sobota 25. listopadu 2017

Kudla špičatá

Letošní rok nebyl zatím moc příznivý. Řekl jsem si, že začnu zase na blog psát, až dokončím určitou fázi rekonstrukce domu - a onu fázi se nedaří dokončit.

Nicméně nebyl jsem celý rok nečinný a ani se celý rok všechno nekazilo. Jedna z těch pár věcí, které se povedly, je konstrukce pásové brusky. Na jaře moje malá Narex bruska definitivně zdechla, když shořel současně rotor i stator motoru. Rozhodl jsem se tedy do toho praštit a zkusit si postavit pořádnou stolní pásovou brusku, abych mohl konečně začít znovu vyrábět nože. A povedlo se, bruska funguje.

Vzal jsem tedy před dvěma měsíci hromadu harampádí - starý zrezivělý a tupý pilník, hovězí kost, kterou jsem vyhrabal na zahradě ze země, dva kusy dřeva ze starého křesla, které jsem rozřezal na palivové dříví, panty ze starých dveří, pár starých, rezavých trubek, starý vratový šroub a železnou kuličku se závitem, jejíž původní účel mi je zcela neznám.

Když jsem začal brousit, neměl jsem žádnou představu co z toho vznikne - začal jsem prostě ubírat materiál až jsem se nakonec rozhodl vybrousit čepel dýky. Což jsem také udělal - je to oboustraně ostrá čepel, dlouhá přibližně 22 cm, s kosočtverečným profilem. Protože jsem se víceméně hlavně učil zacházet s novým strojem, výsledek není úplně symetrický a při detailnějším pohledu lze na čepeli najít plno drobnějších vad. Ale šlo mi hlavně o to naučit se zacházet s novým zařízením, a součástí učení bylo i pár věcí zkazit a následně se je pokoušet napravit.

Rukojeť jsem vysoustružil za pomocí vrtačkou poháněného soustruhu, který jsem si kdysi dávno (už před dvaceti lety) rovněž sám postavil. Nevím, co to je za dřevo, patrně buk. Každopádně po odsoustružení zašlého povrchu jsem odhalil světle zbarvené dřevo bez suků a barevných vad, které po nalakování lakem na lodě vypadá velmi pěkně. Skoro bych řekl, že nečekaně pěkně. Asi zbytky křesla nespálím ale zkusím naopak přesoustružit a přepracovat do nějakých lapačů prachu.

Hruška a záštita jsou sendvičová konstrukce z kosti a plechu z oněch starých pantů, přičmž jsem použil jak nýtování, tak epoxy. Bohužel než jsem přišel na to, jak správně udělat ztracené nýty, chvilku mi to trvalo. Takže zatímco na záštitě jsem zvládl hlavy nýtů zcela skrýt, na hrušce jsou trošku vidět. Výztuha v přední části rukojeti se ukázala nejvíce problematická, protože použitá trubka byla příliš rezavá a tudíž jsem ji na pár místech bohužel probrousil. Inu což, napusti jsem rez epoxy lepidlem a následně jsem výstuhu rovněž přelakoval, takže by to mělo vydržet.

 Poslední částí byla pochva, s tou už jsem  se ovšem až tak moc nepižlal. Prostě jsem rozřízl kus dřeva napůl, vydlabal dutinu pro čepel, slepil, nalakoval a přidělal kování. Přičemž jsem narazil znovu na problém s přiliš rezavou trubkou, ale což. Nebudu to prodávat ani nehodlám nikoho vraždit abych dostal publicitu v televizi. Naučil jsem se pár věcí, duševně jsem si odpočal při kreativní práci a coby výsledek mám velmi dobrý nůž na dopisy. Což je také asi tak jediné rozumné použití tohoto nože v praxi. Celkový výsledek je tak trochu kříženec dýky Fairbairn-Sykes a středověké terčové dýky.

neděle 22. října 2017

Hloupé příklady táhnou

Tohle bude velmi krátké.

Dle mého názoru boháč, který chce udělat něco pro obyčejné lidi ve své zemi, k tomu nepotřebuje politickou moc. Má mnoho možností jak to udělat bez ní - například formou charitativních darů. Boháč, který na charitu nedává, nebo dává jenom v době, kdy to pro něj může přinést politické body, je automaticky podezřelý. Boháč, který trivializuje závažnost střetů zájmů, mnohem více.

