neděle 19. června 2011

Nadáváním ku zdraví.

 Nejsem ani hodný ani klidný člověk a pro nadávku nechodím nikdy daleko. Když se praštím kladivem do ruky, mou první spontánní reakcí je série výrazů ve stylu "Krám jeden *!?@#@?!*, já se na to *!?@#@?!*. Do *!?@#@?!*, *!?@#@?!*. *!?@#@?!*, *!?@#@?!*, *!?@#@?!*!".

Současně vím, že v žádném případě nejsem v tomto ohledu až tak zcela výjimka. Většina lidí si nějakým podobným způsobem uleví, když si nalaminují kladivem palec ke zdi či zažijí jiný, ekvivalentně intenzivní, nicméně převážně nežádoucí senzorický vjem. Ve formě například nárazu nechráněné holeně na pelest postele či - můj "oblíbenec" - loketní brňavky na futra dveří.

Společenský konsensus v tomto ohledu je namnoze jasný. Je neslušné nahlas píčovat, člověk by měl pěkně v potichu zatnout zuby a trpět, ono to přejde líp a netřeba přeci ještě otravovat svým problémem ostatní s tím, že jim k tomu dodáme hlasitý popis reproduktivních orgánů a co všechno se s nimi dá dělat, to celé obohaceno o několik synonym pro vyměšování a exkrement.

Zřejmě právě tento společenský konsensus vedl pány Richarda Stephese, Johna Atkinse a Adrewa Kingstona k formulování hypotézy, že nadávání při úrazu je maladaptivní a tudíž nežádoucí, protože ve skutečnosti prohlubuje negativní bolestivý zážitek. A protože jsou správní vědátoři, rozhodli se tuto hypotézu testovat.

Pořídili si pro to 67 pokusných králíků ve formě nejsnáze dostupné - tzn. studentů - a rozhodli se na nich provést extrémně krutý experiment, jež nepochybně musel etickou komisi donutit alespoň přerušit pití kávy v průběhu schvalování.

Pokusní králíci byli požádáni, aby sepsali deset slov, jež by je napadla při ráně kladivem do ruky, a pak deset slov, jimiž by popsali stůl. Poté dali na tři minuty ruku do vody při pokojové teplotě a následně ji dali do studené vody na tak dlouho, jak vydrželi. Trik spočíval v tom, že měli v jednom případě opakovat dokola první slovo ze seznamu nadávek, v druhém případě první slovo popisující stůl. Měřil se čas, po nějž dotyční vydrželi mít ruku ve studené vodě, následně jejich srdeční tep a subjektivní pocit bolesti.

(Bokem dlužno dodat, že na příslušné univerzitě zřejmě studoval i Mirek Dušín, protože jeden účastník byl vyřazen z experimentu, jelikož žádné z jím napsaných slov nebylo nadávkou. Žasnu při představě člověka, který se praští do palce kladivem a řekne něco ve stylu "Hm, tak tentokráte jsem ten hřebík netrefil".)

Nicméně. Jak už to ve vědě bývá, to zajímavé nespočívalo v tom, že experiment hypotézu potvrdil, nýbrž přesně naopak. Nebylo nalezeno, že by nadávání v důsledku vyvolání negativních emocí zvýšilo pocit bolesti, nýbrž přesný opak - nadávání působilo jako mírné analgetikum. Opakování nadávky vedlo ke statisticky významnému prodloužení doby, po niž dotyční udrželi ruku ve studené vodě, zvýšení tepu a snížení vnímané intenzity bolesti. S jednou jedinou výjimkou - muži s tendencí k přehánění bolesti tento pozitivní efekt neměli. Jejich chyba, nemají být takoví bebíčkáři.

Možné vysvětlení je, že nadávání nastartuje tzv. "útěk nebo útok" reakci, při níž se vyplavuje do krve adrenalin a snižuje se citlivost na bolest. Ať už tak či onak, příště, až si při nějaké práci zase nechám nářadí ochutnat svoje prsty, budu nadávat jako vždycky až se i vápenná zeď bude červenat. Ale tentokráte budu mít alespoň dobrou výmluvu - mám to místo prášků.


Zdroj:

Swearing as a response to pain. Richard Stephens, John Atkins and Andrew Kingston; NeuroReport 2009, 00:000–000

neděle 12. června 2011

Devatero řemesel: Řemeslo druhé, Nožíř.

