úterý 31. ledna 2012

Oslava

Bouchnu husu a upeču šampus. Blog se přehoupl přes závratných 5000 návštěv, především díky přílivu čtenářů za posledních pár dní. Děkuji blogařům, kteří tento můj kousek interfernetu považovali za vhodný k doporučení.

Což mne potěšilo, ale mám současně i lehce nedobrou zprávu. Při hledání vhodnějšího layoutu a čitelnějších barev pro blog se mi podařilo nějak rozdrbat a shodit komentáře. Sice jsem to opravil, ale komentáře u starších příspěvků jsou teď místy zdvojené a je z nich salát. Možná to někdy opravím, možná taky ne, ono zase až tak moc komentářů u starších příspěvků není a čas je vzácná komodita.

Při příležitosti kulatého výnávštěví současně otevírám stránku "Kniha přání" s otevřenými komentáři. Její jediný účel je evidentní.

pondělí 30. ledna 2012

Jablka + Hrušky = !?!

Nechtěl jsem tenhle článek psát, říkal jsem si, že to je nošení dříví do lesa, ale tomu kompulzivnímu nutkání nejde odolat. A tak jako si člověk stejně nakonec vždy znovu poškrábe už tak do krve rozdrbaný kousanec od komára, tak i já musím trochu obsáhleji zareagovat na článek "Hey, Brother!" na blogu Massive Error (kterému tímto současně děkuji za nečekaný příliv nových čtenářů, jestli pobavených nebo klepajících si na čelo ukáže čas).

Ne, že bych tedy nesouhlasil se závěrem, že příslušný příběh a na jeho základě vyrobený obrázek jsou hloupoučké, až to tříská dveřmi. Naopak, rád bych k tomuto přidal vlastní analýzu, proč tomu tak je, protože dle mého názoru v článku na Massive Error uvedené důvody nejsou ty nejzávažnější.

Půjdu na to po svém, a to tím, že příslušný problém nejprve pojmenuji. Celý ten příběh je alegorií smrtelného života na zemi a v záležitosti na tom, jak je použit, jde i o argumentaci za pomoci analogie. A protože argumentačně selhává, jedná se o logický klam jménem klamná analogie.

Především je třeba stručně formulovat argument, který se v tomto elaborovaném příběhu skrývá, čili je nutné alegorii převést do prosté mluvy a vypsat skrytou analogii v celé její šíři a nahotě:
Tak, jako se dítě vyvíjí v děloze a tento jeho život končí porodem, tak se vyvíjí jedinec na tomto světě a jeho život zde končí smrtí. A tak, jako dítě v děloze je obklopeno, vyživováno a především milováno svou matkou, s níž se však ultimátně setká až ve svém životě po porodu, tak i my jsme v tomto životě obklopováni něčím větším, co se o nás stará, co nás drží při životě, a co nás miluje. A tak, jako víme, že plod zpochybňující existenci matky a života po porodu nemá pravdu, tak nemá pravdu ani ošklivý ateistický piškuntálek v tomto životě a proto Ježíš Tě Miluje.
Jak bych byl rád, kdyby to bylo jenom typickým non sequitur vtipem, takové to krásné "And now for something completely different", ale není tomu tak. Jsou lidé, kteří tuto logiku skutečně berou vážně a jsou přesvědčeni o její validitě.

Nejprve je třeba si uvědomit, že v tomto argumentu srovnávané veličiny mají diametrálně odlišné fundamentální vlastnosti. Především plod v děloze nemá vůbec ani hypotetickou možnost vědět o existenci porodu a nelze tudíž použít porod coby metaforu smrti. Život v děloze, a to i u dvojčat, je v čase lineární záležitostí v níž všichni zúčastnění mají identické zkušenosti, zatímco v životě vezdejším mají všichni zúčastnění rozdílné zkušenosti které si mohou vyměňovat s jinými jedinci. Alegorie je v tomto ohledu vnitřně logicky nekonzistentní, protože ani v rámci použitých metafor prostě neexistuje žádná představitelná posloupnost událostí, jež by u plodu mohla vést například k tvrzení "...ještě nikdy nikdo po porodu nevrátil zpátky..." a to i kdybychom plodu garantovali schopnost myslet a cítit jako dospělý ve světě vezdejším (což v rámci analogie můžeme, i logicky konzistentní argument může obsahovat metaforu a neubírá to na jeho síle).

Na tomto jednom klíčovém bodě to podle mě celé logicky padá. Aby příběh mohl v tomto ohledu fungovat jako analogie a ne jako pouhá alegorie/metafora bez skutečného vztahu k realitě, muselo by se jednat o těhotenství mnoha plodů v různém stádiu vývoje, sdílejících jednu dělohu a porůznu přicházejících z vaječníku ve formě blastocysty a odcházejících vagínou při porodu. Není mi znám živočišný druh toto praktikující.

Ovšem i pak by ji bylo možné považovat pouze za analogii za účelem dedukce pouze směrem opačným, než je míněno - a to že tak, jako my nemůžeme vědět nic o životě po životě, embrya nemohou vědět nic o životě po porodu, mohou pouze spekulovat. V této podobě a v tomto směru je analogie validní - i když život po životě třebas existuje, cokoliv, co někdo o něm říká je pouhá spekulace.

Coby argument to obsahuje dokonce i určité prvky definice v kruhu (tady skoro Möbiovy pásky) - v rámci analogie jsou výlučné vlastnosti našeho života (zkušenost společnosti jako celku se začátkem i koncem jednotlivců) přenášeny na analogický prvek, jež je ovšem nemůže mít (dva plody v děloze), aby bylo následně dokázáno něco mimo náš svět (Ježíš) na základě analogie s existencí něčeho mimo jejich svět (Máma). Tím se ovšem zařazuje do zcela typického arzenálu věřících, protože na definici v kruhu jde vydestilovat téměř veškerou apologetiku.

Proto lze tento příběh považovat pouze za nepříliš dobrou alegorii vyjadřující nezbytnou omezenost našeho poznání nás obklopující reality. Ale je-li použit v debatě jako analogie ve formě argumentu pro důkaz toho, že existuje něco navíc k nás obklopující realitě, selhává na celé čáře. A studenti filozofie na univerzitě by skutečně měli být schopni poznat už u přijímaček, že sčítá jablka s hruškami a ve výsledku vyjde mandaranánas.