To je pár z mnoha důvodů, proč jsem kdysi nevolil pro místního milionáře, jež před pár lety kandidoval do městské rady. A proč jsem nyní nevolil pro ANO. Jsem zvědav na příštích pár let v České republice. Uvidíme, jestli budu příjemně překvapen nebo ne.

Moje předpověď je, že sliby nesliby pro vyřešení skutečných problémů se bude dělat minimum, a hlavní investice síly bude ve směru "srovnat" daně (což prospívá především bohatým a vyčerpává státní pokladnu), zrušit různé daňové úlevy (ditto) a koncentrovat moc.

Mimochodem měl jsem potíže vybrat vůbec stranu, pro niž volit, protože nechápu, jak může nějakého vola napadnout, že mít v ústavě zakotvené právo vlastnit zbraň je dobrý nápad. A už vůbec nechápu, proč se tolik stran tohoto hovadského nápadu chytlo.

Možná chybně viním z toho špatnou znalost anglického jazyka v naší populaci. To podle mne bohužel vede k tomu, že většina lidí si zprávy ze zahraničí nemůže přečíst přímo a musí spoléhat na přefiltrované verze. Což v kombinaci s osobními filtry, jež má každý z nás, vede k smutné ignoraci o tom jak to skutečně chodí ve světě i mezi mnoha inteligentími lidmi. I když to vypadá paradoxně, není náhodou, že největší projevy xenofobie a islamofobie jsou v zemích kde je současně nejmenší relativní populace cizinců obecně, muslimů konkrétně  a nejmenší znalosti angličtiny.

pondělí 17. dubna 2017

Švih sem, švih tam...

Takže velikonoční pomlázka se zvrhla ve rvačku na nože. Inu, stupidní tradice musí někdy a někde nevyhnutelně vést ke stupidnímu výsledku.

Velikonoce jsou mi zcela cizí svátek. Kromě toho, že se jedná o další z pohanských svátků které si křesťané přisvojili, aby svou pohádku pohanům lépe prodali, má ten svátek u nás ještě jako pomyslnou ureální polevu na onom exkrementálním koláči pitomostí onu unikátní tradici mlácení ženských klackem.

Samozřejmě znám všechny výmluvy o údajném symbolismu onoho bití atd. atd. Všechno jsou to výmluvy.

Je to sexistická, násilnická tradice která degraduje ženy a z mužů dělá blbce. To, že tuto tradici u nás stále ještě mnoho lidí zastává a provozuje na tomto faktu nic nemění. Tlouct někoho klackem je špatné. Doopravdy i symbolicky.

Co se této záležitosti týče, výše uvedeou úvahu jsem učinil v předškolním věku, když jsem nechtěl bít maminku pomlázkou, a to ani symbolicky. Od té doby jsem už přes třicet let pomlázku do ruky nevzal a nevezmu. Jediné, co mne kdy na velikonoční tradici kdy bavilo, a co bych rád viděl pokračovat, je malování vajíček a kraslic. Ale tlouct ženské klackem? Děkuji, nechci. Nevidím pointu.

sobota 11. března 2017

Jaro se blíží...

Dnes byly stromy okolo domu plné kraválu. Sýkorky tedy byly celozimním pravidelným hostem na krmítku a tak nebylo nijak extraordinérním zážitkem vidět jednoho tohohle mrňouse sedět na jasanové větvi a řvát z plna hrdla. Je neuvěřitelné, kolik kraválu může nadělat tak malý tvoreček.




Co už ale je známkou jara je přítomnost kvíčal a špačků. Ti asi zodpovídají za většinu toho kraválu. Kvíčaly přeci jeno měně kraválí a více provozují to, čemu se dá skutečně říkat "zpěv" i z lidské perspektivy.



Každopádně žiji a blog rovněž. Bohužel pouze v poslední době mne tak nenapadá nic o čem by se dalo psát, kromě politiky. A o té nepíšu z principu.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Pan preziden není korunovanej, pan prezident je...

... volený reprezentant státu. Ovšem obraz toho současného bych si coby občan tohoto státu pověsil na zeď pouze pod zárukou, že na něj budou srát mouchy.

