pátek 22. června 2012

Totální rozložení mysli

Tak jsem uzavřel dotazníček. Když jsem ho vydával, říkal jsem si, že při čtrnácti registrovaných čtenářích budu mít štěstí, když ho vyplní pět lidí a jeden troll. Co se tohoto týče, tak jsem byl velmi příjemně překvapen, protože dotazníček vyplnilo více lidí, než jsem počítal, a očividný troll se nevyskytl žádný.

Nicméně teď řeším ten zásadní problém, že se mi vůbec, ale vůbec nechce nic psát. Můj intelekutální kvokcient je na bodu mrazu a mám elán žuchlého žoku. Tak jsem si řekl, že na to nemůžu být sám, že potřebuji pomoct.

Chilli situace je následující. Mám rozepsáno či v hlavě rozděláno několik článků na přibližně následující témata:
  1. Pokračování série o Gaussově křivce.
  2. Rozšíření a statut vysokoškolského vzdělání v Čechách.
  3. Argumentační faux pas (takřka všech) kritiků scientismu (žeano, Kojote).
  4. Troška neurčitě přesných detailů z mého nepestrého života.
  5. Vypeckování se k výsledkům dotazníčku.
  6. Vysvětlení některých problematických vlastností nekonečna a proč ohánět se s ním v argumentaci je pro laika v podstatě debatní harakiri.
  7. Jedno méně zajímavé, ba přímo banální řemeslo - ale se spoustou obrázků.
Problém je, že všechno to souvisí se vším a ta témata jsou v podstatě propojená jako chumel špaget. Nejradši bych hodil na internet celý svůj mozek, ať si to přebere někdo jiný, když ho to zajímá, mně se teď nechce rozmotávat, který z těch článků má v kontextu mého současného (neexistujícího) nadšení vyšší prioritu. Takže se obracím na čtenáře, aby mi buď seřadili výše uvedené body podle toho, v jakém pořadí by si tyto články rádi přečetli, nebo vypíchli ten jediný bod, který je zajímá. A pokud zareagujete vy, třeba zareaguju i já a vybičuju se k nějakému výkonu. Pokud ne, vypadá to, že asi tenhle víkend strávím o to více času s lopatou a vidlemi.

pátek 15. června 2012

Styďte se.

Lidé se údajně dnes stydí více za svou víru než za svou sexualitu. To je dobře. Většina lidí schopných logického uvažování  si snad musí někde alespoň na podvědomé úrovni uvědomovat absurditu víry v těhotné panny, posmrtné panny a podobné (|)oviny.

Každopádně článek nám naservíroval hned dva logické klamy, a to údajně slovy profousionálního filozofa.
Australský filosof Rai Gaita míní, že je velká škoda, že jsou lidé k víře tak odmítaví. „Žijeme v kultuře, která má silnou náboženskou tradici. Mnozí lidé jsou s vírou úzce spjati a nedokážou oddělit od svého sebevědomí nejhlubší zdroje své víry. A je velká škoda, že těmto lidem ostatní nenaslouchají. Společnost tak začínají ovládat lidé nevěřící a je otázkou, do jaké míry to ovlivní naší společnost do budoucna," dodává Gaita.
Tedy nevím, není-li to nějak vytrženo z kontextu, ale pokud ne, tak toto prohlášení neobsahuje sebemenší náznak toho, proč by mělo být dobré udržovat náboženské tradice, proč by mělo být dobré naslouchat lidem, kteří jsou silně emocionálně spjati s absurdní pověrou a proč je tedy škoda, že jim ti ostatní, nenábožensky založení, nenaslouchají.

Takže pokud tohle není vytržené z kontextu a je to míněno tak, jak to vyznívá, tak se jedná, minimálně v náznacích, o debatní falše argumentum ad antiquitatem (něco je staré, a proto je to dobré) a současně argumentum ad misericordiam (něco je správné, protože někomu se to líbí - taková minihra na citečky). S tím ať jde pan filosof k šípku, tohle je hluboká myšlenka na úrovni kunčoftů místní knajpy. V Austrálii asi filozofy neučí argumentaci a logice. Nebo je to učí a tenhle konkrétní se rozhodl, že když jde o víru, rozum musí jít stranou - buď je nejspíše sám věřící, nebo je faitheista. Nebyl by sám, podobných intelektuálních pokrytců a zbabělců je bohužel plno.