Ale dlužno dodat, že během svého krátkého setkání s filozofií na gymnáziu jsem i slavné Platónovo podobenství o jeskyni považoval za pěknou blbosť. Svého učitele filozofie jsem nepotěšil. Ani on mne nepotěšil. Takže možná jsem filozoficky mimo.

neděle 29. ledna 2012

Chybička se vloudila

Předchozí článek jsem stáhnul, protože jsem tam měl takový kopanec, že mi měl udělat monokl na oku. Neudělal, ačkoliv jsem to několikrát pročítal.

Tak aby se někdo, kdo to náhodou četl, snad nedivil, proč to zmizelo - předělávám ten článek tak, aby tam ten kopanec nebyl.

Edit: opraveno, znovupublikováno.

Konec náboženství v Čechách?

Už předtím, než vyšly výsledky dotazníků Eurobarometr 2005, se mluvilo o Češích jako o neznabozích. Nové sčítání lidu se zdá tento poznatek potvrzovat - 34% lidí přímo řeklo, že jsou bez náboženské víry, (0,01% uvedlo jako svou víru a církev ateismus, což je samozřejmě blbost a při zpracování statistiky měl statistický úřad tuto blbost kompenzovat) a 0,14% lidí se přihlásilo k náboženství rytířů Jedi, přičemž je veřejným tajemstvím, že toto jsou minimálně z části ateističtí recesisté.

Každopádně to, že přibližně třetina obyvatel ČR je bez víry je neoddiskutovatelný fakt, a to ještě toto číslo téměř určitě bude o něco vyšší, protože 45% lidí na otázku o své víře odmítlo odpovědět, ať už z jakýchkoliv důvodů. Co mne ale zaráželo - a zaráží - je, jak často v diskuzích člověk narazí na házení "viny" za tento stav na komunisty, na katolickou církev, na českou bezpáteřnost a málem snad i na erekce na slunci. Záleží na pozici argumentujícího, zda považuje ateismus za špatnou nebo za dobrou věc, a na základě toho se snaží následně racionalizovat - ať už za hodně volné interpretace vybraných historických událostí, či i jenom vlastních názorů a pocitů, většinou za použití jejich kombinace - své stanovisko a hledání jasného viníka.

Přičemž jsem při zadání fráze "ateismus v Čechách" do Google nenarazil na prakticky žádný článek, který by měl hlavu a patu. Kdybych se pokoušel odkazovat na všechny blbosti, na něž jsem v této souvislosti narazil, asi bych se zbláznil zoufalstvím nad stupiditou některých lidí (jeden článek si dokonce předefinoval slovo ateista jako výlučné a absolutistické přesvědčení neexistenci boha - jak blbý a v elementární logice nekompetentní může ještě člověk být a být schopen číst?). Tak jsem si řekl, že se za použití dat z Eurobarometru 2005 podívám alespoň na tvrzení, že za absenci víry u nás může komunismus, protože s tím jsem se nejméně ve dvou internetových a jedné osobní debatě setkal i já sám, i jsem byl automaticky označen za komunistu, protože nevěřím v Boha.

Tyto debaty někdy vypadají jako turnaj v mariáši - jeden vynese ateismus v Čechách, oponent kontruje náboženskostí Slováků, to je přebito rozdílem v pobožnosti mezi východním a západním Německem, následuje trumfování vysokou pobožností Rumunů a Poláků. A nikam to nevede, protože pokud obě strany po sobě místo prezentování faktů a jejich koherentní interpretace akorát háží pomyslné přebrané třešně, debata se může táhnout do nekonečna.

Udělal jsem si tedy - jak je mým zvykem - malilinkatou statistickou analýzu. Vyšel jsem z dat z Eurobarometru (tabulku dat jsem opsal z Wiki, ale ověřoval jsem si kdysi její správnost s původním zdrojem). Pro praktičnost jsem si označil tři tam uvedené kategorie údernějšími a výstižnějšími termíny:
  1. Belief in a God = věřící v Boha/boha/bohy = Teismus
  2. Belief in a spiritor life force = věřící v nějakého ducha či životní sílu = Deismus
  3. Belief in neither a spirit, God, nor life force = nevěřící ani jednomu z výše uvedených = Ateismus

Vím, že termín 2 není přesný, používám jej pouze proto, že z těchto tří kategorií je to jediný jednoslovný termín, který alespoň přibližně významově odpovídá obsahu této kategorie.

První, co mohu poměrně jednoduše udělat, je rozdělit data do dvou tabulek - západní demokracie a postkomunistické země. A takhle to vypadá (a pevně doufám, že tam nemám chybu):

Západní demokracie
Postkomunistické země

Ateismus Deismus Teismus

Ateismus Deismus Teismus
Austria 8% 34% 54%
Bulgaria 13% 40% 40%
Belgium 27% 29% 43%
Croatia 7% 25% 67%
Cyprus 2% 7% 90%
Czech Rep. 30% 50% 19%
Denmark 19% 49% 31%
Estonia 26% 54% 16%
Finland 16% 41% 41%
Germany(E) 57% 20% 19%
France 33% 27% 34%
Hungary 19% 31% 44%
Germany(W) 16% 26% 54%
Latvia 10% 49% 37%
Greece 3% 16% 81%
Lithuania 12% 36% 49%
Iceland 11% 48% 38%
Poland 1% 15% 80%
Ireland 4% 22% 73%
Romania 1% 8% 90%
Italy 6% 16% 74%
Slovakia 11% 26% 61%
Luxembourg 22% 28% 44%
Slovenia 16% 46% 37%
Malta 1% 3% 95%




Netherlands 27% 37% 34%




Norway 17% 47% 32%




Portugal 6% 12% 81%




Spain 18% 21% 59%




Sweden 23% 53% 23%




Switzerland 9% 39% 48%




U. Kingdom 20% 40% 38%





Samozřejmě, že z čučení na takovouhle změť čísel dostane každý normální člověk leda vzteklinu, je třeba je taky nějak smysluplně zpracovat. Jenže vliv komunismu nelze kvantifikovat, nemohu nyní spočítat žádnou jednoduchou korelaci. Tudíž jsem se vykašlal na nějaké složitější statistické analýzy - za prvé to ani moc neumím, za druhé na to nemám čas, za třetí na to data beztak nestačí a za poslední nejsme ve vědeckém žurnálu. Proto jsem si udělal jen jednoduché box ploty (kdo neví, co to znamená, nechť koukne sem) a na nich nyní provedeme analýzu "kouknu a vidím".