Normálně o politice nepíši, ale tentokráte trochu musím. Nechci být jeden z těch, kdo nečinně přihlíželi zlu.

Je mi zle z našeho prezidenta, jeho předchůdce (a jeho syna). V USA vyhrál volby de facto fašista, vědomě rozdmychávající  nenávist  poukazováním na fiktivní problémy a usilující o vytvoření totalitního rasově čistého státu po vzoru Třetí Říše. Jeho příznivci v průběhu voleb hrozili ozbrojenou vzpourou v případě prohry a ozbrojení zastrašovali na některých volebních místech opozici, aby mu zajistili vítězství. A když nakonec volby vyhrál navzdory tomu, že si ho většina Američanů jako prezidenta nepřeje (díky anachronismu ve volebním systému z dob otrokářství), tak začali malovat po zdech hákové kříže, vyhrožovat násilím komukoliv kdo není bílý, heterosexuál, muž a konzervativec. První týden po jeho zvolení bylo v USA stejně nenávistných útoků proti menšinám, jako předtím za kvartál.

A celá řada českých prominentních figur, včetně hlavy státu současné a bývalé, neumí nic lepšího než vyzdvihovat jeho imaginární kvality. A někteří komentátoři na Novinkách si k tomu ještě plivnou na lidi, kteří mají morální kuráž se tomuto monstru postavit a protestovat proti jeho pokusu zatáhnout USA (a s nimi celý svět) zpět o sto let. Představitelé národa, který byl jako první na mušce hitlerovského Německa, by si měli ze školy lépe pamatovat, jak to tenkrát bylo.

Největším pokrytectvím je ale vyzdvihování Trumpovy "politické nekorektnosti" a to zejména Zemanem.

Rád bych využil této příležitosti k vysvětlení toho, jak politickou korektnost a "boj" proti ní chápou burani, xenofobové a rasisti Zemanova typu. Pan Zeman už nám jednou dal  krásný příklad. Stejně tak jako jeden můj kolega, s nímž jsem měl před asi tak rokem následující konverzaci:
K: "Ta politická korektnost už mi leze na nervy. Člověk už ani nemůže říct slovo "negr"."
Ch: "Ale samozřejmě že můžeš říkat slovo negr, nikdo ti to přece nezakazuje. Akorát když ho budeš používat pro označování a ponižování/urážení černochů, tak budeš nazván rasistou. V čem je problém?"
K: variace na rybí píseň

Takzvaným rebelúm proti politické korektnosti strašně, strašně moc vadí pokroková liberální společnost. Podle nich omezuje celou řadu svobod, ovšem jak přesně, není schopen žádný říct. Jak je omezena svoboda heterosexuálů se ženit, když je totéž právo dáno homosexuálům? Jak je omezena svoboda mužů, když ženy dostanou stejný plat za stejnou práci? Jak je omezena svoboda slova, když je někdo posuzován na základě toho, co říká a je mu odpovídáno?

Všichni, s nimiž jsem měl tu nečest se setkat, považují za svobodu slova říkat co jim se zlíbí, o kom se jim zlíbí, jakkoliv urážlivým způsobem se jim zlíbí. Ale běda! když někdo využije svou svobodu slova k tomu, aby je za toto kritizoval. To ne, to  nemůžeme mít, to je omezování svobody slova. Běda když se s nimi někdo odmítne bavit. Běda když někdo usoudí, že jejich slova vypovídají o tom, že mají v hlavě řezanku, a na základě toho správně odhadne jejich (ne)schopnosti.

Jinými slovy chtějí svobodu pro sebe, ale už ne pro nikoho jiného. Chtějí svobodu dělat co se jim zlíbí ale nechtějí nést žádnou zodpovědnost za své skutky. Mentální vyzrálost asi tak dvouletého dítěte v období prvního vzdoru. V některých případech trošku pokročilejší - puberta.