Nehledě na to, že i takový dějepisný ignorant jako já ví, jak to v průběhu historie vypadalo, když náboženská tradice a lidé se sebevědomím zakořeněným v nejhlubším zdroji své víry převládali a když těmto lidem ostatní naslouchali, protože jim nic jiného nezbylo. Dnes té době říkáme doba temna. A vlastně ani není třeba se dívat do historických análů - pan Gaita se může odstěhovat třeba do Pákistánu. Tam se za svou víru lidé nejen nestydí, tam je víra dokonce povinná. Určitě by se mu tam líbilo.

čtvrtek 14. června 2012

Fasciklující exotemplář

Ve svém minulém článku jsem napsal - teď jsem si to spočítal - celkem tři důvody, proč je mnou rozebíraný sylogismus non sequitur. Napadly mne ještě nejméně další dva, ty jsou ale dost zajímavé na to, abych si je pošetřil na další článek(y) do budoucna. Je skutečně fascinující, že autor tohoto vadného argumentu se mne ve svém prvním komentáři zeptal, jaké jsou důvody, proč je jeho úvaha chybná. Podle jeho nářků na i-Ateismus.cz (které jsem však četl jen letmo) stále ještě zřejmě žije s iluzorní představou, že v článku žádné argumenty ukazující chybu jeho úvahy nejsou a žádné mu nikyd nebyly představeny. Člověka to skoro nutí mu to vysvětlovat pořád dokola, i kámen by se snad ustrnul, když tak žalostně prosí.

Jenže já nejsem žádný benjamínek, co se týče internetových debat. Nejenže jsem byl aktivní účastník debat na jednom českém foru, ale především jsem přečetl nemalé množství debat na několika fórech/blozích anglických. Už jsem tedy něco zažil/viděl a řadu souvisejících problémů řešil.

Už se mi stalo, že jsem někomu postnul anglický odkaz a vzápětí jsem byl sepsut, že anglicky neumí a já se na něj nemám vytahovat. Stalo se mi, že jsem se bavil se školákem, který neměl ani hotovou základku, a přitom jsem používal výrazivo, jež prostě nemohl znát. Stalo se mi, že jsem zabředl do sáhodlouhé debaty, v níž jsem prezentoval oficiální dokumenty a vědecké publikace, jenom aby mi nakonec bylo oponentem sděleno, že on si věří a věřit bude čemu chce ať mu řeknu cokoliv, protože máme demokracii žeano. A všechny tyto případy jsem viděl i u jiných, vím tedy, že nejsou až tak výjimečné.

Jestli mne tyto zkušenosti něco naučily, tak opatrnosti při debatě se zcela neznámým člověkem na internetu. Jsem-li na vážkách, zkusím nějak zjistit, co je dotyčný zač, a má-li vůbec význam se s ním bavit. Dotaz na přibližný věk, vzdělání a jazykové schopnosti mi přijde v tomto ohledu v podstatě esenciální a dostatečně neutrální na to, aby nikomu nezasahoval nějak do soukromí, protože podle těchto informací člověka najít nelze (tedy není-li takový vůl, jako jsem jednou byl já, že dodá i přímo školu na níž studoval a fakultu, na níž psal diplomku). Ochrana soukromí tedy v žádném případě neochotu dát alespoň rámcovou odpověď na tyto celkem banální otázky nevysvětluje, a všechna možná vysvětlení, jež mne napadají, mluví v neprospěch dotyčného, a to značně snižuje mou ochotu se s ním bavit.

Jakákoliv odpověď na tyto otázky neznamená konec debaty se mnou, už dávno jsem vyrostl z představy, že všichni zedníci jsou blbci (i když je jich mezi nimi pozoruhodně hodně) a všichni vysokoškoláci jsou chytří (i když jich je více než chytrých zedníků). Znám lidi, kteří nemají extra vysoké vzdělání a neumí cizí řeči nějak excelentně, ale dá se s nimi normálně bavit. Například jeden můj podřízený - velice schopný pracovník - nemá ani maturitu a angličtinu umí jen hodně povrchně. Přesto je velmi dobrý logik, má intuitivní chápání fyzikálních problémů (kdyby neměl, nebyl by můj podřízený) a i když už jsme se párkrát chytli, nakonec většinou buď uznal chybu v úvaze, nebo dokázal chybu v té mé. A debata je, jak už jsem vícekráte řekl a nikdy nezapomenu zopakovat, o tom zjistit, kterým směrem leží pravda. Není to souboj.