Jak je vidno, ateismus má sice v post komunistických zemích mnohem širší rozpětí než v západních demokraciích - od 1% až po téměř 60% - ale například medián je u postkomunistických zemí pro ateismus nižší než u západních demokracií. Vypadá to spíše, že ČR se svým vysokým podílem bezvěrců je ve vztahu ke komunismu statistickou anomálií, nežli výsledkem pravidla.*

U deismu a teismu to vypadá trochu jinak. Podíl deistů je v postkomunistických zemích celkově vyšší a podíl teistů celkově nižší. To by možná mohlo naznačovat, že pokud snad komunismus vůbec měl na populaci s ohledem na víru nějaký vliv, tak to bylo obecně ve smyslu úbytku nikoliv věřících obecně, ale od věřících hlásících se ke konkrétní církvi směrem k věřícím typu "něcista". Což je v poslední době nesmírně populární stanovisko, i když v konečném důsledku je faktograficky na stejné úrovni s vírou v těhotné panny a po vodě chodící, z mrtvých vstávající čaroděje.

Samozřejmě má tato "analýza" hned několik problémů, a jsem si jich vědom. Počet respondentů v Eurobarometru byl poměrně malý. Země zde uvedené jsou různě velké, od malých po hodně velké. Některé postkomunistické země chybí úplně. Atd. atp. Nepochybně je tedy celá tato statistika zatížená velkou mírou chyby (a k tématu statistických chyb se ještě někdy vrátím).

Nicméně i v této podobě mi postačuje k jednomu tvrzení - za úbytkem víry v Čechách nestojí komunismus, ani rozumnost Čechů (jakkoliv bych si tohle přál), ani amorálnost církve, ani žádný další jiný, jednoduchý, černobílý faktor. Může se jednat, a zřejmě se i jedná, o pouhou statistickou anomálii, jež je jenom výsledkem souhry náhod a ničeho jiného.

*Statistickou anomálií je bývalé východní Německo. ČR se svým sotva třetinovým podílem ateistů je sice rovněž v posledním kvartilu, ale není to zase až tak výjimečné.

Zdroje:

pondělí 23. ledna 2012

Kriminálně bezbožní nebo bezbožní kriminálníci?

Jsem rád, že nežiji v Indonésii, protože bych byl kriminálníkem už jen proto, protože jsem nepřesvědčen o existenci nějaké deity. Nejsem si tak docela jist, jestli by v mém případě byla i třebas striktně náboženská výchova schopna překonat můj vrozený skepticismus a tendenci se ve všem vrtat, dokud nezjistím, jak to funguje. Koneckonců doktrína komunismu mi byla ve škole velmi aktivně cpána, a také jsem tu propagandu nesežral a nestrávil.

Ale to není to, o čem bych chtěl teď psát. Jak už to na novinkách bývá, to nejzajímavější není článek samotný - o tam popisovaném případě jsem již věděl ze zahraničních blogů a médií mnohem přesněji a lépe - ale jeden z vedoucích komentářů. Tentokráte je to výjimečně komentář, kterému ostatní netleskají a vede v mínusech. Rád bych věřil, že ty mínusy dostal, protože tolik lidí vědělo, o čem dále budu psát, ale to bych svůj optimismus natahoval za hranice jeho pružnosti.


Tedy jestli tento steží česky psaný text chápu dobře, tak pan Mrázek se nám snaží sugerovat, že  ateisté jsou výrazně častěji kriminálníci než teisté. Což je zajímavá a do určité míry validní hypotéza, a proto je oblíbenou debatní municí věřících. U těch s mozkem ale většinou jenom do chvíle, kdy se podívají na realitu, protože této hypotéze neodpovídají žádná data, která nejsou těžce přebrána.

Podívat se tedy na komplexní data k této problematice by byl úkol vskutku herkulovský, ale naštěstí mám relativně po ruce už předpřipravené statistické analýzy pro Evropu co se týče nejzavrženíhodnějších zločinů - vraždy, znásilnění, vloupání.

Takže jak vidno, houbeles, velebný pane. Moje amatérská analýza, udělaná ze židle s použitím Google, říká, že není žádná korelace mezi vražděním a náboženskostí. A i onu velmi, velmi slaboulinkou korelaci mezi náboženskostí a vloupáními/znásilněními lze nejspíše spíše připsat náhodě a např. legislativním rozdílům mezi jednotlivými zeměmi, nežli nějaké příčinné provázanosti s vírou v kýhošlaka.

Ve skutečnosti existuje poměrně rozsáhlá studie na tuto problematiku se dívající mnohem více do detailu a erudovaněji, dělaná skutečnými vědátory a obsahující mnohem více čísílek. Mám jí rozečtenou a snad bych se k ní mohl vyjádřit tento víkend.

Každopádně i na základě těchto sporých dat rychle vytažených z googlu lze říci v celku jistě jedno - bylo by osvěžující někdy narazit na věřícího člověka, který své výkřiky o amorálnosti ateistů podloží také nějakými solidními fakty a ne jenom na základě experimentu "Tuhle jsem viděl" popřípadě osvědčené "Farář mi říkal" a nebo ještě lepší "V bibli se píše". Byla by to skutečná výzva, najít pak v těch datech chybu - a nebo muset skousnout pro mne nepříjemnou pravdu. Takhle si já po těchto vzpomínkách, přemýšlení a úvahách pouze přidělám další čárku za věřícího, který se nenamáhá myslet a vidí svět přes silný kognitivní filtr bránící mu vnímat realitu.

Zdroje:

neděle 22. ledna 2012

Jak šálí zrak - software!

Přede dvěma či třemi lety, hodně pozdě na podzim, jsem se jednou takhle večer vracel z práce. Počasí bylo pošmourné a studené, zataženo a ještě žádný sníh, takže byla všude tma jako v pytli.

