úterý 27. března 2012

Stav zmatení (nejen) na silnicích...

Nejezdím na kole a od té doby, co jezdím autem, nemám rád cyklisty, respektive vysloveně nesnáším určitý typ cyklistů, totiž ten, který zřejmě nemá pud sebezáchovy, nebo je rozumu chabého (nebo obojí)

V místním vidlákově není výjimkou potkat neosvětleného cyklistu, který si nad ránem či z večera vyjede do lesa na kole oděn v maskáčích. Jen výjimečně lze potkat takového, který má oblečené jasně barevné oblečení, ovšem i pak je většinou z nereflexního materiálu, takže je na vozovce stejně takřka neviditelný i za jasného dne. Vidět cyklistu v reflexním oděvu, osvětleného a s helmou je pro mne sváteční zážitek z něhož mám radost - ovšem ne v případě, že dva takovíto kanárci jedou vedle sebe vycházkovým tempem a družně si povídají.

Naprosto nejlepší zážitek jsem ale měl před třemi roky, když jsem se vracel večer z práce, v prosinci. Byla už tma a navíc hustě chumelilo, vidět bylo stěží pár metrů, takže jsem jel de facto krokem. A najednou koukám, že se mi těsně před autem míhají nad zemí nějaká pidi světýlka. Zpomalil jsem až skoro k zastavení, několik sekund jsem dumal nad tím, co to je, až mi auto jedoucí v protisměru osvětlilo nějakého kreténa na kole a mně došlo, že to jsou odrazky na šlapkách. Nechápu člověka, který v takovémhle počasí a prakticky v noci neměl nic lepšího na práci, než jet prostředkem silnice na kole nevyhovujícím předpisůmm, a rovněš na klikatém úseku s plnou čárou. To už snad ani nemůže udělat duševně zdravý člověk.

Někdy mám prostě pocit, že i makak po lobotomii by byl schopen některé situace vyhodnotit lépe, než někteří cyklisté.

Samozřejmě ne, že by někteří řidiči nebyli na stejné úrovni. Zrovna předminulý týden mne předjížděl jeden osel za volantem AUDI - v zatáčce s horizontem, na plné čáře, a to ačkoliv jsem jel přiměřených 85 km/h kousek za výjezdem z úseku, kde bylo povolených 60. A vzápětí mne, stále ještě na plné čáře, vybrzdil až do úplného zastavení - to asi aby mne vytrestal za neslušné gesto, které jsem si mu dovolil ukázat za to, že mne právě ohrozil svou bezohlednou jízdou na životě. Stačilo, aby se v protisměru objevilo auto, nebo cyklista, nebo i chodec, a neštěstí bylo hotové.

Ale o tom psát ani moc nechci, natož o tom debatovat, protože to nemá smysl. Bezohledných lidí na silnicích je plno a tyhle debaty nevyhnutelně dříve nebo později skončí buď vzájemným souhlasem, nebo přesouváním viny, jiný výsledek jsem nezažil. V souvislosti s těmito mými zkušenostmi mne ale zaujal před pár dny článek na novinkách. Tedy z článku nelze vyčíst, jestli byl osel za volantem nebo za řídítky, ale v diskuzi se objevily v pravdě fasciklující věci. A hlavně mne zaujalo, že údajně smí cyklisté u nás jezdit po dvou vedle sebe. Jenže silniční zákon , § 57 "Jízda na jízdním kole" však říká něco jiného. Údajně by to měla upravovat nějaká vyhláška, ale tu se mi nepodařilo najít a žádný z komentátorů na novinkách samozřejmě neříká, kteráže vyhláška to je a kde je k nalezení.

Tímto se tedy táži svého práva a/nebo cyklistiky znalého čtenářstva - existuje taková vyhláška? Skutečně mohou u nás cyklisté jezdit po dvou vedle sebe? Protože mi to přijde jako totální... ehm... vlastnost samce druhu domácího Bos primigenius po testectomii.