Pokud u nás projde zákon proti hanobení prezidenta, a na mě někdo přijde s požadavkem tento článek -  a ty předchozí - stáhnout z internetu, uvidíme se u soudu, protože dobrovolně je neodstraním. Nikoho nehanobím, pouze vyjadřuji svůj (podložený a vyargumentovaný) názor, že náš prezident je buran, xenofob, rasista a navíc ještě pokrytec.

sobota 29. října 2016

Zastavte Dakota Access Pipeline jednou provždy - #NoDAPL

Proti neozbrojeným Indiánům z rezervace Standing Rock byly nasazeny obrněné vozy, těžkooděnci a neletální zbraně (pepřový sprej, gumové projektily). Spojené státy místo hledání rozumného řešení situaci eskalují. Jediné co můžeme za nás udělat je podepsat petici vyhlášenou náčelníkem kmene požadující intervenci prezidenta USA. Petice je zde. Přijímá i podpisy od občanů jiných zemí než USA.

Text petice jsem přeložil pod čarou do češtiny:

pondělí 3. října 2016

Boj o vodu v Americe

Když se řekne slovo indián, v naší zemi si asi každý člověk mé generace vybaví především Vinetoua, náčelníka Apačů v románech Karla Maye. A zřejmě s obličejem Pierre Brice. Informace o indiánech a jejich kultuře má zřejmě naprostá většina z nás právě z fikce od Karla Maye, výjimečně i Jamese Fenimore Coopera, a to navíc ještě spíše z filmových adaptací nežli z knih.

Tyto zdroje informací mají všechny společné jedno – jsou napsány bílými muži, bez skutečných detailních znalostí indiánské kultury. Knihy mají bílé hlavní protagonisty a indiáni mají jednu kolektivní hlavní roli – dodávají černobílé morální pozadí pro dobrého bílého hrdinu, jasně zlé zlouše a dobré dobrouše. Přičemž dobrý Indián je většinou definován jako ten, který má bílého kamaráda a je pozitivně nakloněn bílým osadníkům. A zlý Indián je vražedník, vždy připraven porušit přísahu a slovo. Všichni indiáni jsou krásně rozškatulkováni jako buď vznešení divoši, nebo barbarští divoši – a jediný způsob jak nebýt divoši, je být de-facto červení běloši.

Jako dítě jsem tyto knihy a filmy hltal a (zejména Mayovky) četl jsem je několikrát. Morální poselství těchto knih není negativní, navzdory výše zmíněným chybám ukazují, že indiáni a černoši jsou lidé jako my a kritizují do určité míry rasismus a kolonialismus.

Když jsem ještě hodně četl knihy, narazil jsem na jednu která z této formule vybočovala. Jednalo se o knihu „Synové Velké Medvědice“ od německé spisovatelky Liselotte Welskopf-Henrich. Bohužel je to rovněž kniha napsaná bělochem, ale v tomto případě alespoň někým, kdo si skutečně dal tu práci seznámit se detailně s historií lidí, o nichž píše. Je to kniha kde indiáni nehrají druhé housle, ale jsou centrem dění. Popisuje příběhy fiktivního náčelníka malého kmene Mahto (Medvěd) z národa Lakota-Oglala v době jejich války s USA o oblast Černých hor a útěku některých kmenů do Kanady po jejich bohužel nevyhnutelné porážce. Byla to pro mne první kniha kde hlavní indiánský hrdina nebyl jenom poskokem bílého hrdiny. Byla to první kniha, kde indiáni nebyli morálně černí nebo bílí, ale prostě lidé. A byla také první, která zminila relativně detailně skutečné události.

Například skutečnost, že Lakota-Oglala uzavřeli v roce 1868 s vládnou spojených států smlouvu, která jim zaručovala volný pohyb a lov na velkém území, a Černé Hory – místo s prominentní rolí v náboženství a kultuře Lakotů – byly na „věky věků“ vyloučeny z bílého osadnictví.

Netrvalo samozřejmě dlouho a expedice Generála Custera (ano, toho Generála Custera) objevila v Černých horách zlato a smlouvy najednou neplatily. Údajně civilizovaný stát vedený údajně civilizovanými bělochy se rozhodl podepsané smlouvy prostě ignorovat podle starého koloniálního hesla „moje zákony platí pro tebe vždycky a pro mě jenom když mi to vyhovuje“. Lakotové se nevzdali snadno a Custer zaplatil za svou aroganci nakonec životem, ovšem výsledek války byl nevyhnutelný a Lakotové byli donuceni žít v mnohem menších rezervacích a drasticky změnit svůj způsob života. Společně s vyhubením bizonů a narušením souvislosti ekosystému farmařením už nomádský lovecko-sběračský způsob života nebyl možný.