Normálně se cestou nic neděje a tahle nebyla výjimkou. Až najednou jsem se lekl, že by se ve mě krve nedořezal. Dříve než jsem stihl jakkoliv zareagovat, před autem se mi zničehonic objevila bělavá humanoidní postava a já jí projel skrz. Srdce se mi rozbušilo, protože můj první impulzivní a podvědomý pocit byl, že jsem někoho přejel, ale současně na mě jiná část podvědomí řvala, že přeci nebyl slyšet žádný náraz. Ve zpětných zrcátkách byla silnice opět prázdná, stejně jako přede mnou po celou dobu. Tak jsem jel dál a dumal nad tím, co se mi právě stalo. Netrvalo dlouho, vlastně jsem ujel jen pár metrů, a zasmál jsem se, protože jsem záhadu rozluštil, když se přede mnou objevil další bělavý tvar, tentokráte ovšem zcela amorfní.

Na cestě, jíž jezdím domů, jsou v tomto místě v pravidelných odstupech poklopy kanálů. A tento den byly podmínky takové, že z kanálů stoupajícího teplého vzduchu kondenzovala pára, takže nad každým poklopem byl větší či menší sloupec mlhy. Ve svém starém Suzuki Swift jsem seděl hodně nízko nad zemí, takže jsem ke všemu vzhlížel. A kombinace mé pozice, křížení světlometů a pouličního osvětlení ve sloupci mlhy vytvořily na zlomek sekundy dostatečně přesvědčivou iluzi lidské postavy právě u jednoho poklopu.

Stal jsem se tento den na chviličku obětí pareidolie, čili tendence lidského mozku interpretovat signály ze smyslových orgánů nějak smysluplně, i když ve skutečnosti žádný smysl neobsahují. I před touto zkušeností jsem byl přesvědčen - a nyní jsem přesvědčen ještě více - že ta setkání s duchy a podobně, která nelze vysvětlit jako podvod rádobyvtipala či halucinaci chorého mozku, lze vysvětlit právě touto nedokonalostí lidské psýché. Kdybych věřil na duchy, dával bych nejspíš tuto svou příhodu teď k lepšímu coby důkaz jejich existence. Kdybych byl katolík, možná bych místo neurčité postavy viděl Pannu Marii. A následně bych jakoukoliv událost vysvětloval ve světle této zkušenosti - např. kdyby o kus dál byla námraza na silnici, interpretoval bych to zpětně jako varování a pod.

A proto když mne mne nějaký pověrčivec v opozici nařkne, že jsem tak "omezený vůči alternativním vysvětlením, že věřím jenom tomu, co vidím", tak opáčím, že naopak, jsem natolik otevřený alternativním vysvětlením, že nevěřím tomu, co jenom vidím, dokud nevím, co vlastně vidím a proč. Protože nejenže naše smysly nám neposkytují dokonalý a kompletní obraz světa, náš mozek nám neposkytuje dokonalou a kompletní interpretaci tohoto obrazu.

Jestli je náš smyslový aparát a k němu náležící software produktem inteligentního designu, pak by se příslušný designér mohl hodně naučit od Microsoftu.

pátek 20. ledna 2012

Na obranu Wikipedie.

Mám rád Wikipedii a v internetových debatách i na svém blogu se na ní občas odkáži a odkazovat budu. Už se mi ale několikrát stalo, že jsem v reakci na nějakou poznámku či link na wiki dostal odpověď přibližně tohoto znění:
Wikipedii může upravovat každý, proto jí nevěřím ani slovo!
Slova nejsou vždy stejná, sentiment ale ano. Někdy mám i téměř pocit, že vidím hněvem naducané tvářičky, trukulentní dupání nožkou a hrození zaťatou pěstičkou do monitoru, až tak dětinské a nesmyslné mi tyto výkřiky někdy v kontextu debaty a svým tónem připadají.

Především aby výše uvedený výrok bylo možné vůbec považovat za argument, je nutné ho rozšířit, protože sám o sobě neříká v podstatě nic. Informační obsah je skryt - jako u řady výroků lidí neschopných koherentní argumentace - a tak je nutné si domyslet, co tím chtěl básník vlastně říci.

Rozšířená verze by vypadala přibližně takto:
Každý není kompetentní a znalý, a nekompetentní a neznalý může na Wikipedii napsat nekompetentní a špatné informace. Wikipedii může upravovat každý. Proto Wikipedie obsahuje špatné informace. A protože Wikipedie obsahuje špatné informace, nejde jí věřit ani slovo. Proto jí nevěřím a ty bys jí neměl věřit taky. Proto obsah tvého odkazu na Wikipedii lze ignorovat.
Logika tohoto argumentu, je-li rozvinut do celé šíře, je špatná na tolika úrovních, že ani nevím pořádně, kde začít.

Začněme tím, že se jedná o logický klam non sequitur. Obě premisy jsou pravdivé, ale nevede od nich žádná logická cesta k prezentovaným závěrům. Ano, lidé se liší úrovní kompetentnosti. Ano, Wikipedii může upravovat (skoro) každý.
Jenže:
  • Ne každý skutečně na Wikipedii píše. 
  • Ne všechno, co kdo na Wikipedii napíše, tam také napsáno zůstane.
  • Wikipedie pro své informace uvádí zdroje, takže je možné si pravdivost informace (dosti často) ověřit i jinde.
  • To, že (například) knihu napsal omezený počet autorů a nikdo ji nemůže dodatečně upravovat neznamená, že tam obsažené informace jsou automaticky správné a naopak.
Dalším problémem je to, že někdy tito wikikritici používají svůj výkřik o nevěrohodnosti Wikipedie jako uzenáč. Ať už je zdroj informace jakýkoliv, je-li informace neplatná/špatná, lze ji vyvrátit samu o sobě za použití správné informace a správné logiky, a není třeba odvádět debatu jinam. Koneckonců, má-li někdo opodstatněné výtky k něčemu na Wikipedii, může zazářit a příslušný článek upravit.

Ani tím to nekončí. I když třeba Wikipedie obsahuje špatné informace, neznamená to automaticky, že obsahuje jenom špatné informace. Výše uvedený výrok vylévá s vodou z vaničky i dítě, když se snaží - jak typické - přemalovat barevnou záležitost na jasně černobílo. Koukněme se například, co Wikipedie říká o termínu sníh. Na první pohled neobsahuje žádné vysloveně špatné informace, naopak, první odstavec je velmi hezký sumář významu slova.