Za odpověď na mou otázku vás pak příště oblažím článkem o logickém klamu, který se v právnické profesi vyskytuje v množství větším než malém. Vlastně to kecám, ten článek napíšu stejně, ale odpověď na otázku mne enormně zajímá.

čtvrtek 22. března 2012

Objetina

Podíval jsem se na své poslední dva články a zaplakal jsem. Chybějící písmenka, zproházená písmenka, chybějící čárky a v jedné větě dokonce klad místo záporu. Nadstandardní chaos i na mě. Asi bych neměl psát články, když mi hlava třeští. Můj učitel češtiny ze ZŠ se dozajista obrací v hrobě takovou rychlostí, že by jej bylo možno použít jako obnovitelný zdroj energie.

Tímot přísěpvkem se tedy obarcým na bohini Překelp. Ó ty mconá paní tiskařských šotků, zapéltačko prstů tacnujících po klávesnicy a mlžičko misly. Obarcím se k tobě s ťýmto čálnkem cboy šťavantou objetinou. Přimi jej prosím a nech mé ostatní články, na pkooji. Učiníš li tak, slibuji, že tě občas nakrmím.

A svým čtenářům se za čtení toho chaosu omlouvám. Třeba to někdy i opravím, bude-li to v mé horoskopu.

neděle 18. března 2012

...testovaný řádsky.

Dnes ráno jsem říkal, že se použiji příklad zahrnující zažívací potíže a bolesti žaludku. Tady je (znovu zdůrazňuji, že čísla jsou nepřesná, z hlavy, a mají sloužit pouze orientačně pro demonstrování principu, kauzální provázanost by ale měla odpovídat realitě).

Řekněme, že 100 lidí má občasné mírné bolesti žaludku, občas ostřejší, nechuť k jídlu a cítí ubytek na váze. Dosti nespecifické příznaky, které bohužel mohou znamenat několik diametrálně odlišných věcí. Protože zatímco 33 z těchto lidí má dejme tomu "jen" neurózu a jejich fyzické potíže jsou psychosomatického rázu, 40 z nich už má vážnější gastritidu, 25 z nich ještě vážnější počáteční vřed a dva nešťastníci mají rakovinu žaludku.

V situaci, kdy vše bude probíhat jak má, u 11 lidí příznaky odezní a oni nikdy lékaře nenavštíví - nemají důvod, jejich onemocnění bylo psychosomatického rázu a jim se podařilo se s tím vyrovnat - změnou povolání, dovolenou atd. atp. Zbývající navštíví svého lékaře a ten je preventivně pošle na gastroenterologické vyšetření. U toho se už pochopitelně zjistí, kdo co má, velice přesně. Bohužel jeden případ s rakovinou už je mimo dosah pomoci a umře. Nemocní vředem a gastritidou dostanou antibiotika a další léky adekvátní jejich situaci. A lidé s psychosomatickými potížemi budou posláni k psychoterapeutovi, aby jim pomohl vyškrábnout toho brouka z hlavy, který je hlodá až v břiše.

A ten, protože ví, že má co dělat s problémem psychickým, použije psychologické fígle, včetně lhaní (=placeba), bude-li to nutné pro to,  aby dosáhl svého cíle. Ale on i pacient po celou dobu ví, kde je problém, a oba se snaží k jádru onoho problému dostat. A i když je třebas psychoanalýza jenom placebem, nebo i když předepisovaný lék je jenom placebem, už i onen sociální kontakt s pacientem a vědomí, že někdo jeho problém bere vážně a snaží se mu pomoci, mohou mít dohromady v těchto případech nezastupitelný léčebný efekt a psychoterapeut si tudíž zaslouží svou odměnu, i kdyby fungoval ve skutečnosti jenom jako lidská vykecávací vrba.

Jakou máme v tomto hypotetickém případě bilanci? 1 mrtvý, 99 zdravých.