Proto neochota veřejně přiznat, že člověk něčemu může nerozumět a že se může mýlit a uvést příklad, kdy se zmýlil, už hodně vypovídá. Člověk, který není schopen jasně a jednoznačně napsat "Ano, uznávám, že se mohu mýlit, a tady je příklad" naznačuje velmi, velmi silně, že s dotyčným nemá význam se bavit, protože i kdyby objektivně pravdu neměl (což podle všech mých znalostí a vědomostí nemá) a byl schopen to pochopit (což zřejmě není, podle jeho bezprostřední reakce) tak to stejně nikdy neuzná.

Považuji za vhodné případně rozebrat argumenty takového člověka a ukázat, proč jsou chybné, debata s ním osobně ale ultimátně nemá smysl, leda jako spektákl pro přihlížející. Já ale chci, aby můj blog zůstal zatím malý a přehledný, nestojím o to, aby tu byly stapostové debaty, které se točí v kruzích a nebo zabrousí úplně off topic co se týče článku. Rozhodně ne, dokud nebude blog mít dost velkou komunitu čtenářů na to, abych na debaty s takovýmito lidmi nebyl v podstatě sám.

Proto má blog svého druhého zabanovaného. A zatímco po prvním banu mi zůstala přeci jen nepříjemná pachuť v ústech, tak v tomto případě se nic takového nekoná. Jestli mne tři roky administrátorování na diskuzním fóru něco naučily, tak to je, že s některými lidmi se fakt bavit nedá.
_________________________

A pro úplnost - všechny podstatné informace o mne jsou sice k nalezení na tomto blogu, napíši je sem přeci jen všechny na jedno místo, abych nemohl být nařčen z pokrytectví někým, kdo to tady nečte, ale chtěl by Dannera "rytířsky" hájit: Mám ukončenou jednu VŠ a nedokončenou druhou. Studia jsem ukončil před desetil lety a kousek. Ovládám plynně (ale ne bezvadně) slovem i písmema angličtinu a němčinu. Veřejně prohlašuji, že si nemyslím, že mám ve všem pravdu - například vůbec nerozumím hudbě a sportu a jsem s historií na štíru. A naposledy jsem se mýlil docela před nedávnem, když jsem si myslel, že článek o Dunning-Kruger efektu nebude nikdo moc chtít číst.

sobota 9. června 2012

A teď o něčem úplně jiném...

Dnes jsem při pochůzce internetem narazil na velmi zajímavý exemplář vadného argumentu. Podíval jsem se do výpisů návštěv blogu, abych se podíval, copažeto se můj poslední článek vyšplhal ve čtenosti během pouhého týdne od svého publikování až na čelní místo. A to mne dovedlo až na mně do té doby neznámou stránku i-Ateismus.cz, konkrétně do knihy návštěv. Jakýsi Danner tam exceluje v klasické debatní taktice křesťanů (zejména kreacionistů) - totiž sype z rukávu polopravdy promíchané s nesmysly tak rychle a v takové spletenici, že je prakticky nemožné mu cokoliv vyvrátit - dříve, než je dořešena jedna záležitost, vytáhne si ze zadnice další tři-čtyři buď nové, nebo pouze reformulované starší záležitosti, a debatu tak v podstatě znovu "zamíchá" do začátku. A celou dobu předstírá, že žádný z jeho argumentů nebyl vyvrácen.

Této debatní falši se říká Gish Gallop - česky bych to pojmenoval Gishova Kecapáda - a můj pocit po kurzorním čtení debaty v knize návštěv na i-Ateismus.cz je, že to Dannerovi prochází. On má evidentně sám pocit, že debatu "vyhrává" - ostatně, hledání pravdy jeho cíl evidentně není, on pravdu "zná" - a jeho oponenti ztrácejí nervy. Je jediný způsob, jak se bavit s tímto typem kecala - buď ho donutit, aby mluvil k jedné konkrétní věci a neměnil neustále téma, nebo ho zabanovat (čili se s ním nebavit vůbec). Bohužel, jiná forma není možná, protože snažit se odpovídat na záplavu nesmyslů, jimiž zahlcuje debatu, vede k nekonečnému plácání jater, v němž se jakýkoliv validní argument jednoduše ztratí v moři spamu. Tímpádem člověk používající Gishovu Kecapádu nedodržuje elementární pravidla vedení debaty a sám se tím diskvalifikuje a nezasluhuje respekt ani slušné zacházení.