Jedno z dalších řemesel, s nimiž jsem svého času koketoval, bylo nožířství. Po ukončení studia jsem i uvažoval o tom, že si dodělám výuční list a budu se tomu věnovat když už ne profesionálně, tak alespoň polo profesionálně. Nicméně sešlo z toho z mnoha důvodů, mimo jiné protože konkurence na velmi malém českém trhu je veliká a já zase nejsem takový samoučný zázrak, abych měl reálnou šanci se prosadit. A také protože získat výuční list a oprávnění k tomu něco dělat je pořádná úřednická osina v zadku. Pro úředníky není podstatné, jestli člověk něco umí, ale jestli navštěvoval příslušnou školu, která to učí. A navštěvovat jediný nožířský učňák v ČR vzdálený stovky km, když už jsem měl vysokoškolský diplom a musel se živit sám, bylo poněkud mimo mé momentální možnosti.

První výrobek nebyl v podstatě nic jiného než kus nabroušeného plechu s kusem dřeva na držení. Vypižlal jsem ho když mi bylo nějakých šestnáct či sedmnáct let a při první cestě do lesa se mi podařilo ho nějakým záhadným způsobem ztratit, což mne dodnes nesmírně mrzí. Chlubit bych se s ním sice nemohl, ale pro zasmání by byl dobrý.

Nicméně vyzkoušel jsem si na něm pár věcí a druhý výrobek už byl mnohem lepší - sice esteticky pořád nic moc, ale výsledek mne provázel několik let, prožil se mnou dva dětské tábory a pěkných pár cest. V podstatě to byl můj vandrovní nůž po celou dobu studií na VŠ. Sice je už trochu zašlý a opotřebovaný (nebyl ještě z nerez oceli, kterou se mi podařilo sehnat až později - rovněž žádná jednoduchá úloha před více než deseti lety) a slouží mi dodnes. Pouzdro jsem tehdy použil ze starého mikováckého nože, který se ztratil v propadle času. Mám jej dodnes a tady je k prohlédnutí.
 
 U třetího výrobku už jsem se cítil trochu silnější v kramflecích a troufl jsem si na něco trochu odvážnějšího. A protože otec měl mít zrovna padesátiny, pustil jsem se do toho s velkou parádou. I bych řekl, že jsem si ukousl poněkud víc, než kolik jsem mohl strávit a nůž obsahuje nějaké estetické i řemeslné vady. Nicméně tatínek je na něj patřičně hrdý a nikdy neopominul příležitost se s ním chlubit komukoliv, kdo byl ochoten ho poslouchat. Nůž pořád ještě nebyl z nerez oceli, ale tentokráte jsem jej vyráběl komplet i s pouzdrem. Rukojeť je ve tvaru dravého ptáka, s intarzovanými jednotlivými pírky z kokosové skořápky na křídlech a na ocase, zobákem vybroušeným z buližníku a očima z tygřího oka.
Od následujícího výrobku v řadě nemám fotografii, protože jsem jej dělal na "zakázku" spolužačce coby dárek k narozeninám pro jejího otce. Není mi známo, jak se výrobku daří a zda mne dodatečně neprokleli. Při té příležitosti jsem ale vyrobil další nůž coby dárek pro kamaráda. Tentokráte jsem už konečně měl nerez ocel a pokud je mi známo, nůž stále ještě slouží a majitel je výsostně spokojen. Aby taky ne, měl to zadarmo. Původní pouzdro vyrobené ze dřeva rozhlodal zub času poměrně záhy - bylo spíš koukací než používací - tak jsem před pár lety dovyrobil nové pouzdro z kůže, určené více pro terén.

Nakonec jsem se rozhodl vyrobit si nůž z této nerez oceli i pro sebe. V podstatě jsem přepracoval motiv prvního a druhého nože. Rovněž slouží dodnes a používám jej pravidelně - tak jednou do roka, když jdu na houby.
Pak už bohužel skončila studentská léta a pohltil mne pracovní proces. Všechny zde dosud uvedené výrobky jsem vyrobil prakticky výlučně za použití ručního nářadí - brusné kameny, brusné papíry nalepené na kožené podložce, ruční pilky, dláta, rydla, jehly a šídla. Jediné elektrické nářadí, jež jsem měl k dispozici, byla stará vrtačka a čtyřapůlvoltová baterka s krokosvorkami, již jsem použil k vyleptání obrázků. Byly tedy vyrobeny v pravdě skalních podmínkách a já doufal, že až se dostanu k tomu koupit si pořádné nářadí, budu schopen konečně udělat něco pořádného, nějaký majstrštyk.

Bohužel jsem se k tomu dosud nedostal. Dnes sice už mám pořádné nářadí, ale nemám čas a prostor na to se s tímhle pižlat, protože povinnosti se hromadí rychleji než je stíhám řešit. A tak jsem už od té doby pouze vyrobil na přání rukojeť k noži, jehož čepel mi dodal majitel sám.

pondělí 6. června 2011

Ploužíme se dál

Nedorozumění u článku "Řádný zdělání" mne donutilo přihodit nové pravidlo. Počítám, že jde jenom o nedorozumění, možná i na obou stranách, nevím.