Půjde-li oněch 22 lidí s psychosomatickými potížemi k homeopatovi (senzibilovi, kartářce, astrologovi, léčiteli silou krystalů, woo-doo šamanovi, novému vtělení Krišny), dostane se jim rovněž pozornosti, sociálního kontaktu a tudíž se taky uzdraví. Vypadá to eňo ňúňo a Charly by měl držet zobák a nekvákat ty svoje pitomosti proti krásným new age věcičkám, vždyť je to totéž ne?

Ne.

Protože oproti psychoterapeutovi, je tu jeden podstatný rozdíl. Tito lidé neříkají, že léči psychický problém, ani oni sami to namnoze neví, a jejich pacienti to také neví. Tito lidé říkají, že léčí fyzický problém (někdy sice jakoby "prostřednictvím" psychiky, ale to je jedno). Tito lidé říkají, že moderní medicíně konkurují, ne že jsou alternativou k psychoterapii. Tito lidé staví svou terapii na lži sami sami sobě i pacientům, nejdená se o "milosrdnou lež" jako v případě psychoterapeuta, ale o čistokrevný blud. A pokud jejich bludům propůjčována věrohodnost jakoukoliv formou, je nevyhnutelným následkem, že k nim někteří lidé půjdou rovnou a nebudou se namáhat s návštěvou u lékaře vůbec. Příklady následků občas problesknou internetem a médii.

A jak by to vypadalo, kdyby naši pacienti navštívili nějakého alternativního šarlatána rovnou? Každý si spočte, že ti s rakovinou by zemřeli oba, ale tím to neskončí. V případě neléčené gastritidy by se u jednoho z našich čtyřiceti pacientů objevila rakovina a u deseti vřed, takže bychom skončili se třemi mrtvými na rakovinu. A neléčený vřed sám o sobě by zabil dalších devět lidi, když by konečně prasknul. A rázem skončíme s bilancí 12 mrtvých na 88 živých, plus ta "drobná" skutečnost, že těm živým se dostane jen placebo efektu, čili se skutečně uleví jen třetině z nich a jen na omezenou dobu. V břiše jim zůstane tikající bomba, která může kdykoliv vybuchnout, a jim není a nikdy nebude zdaleka tak dobře, jak by být mohlo.

Tyto poměry 1/99 versus 12/88 se nezmění, ani v případě, že by lidí, co navštíví šarlatána dříve než lékaře, bylo naprosté minimum. Proto vyjde při sčítání celkového blaha ve společnosti vždy méně, než kdyby všichni využívali jen a pouze prověřené metody a hádat se dá tak maximálně o to, jak velký rozdíl je v reálném světě (právě dodáním přesnějších čísílek), ale ten rozdíl zůstane vždy, ten odkecat nejde.

A tak se vracím opět k tomu, co jsem zmínil už v původní sérii článků - konsekvencí prosté užívání alternativní medicíny neexistuje. I kdyby nic jiného, podporuje tím myšlenkový proud stojící na klamu a sebeklamu a to nevyhnutelně někdy, někde povede ke škodě, protože to neobsahuje žádný mechanismus sebekorekce.

Dívat se jenom na "úspěchy" alternativní medicíny znamená zavírat oči před komplexní a povahou reality a s tím si u mně nikdo nešplhne. Je to stejné jako argumentovat proti mířené střelbě tím, že i s nemířenou se lze občas strefit do černého.

A tatínek prášky...

V pátek mne skolila nějaká menší chřipka či větší nachlazení, takže jsem nemohl jet kamarádovi na svatbu a místo toho jsem se pokoušel doma o klid a mír duše a kýbl potu. Ideální konstelace nálady na zpracování restů z tématu "placebo" - jsem nevrlý (víc, než obvykle), pšíkám (víc, než obvykle) a mám chuť se na všechno vykašlat (víc, než obvykle).

Nejprve malá rekapitulace: V sérii článků "Placi placi placičky, máma koupí čajíčky." jsem se snažil shrnout své morální argumenty proti terapeutickému použití placeba. Bohužel, jak vyplynulo v komentářích, jsem se nevypořádal s jedním specifickým fenoménem - psychosomatická (a eventuelně psychická) onemocnění.

