čtvrtek 26. prosince 2013

On si začal!

Při druhém svátku vánočním nám dnes novinky naservírovaly krásný dárek, který mi ve sbírce argumentačních lapsů dosud chyběl. Tedy, jak už to bývá, nikoliv přímo v samotném článku, nýbrž v komentářích. A krásné na tom je, že oba dnešní "top" komentáře obsahují tutéž argumentační blbosť.

Jedná se o obviňování s z pokrytectví, a v těch výrocích je skryt logický klam "tu quoque", což by šlo přeložit jako "ty taky". Jak napovídá titul článku, i tento logický klam je nám všem prakticky vrozený - prakticky každý z nás v titulu uvedenou větu někdy v životě jako dítě použil/slyšel/obojí.

Kdybych si měl tipnout, proč tomu tak je, tipl bych si, že se (opět) jedná o výsledek heuristických zkratek. V běžné každodenní interakci si musíme vybírat komu co a jak moc budeme věřit/nevěřit, a od koho si co necháme/nenecháme líbit. Proto hledáme konzistentnost mezi tím, jak kdo jedná, a jak mluví, a když vidíme nekonzistentnost, zpozorníme a tak chca nechca přisuzujeme každému míru důvěryhodnosti a podle této míry důvěryhodnosti apriori posuzujeme každý jeho výrok/čin. Coby heuristická zkratka to funguje dostatečně přesně na to, aby to urychlilo a zefektivnilo běžné každodenní rozhodování.

Když nás někdo konstantně tahá za nohu "hup na špek" vtípky, přestaneme brát vážně cokoliv, co řekne. Když nás někdo bez skrupulí využívá a zneužívá, nebudeme mu věřit, když nám bude popáté tvrdit, že mu umřela prababička a on potřebuje půjčit na pohřeb.

Problém nastane, když dovolíme, aby tato zkratka udělala zkratku zkratky a přešla od "jsem vůči tvým výrokům/činům/radám skeptický, protože jsi se projevil jako nedůvěryhodný" k "tvůj výrok/čin/rada jsou špatné, protože jsi se projevil jako nedůvěryhodný" a ještě hůře k "protože jsi se projevil jako nedůvěryhodný, je oprávněné ti lhát/ubližovat/špatně radit". A na opačné straně této mince je z čistě logického a argumentačního hlediska neméně problematická nekritická důvěra k čemukoliv, co řekne/udělá člověk charakterní a důvěryhodný (popřípadě považovaný za takového).

I pokrytec může totiž mít pravdu, i hajzl může udělat něco dobrého a i čtyřiadvacetikarátový Mirek Dušín se může seknout. Není žádná absolutní logická vazba mezi důvěryhodností výroku či morální správností činu, a charakterem jejich konatele či jeho minulými výroky/činy. Je pouze statistická provázanost poukazující na pravděpodobnostní disproporci mezi poměrem pravdivých/správných činů a výroků k nepravdivým/nesprávným. Na základě této pravděpodobnostní disproporce se můžeme rychle rozhodovat, ale neměli bychom na základě tohoto měřítka palce vynášet soudy, považovat něco automaticky za nepravdu nebo dokonce někomu zakazovat se ohradit proti něčemu nesprávnému.

pátek 20. prosince 2013

Páteční pidivěc: Dycinky originál

Nevykašlal jsem se na pravidelnou páteční pidivěc, ale minulý pátek jsem byl touto dobou na cestě do Prahe. V noci, v namrzající mlze při viditelnosti nějakých padesát metrů max, kdy světla protijedoucího auta byla vidět při nejlepším pět sekund předtím, než člověk to auto míjel. A přesto se našli profesionální řidiči nákladních vozů, kteří předjížděli tři osobní vozy na plné čáře a před vlakovým přejezdem... Někdy mám pocit, že namouduši patřím k jinému živočišnému druhu než moje okolí.

No, pokud někdo potřebuje poradit s tím, co je dnešní pidivěc, tak se asi někde stala velmi zásadní chyba. Vlastně jsou dnes ty pidivěci čtyři, všechny jsou totéž a každá je přitom ouplně jiná než ty ostatní. Jak známo, u těhle   věcí je každá originál a žádné dvě nejsou nikdy stejné. Akorát na Zeměploše stvořitel jednou do blizzardu vpašoval dvě identické kopie a nikdo si toho nevšiml, což ho poněkud zklamalo. Tak jsem si předminulý týden sundal rukavice, vytáhl pidihled a šel jsem se podívat, jestli já ty dvě stejné nenajdu, abych mu udělal radost. Ovšem šance byly proti mě, válely se jich všude miliony. Není divu, že jsem neuspěl, a nebylo to proto, protože mi mrzly hnáty.

pátek 6. prosince 2013

Páteční pidivěc: taky dejchá

Dnešní pidivěc vypadá hodně divně, ale nebylo nijak obtížné ji získat. Tématicky je příbuzná pidivěci z minulého týdne. K jejímu získání jsem nemusel absolvovat žádné složitosti, akorát jsem musel dostat ten správný nápad - kterak nejsnáze demonstrovat potřebné v domácích podmínkách? A nakonec potřebnou ingredienci dodala lednička, když se moje dvě aktivní mozkové buňky probraly z mátořivosti a zajiskřily nápadem.

Pokud chcete vědět, oč se jedná, klikněte si dále.

pátek 29. listopadu 2013

Páteční pidivěc: předvánoční proužky

Dnešní pidivěc je v reálu široká ~1,5 mm a dlouhá ~ 35 mm. Z jedné strany je zelená, z druhé strany má dva světle bílé podélné proužky. Na první pohled vypadá hladká, ovšem fotka z pidihledu ukazuje něco jiného - ony dva bílé proužky jsou plné hrbolků. K vidění je v parcích a jí podobná na vánočních stromcích.

Měřítko na obrázku je (velmi přibližně) dva mikrometry na pixel.

Tím končím s nápovědou, pro řešení si klikněte dále.

neděle 24. listopadu 2013

Pidihled

Inu, již jsem naznačil, že zkrze jeden mnou čtený blog jsem objevil návod na výrobu jednoduchého digitálního mikroskopu z trochy šrotu a smartphonu. Tím blogem byla Pharyngula, kde PZ Myers publikoval návod z Youtube.

Inu, smartphone vlastním, koupil jsem si ho letos na jaře (dobrovolně!). V šuplíku se mi válela stará propiska s nefunkčním laserovým ukazovátkem. A v dílně mám tři, možná i čtyři ).( šroubků, matek, pérek, odřezků, zbytků a jiných věcí. Jediné, co jsem neměl, bylo plexisklo, ale to jsem zase vyhrabal v nástrojárně v práci, v odřezcích na vyhození. Stejně dobře by ale posloužilo i nějaké levnější pravítko atp. Něco by se dalo najít či schrastit za pár kaček všude.

Design z videa je ovšem poněkud nepraktický - se vzorkem se nedá řádně manipulovat a zaostřování je pěkná osina v zadku. Ono točit dvěma matkami obouruč ve stejném směru je větší opruz, než se zdá - pokud mi nevěříte, zkuste si to někdy. Permanentně jsem se zasekával na tom, že jsem jednu matku zašroubovával a druhou vyšroubovával, čímž jsem stolek zakousl. Nebo jsem do vzorku drcnul a on mi vyskočil ze záběru. Většinou obojí.