Co ovšem Lakotové neudělali – nezbělali a nevzdali se. Navzdory tomu že jsou nuceni žít v malých rezervacích, navzdory tomu že dlouhá léta se USA aktivně i pasivně přičiňovaly o likvidaci jejich orálních tradic a jejich kultury, zachovali si obojí. A ačkoliv my se o nich na naší straně Atlantiku nedozvídáme, jejich boj bohužel stále ještě neskočil a pokračuje – stejně tak jako boj původních obyvatel napříč celou zeměkoulí.

Zdroj pitné vody jedné z pěti současných rezervací, Standing Rock, je ohrožován stavbou ropovodu Dakota Acces Pipeline. Provozovatel stavby samozřejmě tvrdí, že ropovod bude bezpečný a nic nehrozí ani lidem, ani životnímu prostředí, ovšem věřit jeho tvrzení je ve světle reality chování amerických korporací naivní na hranici blbosti. Bílí obyvatelé hlavního města Severní Dakoty jsou si tohoto samozřejmě moc dobře vědomi – původní trasa měla vést totiž severněji, blízko hlavního města Bismarcku. Ale právě kvůli obavám z možného katastrofálního uniku surové ropy byla trasa posunuta jižněji, k hranicím indiánské rezervace. A magicky se najednou stala zcela bezpečnou a únik nehrozí. Magie hodná Harryho Pottera – stačí stavbu přesunout a rizika zmizí.

Jenomže indiáni nejsou abstraktní kulisy ve filmech, jejichž jedinou rolí je dát bílým dětem snadno srozumitelnou lekci základní morálky. Jsou to skuteční lidé, žijící skutečné životy a mající skutečné zájmy. A proto se nehodlají jenom tak vzdát a nechat se převálcovat – stejně tak jako se nenechali jen tak převálcovat před stočtyřiceti lety. Jenom prostředky se změnily – dnes je formou obrany civilní protest a soudní procesy. A proto je už několik měsíců v severní dakotě protestní tábor do nějž se sjíždějí indiáni z celé ameriky aby se spojili v této důležité legální bitvě za konec kolonialismu a skutečné a ne jenom papírové respektování jejich existence.

Pokud máte zájem se o této záležitosti dozvědět více, bohužel bez znalosti angličtiny se neobejdete. Několik článků přímo z místa protestů je na blogu affinity na freethoughtblogs.com - click-. Google vám dodá rovněž informace, ovšem bohužel první výsledky vyhledávání jsou růžovobrýlové prezentace provozovatele ropovodu, takže skepticismus je na místě.

Pokud stejně jako já usoudíte že právo a spravedlnost (což není bohužel totéž co zákon a síla) je na straně Lakotů (a zprostředkovaně všech původních obyvatel) můžete udělat dvě věci.

Jedna je rozesílat informace dále. Česká média o této záležitosti neinformují prakticky vůbec, a tak o tom u nás málokdo zřejmě ví. Toto je poprvé – a asi naposledy – co žádám o sdílení článku, ovšem prosím o sdílení článku uvážené, jenom s lidmi u nichž máte důvod se domnívat, že to má smysl. Takže žádné hromadné sdílení ha facebooku pokud máte v „přátelích“ libertariány a podobně. Nestojím o sáhodlouhé debaty s kýmkoliv, ostatně na ně pro toto téma nejsem ani vybaven.

Druhá věc je, že můžete přispět na pokrytí soudních nákladů spojených s legálním procesem -click-. I malá částka je vítána.

A pokud si snad myslíte, že Vás osobně se to netýká, budiž. Ale pamatujte, že korporacím je jedno, čí zemi ve jménu zisku zničí. Není tomu tak dlouho, co my jsme bojovali za zachování posleních kousků jakž takž nedotčené přírody když si mezinárodní „investoři“ brousili zuby na zlato skryté v šumavských horách -click-. Každý vyhraný soudní spor o ochraně životního prostředí na celém světě je krůčkem k tomu, abychom jako živočišný druh konečně přestali podřezávat větev na níž sedíme.