A v tom vidím obrovskou užitečnost Wikipedie. Poskytuje totiž na internetu snadno přístupný bod, na nějž se lze odkázat pro definici nějakého výrazu. Snadnost dostupnosti (v internetové debatě) tohoto zdroje informací všem zúčastněným znamená, že ji lze použít coby relativně pevný bod a od něj dále odvíjet debatu. Nesouhlasí-li například někdo s tím, že Anders Breivik je křesťan, a já poukáži na to, že splňuje definici křesťana tak, jak je napsána na Wikipedii, jsou nejméně dvě možnosti, jak mi odpovědět.

  1. Poukázat, v čem konkrétně je definice křesťanství na Wikipedii chybná a proč tudíž Breivik tuto definici nesplňuje a není křesťan (bez použití logického klamu Žádný pravý Skot).
  2. Použít výše uvedený výkřik v některé z jeho mutací.
Bohužel musím říct, že možnost 1. jsem ještě nezažil, ale možnost 2 už vícekráte při diskuzích o různých tématech.

Tím ale užitečnost wiki nekončí. Prošel jsem si kompletním vysokoškolským vzděláním a jsem dokonce oprávněn si i psát nějaká ta písmenka před své občanské jméno. Žádný zázrak nejsem a nikdy jsem nebyl, ale fakt je, že jsem míval v hlavě velké množství informací z biologie a chemie. Problém mozku samozřejmě spočívá v tom, že rád zapomíná, ale zase výhoda je, že když už v něm jednou nějaká informace byla, tak si na ní snáze vzpomene, když ji vidí znovu. A proto si troufnu říct, že co se chemie a biologie týče, je Wikipedie velmi dobrým zdrojem správných informací a když to potřebuji, využívám ji k oživení svých okoralých znalostí i v práci a zatím se mi nestalo, že bych narazil na nějaký nesmysl.

Tím neříkám, že přístup k internetu a Wikipedii automaticky z každého udělá odborníka na cokoliv. Wikipedie neudělá z nikoho odborníka o nic více, než velká knihovna - pořád ještě je důležité být vybaven schopnostmi a znalostmi nutnými pro nalezení relevantní informace a pro rozpoznání informace správné/pravděpodobně správné od informace zjevně špatné/sporné. Navíc Wikipedie je encyklopedie, čili popisná suma dat. Jejich smysluplné propojení do funkčního celku a použití v praxi je pak už na jednom každém z nás a základem je a vždy bude řádné a důkladné vzdělání v tom kterém oboru.

Ani neříkám, že je možné k Wikipedii přistupovat nekriticky a vše, co tam je napsáno, brát za bernou minci. Patří ke smutným faktům lidské nátury, že jsou jedinci škodolibí a vyžívající se ve vandalství. Jsou i jedinci hloupí a nekompetentní, trpící mylnou představou o vlastní intelektuální zázračnosti. A jsou jedinci, jimž emoční zaujetí - zejména v politice a náboženství - pro nějakou věc brání být objektivní a držet se faktů a logiky. A i tito lidé někdy Wikipedii upravují a proto opatrnost je vždy na místě. Nepoužíváte-li Wikipedii jen k oživení dříve držených znalostí, je vnodnější než-li se na ni slepě spolehnout následovat tam uvedené linky ke zdrojům informací.

A to je poslední užitečnost Wikipedie - tím, že se odkazuje na zdroje iformací, je velmi dobrým výchozím bodem pro sebevzdělávání a může posloužit jako přehledný rozcestník při hledání například vědeckých publikací na to které téma.

A tak pokud někdo má něco proti Wikipedii či nějakému odkazu, jejž někdy použiji, měl bych prosbu. Místo prskání na monitor v argumentačně zcela impotentní snaze ukázat mi, kdo je boss, odkažte mne radši do patřičných mezí dodáním relevantních informací a vylepšete příslušný článek na wiki s dodáním citací. Tu možnost má přeci každý a bude to tak lepší pro všechny zůčastněné.

pondělí 16. ledna 2012

Krucifixnámosecelement.

Nějakým nevysvětlitelným způsobem došlo při psaní včerejší bloboviny ke zkomolení linku na blog Massive Error.

Tak to opravuji.

neděle 15. ledna 2012

Jiné bloby a tak

Při hledání materiálu pro svůj dnešní článek jsem narazil na velmi rozsáhlý, velmi zajímavý a informačně velmi kvalitní blog. A domnívám se, že pokud někoho zajímá to, o čem píši já, tento blog bude pro něj ještě zajímavější.

Autor je na rozdíl ode mne profesionální filosof vědy, takže nejneže má o řadě věcí větší přehled než já, ale zjevně může psaní článků věnovat i mnohem více času než já. Takže v mezičasech mezi mými články, nemáte-li nic lepšího na čtení, doporučuji velmi tento blog.

Massive Error.

Těm, kdo umí dobře anglicky doporučuji blogy amerických biologů Jerry Coyna a Paula Zachary Myerse.

A pokud umíte anglicky hodně dobře a máte rádi vědu, doporučuji velmi silně youtube kanál C0nc0rdance.

Meducína na druhou

V minulém článku jsem použil trochu nešťastně formulovaný sylogismus.
Je-li přístup Moravanů k pití alkoholu dětmi v průměru skutečně liberálnější než ve zbytku republiky, a je-li pravdivá hypotéza, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, mělo by toto být vidět na poměrném počtu alkoholiků.
Ve skutečnosti lze považovat hypotézu, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, za silně prověřenou. Kromě v minulém článku uváděné publikaci z roku 2000 v Americkém časopisu pro psychiatrii nabídne krátké hledání přes google scholar i nejméně další dvě publikace (první, druhá), přičemž všechny tři nalezly statisticky silně významnou negativní korelaci mezi rizikem vzniku závislosti na alkoholu a věkem při první zkušeností s alkoholem.

Mnou formulovaná laická hypotéza (na základě mé osobní zkušenosti), že na Moravě je přístup k pití alkoholu dětmi a nezletilými laxnější než v Čechách pak není výchozím bodem, nýbrž testovanou hypotézou. Nulovou hypotézou k této je opak, čili že přístup k pití alkoholu dětmi a nezletilými je napříč Českou republikou víceméně stejný.

Testem hypotézy je samozřejmě pokus ji sestřelit, což jsem udělal vytvořením malé mapky ukazující relativní počet (registrovaných) alkoholiků podle krajů. A při empirickém testu "kouknu a vidím" to skutečně vypadá, že na Moravě je více alkoholiků, čili nulová hypotéza (která předpokládá nulovou korelaci) byla vyvrácena, a hypotéza laxnosti obstála. A teprve v tomto okamžiku lze výše zmíněnému sylogismu přiřadit určitou míru věrohodnosti.

To samozřejmě neznamená, že hypotéza laxnosti byla potvrzena, protože potvrdit hypotézu prostě nelze, aby hypotéza měla vůbec smysl, musí být vždy potenciálně falzifikovatelná. Nicméně lze formulovat více hypotéz vysvětlujících korelaci alkoholismu Čechy versus Morava, a pokud by data byla ve prospěch kterékoliv z nich, hypotézu časného chlastání moravskou mládeží by to oslabilo, popřípadě znehodnotilo (což jsem se snažil v závěru článku také zohlednit) a naopak.

Podívejme se na dvě z těchto hypotéz (vybral jsem z více možností ty, které lze testovat v domácích podmínkách):
  1. Hypotéza chudoby - je možné, že na Moravě je nižší životní úroveň, nižší příjmy, a to lidi vede k pití alkoholu.
  2. Hypotéza nezaměstnanosti - je možné, že na Moravě je více lidí bez práce, což je vede k pití alkoholu.
A nyní k testování. Tentokráte to ovšem neprovedu metodou "kouknu a vidím", ale spočítám alespoň koeficient determinace  R2 . Pro laické potřeby stačí považovat koeficient v intervalech 0-0,25 za nevýznamný, 0,25-0,75 za střední a nad 0,75 za významný.

Nejprve ještě koukněme na data z minula a spočítejme si R2 pro východozápadní umístnění jednotlivých krajů (korelace mezi alkoholismem a zeměpisnou délkou krajských měst).

Jak vidno, jedná se o středně silnou korelaci. Nic extra, ale vidět to je. Vynecháme-li Prahu, je už korelace dokonce významná.

Lze si tedy představit, že pokud bych měl k dispozici data ohledně přístupnosti alkoholu mládeži v jednotlivých krajích, získal bych lepší korelaci vysvětlující geografické vyčnívání Prahy (a Plzeňského a Karlovarského kraje, po jejichž odstranění se korelace vyšplhá až na R2=0,94 !). A nebo, jak zmíněno výše, může příslušnou korelaci vysvětlovat jiná veličina.

Nejprve tedy korelace pro hypotézu chudoby.
Jak vidíte sami, korelace velmi nevýznamná, takřka nulová. Odstranění Prahy - která příjmově výrazně vyčnívá nad zbytkem republiky - tuto korelaci dokonce ještě sníží až na R2=0,02. Každopádně směr lineární funkce je zleva dole doprava nahoru, čili pokud by už tato velmi slabá korelace vůbec něco mohla naznačovat, byla by to spíše tendence vyšší příjmy = vyšší riziko alkoholismu.

Ani hypotéza nezaměstnanosti na tom není o nic lépe. Přesně naopak, takhle krásná nula mi už dlouho nevyšla.

Takže obě zde navrhované konkurenční hypotézy zvýšený alkoholismus na Moravě nevysvětlují ani v nejmenším a tudíž mnou navrhované vysvětlení, totiž že tam, kde je vyšší alkoholismus je snazší přístupnost alkoholu mládeži, je navzdory - a to sám uznávám - malému podložení daty stále ještě možná správné, zatímco tato dvě vysvětlení jsou téměř určitě špatná.

Závěrem taková lehce úsměvná perlička. Je tomu už přes tři roky, co mi byl v jedné debatě prezentován tento rádoby argument:
...A věřící když už nic jiného, tak vždy aspoň hledá cestu ke svému Bohu a zabývá se duchovní sférou života.

Zatímco takový ateista mnohdy hledá nanejvýš cestu do nejbližší hospody...
Tenkrát jsem odpověděl (od boku, na základě analýzy dat "kouknu na google a vidím"):
Fakt? Na Moravě, kde žiješ, jsou většina ožralů současně katolíci...
 Teď, po sčítání lidu, když jsem si spočítal korelaci mezi náboženskostí a  alkoholismem, mám konečně příležitost tento pseudoargument odkázat do patřičných mezí a říct mu definitivní pápalála.

Pokud je vůbec nějaká korelace mezi navštěvováním hospody a vírou v kýhovýra, tak je spíše středně pozitivní a ve prospěch ateismu, ne ve prospěch víry. Omezení výpočtu na pouze katolíky směr korelace nezmění a  její síla se trochu sníží na R2=0,43.

Jakože já si nemyslím, že mezi vírou v boha obecně ani katolicismem konkrétně a alkoholismem je vůbec nějaká příčinná souvislost a tato středně silná korelace u nás je nejspíše jen dílem náhody a při vypočtení pro větší celek (např. celou Evropu), by zřejmě konvergovala postupně k nule.

Nejúsměvnější na celé této perličce je skutečnost, že příslušný argument mi byl v internetové diskuzi prezentován obyvatelem Zlínského kraje - který vyčnívá dalece nad celý zbytek republiky jak pobožností, tak chlastáním. Alespoň jsem se tak po pár letech upřímně zasmál.

Zdroje:

pondělí 9. ledna 2012

Obrofský blog

Tak se blog přehoupl přes 4.000 návštěv z České republiky a tím konečně česká návštěvnost (téměř) překonala těch několik tisíc fiktivních návštěv od jakéhosi belgického bota.

Pří této příležitosti jsem publikoval lehký a pokud možno stručný popis své osoby. To aby noví, věci neznalí, měli lepší šanci odhadnout, s čím mají tu čest.

neděle 8. ledna 2012

To není chlast, to je meducína.

Údajně jsem jako dítě předškolního věku jednou vypil pár panáků becherovky připravených pro hosty a pak jsem usnul jako, inu, jako ožrala. Ovšem toto své první setkání s alkoholem si nepamatuji a nepovažuji je proto za "zkušenost". Ovšem pamatuji si to druhé setkání, už ve školním věku (ca druhá - třetí třída). To jsem se omylem napil otcova vína, v domnění, že se jedná o šťávu. Tentokráte jsem se neopil, neb jsem to vůbec nespolknul, anžto mi vůbec, ale opravdu vůbec nechutnalo.

Rodiče byli v tomto ohledu poměrně striktní a i když mi bylo kolem šestnácti let dovoleno vypít na silvestra cirka polévkovou lžíci šampaňského, pití alkoholu mi bylo těžce nedoporučováno dokud nevyrostu. A i když si nepamatuji žádnou pohrůžku trestu se k tomuto vážící, toto přání svých rodičů jsem dobrovolně dodržoval až do svých ca. 20 let.

A tehdy, v době studií na VŠ v alma mater českého piva jsem byl úspěšně uveden do tajů konzumace tohoto nazlátlého moku. Následně - protože mezi mými kamarády bylo i nemalé množství lidí z Moravy - byly učiněny pokusy uvést mě do pití vína (rovněž úspěšné) a do pití tvrdého alkoholu (neúspěšné). Ve zbývajících šesti letech svého pobytu na studiích jsem tak zažil pár nehezkých stavů a jít večer spát střízlivý bylo spíše výjimkou, než-li pravidlem.

Ovšem po ukončení studií jsem pil postupně méně a méně, protože pít samotného mne nebavilo, až jsem nakonec skončil u dvou - čtyř piv za týden a postupně i ta jsem nahradil pivy nealkoholickými, a to i ve společnosti. Bez nějakého rozhodování, prostě se to tak nějak vyvinulo samo, propil jsem se k abstinenci.

A třeba se to začne zase vyvíjet někam úplně jinam a já skončím jako alkoholik. Z mojí příhody nelze vyvozovat žádné obecné závěry.

Ale coby zastánce stanoviska, že alkohol by neměl být přístupný mládeži a že je lepší, když člověk se svou první zkušeností s alkoholem a jeho účinky počká až bude plnoletý se občas setkávám s názorem, že to je chyba. Argument opozice zní zpravidla přibližně takto:
Když začne s alkoholem člověk takhle pozdě, nebude znát míru a stane se snáze alkoholikem. Když si tu zkušenost včas ohmatá, bude lépe vědět, jak na něj alkohol působí a jak se chovat a snáze to udrží pod kontrolou.
Můj argument je přesně opačný - když se člověk začne pít alkohol brzy, jeho tělo alkohol nebude vnímat jako jed (jímž alkohol je) a tak bude pro něj snazší sklouznout k alkoholismu protože se mu prostě neudělá dost včas a dostatečně silně špatně.

Samozřejmě pokud člověk hledá jen příklady ve svém okolí a jenom takové, které podporují jeho stanovisko - což podvědomě děláme všichni - jde se hádat do nekonečna o to, které z těchto dvou stanovisek je správnější. To je právě jedna z těch situací, kdy je třeba se podívat na statistiku většího celku, kdy nestačí mě pro mé stanovisko fakt, že většina mých spolužáků ze ZŠ, co jsou když už ne alkoholici, tak alespoň ochlastové, pila už na ZŠ. Stejně tak oponentovi by pro jeho stanovisko neměla stačit skutečnost, že on a jeho vybraní známí pili už jako děti, a (zatím) alkoholici nejsou.

A statistika v tomto ohledu hovoří jednoznačně - ti, kdo začnou pít alkohol před dosažením zletilosti se někdy v dospělosti stanou alkoholiky stanou nejméně čtyřikrát častěji. Největší riziko je první kontakt s alkoholem ve věku 11-14 let. Před a po tomto věku je riziko menší, a nejlépe na tom byli ti, kdo měli první zkušenost s alkoholem až po 19 roku svého života. Alespoň to tedy říká studie z USA z roku 2000.

Pití alkoholu ovšem není ani v rámci České republiky všude univerzální záležitost a nabízí se i stručný a jednoduchý způsob, jak tuto hypotézu narychlo otestovat i u nás (samozřejmě jenom odhadem a laicky). Tedy budu-li věřit historkám od svých různých moravských známých, tak nějaká ta sklenka vína se tam dětem nalije normálně, a slivovice "není chlast, ale meducína" je oblíbeným lékem při nachlazení, chřipce - a to rovněž pro děti.

Je-li přístup Moravanů k pití alkoholu dětmi v průměru skutečně liberálnější než ve zbytku republiky, a je-li pravdivá hypotéza, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, mělo by toto být vidět na poměrném počtu alkoholiků. A, pro mne nepřekvapivě, přesně toto nám ukazuje statistika psychiatrické péče v ČR v roce 2010.

Nejprve původní diagram (strana 46).

Tento diagram je ovšem trochu nepřehledný v tom smyslu, že si je nutné vyhledat i zkratky k jednotlivým krajům. Proto jsem s jeho použitím vytvořil hezkou přehlednou mapu alkoholismu v ČR.
A skutečně, čím více na východ, tím větší procento alkoholiků. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je Praha. Nemohu říct, proč tomu tak je, mohu pouze spekulovat. Může to být i snazší dostupností alkoholu mládeži ve velkoměstě, může to být ale i jinými faktory, z dostupných dat toto nelze vyvodit ani vyloučit. A samozřejmě celá mapa může být, a nepochybně je, ovlivněna celou řadou dalších faktorů (tradice, ceny alkoholu, stres v populaci atd).

Ovšem na základě těchto dat zůstávám přesvědčen, že alkohol dětem do rukou nepatří a kdo jim ho nalévá - byť s dobrými úmysly, byť na základě přesvědčení, že tradice a rodinná zkušenost jsou na jeho straně - se chová značně nezodpovědně.

Zdoje:

Edit 8.1.2012 19:49: Opravena špatná barva u Plzeňského kraje.

    středa 4. ledna 2012

    Zvláštní Uzel

    Normálně respektuji pana Radima Uzla coby průkopníka sexuální osvěty v moderní době. Ale jeho poslední článek na novinkách je už dostatečně mimo mísu na to, abych k němu nemohl mlčet. Jakože už jsem byl párkrát v tomto ohledu na hraně.

    Konkrétně jde o tento výrok:

    Za bisexuály se skrývají lidé, kteří nemají jasno

    Dodnes tam vidíme jakési „bisexuály“, což většina sexuologů považuje za úhybný manévr a náhradní označení. Většinou se pod ním skrývají lidé, kteří nemají ve své sexuální orientaci jasno. Nebo se snaží svou pravou sexuální orientaci zastírat a činit se zajímavými. Ve skutečnosti je vlastně každý člověk buď homosexuál, nebo heterosexuál. Od narození až do smrti!