Takže jsem se rozhodl design zgruntu předělat. Čočku jsem zadělal nikoliv do plexi, nýbrž do obdélníku z tuhého kartonu. K tomu jsem přidělal papírovou ohrádku, která zaručuje, že objektiv telefonu je vždy  pozicionován relativně přesně proti čočce. A současně je takto "upgradovaný" telefon neustále mobilní a místo manipulování se vzorkem mohu hýbat telefonem.

Stojan je tedy bez čočky, v podstatě takový pidistolek ze dvou odřezků dřeva a čtyř dřevěných tyček. Pro držení vzorku jsem, po vzoru originálního designu z videa, použil odřezek plexiskla vedený na dvou šroubech. Malá změna oproti původnímu designu je použití matek a M5 závitové tyče místo vratových šroubů. Velká změna oproti původnímu designu spočívá ve vedení plexi stolku pro položení vzorku - ten je na jedné straně veden na šroubu zcela volně a na druhé je držen mezi matkou a pružinou. Tak jej mohu posouvat nahoru-dolů (a  tím zaostřovat) jen jednoručně.

 Výsledek jsem přestříkal stříbřenkou na kamna - když už, tak už ať to má i nějakou štábní kultůru. A následně jsem ho vzal do práce, kde jsem na něj položil mikrometr. Na prvním obrázku je nejmenší zvětšení. Zde je vidět ještě numerické měřítko, v tomto případě milimetr. Orientačně je takto jeden milimetr zvětšen na 1 cm na displeji  telefonu, čili asi 10 násobné zvětšení - taková trochu horší lupa.  Nicméně obrázky mají rozlišení 5 MP, takže reálné zvětšení je poněkud, ehm, větší a nedá se v podstatě ani pořádně nějak definovat, protože závisí na tom, jaké rozlišení má monitor na němž se díváte atd. Mobil má ovšem ještě i zoom, takže jsem mohl na mikrometr zaměřit ještě detailněji. Na druhé fotce je vidět detail mikroměřítka, které má dvě desetiny milimetru rozdělené na setiny mm (takže dvě čárky jsou vzdálené 10 µm). To už vypadá nadějněji ~100x zvětšení na displeji telefonu, 4 pixely na 1 µm. S tím už se dá skutečně fotit biologie, respektive botanika, kde jsou buňky větší a jasněji definované, než v zologii. Samozřejmě to ale není dost na bakterie. To už by ale podle mého jeden chtěl opravdu moc za pořizovací cenu 0,00 korun (nepočítám samozřejmě telefon).Ultimátním testem ovšem není fotografování mikrometru s jasně viditelnými černými čárkami. Testem je podívat se na nějakou tu biologii.

Inu, nejvděčnějším materiálem pro takovýto domácí exkrement, pardon, experiment, jsou obyčejná cibule a duše z bezové větévky. Bezovou větévku jsem uzmul na zahradě, cibuli v lednici. Z duše bezové větévky jsem nakrájel tenounké plátky žiletkou. Z cibule jsem vypreparoval kousek tenké  blány mezi slupkami. U obojího jsem si zavzpomnal, kterak jsem tuto činnost naposledy prováděl na gymnáziu v hodinách biologie před dvaceti lety. A ultimátní test se mohl konat - za použití starých sklíček k diapozitivům místo sklíček pro mikroskopii. A dopadl dobře - výsledek vidíte sami. Schválně jsem nenapsal, co je co, ale nemělo by to snad být tak těžké poznat i pro nebiology - a pokud ano, to je osud.

Na každý pád jsou krásně vidět jednotlivé buňky. Jak se dalo očekávat, okraje jsou trochu rozpité a mají tendenci být na jedné straně do červena a na druhé do modra - důsledek nepřesnosti vycentrování optiky telefonu oproti čočce z ukazovátka. Zaostřování je trošku osina v zadku zejména u silnějších vzorků, protože samozřejmě tahle optika trpí velmi malou hloubkou zaostření. To ovšem je nemoc řady mikroskopů i s mnohem vyšší pořizovací cenou, maně si něco takového vybavuji i ze svých hodin biologie na VŠ. Přičemž tenkrát ještě digitální mikroskopy byly v plenách a smartphony byly jenom ve Sci-Fi.

Takže venkoncem jsem navýsost spokojen. Mám digitální mikroskop. Nestál mě nic a je lepší než byly poloprofesionální nedigitální mikroskopy z dob mých studií.

A samozřejmě jsem se nezastavil u těhle dvou vzorků. A nehodlám se zastavit. Abyste vy, čtenáři, věděli, že jsem se na vás nevykašlal a blog žije, a současně aby tento nový udělátor zbytečně jenom nechytal prach, budu od nynějška přibližně jednou týdně (v pátek/pondělí) zvěřejňovat nějaký ten mikrosnímek. Věci zajímavé i nezajímavé, vzácné i běžné. Prostě co mne napadne. Na pár týdnů už mám nafoceno.

A protože venku je zima  a na zahradě už se nedá nic dělat, snad se dostanu i k tomu splnit sliby minulé a napsat nějaké ty delší články s trochou substance.

čtvrtek 14. listopadu 2013

Totální tro(t)l na n-tou

Varování:
Tento článek obsahuje velmi silné výrazivo. Pokud patříte k těm křehounkým dušinkám, kterým přítomnost vulgárních výrazů v článku brání pochopit obsah, či kteří použití vulgárních výrazů automaticky považují za dehonestující a nehodné vážné argumentace, buďte tak laskavi a nečtěte dále. Můžete si místo toho jít třeba na procházku do parku a předstírat, že morální špína a bahno neexistují a všechno je žůžovoučké a slaďoučké.

Pokud jste obětí sexuálního zneužívání, následující článek a odkazy v něm použité by mohly vyvolat traumatizující vzpomínky a doporučuji proto opatrnost při čtení.

Pokud sexuální zneužívání a internetové trollování považujete za zábavné, je možné, že si v článku přečtete můj názor na vás a nebude se vám líbit. V tom případě jděte do prdele.

Byli jste varováni.


středa 13. listopadu 2013

Netřeba ani chodit daleko...

Sice debaty o náboženství nevyhledávám, ale tak nějak na to občas přijde řeč. A, jak už jsem vícekráte zmínil, neberu s i v takových případech moc servítky. Když už na to přijde, řeknu bez obalu, že žádný Bůh ani bůh jak jsou popisováni jakýmkoliv náboženstvím neexistuje o nic více, než Harry Potter, že náboženské doktríny jsou snůšky blábolů, kněží jsou darmožrouti a že rozdíl mezi "nábožností" a "pověrčivostí" je jenom ve zvuku použitého slova, nikoliv v jeho obsahu.

Dosti často, vlastně skoro vždy, se při takových debatách někdo ohradí a pronese/napíše, nějakou nablblost ve smyslu "Proč tě to zajímá? Nech lidi, ať si věří na [dosaďte diskutovanou hovadinu], vždyť tím nikomu neškodí." Pro důvod není nikdy nutné chodit daleko - většinou je to právě záležitost, jež debatu iniciovala.