Připouštím v těchto případech jako morálně ospravedlnitelné terapeutické použití placeba (ať ve formě  pilule či procedury) psychiatrem/psychoterapeutem/či lékařem, ale ne jeho použití homeopatem či jiným šarlatánem, byť by vedly ke stejnému výsledku. A ve svých závěrečných článcích na toto téma se tedy budu soustředit především na toto.

Předem předesílám dvě věci:
  1. Nejsem morální filosof. Ani nemorální ne. Nefilozofuji, pouze logicky uvažuji a snažím se při tom na problém nazírat nejen z pohledu detailů, ale i z co nejširšího rámce. Nemyslím si, že jsem dospěl k nějak super originálním závěrům a pokud tedy někdo má načteno tuny textu na dané téma, těžko si tu počte.
  2. Budu uvádět fiktivní příklady z hlavy, pro ilustrování principů. Tyto příklady si nenárokují v žádném případě přesnost, nicméně měly by v principu odpovídat realitě poměrně dobře. Na hnidopišskou kritiku ve stylu "ve skutečnosti tak onemocní o x procent lidí míň" a podobně budu reagovat velmi nevrle. Bude-li někde principielní chyba, a vy ji najdete a prokážete, budu nevrlý taky, ale na sebe.
 A teď už k lámání chleba.

Psychosomatické, jak už napovídá jméno, jsou nemoci, u nichž se stav psychiky nějakým způsobem promítá do stavu těla. Lze si tedy představit, že se budou příznaky sčítat - některé nemoci začnou drobnými fyzickými potížemi a špatný psychický stav pacienta tyto potíže exaltuje, některé začnou psychickými potížemi a z nich vzniknou potíže fyzické. A někteří senzitivnější lidé se dostanou do samoposilující zpětné vazby, kdy zhoršení psychického stavu vede ke zhoršení fyzického a to ke zhoršení psychického... Podívejme se tedy například na bolesti žaludku a zažívací potíže, protože zde je existence psychosomatické složky v obecném podvědomí. Kukytykuk na příklad, jak by to mohlo fungovat.


Pokud máte pocit, že už jste podobný diagram viděli, máte správně.

Zde jde o příklad, kde iniciátorem jsou skutečné fyzické potíže (červená křivka) které vedou ke zhoršenému psychickému stavu (modrá křivka), a to se sečte (žlutá křivka).

Na levém konci žluté křivky jsou ti, kteří sice mají nějaké fyzické potíže, ale nic si z toho nedělají. Mozkoškrab ani šarlatán jim nepomůžou, nemají s čím.

Uprostřed žluté křivky je pak směska těch, kdo mají malé fyzické potíže, ale už to trochu přehánějí a těch, kdo mají velké fyzické potíže, ale nenadělají kolem toho tolik cirkusu. Z této skupiny se pak rekrutují příznivci různých pseudoléčeb, protože zde lze najít lidi, kterým pseudoléčba přinese úlevu až na úplně dolní hranici fyzických potíží.

Na pravém konci žluté křivky se pak nachází ti nešťastníci, kteří mají velké fyzické potíže, ale neunesli to a vzniklé psychické potíže jejich zdravotní stav vyšroubovaly až na samou hranici snesitelnosti. Tito lidem nepomůže ani sám mozkoškrab či šarlatán, ani sám lékař, potřebují obojí.

Ale jak již jsem řekl, iniciátorem v tomto příkladě byly skutečné fyzické potíže. Lze si samozřejmě představit i případy, kdy fyzické potíže jsou důsledkem psychických a lidé se liší pouze v tom, jak daleko je vytočí zpětná vazba. V těchto případech by stačil mozkoškrab a i šarlatán má šanci tyto lidi dovést ke stavu totálního ozdravení. Proč tedy považuji za morálně nepřípustné používání a propagaci šarlatánství i pro tyto případy, ale mozkoškraby s jejich pochybnou psychoanalýhou a placebo prášky ano?

Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že jsem to de facto řekl v původní sérii článků a proto se mi do toho ani moc nechce. Ale zjevně je potřeba to říct polopatičtěji, bohužel. Tak se k tomu tedy ještě vrátím v druhém, definitivním závěru minisérie. Snad dnes večer.

neděle 11. března 2012

Ale fuj, pane prezidente!

Student rozladil Klause dotazem, kolik zaplatil za svá studia.

Jak v článku tak v diskuzi je vadných argumentů takové množství, že by z toho jeden brečel, a já k tomu prostě nedokáži mlčet.

Podívejme se nejprve na otázku pana studenta.
Jeden ze studentů České zemědělské univerzity (ČZU) ve čtvrtek rozhořčil prezidenta Václava Klause, když se jej v diskuzi, která následovala po Klausově přednášce, zeptal, kolik sám za svá studia zaplatil.
Článek bohužel neposkytuje plné znění otázky, ale jenom toto nepřímé vyjádření. Jiné weby skýtají formulaci "Jaké jste platil školné vy?" a z této formulace budu vycházet.

Tato otázka je ovšem (velmi pravděpodobně) jenom rétorická, její skutečný význam je skrytý. Slova se sice ptají, kolik pan prezident zaplatil školného, ale dotazující odpověď na tuto otázku (velmi pravděpodobně) zná. Skutečná otázka, skrytá za těmito slovy, vyplývá z kontextu posledních týdnů a zní "Když jste vy sám za svá studia školné neplatil, proč teď vehementně trváte na tom, abychom my školné platili?".

Klást otázky tímto způsobem ovšem není zrovna značka ideál, a už vůbec ne při debatě s profesionálním politikem s mnohaletou praxí. Pan prezident vzápětí předvedl proč.
Předpokládal jsem, že se bavíme vážně a dobře víte, že jsem studoval v letech 1958 až 1963 a žádné školné tehdy samozřejmě neexistovalo. Takže myšlenka, že bych šel zaplatit panu školníkovi nebo panu vrátnému na VŠE, je nejen dětinská, ale i hloupá. Musím to takhle výstředně říci, nezlobte se.
Jak je vidět, pan prezident se rozhodl odpovědět na otázku doslovnou, nikoliv na její skrytý význam. Logicky, protože pro něj to představovalo cestu nejmenšího odporu (a řada komentátorů článku mu na to skočila a kývou mu jako porculánoví mandaríni). Ale jak už je pro politiky typické, ani toto nezvládl, aniž by se dopustil několika debatních falší umožňujících mu "argumentačně vyhrát".

Za prvé je tu falešný výběr. Prezidentova odpověď naznačuje, že jediný způsob platby školného je přímo škole. Což samozřejmě není pravda, školné si platíme my všichni a platili jej naši rodiče a prarodiče (i Klausovi) nepřímo ve formě daní. Pan prezident ovšem nemohl připustit, že jeho školné bylo zaplaceno ze společného daňového hrnce, protože studenti by se mohli dále nepohodlně ptát proč by to tak nemohlo být i nadále, a pan prezident by mohl být vtažen do diskuze, v níž by musel, nedej Špagetové monstrum, snad i říct pravdu, jež se mu nehodí do krámu. Jako například že placení zdravotnictví, bezpečnosti a vzdělání ze společného daňového hrnce má smysl, protože se ve všech případech jedná o záležitosti, kdy výdaje/zisky na úrovni jednotlivce nelze korektně předvídat a nelze se proti této nepředvídatelnosti pojistit bez vytvoření střetu zájmů. Určitá regulační funkce státu je v těchto třech záležitostech zcela nezastupitelná a její dodržování je v zájmu jak onoho státu, tak všech jednotlivců v něm žijících - i těch bohatých.

