a za jakéhokoliv režimu budou jedinci tím kterým režimem k sebevraždě dohnáni, ale obecně viděno dnes žijeme z tohoto hlediska v bezprecedentně skvělé době, kdy lidé sebevraždy až tak moc nepáchají.

Ne že by případná korelace dodávala váhu argumentu, korelace sama o sobě nic moc neříká. Ale vypustit nějaký rádoby argument, který není podložen ani korelací dat s postulovaným závěrem, není ničí dobrou vizitkou.

sobota 1. prosince 2012

Není všechno EU blbost, co se lidem nelíbí.

Jsem zastánce Evropské Unie, i když nesouhlasím s některými současnými kroky a stavy, a některá nařízení, jež chodí z Bruselu, jsou skutečně na hlavu postavená a odtržená od reality. Jenže je třeba si uvědomit, že řada nařízení a norem má skutečně smysl - a jak ukázala nedávná aférka s vyhodnocováním petic prezidentských kandidátů, jejich znalost může ušetřit plno potíží a práce s vynalézáním kola. Nesmyslná a absurdní nařízení jsou jenom špičkou ledovce, bohužel špičkou nejvíce diskutovanou médii.

Co mi ale leze na nervy je, když je nějaké smysluplné nařízení prezentované jako nesmyslné jenom proto, protože se většině lidí nelíbí a většina lidí jej nechápe (někdy proto, protože nebylo správně komunikováno médii). Mám nyní konkrétně na mysli toto.
... směrnice o velikosti slepičích klecí, kvůli níž letos výrazně zdražila vejce.
Smyslem tohoto nařízení totiž nikdy nebylo regulovat cenu vajec, a zvýšení její ceny u nás je jenom vedlejším účinkem. A účinkem, který při nejlepší vůli nelze považovat za nějak zásadně špatný, ať se to někomu líbí nebo ne. Česká republika má hodně obézních lidí, a lidí s kardiovaskulárními problémy, přičemž tyto problémy jsou prokazatelně u podstatného procenta lidí napojeny na nadměrnou konzumaci živočišných produktů, kterými se většina lidí láduje těžce více, než je zdrávo. Několikanásobně více.

Nejsem vegetarián ani vegan, a vím proč, ale jsem obeznámen s argumentací na obou stranách této pomyslné barikády. A na obou stranách jsou argumenty dobré a argumenty špatné. Nesouhlasím s etickými argumenty proti zabíjení zvířat, protože většina (vlastně všechny, s nimiž jsem se setkal) z nich je postavená na jejich těžké antropmorfizaci. A navíc není možné nezabíjet zvířata, a to ani při produkci veganské stravy. Jedna taková moje veganská známá se emočně sesypala, když jsem jí poukázal fakt, že i když třešně nejprve rozřízne a sní jen ty nečervavé, tak ty červy stejně namnoze zabije, protože následně vyschnou, jsou rozmačkáni a/nebo nemají možnost se zakuklit. Proto považuji za důležité, aby i dobrá životní rozhodnutí byla činěna na základě dobrých informací a platných argumentů a mezi takové v tomto případě nepatří argumenty stojící na falešném dilematu "zabíjet či nezabíjet".

Nicméně i když je antropomorfizací přisuzovat většině zvířat schopnost chápat smrt a mít koncept života, není antropomorfizací přisuzovat jim schopnost strádat v důsledku stresu vyvolaného neschopností naplnit jejich bazální biologické potřeby. A mezi biologické potřeby nepatří jenom žrádlo, ale i například pohyb, kontakt s ostatními zvířaty, určitá rozmanitost stimulů v prostředí atp. Toto jsou ověřitelná fakta, do určité míry měřitelná a reprodukovatelná.

Nemůžeme změnit svou biologickou podstatu a stát se býložravci. Člověk jako biologický druh je tvor omnivorní, a i když je zde značná variace biologického optima poměru živočišná/rostlinná strava pro jedince, tento fakt nelze ignorovat u nikoho. Co ale ovlivnit můžeme, jako jedinci i jako společnost, je, jak tuto svou biologickou potřebu naplníme. Jsme jeden z mála živých tvorů na této planetě, který má schopnost sebeuvědomění, sebereflexe a empatie. Jsme možná jediný živý tvor na této planetě schopný morálních úvah a soudů. Jako takoví máme morální povinnost snažit se, v rámci možností, minimalizovat utrpení. To jest i utrpení zvířat.

Výše uvedené nařízení evropské unie mělo, pokud se dobře pamatuji, za úkol zvýšit úroveň etického zacházení se zvířaty ve velkochovech snížením jejich utrpení v klecích tím, že v nich budou mít trochu více místa pro pohyb a místo, kde si mohou hrabat (což, jak ví každý venkovan, mají slepice natvrdo neprogramováno v mozku, a zkusí tudíž hrabat i na betonu). Zda tuto funkci plní nebo ne, a jak dobře, nevím, protože to až tak moc nesleduji. Ale argumentovat proti němu tím, že zvýšilo cenu vajec, znamená argumentovat proti něčemu jinému, než byl jeho účel, a jedná se tudíž o uzenáče.