Každopádně zde ještě pro jistotu trochu přidám.

Budu blog psát jak se mi zachce. Budu používat výrazy, jež se mi zlíbí, slovní obraty, jež mi slina na jazyk přinese a libovolné množství odporných termitů a jiných patvarů. Je-li můj styl psaní nafoukaný, bafuňářský, snobský, přesušený, infantilní či přímo kolosálně debilní, budiž. Nejsem tu ve spisovatelském workshopu a neaspiruji na příštího Hemingwaye.

Budu psát blog o čem mne napadne. Doporučení, o čem by bylo zajímavější nebo snad dokonce vhodnější psát nechť si každý nechá pro sebe. Nezajímají mne, protože co je zajímavější či méně zajímavé je subjektivní záležitost a takové debaty nevyhnutelně vedou do nikam. Nebudu-li mít inspiraci a budu-li chtít napsat něco podle nápadu někoho jiného, řeknu si.

Strašák ušák - bezušák.

Nemohl jsem si pomoct, právě jsem zažil cynism overload, když jsem si přečetl tento článek na novinkách, a výsledek se promítnul do vymýšlení titulu článku.

Coby vesnický balík jsem prožil ca. deset let svého života na hospodářství, kde se každoročně rodili králíci, líhla kuřata a kachny a někdy ke konci roku se to porůznu zabíjelo, zpracovávalo a následně pojídalo. Většinu z těch činností jsem byl nucen provozovat i sám sám (tedy to zabíjení a zpracovávání, snášet vejce či rodit králíky jsem naštěstí nemusel).

V důsledku této balíkovské zkušenosti vím, že příroda není vůbec dokonalá a občas se narodí/vylíhne zrůda. Dodnes si pamatuji kachnu, která se vylíhla bez levé nohy od kotníku dále - vesele si plavala s ostatními, belhala za nimi na svém pahýlku na souši a nevypadalo to, že by jí to nějak extra vadilo. Když se vylíhla nějaká opravdu velká anomálie, buď byla utracena, nebo se o utracení postarala matka příroda sama  - ať už tak, že zvířátko přišlo na svět rovnou mrtvé, nebo i tak, že ho zabili a sežrali sourozenci (to se stává u kuřat, u králíků si to nevybavuji). A díky tomu, že nejsem sám s touto zkušeností a lze najít i např. chovatelské stránky na internetu, varující před různými vrozenými defekty u králíků a jak s nimi zacházet (první odkaz z google), tak vím, že to není zase až tak výjimečná záležitost.

Jeden znetvořený králík, jakkoliv je mi ho líto, prostě není důvod k tomu o něm psát na nejnavštěvovanější český informační portál. To, že se narodil ve Fukušimě může být souhra náhod - koneckonců víme starou belu, kolik takových králíků se tam narodilo vloni, předloni, před sto lety, z jak (pře)šlechtěného chovu králík pochází atd. atp. do haleluja ...

Celý vrh znetvořených a/nebo mrtvých králíků, to už by mne donutilo zvednout obočí. A pokud se tam takovéto anomálie začnou rodit nyní častěji, bylo by asi na místě doporučit těhotným ženám z oblasti podstoupit testy na polysomie, translokace a podobné markantní škody genetického materiálu (pokud něco takového je možné, mám velmi omezené znalosti finanční dostupnosti a obecně realizovatelnosti těchto testů ve větším měřítku), a v případě nálezu doporučit, bohužel, interrupci. Každopádně mám důvod se dle dostupných informací domnívat, že japonská vláda se k problému staví když ne čelem, tak alespoň bokem, a nějaké globální zametání problémů ala potěmkinova vesnice snad nehrozí.

Tak, jako jedna vlaštovka nedělá jaro, jeden chudák králík nedělá jadernou katastrofu. Život není tak jednoduchý a snadno škatulkovatelný. Kéž by byl.

neděle 5. června 2011

Ynžynýři žijou dýl?

Vloni jsem poprvé v životě nějak výrazněji zaregistroval The Darwin Awards, udělované ročně těm jedincům, kteří ochudili gene pool Homo sapiens tím, že se vyselektovali (=zabili) vlastní blbostí. Ačkoliv samozřejmě se jedná o ve své podstatě bulvární mediální záležitost s primárním účelem zábavy - nic nepotěší tak, jako blbost jiného ("hahaha, to je debil, to by se mě stát nemohlo"), už tenkráte jsem hledal, jak moc lze některým příběhům věřit a pochopitelně jsem zjistil, že některé jsou čistě smyšlené, ale některé, byť stejně šílené na pohled, jsou naopak skutečné.

