úterý 30. dubna 2013

Sháním morčata...

Pro svůj příští článek o statistice bych potřeboval pomoc čtenářů. Nejedná se o nic složitého, je to ale trochu nudné a vyžaduje to odhadem tak čtvrt-půl hodiny vašeho času. Jako vybavení stačí program Poznámkový blok, Excel nebo OpenOffice jsou ale lepší.

Máte-li zájem se zůčastnit, sdělte mi tento svůj úmysl formou komentáře pod tímto článkem a já vám zašlu instrukce e-mailem. Čím více, tím lépe.

neděle 28. dubna 2013

Iluze svobody.

Chtěl jsem napsat článek plný hezkých obrázků a prázdného tlachání, ale bohužel mě tlačí myšlénka neodbytná. Tak neodbytná, že udělám něco, co jsem dělat v žádném případě nechtěl.

Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.

Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."

Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.

Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.

Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:
A protože člověk nemá nikdy volbu povolání zcela svobodnou - je vždy minimálně vázán nabídkou na trhu v jím dostupné vzdálenosti a rozsahem svých dovedností - současný stav tak nevyhnutelně vede k tomu, že jsou lidé nuceni pracovat v jim zdraví poškozujícím prostředí proti své vůli a bez adekvátní kompenzace za toto riziko.
Bohužel evidentně tento odstaveček nebyl asi pro některé lidi dost informativní, pokud vůbec dočetli až k němu.

Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.
  1. Musí existovat poptávka po někom s mou kvalifikací. Jsem sice široce zaměřený člověk schopný jakž/takž zastávat řadu prací od zedničiny či tesařiny až po účetnictví, ale rozsah věcí, jež jsem schopen dělat na skutečně kompetitivní, profesionální úrovni, je značně, značně užší a v řadě prací bych si nevydělal ani na slanou vodu a suchý chleba.
  2. Tato poptávka musí existovat v mně dostupném prostoru. Jsem sice bezdětný a svobodný, ale vlastním dům. Ten nemohu jen tak prodat jako housku na krámě a koupit si ekvivalentní housku o pár desítek/stovek kilometrů dál. Lidé žijící v podnájmu toto mají snazší, ale ne snadné - stěhování je vždy drahá záležitost a sehnat byt na pronájem je taky někdy/někde osina v zadku.
  3. Lidé s partnerem a/nebo dětmi musí brát v potaz bod 1 ještě pro svého partnera, plus se přidá dodatečný bodíček s hledáním školy pro děti.
  4. Ne každý vydělává dost na to, aby si mohl našetřit dostatečný finanční polštář pro podobné případy. A i pro ty šťastnější je přerušení kontinuálního příjmu riziko, je-li dost dlouhé. Musíme platit proud, vodné, stočné, musíme jíst, musíme se oblékat - a nemáme-li práci, musíme vydávat peníze na její hledání. A tak jako tisíckrát nic umoří vola, tak tisíc stokorunových výdajů vyčerpá stotisícové úspory (například jedna cesta - jenom cesta! - na nákup a zpět mne stojí padesát korun...).
Při změně povolání každý z nás stojí čelem proti výše zmíněným bodům a dalším. Svoboda? Ano, ale hodně omezená. Není nemožné výše zmíněné vyřešit, každý to párkrát za život vyřešit musí, ale není to ani žádná frivolní záležitost. A jinak to vypadá v Praze a jinak ve Volarech.

Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.

A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.

neděle 21. dubna 2013

Jen pro úplnost

Dronte na svém blogu zveřejňuje po částech kritiku mého článku Private property.

Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.

Část první.
Část druhá.

Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.

sobota 6. dubna 2013

Krátká exkurze do dětství

Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.

Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.

Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.

Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.

Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.

Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.

A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).

Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.

Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.

A to nikdy není taková zábava.