Například dneska ráno mi krev vařila při snídani, když jsem si přečetl, že na Slovensku katoličtí paraziti doporučují lékárníkům hlásícím se k jejich partikulární sbírce pohádek, aby neprodávali lidem antikoncepci. Přičemž tak (lze-li věřit podání novinek, jakože v tomto konkrétním případě nemám na základě zkušenosti důvod pochybovat), činí typicky slizkým vyjadřováním profesionálních podvodníků, čili rétorikou rádoby respektující svobodu jednotlivců, ve skutečnosti ovšem manipulativní a lživou.

Antikoncepce nemá vůbec nic společného s "respektováním a ochranou lidského života". Spermie není člověk. Vajíčko není člověk. Zygota není člověk. Použití kondomu není vražda, použití hormonální antikoncepce také ne. Kdo tvrdí opak je buď lhář, nebo blbec, nebo zmanipulovaný lháři a blbci, nebo libovolná kombinace uvedeného. Výše uvedená snaha má jedinů účel - znesnadnit lidem získat na Slovensku antikoncepci a posílit vliv církve na dění ve společnosti. Cokoliv jiného je jenom omáčka.

A právě takovéhle věci mě neskutečně serou - věřící, v tomto případě katoličtí kněží, se neřídí heslem "žít a nechej žít". Nestačí jim "my nebudeme používat antikoncepci", ne, oni se ze všech sil snaží přístup k antikoncepci znesnadnit i všem ostatním, seč to jenom jde. Kde můžou, prosazují zákony, kde nemůžou - jako v tomto případě (zatím!)- snaží se stávající zákony obejít a ve jménu svojí náboženské svobody omezovat svobodu ostatních. "Žít a nechat žít" či "svoboda vyznání" jsou pro nemalou část obyčejných věřících i kléru všech náboženství pouze zástěrka pro to, aby se mohli vrtat do života ostatním lidem a nikdo si netroufl jim říct "hleď si svýho, flanďáku, a neser se do mě!". Protože když to někdo řekne, začnou fňukat jak jsou strašně diskriminovaní tím, že jim nikdo nedovolí diskriminovat ostatní - a odmítnout někomu prodat legální lékárenský produkt na základě toho, že prodávající věří nějaké pověře, je diskriminace jako kráva!

Když někdo věří, že vdaná šestnáctiletá židovka před dvěma tisíci lety byla panna a otěhotněla až po oplodnění nehmotným duchem skrze ucho, načež porodila čaroděje co chodil po vodě, měnil vodu na víno, probouzel mrtvé k životu a tři dny po vlastní smrti vstal a šel si pokecat s kámošema, budiž. V soukromí své hlavy ať si každý věří co chce. Ale nikdo po mě nemůže chtít, abych tuto jeho víru respektoval, když o ní začne mluvit nahlas, a už vůbec ne, když začne očekávat a aktivně se snažit, že se já podle této jeho víry budu řídit.

A nikdo nemá právo na základě nepodložených a nepodložitelných nesmyslů snažit se kontrolovat život ostatních lidí. Ani přímo formou zákazů/zákonů, ani nepřímo formou manipulace a falešné rétoriky.

Takže pokud by snad někdo měl chuť mi na blogu napsat nějaký komentář v tom smyslu, že mám nechat věřící na pokoji, mám pro něj připravenou odpověď: Až bude víra v Kýhovýra skutečně soukromá věc, až naprostá většina věřících a náboženských organizací přestanou aktivně znesnadňovat život lidem jiných vyznání (či bez něj), PAK já přestanu nazývat náboženství rakovinou ducha.

Čili asi až rozkvetou hrábě. Vím, že jsou lidé, kteří nesnadný přechod od pověrčivosti k nevíře učinili. Mám je i mezi čtenáři blogu. Ale nedělám si iluze o tom, že se dožiju stavu, kdy věřící budou menšina a církve ztratí vliv.

neděle 3. listopadu 2013

Co jsem dělal o prázdninách

Ač mne trápí svědomí, že nepokračuji ve slíbené sérii článků o statistice, asi to tak ještě chvíli zůstane. Prokluzují mi kolečka a stále ještě, a už možná nastálo, kulhám na obě mozkové hemisféry. Odhlédnuto od toho se mi daří docela dobře, ale neshrábnu dost síly na to, abych napsal něco delšího a hlubšího, a psát jedno-dvou odstavcové pidičlánky o tom, co mne kde zrovna zaujalo, nepovažuji za nutné. Pokud ale někdo z mých pár čtenářů vyjádří přání číst moje kratinké komentáře na kdeco, čeho jsem si na internetu zrovna fšiml, mohu se přizpůsobit.

Místo návštěvy mozkoškraba (který by stejně mohl tak maximálně utlumit příznaky a ne odstranit příčinu) jsem se zkusil přes léto pořádně zaměstnat. Taková samonaordinovaná pracovní terapie. Nefunguje to, ze zkušenosti vím, že jsem pak tak akorát deprimovaný a unavený, ale alespoň z toho něco málo vznikne.

Jak už jsem psal, na jaře jsem pokácel strom. Z pařezu následně vyteklo takové množství mízy, že to byla prakticky ideální živná půda pro nejrůznější plísně a houby. Výsledek byl dost nechutný. Pokácený strom ovšem byl po několik týdnů zářnou demonstrací síly života - než jsem se dostal k tomu, abych ho naporcoval na polena, vyrašilo na něm listí a dokonce i vykvetl. Voda, která se do něj vsakovala z deště přes řezné rány evidentně postačovala k tomu, aby přibližně ještě měsíc jakž-takž vegetil. Kdyby to nebyl javor, ale vrba, tak by byl schopen za určitých podmínek takto poražený strom schopen  zakořenit a z koruny znovu obrůst. Javor ovšem tuto schopnost nemá a i kdyby měl, tenhle by nedostal šanci ji využít. Udělal jsem šmiky šmik a rozpižlal ho na kousky. Až se mne zima zeptá, co jsem dělal v létě, mohu odpovědět "pižlal jsem jsem dříví a skládal uhlí, abys na mě nemohla".

To samolitr nebyla jediná věc, kterou jsem dělal místo psaní na blog. Pižlání stromu mne zaměstnalo jen na pár víkendů. Posledních pár let jsem si ovšem stavěl novou kůlnu. Tedy stavěl - já postavil pouze základy a zdivo. Tesařské, klempířské a pokrývačské práce jsem si objednával u řemeslníků, stejně tak jako vnější omítnutí. Letos na jaře dorazil poslední řemeslník - elektrikář. Po zavedení elektřiny už zbývá jediné, a to mne zaměstnává poslední víkendy a příležitostně i večery - tepelná izolace stropu, položení prken na strop, omítnutí stěn, pokrytí podlahy. Příští víkend se s vervou a nadšením (ehm, ehm) vrhnu do bělení stěn. Možná si říkáte, že to je trochu moc na kůlnu. Když se člověk na tu budovu podívá z venčí, vypadá to spíše jako miniatura rodinného domku. Jenže primárním účelem nemá být skladování zahradního nářadí a všelijakého bordelu, co se nedá vyhodit, ale není ho kde uskladnit. Coby kůlna v pravém smyslu slova slouží pouze dřevěný přístavek na návětrnné straně. Rád bych se do budoucna vrátil k některým svým řemeslům - např. nožířství - a tahle místnost kůlny má sloužit coby pořádně osvětlená a dostatečně prostorná dílna. Takže jakmile skončím s vnitřními pracemi, na zdi pověsím nářadí, poličky s materiálem, u jedné zdi smontuji ponk s novým svěrákem, sestavím si soustruh, stojanovou vrtačku.... No, neměl bych mít dlouhou chvíli ještě dlouho.