    Nepochybně tedy někteří lidé svou nestandardní sexuální orientaci tají a určitě tomuto lze přičíst určité procento otevřených bisexuálů (i heterosexuálů!). Ale říct že "každý" je buď homosexuál, nebo heterosexuál, je malování světa na černobílo, a svět černobílý není. Nejenže tento výrok zcela popírá existenci transsexuálů a asexuálů, ale ani sám o sobě ani v kontextu článku ani v kontextu reality prostě není pravda. Pan Uzel si zde domýšlí do interpretace dat něco, co data prostě neříkají a čemu některá vědecká data přímo odporují (viz dále).

    Co mne ovšem opravdu zaráží, je způsob, jakým se pan Uzel obecně vyjadřuje o vědeckém výzkumu.
    Za tím vším je strach a obavy. Ty jsou zároveň i krví mediálních zpráv. Nedávno jsme se z médií dozvěděli o americké studii, podle níž zvyšuje i mírná konzumace alkoholu riziko vzniku rakoviny prsu. Ženy, které za týden vypijí v průměru 3 až 6 skleniček vína, ohrožuje prý zhoubná nemoc o 15 % vyšším rizikem. Prokázal to výzkum vědců z Harvardské univerzity. Sledovali návyky 106 tisíc amerických zdravotních sester.

    Jenže americké zdravotní sestry a psycholožky jsou ve studiích vděčnějšími objekty než laboratorní krysy. Můžete na nich dokázat téměř cokoliv. Vědecká argumentace takových poplašných zpráv je ovšem značně pochybná. Třeba taky více kouří nebo mají více stresu.
    U renomovaného sexuologa je takováto neschopnost chápat vědecký výzkum zarážející. "Třeba taky více kouří nebo mají víc stresu"? To přeci nemůže myslet vážně? Stres, kouření atd. jsou ve vzorku 106 tisíc zdravotních sester dost pravděpodobně rovnoměrně rozdělené a jenom jakýmsi šumem na pozadí. Právě kvůli všem těmto "Třeba taky..." žádný výzkum pouze na základě statistiky neříká, a nikdy říkat nebude (na rozdíl od novinových článků), X způsobuje rakovinu Y, ale jen X zvyšuje riziko rakoviny Y o Z% a jistí jsme si na FŇ%. A je skutečně zarážející, pro mě přímo nepochopitelné, jak člověk takového renomé a takových znalostí, jako je Radim Uzel, může ve vlastnoručně napsaném článku projevit takovouto donebevolající ignoranci fungování vědeckého výzkumu.

    Nehledě na to, že sám zjevně chápe, že mediální prezentace výsledků výzkumu nemusí vždy být správná a dost často výsledek výzkumu zkresluje směrem k více senzacoidním závěrům za účelem získání sledovanosti.

    Souhlasím se sentimentem posledního odstavce, že bychom si takovýmito výsledky vědeckého výzkumu neměli nechat úplně zkazit život a zbavit se všech požitků a že bychom měli být upřímní k sobě i k ostatním.

    Ale zavírání očí před nepohodlnými vědeckými poznatky nemá absolutně, ale absolutně žádný vliv na jejich správnost a na stav reality, jejž popisují. Chce-li někdo například zpochybnit, že pití alkoholu způsobuje rakovinu prsu, nestačí to jenom říct, musí buď najít chybu v metodice příslušného vědeckého výzkumu (ať už v použití statistických metod, nebo ve výběru vzorku), nebo musí provést vědecký výzkum vlastní, se větším vzorkem lidí, který ukáže jiný výsledek s vyšší statistickou významností. Tak to ve vědě chodí i pro nositele Nobelovy ceny. A ještě že tak, protože jinak by věda nebyla vědou, ale jenom hádáním se o to, co se komu líbí, a cvičením v rétorice bez vztahu k realitě - něco jako teologie.

    A závěrem, věc, která by se panu Uzlovi asi opravdu nelíbila. Byly doby, kdy výzkumy nedokázaly objektivně identifikovat a potvrdit existenci bisexuálů, a v těch dobách byl názor pana Uzla oprávněnou hypotézou (i když ne faktem). To se v loni změnilo.

    Bisexuálové nejenže existují navenek, tzn. říkají to o sobě, ale existují i zcela objektivně. Říká to vědecká studie provedená v loňském roce.

    Kromě 31 sebeidentifikovaných homosexuálů a 34 heterosexuálů bylo součástí studie i 35 mužů, kteří o sobě říkali, že jsou bisexuální a aktivně vyhledávali sexuální styk s oběma pohlavími a měli sexuální i romantické vztahy s oběma pohlavími. Nejednalo se jen o dotazníkovou studii, nýbrž o studii za použití penilní pletysmografie k objektivnímu určení sexuálního vzrušení.

    A výsledek?

    15 mužů bylo z vyhodnocení vyloučeno, protože byli neresponzivní. U zbytku bylo nalezeno, že nejenže není "každý člověk buď homosexuál, nebo heterosexuál", ale dokonce že ani každý bisexuál není přesně na polovině mezi nimi. Jsou bisexuálové, které vzrušují ženy, ale více je vzrušují muži a naopak. Změřeno tak objektivně, jak to jen jde.

    V diskuzi dokonce autoři připouští možnost fluktuace této objektivně bisexuální orientace v průběhu času, což je hypotéza, již je třeba dále testovat.

    Takže nejenže není černá a bílá. Je celé spektrum sexuálních orientací, kde slovo hetero- a homosexualita jsou na okrajích a bisexualita je všechno mezitím. A i když dosud není jasné, kolik z těch, co o sobě říkají, že jsou bisexuální, skutečně jsou bisexuální, tak jedno jasné je - bisexuálové existují a to je fakt. Názor pana Radima Uzla v tomto ohledu je již zastaralý a on by ho měl přestat zastávat a říkat, minimálně by měl vynechat slůvko "každý".

    Zdroje:
       Rosenthal AM, Sylva D, Safron A, Bailey JM. Sexual arousal patterns of bisexual men revisited. Biol Psychol. 2011 Sep;88(1):112-5. Epub 2011 Jul 16. PubMed PMID: 21763395.