Za druhé je tu z falešného výběru vyplývající a dále pokračující reductio ad absurdum, když pan prezident předstírá, že jediný způsob jak zaplatit zpětně školné by bylo dát školníkovi/vrátnému hotovost. Je celá řada možností, jak zpětně škole dát peníze či srovnat morální závazek ke společnosti. Například formou sponzorského daru, ať už finančního, či hmotného. Nebo založením a zastřešením neziskové organizace Václava Klause pro talentované studenty, která by se orientovala na financování školného pro sociálně slabé. Jakože se nedomnívám, že by jedno nebo druhé bylo nutné - školné pana Klause, jak už bylo řečeno, bylo zaplaceno z daní v plné výši a on v tomto ohledu nemá vůči společnosti žádné závazky.

Za třetí útok na strašáka do zelí . Jím prezentovaná představa je dětinská a hloupá, ale tato představa je konstruktem pana prezidenta, nikoliv duší studentovy otázky. Dokazování absurdity vlastního konstruktu vážně není validní formou argumentace. Kupodivu i s tímto v diskuzi za článkem plno lidí souhlasí. Konfirmační podujatost par excellence.

A jaké z toho plyne ponaučení? Když se ptáte politika, právníka, filozofa nebo (nedej Bože) teologa, dejte si setsakra pozor na formulaci otázky. Protože když narazíte na pokrytce  sledujícího nějakou vlastní agendu, dostanete odpověď na slova otázky, ale ne na to, na co jste se ptali.

A závěrem samozřejmě tato perla vědění (důraz můj).
Podle něj (V. Klause) je vysokoškolské vzdělání soukromým statkem, jehož využijí studenti jen sami pro sebe, a proto by si za něj měli platit.
Huh? Soukromým majetkem je i vzdělání základní a středoškolské, a i tohoto využívá každý především sám pro sebe. Otázkou tedy je, proč nakreslit arbitrární hranici spolupodílnictví formou školného právě u vysokých škol? A na tuto otázku jsem uspokojivou odpověď ještě nepotkal.

Navíc slůvko "jen" není ani v nejmenším pravda - lékaři a vědci (nejen) využívají svého vzdělání nejen pro sebe, ale i pro jiné. Ze vzdělání lékaře má prospěch nejen on, ve formě nadprůměrného příjmu, ale i jeho pacienti ve formě kvalitní lékařské péče. Ze vzdělání vědce nemá prospěch jen on (dtto), ale i země, v níž se věnuje výzkumu, ve formě vědeckého pokroku. A to není žádná trivialita. Pan prezident zde buď bezostyšně lže, nebo je s logikou opravdu na štíru! Fuj a hanba.

Pokud by někdo chtěl vidět menažerii vadných, polovadných i platných argumentů ze začátku diskuze, z obou stran barikády, nechť následuje bílého králíčka.
 (\_/)
(='.'=)
(") (")

čtvrtek 1. března 2012

Blatantní

Podle výpisů mi občas na blog zabrousí někdo, kdo se někde setkal se slůvkem blatantní a hledá jeho význam. Tak aby jejich cesta sem nebyla marná, zde je to, co jsem si schopen o etymologii tohoto výrazu vycucat z prstu:

Jedná se o anglicismus, počeštění slova "blatant". Význam je přibližně ve smyslu "nehorázně, okatě, vědomě bezostyšný" atp. Když o někom řeknu, že to, co vypustil, je blatantní lež, znamená to, že se jedná o lež tak jasně viditelnou, že se prakticky nemůže jednat o omyl a lež je tudíž prezentována s plným vědomím toho, že se o lež jedná, ovšem prezentujícímu je to jedno. Každopádně to slovní spojení není lichotivý výraz, neboť naznačuje naprostý nedostatek morální integrity. Hezky česky řečeno by bylo "lže jako když tiskne" popřípadě "lže, a ani se nezačervená".

To mám z toho, že v práci mluvím německy, doma česky a na internetu čtu hlavně anglicky. Byly doby, kdy by mě takovéhle slovo ani nenapadlo použít, ale takhle mi nějak přirostlo k srdci a možná ho na blogu ještě někdy použiji. Zejména, pokud mne někdo řádně rozpumpuje...