Obecně na specializovanější práce, jako například výměny dveří v interiéru, si raději objednávám řemeslníky. Bohužel někdy nastane situace, kdy se musí jednat rychle. To znamená sám, protože dobří řemeslníci nebývají moc flexibilní - mají zakázky na dlouho dopředu. Když mi v létě zedník vyboural staré dveře a připravoval se postavit nové, vyvstala potřeba opravit starou prkennou podlahu, která vypadala už opravdu ošklivě a víceméně nerenovovatelně. Měl jsem na to jenom dva týdny a sežralo mi to celou dovolenou. Vytrhat stará prkna byla ještě srandička. Odnosit pěkných pár desítek kilogramů (možná pár metráků) struskovité, těžké škváry, jež byla použita jako izolace, už taková sranda nebyla. Ve srovnání s tím byla impregnace dřeva a položení nového vedení vody opět prací pro dětičky, stejně tak jako položení minerální vaty (coby zvukové, protipožární a tepelné izolace místo oné škváry). Ovšem montáž dvou vrstev 16 mm OSB desek s perodrážkou už byla pořádná fuška. Pěkně jsem se u toho zapotil - a to doslova. Nejenže jsem to dělal poprvé v životě, takže jsem nevěděl pořádně co a jak. Musel jsem to především dělat v červenci, v době největších veder, při teplotách nad 25 °C. To byly krásné chvíle - ta práce mne tak srala a vyčerpávala, že na nějakou depresi v mozku nebylo místo. Doufám, že jsem na tom nic moc nepokazil a výsledek mne přežije. A pokud to po mě někdo bude muset rozebírat a bořit, tak že mne prokleje.

Nejen prací živ je člověk, takže v září jsem využil hezkého počasí a vyrazil si do lesa na houby. A taky jsem houby našel, a ne jednou. No a před pár dny jsem na internetu prostřednictvím jednoho blogu našel návod, jak si vyrobit digitální mikroskop z pár zbytků a smartphonu. K tomu se snad ještě někdy vrátím.

pátek 13. září 2013

Já to věděl (teda tušil)!

Když jsem minule zmínil, že na novinkách publikvali další příšerný článek o globálním oteplování, bylo to pouze na základě kurzorního čtení a předchozí zkušenosti.

Potholer54 shodou náhod dodal data potvrzující toto mé podezření:


Vypadá to, že Novinky zaměstnávají ještě línější "novináře" než jsem si původně myslel. Tohle už je podruhé za pár měsíců, co  jsem je přistihl, že obsah článku o vědě neověřovali ve vědeckých publikacích, ale evidentně se obsloužili u Daily Mail.

Děsím se představy, kolik lidí "věděcké" články na novinkách bere vážně, protože neumí anglicky a nemohou si tam napsané bláboly ověřit.

pondělí 9. září 2013

A pečení holubi tam lítaj do huby

Ve svém dosavadním rozebírání logických klamů jsem pomíjel, z čistě praktických důvodů, jednu skutečnost. Totiž tu, že 100% racionálně se rozhodující člověk neexistuje a lidé, kteří se tomuto extrému blíží, jsou psychopati. Zdravý mozek je náchylný k tomu vyvozovat závěry na základě některých logických klamů, protože v kontextu reality je s tím spojené menší riziko/náklady, než s opakem.

Nejtypičtějším příkladem je vyvozování obecných závěrů z osobní zkušenosti. Osobní zkušenost je nevyhnutelně omezená v čase a prostoru a tudíž nemůže být vždy univerzální a aplikovatelná šmahem všude. Přesno kdokoliv, kdo jako dítě sáhne na rozpálená kamna, usoudí i z této jedné zkušenosti, že to není dobrý nápad, a každý (s extrémně vzácnými výjimkami) z toho vyvodí obecný závěr, že sahat na rozpálená kamna bolí jeho i ostatní. A to i bez znalosti nebo alespoň zdůvodněné hypotézy mechanismu, který bolest způsobuje a replikace i bez znalosti toho, že tato zkušenost je prakticky univerzální mezi lidmi.

Sylogismus užívaný rodiči při výchově "Sáhl jsem jako dítě na horká kamna a bolelo to. Proto sáhneš-li na horká kamna. potomku nezdárná, bude to bolet i tebe." je z určité perspektivy vlastně neplatný, může zahrnovat logické klamy. Prvním klamem je post hoc ergo propter hoc, protože bez znalosti mechanismu popálení není možné říct, že bolest je skutečně výsledkem sáhnutí na horká kamna a ne nějaké jiné, náhodné veličiny. Druhým je a dicto simpliciter, protože bez znalosti zkušeností ostatních lidí se stejným fenoménem nelze vyvozovat žádný, ani probabilistický, závěr ohledně budoucí reakce nového jedince. Třetím je argumentum ad verecundiam, protože se očekává, že dítě akceptuje autoritu dospělého. Samozřejmě v mysli dospělého už jsou všechny podmínky pro vyvarování se logického klamu splněny, dospělý nepoužívá logický klam, nýbrž postuluje závěr na základě dlouhodobé zkušenosti a znalosti jak fungování světa, tak ostatních lidí. Dítě ovšem jeho výrok akceptuje (poté, co se spálí o kamna) ačkoliv tyto informace k dispozicí nemá - májenom svou zkušenost a výrok autority. A ač v mysli dospělého logické klamy nejsou, v mysli dítěte jsou všechny.

Výše zmíněné "chyby" mozkového softwaru jsou nezbytné, aby z člověka vůbec mohl někdy vyrůst fungující tvor. Bohužel umožňují i zneužívání ve formě indoktrinace, manipulace atd. do toho se teď pouštět nechci. Ovšem když takhle uvažuje ne dítě, ale dospělý, a to ve stylu "(ne)viděl jsem něco, proto to (ne)existuje" je na tragédii zaděláno.

Jednu takovou tragédii nám včera naservíroval, jako mnohokrát, kdosi v komentářích na novinkách, když se rozhodl veřejně prezentovat svou neschopnost myslet a používat google s plnou pompou a sebevědomím tak typickým pro tyto případy.
Že v zemi žijící z podstatné části z turismu nejsou prostittutky, tomu prostě nevěřím. Prostituce je sice v Chorvatsku nelegální, ale ne neexistující. Coca Cola má svou chorvatskou stránku a tím to zcela určitě nekončí, uřčitě se tam i prodává, protože produkty od Coca Coly prodává i Mc Donald's. A Mc Donald's má v Chorvatsku dvacet poboček. To je sice méně než v ČR, ale Chorvatsko má polovinu obyvatel oproti ČR a ČR si vede výrazně lépe v celé řadě ekonomických ukazatelů. Na neexistenci dopravních nehod v Chorvatssku nevěřím, protože co se týče úmrtí v důsledku nehody, jsou na tom hůře než my o téměř 50%. Jestli tam nikdo nekrade kanály a značky těžko říct, u nás se každopádně kradou více auta. Zato máme méně feťáků a menší relativní počet mladistvých vrahů.  A i když máme více lidí ve vězení, máme kratší průměrnou dobu odsouzení. Dalo by se dlouho analyzovat, v čem jsou rozdíly v kriminalitě a proč, ale v žádném případě není Chorvatsko zemí, kde se nekrade a určitě minimálně část oněch rozdílů je spojena s rozdíly v ekonomice a v legislativě.