Cena je pochopitelně pojmenovaná po Charlesi Darwinovi, který jako první postuloval evoluční teorii formou přirozeného výběru. Otázkou ovšem bylo a je, jak moc přírodní výběr fungoval (a funguje) ve vztahu k lidské inteligenci.

Základní hypotézy vývoje lidské inteligence jsou v principu dvě:
  1. Přirozený výběr přežití nejschopnějších - vychází z premisy, že inteligentní jedinci byli a jsou schopni snáze a kvalitněji přežít a proto v konečném důsledku předat své geny další generaci.
  2. Pohlavní výběr - inteligentnější jedinci měli tendenci být přitažlivější pro druhé pohlaví a proto měli více potomků.
Obě hypotézy mají svá pro a proti. První vysvětluje lépe způsob, jakým lidstvo přežívá ve své unikátní ekologické nice - totiž úpravu ekosystému k obrazu svému. Druhá vysvětluje lépe rychlost evoluce lidského mozku, který se slovy evolučního biologa Richarda Dawkinse v jeho sérii přednášek Growing up in the universe "nafoukl rychle (z evolučního hlediska) jako balón" - pozorování ukazují, že sexuální výběr je schopen mnohdy fungovat rychleji než přirozený výběr, a vybranou charakteristiku dokáže dovést až za hranici její čistě oportunistické užitnosti (nejmarkantnějším příkladem je paví ocas, který v důsledku sexuálního výběru zcela ztratil svou původní funkci a v rámci přirozeného výběru dokonce představuje hendikep).

Protože jsem zvídavý človíček, vždy mne zajímalo, která z těchto dvou hypotéz má blíže pravdě a zda to funguje dodnes - tzn. zda přírodní výběr s inteligencí coby selekčním faktorem ještě funguje nebo spíše donedávna fungoval. A dnes jsem poprvé - a zcela nechtěně, hledal jsem data k úplně jinému tématu - narazil na vědeckou studii, jež dle mého názoru podporuje - byť slabě - hypotézu 1.

Jedná se o studii "IQ v časné dospělosti, socioekonomická pozice a úmrtnost v důsledku nechtěného zranění ve středním věku: statistická studie více než 1 milionu Švédských mužů".

Potud, pokud jsem byl schopen na zběžné čtení článek pochopit, byla nalezena významná negativní korelace mezi výší IQ a pravděpodobností úmrtí v důsledku nechtěného zranění jako autonehoda, utopení, pád z výšky či otrava před dosažením 45 roku věku (u autonehod byla korelace ovšem slabší, protože tam opět do role vstupují vnější faktory - v autonehodě zapříčiněné blbcem mohou umřít - a umírají - i nevinní lidé). Protože se jedná o statistický výzkum, článek neříká žádné jasné příčiny pro tento jev,ač jsou lehce naznačeny různé hypotézy pro mechanismy vedoucí k tomuto výsledku, nicméně, jedno je řečeno poměrně jasně - všechny typy úrazů a úmrtí v jejich důsledků se vyskytují napříč celým spektrem IQ, čili není žádná magická hranice IQ, která by člověka chránila před vším zlem, a ani není úmrtí v důsledku úrazu automaticky známkou blbosti. Současně tato negativní korelace zůstane patrná i v případě, že se vezme v potaz socioekonomický faktor (i.e. to, že méně inteligentní lidé dělají rizikovější povolání nemá na výsledek výrazný vliv).

Co to ovšem může znamenat z evolučního hlediska - a zde otevřeně přiznávám už spekuluji sám na vlastní triko - je, že v schopnost inteligentních lidí lépe vyhodnocovat rizika, poučit se z chyb svých i cizích a reagovat na ně mohla znamenat ještě do nedávna významné plus pro jejich přežití. Vezmeme-li v potaz současnou nepoměrně lepší zdravotní péči, je nepochybné, že tento selekční tlak na evoluci lidské inteligence je v posledních ca 100 letech značně snížen, nicméně tuto studii lze považovat za důkaz toho, že není eliminován.

Vezme-li se současně v potaz jiná studie ukazující negativní korelaci mezi sebevraždami a inteligencí (zejména schopností logicky uvažovat) jsem dočasně přesvědčen, že hypotéza 1 je blíže realitě a že evoluce lidské inteligence ještě neskončila. Pokud nezničíme planetu i sebe, kdo ví, kam až se může lidstvo vyšplhat.

Zdroje: