Ačkoliv se jedná se o jeden z těch jednodušších logických klamů, většinou snadno odhalitelný a lehce vyvratitelný, je poměrně častý a je to jeden z nejčastější prostředků manipulace v debatě, až z něj občas přechází zrak. A jeho uživatelé jsou namnoze pozoruhodně imunní vůči jakékoliv kritice a sklouznou nezřídka k jeho nekonečnému opakování ad nauseam. Ostatně, nic jiného jim nezbývá, neboť se jedná o klam vskutku primitivní.
Tak, jak jsem se s ním setkal zatím já, bývá užíván často (avšak nikoliv výlučně) ke dvěma účelům.
- Tlak na konformitu v rámci skupiny.
- Preventivní prohlášení sebe sama vítězem debaty.
Tlak na konformitu
Toto užití falešného dilematu je nejmarkantnější právě ve formě zmíňené v titulu. Logický klam je tu používán k jasnému rozdělení lidí (diskutérů) na ty "dobré" a ty "špatné", přičemž není připouštěna žádná možnost přechodu mezi těmito dvěma póly ani možnost, že by bylo vícero "dobrých" možností. Cílem není vytáhnout z oponenta argument pro jeho stanovisko, cílem je oponenta zastrašit a donutit jej buď mlčet, nebo stanovisko změnit z pouhého strachu ze sociálních následků - vyloučení ze skupiny. Do určité míry tak obsahuje i prvky ad hominem.
Proto bývá v této formě používán velmi často nikoliv k debatě s otevřeným oponentem, nýbrž především k udržení zbloudilých ovcí ve stádě. Tři jednoduché příklady, jež dle mé (malé) osobní zkušenosti bývají používány k vytvoření tlaku na jedince a jeho zapadnutí zpátky do řady:
- Kariéra není pro ženy, ženy se mají starat o rodinu.
- Kdo nepije pivo, není chlap.
- Kdo nechodí do kostela, není křesťan.
V tomto případě falešné dilema bývá prezentováno nikoliv ve vztahu na osobu, nýbrž skutečně na argument. Ne že by to něčemu pomohlo, pořád se jedná o logický klam a tudíž debatní ekvivalent mlaskání u jídla. Princip spočívá v prezentování dvou diametrálně odlišných stanovisek, z nichž jedno zastává argumentující a druhé je očividně absurdní a logicky nesmyslné (nebo za takové jej argumentující považuje). Tím, že je při formulaci argumentu zcela vyloučena možnost existence jiných stanovisek, argumentující buduje sylogismus "A<>B, A nebo B jsou pravda, B je nesmysl, proto A je pravda, já zastávám A a tudíž jsem vyhrál argument".
I proto v této formě bývá falešná dichotomie zkombinována s různými dalšími logickými klamy (například s útokem na strašáka do zelí, či non sequitur), protože bez nich se prakticky neobejde.
Nejmarkantnější příklad z mého života:
- Buď vesmír vzikl z ničeho sám, nebo ho stvořil Bůh. A protože z ničeho něco vzniknout nemůže, stvořil vesmír Bůh.
Závěrem zbývá snad jen dodat, že tento logický klam je často používán i nevědomky protože jako mnoho jiných vychází z některých hluboce zakořeněných vlastností lidské psýché. Konkrétně z touhy najít ve světě pěkný a spořádaný řád s jasně vymezenými póly ("černobílé vidění světa"). A lidé mu zase podléhají částečně i díky potřebě zapadnout do skupiny, patřit někam (potřeba sounáležitosti z Maslowovy pyramidy potřeb).