Je to smutné, když se vší pravděpodobností dospělý a zcela normální člověk si je schopen sednout k počítači a demonstrovat světu, že jeho schopnost uvažovat nepřekročila adolescenci, a že jeho rozhled má poloměr od kořene ke špičce nosu. Ještě smutnější je, že mu to několik set lidí odkývá a nadšeně odkliká. Stačí místo klikání na plus párkrát kliknout na google a každý si může ověřit, že Jan Hazucha mele nesmysly.

A pak se divte, že málo píšu na blog. Z tohohle by jeden brečel. Ano, všiml jsem si posledních konspiracionistických výlevů bývalého prezidenta Klause s jeho nesvatým duem Jakl a Hájek, kteří euroskepticismus povýšili na eurohyperübermegaskepticismus. Všiml jsem si příšerně špatně napsaného článku o globálním oteplování, kde se opět prezentují názory namnoze nejmenovaných a každopádně extrémně výjimečných "vědců" jako kdyby měly stejnou váhu jako konsesus. Ale když vidím, kolik bez pardonů blců pod těmi články kýve, nemám nejen chuť o tom psát na blog

Když je podstatná část populace tak blbá, že není schopná ověřit si pár banálních faktů o Chorvatsku, pak bohužel není realistické očekávat, že budou schopní posoudít záležitosti globálního charakteru. Homo sapiens? Ani omylem.

neděle 4. srpna 2013

Devatero řemesel: Řemeslo čtvrté, zahradník.

Vyplním trochu čas jedním řemeslem, které mi momentálně zabere hodně času - péče o zahradu. Myslím, že by se dalo s klidem říci, že mám zahradu větší než malou. Nepěstuji na ní ovšem jen bonsaje, nechávám na ní růst kdeco, užitkového i okrasného (zatím spíše chaoticky).

Občas mi na zahradě vyraší nějaká ta chráněná či ohrožená rostlina, kterou pak velmi opatrně obcházím. Nejsem si tak docela jist, co si v tomto ohledu myslet o jestřábníku oranžovém. Někde se o něm píše, že je to ohrožená rostlina, někde, že je invazivní plevel. Každopádně se mi líbí a na zahradě se mu místy docela daří, takže ho nechávám v klidu žít a dělat si svoje. Což spočívá v tom, že si roste a vypadá hezky, zejména v horkém suchém létě jako je to letošní, sucho zdá se jestřábníkům svědčí.

Na jaře potěší oko skromná sněženka, a o pár týdnů později neskromný plnokvětý narcis. Sněženky mám obzvláště rád - jsou pro mne každoročně prvním signálem, že končí zima a já se mohu pomalu konečně zase těšit na teplejší počasí a budu moct zase vylézt z domu. Lyžování konkrétně a sporty obecně mi nikdy neučarovaly - jako dítě jsem byl hodně nemocný, takže jsem se sportování moc věnovat nemohl. A už vůbec ne v zimě - jsem hubený jako drát do betonu, takže je úplně jedno, jak moc se navleču, stejně rychle prochladnu. A korunu tomu nasadili na gymnáziu, na povinném lyžařském výcviku, kdy mne, coby totálního začátečníka, vzali na běžkařskou tůru po hřebenech Krkonoš. Na tůře nás zastihla sněžná bouře, málem jsem tam zdechl a lyžařský výcvik tak ve mě vypěstoval velmi, velmi silné emoce ohledně lyžování - ovšem nikoliv ty, které byly zamýšleny. Takže v zimě jsem odsouzen k tomu zůstat uvnitř a snažit se zabavit, jak to jde - což moc nejde.

Nejen krásou živ je člověk, ale krása a užitek si nemusí v žádném případě protiřečit. Krása květů třešně a jabloně patří rovněž k (byť krátce trvajícím) radostem jara, při pohledu z dálky i při pohledu z blízka. Radostem, které některé roky o pár měsíců později přinesou hmatatelný a měřitelný užitek ve formě ovoce. Letos je třešní málo a jsou nekvalitní, protože právě v době květu prakticky nonstop chcalo jak při potopě světa. To by mne tolik netrápilo, protože třešně já stejně nerad. Že letos nebudu mít ale vůbec žádná jablka, už druhý rok za sebou, to mne docela nakrklo. Pochlubit se tak musím fotem úrody starým více než dva roky, kdy se poštěstilo - strom vysoký necelé dva metry nám dal několik desítek kilogramů jablek, musel jsem větve podpírat prkénky, aby se nezlomily. A to jsem jablka celé léto poctivě probíral - červavá či jinak nekvalitní jablíčka jsem konstantně odtrhával a vyhazoval. Strom totiž dokáže vyprodukovat pouze omezenou masu ovoce, takže nechat na něm příliš mnoho jablek nemá smysl - více ovoce by to nebylo, bylo by to pouze více kusů menších a méně kvalitních.

I čistě užitkové rostliny někdy překvapí, jako například loňský rok. Stogramovou jahodu jsem viděl poprvé v životě, stejně tak jako devítisetgramový brambor - hranolky pro celou rodinu z jedné hlízy. Na fotce to nevypadá nic moc, i když je v obrázku pro měřítko kočka, ale skutečně ten brambor vážil téměř kilo. Platí-li, že čím blbější sedlák, tím větší brambory, tak můj otec a já musíme být tupější než olověná kudla. Mám ovšem podezření, že to má spíše souvislost se správným a přiměřeným používáním hnojiv, zálivky a postřiků proti houbovým onemocněním. Navzdory tomu jsou samozřejmě všechny produkty z naší zahrady "BIO" a "organické" a "přírodní" protože jakýkoliv rostlinný materiál je bio, organický a přírodní  a mě je úplně jedno, že tato označení v současné době používají new age ignoranti naprosto chybně a společnost i legislativci jim jejich bláboly a znásilnění jazyka žerou. Co se mě týče, když si někdo myslí, že je rozdíl mezi živinami z rostliny ošetřované postřiky a hnojivy a z rostliny vypěstované s násobně větším úsilím bez použití postřiků a hnojiv, měl by se vrátit do školy a projít si chemii a biologii znovu od první třídy dále.

Co se postřiků týče, šetříme jimi, protože mohou samozřejmě škodit ekosystému zahrady, používají-li se příliš, příliš koncentrované či v nevhodnou dobu, mohou se místo rozložení akumulovat na povrchu nebo i ve tkáních rostlin atp. Nicméně když se používají správně a přiměřeně, jejich vliv na výslednou úrodu je rozhodně nezanedbatelný a není žádný objektivní důvod z nich mít panickou hrůzu. A není nutné vždy vydávat za ně peníze. Bratranec se teď při návštěvě divil, proč mám na zahradě neposekaná místa. To jsou místa, kde rostou kopretiny - ty potvory se nedaří přesvědčit, aby rostly tam, kde by nepřekážely, ovšem chci je na zahradě mít z toho prostého důvodu, že postřik z ca. deseti rostlin rozmixovaných v litru vody s troškou mýdla je velmi účinný insekticidní postřik, který funguje i proti vlnatkám. A je to samozřejmě stoprocentně bio, organický a přírodní JED, který je třeba používat opatrně a jen je-li potřeba. Abych ho nemusel používat zbytečně často, pavouci mají u mě na zahradě pré - je-li to možné, pavučiny se neničí a pavouci nezabíjejí. Chytnu-li pavouka ve vaně, vyhodím ho ze dveří živého. Zahrada je sice umělý ekosystém, ale je to ekosystém, a tudíž v něm musí být i predátoři.

Je to banální řemeslo, kterému se věnuje půlka národa. Ale jsou k němu hezké obrázky...

neděle 21. července 2013

Způsob léta...

Nevykašlal jsem se  ani na svůj experiment se statistikou konkrétně, ani na blog obecně, ovšem zlepšilo se počasí. Možná až moc - nejprve příšerné mokro a zima, teď zase sucho a horko.

Nu a coby majitel obstarožního domu s ne zrovna malým přilehlým pozemkem, dělím momentálně veškerý svůj volný čas mezi práci na domě, na zahradě  (tzv. "aktivní odpočinek") a stavem polomrtvosti (skutečný odpočinek). Pročež mi, logiš, na nějaké plkání na blogu nezbývá času a chuti. Ale nezavěšujte, jste v pořadí.

sobota 22. června 2013

Náhoda je vůl

Někdy v  budoucnu se vrhnu nikoliv z okna, ale na vyhodnocení svého blobového experimentu. A když už si hraju na vědátora, udělám to pořádně. Tzn. ještě před tím, než se podívám na sebraná data a začnu s nimi dělat nějaká vyhodnocení, formuluji hypotézu, již chci testovat, a předpověď, jíž by měla data podle této hypotézy odpovídat. A pak se podíváme, zda data hypotézu falzifikují či nikoliv.

Nejprve hypotéza:
  • Lidé obecně, a to většinou bez ohledu na vzdělání a inteligenci, jsou tak maximálně ještě dobří v posuzování krátkých sledů náhod, ale nejsou schopni správně posuzovat náhodnosti rozsáhlé či dlouhodobé trendy.
 Zadání, jež jsem rozeslal pokusným morčatům:
  • Potřebuji od Vás řadu dlouhou tisíc čísel - náhodně na střídačku jedniček a nul. Napsaných z hlavy za sebou, nejlépe v jednom sloupci excelové tabulky, ale klidně i jednoduše řada čísel napsaná v notepadu, tak jak vás náhodně napadnou. Zdůrazňuji - tak, jak vás napadnou, když se pokusíte ta náhodná čísla vygenerovat z hlavy, žádné dlouhé dumání, prostě jen nadatlujte náhodnou řadu jedniček a nul. Bez použití pomůcek pro generování skutečně náhodných řad čísel.
 Předpověď, jak data budou přibližně vypadat. Pokud tak vypadat nebudou, bude hypotéza falzifikována a budu muset formulovat jinou, možná drasticky:
  • Takto získané řady čísel budou vykazovat významnou zátěž jedním směrem, k jedničkám či nulám.
  • Rozdělím-li řady na kratší, stejně dlouhé úseky, řekněme 5-10 čísel dlouhé, budou tyto úseky samy o sobě poměrně dobře odpovídat tomu, co by bylo k očekávání od skutečně náhodného systému. Jejich celková distribuce ale bude více uniformní, než by tomu bylo u skutečně náhodného systému.
  • Rozdělím-li tyto řady na delší stejně dlouhé úseky, nad 20 čísel, už ani tyto úseky samy o sobě nebudou odpovídat tomu, co by se dalo čekat od náhodného systému. a jejich distribuce se bude hodně lišit od té u skutečně náhodného systému.
  • Rozdělím-li tyto řady na úseky vždy jenom stejných čísel jdoucí za sebou, nebude délka a distribuce těchto úseků odpovídat tomu, co by se dalo čekat od náhodného systému.
Očekávám, že ať budou výsledky jakékoliv, umožní mi demonstrovat důvody, proč lidé tak často podléhají některým chybám v úvaze a některým logickým klamům.

Všem, kdo se přihlásili do experimentu a dodali data děkuji. Nešel jsem do toho s přehnanými představami, už dávno vím, že kritizovat - mnohdy bez dat - je připravený kdekdo, ale pomoci málokdo. O to více si toho cením.

úterý 18. června 2013

Hřebíky spraví všechno.

Tohle mě dnes v práci dostalo. Sice je tu poněkud nebezpečné podobné věci říkat, protože můj zaměstnavatel má v pravidlech chování noticku o respektování ostatních bez ohledu na (mimo jiné) náboženství. A věřící často nejsou schopni rozlišovat mezi osobním útokem na ně a kritikou/parodií idejí náboženství, jež zastávají. Nicméně přesto jeden můj kolega si troufl vyprávět vtip, jež mne tak rozesmál, že se o něj musím podělit.
Ve velké továrně na hřebíky drasticky klesnou tržby, podnik se stěží drží nad vodou a protlouká den za dnem. Vrchní ředitel svolá manažerský tým a zpucuje všem hlavy.

"Máme špatnou reklamu, nikdo o nás porádne neví! Potrebujeme nejaký trhák, neco, co nás dostane do obecného povědomí. Máte dva týdny na to, prijít s nápady!"

Po dvou týdnech na poradě prezentuje manažerský tým nápad na televizní reklamu. Je to krátký šot na nemž přitloukají Ježíše na kříž. Kamera se vzdaluje, čas rychle ubíhá.

Následuje slogan: "Naše hřebíky vydrží věčně!"

Po promítání je chvíle napjatého ticha, kterou prolomí nasraný ředitel.

"To si deláte snad srandu?! S tímhle přeci nemůžeme jít na veřejnost! Chci jiný, lepší, nápad. Máte na to dva týdny!"

Po dalších dvou týdnech je opet porada. Tentýž videoklip, totéž pozadí, jediný rozdíl je, že Ježíš po chvíli s kříže spadne.

Slogan:"To by se s našimi hřebíky nestalo!"
Ošklivý, netolerantní vtip, přímo nechutný. Nepochybuji, že by se z podobné reklamy plno černoprdelníků osypalo až na prdeli. Proto jsem se nasmál do sytosti. A když už jsem v tom, ještě jiný vtip od jiného kolegy.
Kdyby Ježíše místo ukřižování utopili, katolíci by si nad postel vešeli akvária a místo kostela by měli bazén.
A do třetice všeho dobrého od jiného, nyní už bývalého, kolegy.
Ateista umře a stojí před Svatým Petrem u nebeské brány a připadá si jako totální osel.

Svatý Petr mu samozřejmě řekne: "Nedá se nic dělat. Nevěřils v Boha, neakceptovals Ježíše Krista jako svého spasitele. Musíš do pekla!"

A bum, ateista stojí před Luciferem. Ten ho pěkně s úsměvem přivítá, potřese mu rukou, vezme ho kolem ramen a vede ho zkrze pekelnou bránu. A za bránou to vypadá divně. Krásná krajina, slunecné počasí a přímo rajská zahrada plná altánků a amfiteátrů a spokojených lidiček, stejná jako ta, kterou viděl ateista koutkem oka zkrze nebeskou bránu, jenom pestřejší. Všude jsou větší i menší hloučky zatracenců, ale místo mučení se oddávají všem možným zálibám, co koho baví - od prostého pokecu ci šachů pres chlast až pobezuzdý sex. Z nekolika míst je slyšet hudba a vidět světla težkých párty. Ateista nestíhá poulit oči a zírá, co se všechno děje, zatímco Lucifer popisuje všechny atrakce.

Až ateistovy oči padnou na malou chatičku s jedním okénkem, z něhož se line načervenalé světlo. Zatímco jedním uchem poslouchá Luciferovo nadšené vyzdvihování předností pekla nad rájem, nahlédne do okénka a zděšene uskočí. V chatičce, vevnitř vetší než zvenku, je hořící jezero, v němž jsou po krk ponoření lidé. Do nich biči bijí a vidlemi bodají démoni. Řev agónie je nesnesitelný.

"Co to je?" ptá se vyděšený ateista Lucifera.

"Toho si nevšímej, to je jenom pro křesťany, objednali si to tak."
Kdybych nedal nenápadně všem najevo, že jsem ateista a mám z náboženství akorát srandu, nikdy bych se tyto perly humoru nedozvěděl.

"Hele, hnúj, ááá!"

sobota 15. června 2013

Pane prezidente, pod obojí to nejde.

Můžeme být hrdí. Po prezidentovi, který byl univerzální odborník na všechno - podle jeho posledních výstupů i na to, jak má postupovat policie - máme za prezidenta nefalšovaného komika. A tak se šarmem sobě vlastním na obvinění z ožralosti při oficiální funkci reaguje supervtipným bonmotem na téma "Hitler byl abstinent a prohrál válku, Churchill pil a vyhrál".

No, upřímně řečeno to považuji spíše za blbmot než za bonmot, nicméně je pravda, že to má určitý potenciál ke vtipnosti. A ten potenciál vyplývá z toho, že bylo-li by to použito coby seriózní argument na hájení pití alkoholu, byl by to logický klam. Konkrétně non-sequitur, který je současně logickým klamem a současně nástrojem humoru. Zkusme tedy jen tak pro srandu králíkům se podívat, jak si to argumentačně stojí, je-li to myšleno vážně, a proč se tedy jedná o non-sequitur.

Za prvé se jedná o chybnou úvahu cum hoc ergo propter hoc, kdy událostem souvisejícím v čase a/nebo prostoru (Churchill - ochlasta a Churchill - vítěz války), je přisuzována i příčinná provázanost (Churchill ochlasta a proto vítěz války, popřípadě Churchill vítěz války a proto ochlastismus je dobrá vlastnost). Tento způsob uvažování je lidem vrozen, jedná se o heuristickou zkratku urychlující učení zkušeností a metodou pokus/omyl. Díky tomu, že události, jež jsou skutečně způsobovány jedna druhou se pak nevyhnutelně i vyskytují pospolu, je tato heuristická zkratka dostačující na to, aby byla favorizována evolucí a tak natvrdo zakódovaná v mozku - a to zřejmě už hodně dlouho, neboť toto lze vysledovat i u holubů, s nimiž máme posledního společného evolučního předka až někde v prvohorním karbonu. Proto je to intuitivní způsob uvažování, vlastní každému z nás, a je potřeba trochu mentálního úsilí se jej vyvarovat, protože může vést k zásadním omylům a dokonce i pověrám a bludům.

To ovšem není jediný problém, jedná se i o jiný logický klam, totiž o přebírání třešní. Alkohol je tvrdá droga a z "běžně" užívaných drog patrně zdaleka nejhorší co se týče následků pro uživatele i pro společnost. Nadužívání alkoholu namnoze končí předčasnou - a nehezkou - smrtí. Proto najít člověka, který se mu hojně oddával a navzdory tomu dosáhl nějakého markantního úspěchu vyžaduje značné přebírání. Nicméně samozřejmě je to možné, stejně jako pro téměř jakoukoliv jinou věc. Churchill byl výjimka, nikoliv pravidlo.

Pokud máte pocit, že by se už dalo s rozborem skončit, máte pocit špatně. Argument má totiž ještě třetí rovinu, a tou je reductio ad Hitlerum. V tomto případě jsou dávány do kontrastu dvě vlastnosti, kde ta pro prezidenta nežádoucí je dávána do spojitosti s Hitlerem. Hitler je v moderní společnosti považován za vtělení zla a asociování nějaké vlastnosti s ním má tudíž nevyhnutelně negativní emotivní kontext, byť je racionálně zcela nepodložený. Je to manipulační technika používaná k umlčení protivníků - nikdo nechce být v jednom pytli s Hitlerem - která je značně problematická. Reductio ad Hitlerum je totiž používáno k manipulaci tak často, že znesnadňuje, až znemožňuje, skutečně relevantní srovnání s Hitlerem (popřípadě nacisty) i v případech, kdy je naprosto relevantní.

A právě to je důvod, proč tento výrok považuji za krajně nevkusný blbmot. Extrémní absurdita výroku je nezbytná pro funkčnost non-sequitur vtipu, ale vhodit do ingrediencí Hitlera značí totální absenci fantazie. Je to laciný vtípek, který by hlava státu používat neměla.

Nicméně ať nad tím uvažuji, jak nad tím uvažuji, mám z našeho pana prezidenta divný pocit. Připadá mi, že se to v tomto konkrétním případě snaží mít pod obojí, tzn. snaží se mít současně vtip, a současně alkohol skutečně hájit. Buď si dělá legraci, nebo hájí legitimnost pití alkoholu ve své funkci, musí si vybrat - buď řekl nevkusný vtip, nebo opravdu, opravdu pitomý argument. Obojí nejde.

neděle 26. května 2013

Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

pondělí 20. května 2013

O nošení krku


Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.

úterý 30. dubna 2013

Sháním morčata...

Pro svůj příští článek o statistice bych potřeboval pomoc čtenářů. Nejedná se o nic složitého, je to ale trochu nudné a vyžaduje to odhadem tak čtvrt-půl hodiny vašeho času. Jako vybavení stačí program Poznámkový blok, Excel nebo OpenOffice jsou ale lepší.

Máte-li zájem se zůčastnit, sdělte mi tento svůj úmysl formou komentáře pod tímto článkem a já vám zašlu instrukce e-mailem. Čím více, tím lépe.

neděle 28. dubna 2013

Iluze svobody.

Chtěl jsem napsat článek plný hezkých obrázků a prázdného tlachání, ale bohužel mě tlačí myšlénka neodbytná. Tak neodbytná, že udělám něco, co jsem dělat v žádném případě nechtěl.

Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.

Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."

Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.

Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.

Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:
A protože člověk nemá nikdy volbu povolání zcela svobodnou - je vždy minimálně vázán nabídkou na trhu v jím dostupné vzdálenosti a rozsahem svých dovedností - současný stav tak nevyhnutelně vede k tomu, že jsou lidé nuceni pracovat v jim zdraví poškozujícím prostředí proti své vůli a bez adekvátní kompenzace za toto riziko.
Bohužel evidentně tento odstaveček nebyl asi pro některé lidi dost informativní, pokud vůbec dočetli až k němu.

Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.
  1. Musí existovat poptávka po někom s mou kvalifikací. Jsem sice široce zaměřený člověk schopný jakž/takž zastávat řadu prací od zedničiny či tesařiny až po účetnictví, ale rozsah věcí, jež jsem schopen dělat na skutečně kompetitivní, profesionální úrovni, je značně, značně užší a v řadě prací bych si nevydělal ani na slanou vodu a suchý chleba.
  2. Tato poptávka musí existovat v mně dostupném prostoru. Jsem sice bezdětný a svobodný, ale vlastním dům. Ten nemohu jen tak prodat jako housku na krámě a koupit si ekvivalentní housku o pár desítek/stovek kilometrů dál. Lidé žijící v podnájmu toto mají snazší, ale ne snadné - stěhování je vždy drahá záležitost a sehnat byt na pronájem je taky někdy/někde osina v zadku.
  3. Lidé s partnerem a/nebo dětmi musí brát v potaz bod 1 ještě pro svého partnera, plus se přidá dodatečný bodíček s hledáním školy pro děti.
  4. Ne každý vydělává dost na to, aby si mohl našetřit dostatečný finanční polštář pro podobné případy. A i pro ty šťastnější je přerušení kontinuálního příjmu riziko, je-li dost dlouhé. Musíme platit proud, vodné, stočné, musíme jíst, musíme se oblékat - a nemáme-li práci, musíme vydávat peníze na její hledání. A tak jako tisíckrát nic umoří vola, tak tisíc stokorunových výdajů vyčerpá stotisícové úspory (například jedna cesta - jenom cesta! - na nákup a zpět mne stojí padesát korun...).
Při změně povolání každý z nás stojí čelem proti výše zmíněným bodům a dalším. Svoboda? Ano, ale hodně omezená. Není nemožné výše zmíněné vyřešit, každý to párkrát za život vyřešit musí, ale není to ani žádná frivolní záležitost. A jinak to vypadá v Praze a jinak ve Volarech.

Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.

A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.

neděle 21. dubna 2013

Jen pro úplnost

Dronte na svém blogu zveřejňuje po částech kritiku mého článku Private property.

Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.

Část první.
Část druhá.

Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.

sobota 6. dubna 2013

Krátká exkurze do dětství

Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.

Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.

Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.

Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.

Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.

Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.

A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).

Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.

Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.

A to nikdy není taková zábava.

středa 27. března 2013

...až jsem se za břicho popadal...

Tak mi bylo konečně do úsměvu při debatě o alternativních (tzn. neověřených) formách léčby vmeteno něco, po čem už jsem strašně dlouho toužil, aby mi někdo řekl. Od srdce jsem se zasmál ironii zkoncentrované v tom výroku - je to totiž svým způsobem kompliment, ale nebylo to tak míněno:
Klinické studie nemám. Ono je dost pravděpodobné, že ani nejsou- tyto studie většinou dělají lidé tvého typu, lidé s uzavřenou, racionální myslí.
Mám rozhodně racionální mysl, a do značné míry i uzavřenou. Tedy ne tak, že bych nebyl ochoten změnit názor nebo přijmout novou myšlenku. Koneckonců, jak již jsem párkrát zmínil, věříval jsem na horoskopy, účinnost meditace, existenci kosmické energie KI a léčení s jejím použitím/manipulací (Reiki, Tai-či a pod.). Nicméně mám mysl otevřenou jenom pro myšlenky, jež mají nějaké solidní, ověřitelné, dokazatelné pozadí. A čím více nějaká myšlenka odporuje mým znalostem a mým zkušenostem tím těžší je mne přesvědčit. Ono mít mysl úplně otevřenou, ve stylu "věřím všemu, co se mi líbí a co mi kdo řekne" nepovažuji za šťastné. Ale co bych si plácal játra, někdo jiný už to udělal za mne. Užijte si následující video od QualiaSoup.

sobota 16. března 2013

Návrat ztraceného syna (skoro).

Omlouvám se svým čtenářům, kteří si sem zvykli občas chodit za čtením, že už hodně dlouho nic na blogu nepřibylo, navzdory mým předsevzetím, že alespoň jednou do týdne něco vypotím. A asi ještě chvíli nepřibude. Není to ale tím, že by nebylo o čem psát.

Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.

Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit.  Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.

Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.

neděle 6. ledna 2013

(Ne)jedno důležité proč

Kombinace životní smůly a vlastností mé psychiky, jež není schopná se s nastalou situací efektivně a řádně vyrovnat, jsem už delší dobu intelektuálním mrzákem a konec tohoto stavu je v nedohlednu. Tak tento týden jenom doporučím článek od člověka, bez jehož psaní bych nikdy neodmaturoval - byl to jediný spisovatel, jež byl součástí povinné literatury a jež současně psal způsobem, který jsem byl schopen chápat a který mne bavil (jinak převažovali básníci, ovšem poezie mi nic neříká a nikdy neříkala, a čím "výše" byla hodnocená naším učitelem, tím více mně osobně připadala jako snůška blábolů sdělujících banality zbytečně komplikovaným způsobem). Proto byl jediný, k němuž jsem měl skutečně načteno, a tudíž skutečné, nenašrocené znalosti (šrotit se, jak již jsem zmínil, nejsem a nikdy jsem nebyl schopen, mám velmi špatnou paměť, zejména na čísla a data).

Timto spisovatelem je Karel Čapek.

Zajímavé je, že jsem se o něm učil i na ZŠ, za dob těžkého komunismu. Čapek nám byl prezentován coby zářný příklad skvělého spisovatele, egalitáře, pacifisty a humanisty. Ale ve všem tom nám jaksi "zapomněli" sdělit, že byl odpůrcem současného komunismu a tento svůj odpor - a důvody pro něj - shrnul v eseji "Proč nejsem komunistou".

Bohužel, ačkoliv jsem četl od Karla Čapka hodně, tuto esej jsem si přečetl až dnes, protože v knize ji nemám a až dnes jsem si vzpomněl na její existenci ve chvíli, kdy jsem seděl u počítače. A doporučuji ji všem, kdo by snad měli potíže pochopit má stanoviska, či můj odpor vůči některým stanoviskům/myšlenkovým proudům, kde souhlasím se základní premisou.

Jako ochutnávku nabízím výňatky odstavec, které bych sám nikdy lépe nenapsal, ale které shrnují jádro mého uvažování velmi hezky:
...Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka... ...Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit...
Kdo si přečte tu esej, ten (snad) pochopí, proč rovněž nejsem komunistou, ačkoliv souhlasím s nezbytností státem řízené sociální solidarity. Pochopí, proč nejsem zelený, ačkoliv souhlasím s nutností chránit životní prostředí. Pochopí, proč nejsem vegan/PETA, ačkoliv souhlasím s existencí morálního imperativu netýrat zvířata. Pochopí, proč nejsem libertarián, ačkoliv souhlasím s ideou maximalizace osobní svobody. Pochopí, proč nejsem konzervativec, ač souhlasím s právem na soukromé vlastnictví a právem na úspěch...

A kdo nepochopí, má holt smůlu.