Jak už je typické, Gishova Kecapáda i v tomto případě obsahuje celou řadu logických klamů - zejména jsem si všiml uzenáčů, ad nauseam a určitě jsou tam i další. Ovšem na stránce 17, jsem narazil na exemplární příklad jednoho logického klamu, k němuž mi pro článek už dlouho chyběl nějaký zajímavý vzorek na pitvu, ačkoliv jsem ho už sem tam zmínil. Nejprve tedy citace mnou rozebíraného textu.
9.) Vemte si -evoluce tvrdí, že svět vznikl náhodou. Jestliže je ale nekonečný vesmír, znamená to, že je také nekonečně možností, jak se mohly´ve vesmíru vyvynout organismy. Tedy i možnost, že se vytvořili mimozemšťané, kteří by byli schopni se k nám transportovat a informovat nás o sobě. Tedy přesně řečeno nekonečno takových možností. Tedy 100%, že se tato možnost stane, pokud svět vznikl náhodou. Ale vzhledem k tomu, že se tak nestalo, je 100%, že svět náhodou nevznikl.
Tedy, jak už to u kreacionistů a jiných nevzdělanců bývá, jen tento jeden jediný odstaveček obsahuje hned celou řadu argumentačních chyb, tou nejvíce do očí bijící je ovšem deduktivní logický klam non sequitur. Non sequitur je jakýsi praotec logických klamů, většina z nich jej v nějaké skryté nebo zjevné podobě obsahuje. Ve své nejčistší formě se jedná o sylogismus v němž závěr nevychází z výchozích premis. A to je i tento případ, ačkoliv se jedná o sylogismus vícevrstvý.

Nejprve si vypišme primární premisy obsažené v tomto argumentu, a to jak ty skryté, tak ty zjevné:
  1. Vesmír je nekonečný.
  2. V nekonečném vesmíru náhodné události s nenulovou pravděpodobností nastanou nekonečněkrát.
  3. Pravděpodobnost vzniku světa (planety země?) a života obecně je nenulová.
  4. Pravděpodobnost vzniku inteligentního života je nenulová.
  5. Je možný mezihvězdný/mezigalaktický transport.
  6. Pravděpodobnost objevení technologie pro mezihvězdný/mezigalaktický transport inteligentním životem je nenulová.
Z těchto primárních premis vyvozuje argumentující mezi závěr, jež mu dále slouží coby sekundární premisa.
  • Ve vesmíru vzniklo nekonečně mnoho inteligentních životů schopných mezihvězdného transportu.
 Z této sekundární premisy je vyvozován závěr
  • Při nekonečném množství inteligentních životů ve vesmíru schopných mezihvězdného transportu by nás musel nějaký život navštívit. Protože nás ale žádný nenavštívil, některá primární premisa sylogismu musí být chybná. A to je konkrétně premisa třetí. Ergo svět nemohl vzniknout náhodou, ale musel být stvořen.
Což je chyba v úvaze, z argumentu nic takového nevyplývá, a to z vícero důvodů.

Například Danner zcela ignoruje možnost, že je chybná jeho první primární premisa, totiž nekonečnost vesmíru. Nebo premisa pátá. Ve chvíli, kdy sylogismus počítá s konečným vesmírem, jeho argument se zhroutí už u sekundární premisy, která je automaticky zneplatněna. Ale i garantujeme-li validitu první premise, totiž nekonečnost vesmíru, je vyvozený závěr chybný, protože autor zjevně neumí zacházet s nekonečnem. Ohánět se v argumentaci nekonečnem je velmi ošemetná záležitost, neboť nekonečno není jen jedno, nekonečna nejsou všechna stejně velká a bez důkladné průpravy není žádný lidský mozek připraven s nekonečnem správně zacházet.

Nekonečný vesmír s nekonečným množstvím planet a nekonečným množstvím civilizací schopných mezigalaktického cestování znamená totiž nekonečně mnoho kombinací nekonečně mnoha proměnných. Všechno, co se může stát, se také musí nekonečně mnohokrát stát - tudíž musí vzniknout i nekonečně mnoho civilizací, které nikdy nikdo nenavštíví. A protože nás (zatím, zřejmě a zjevně) nikdo nenavštívil, jediný logický závěr, který z tohoto sylogismu lze vyvodit je, že naše planeta Země je jednou z onoho nekonečna takovýchto smolařů.

Nejúsměvnější na celém tomto vadném argumentu je v konečném důsledku to, s jakým sebevědomím je prezentován. Skutečně se jedná o exemplář Dunning-Krugerova efektu, jak nakonec na straně 55 konstatuje jeden z čtenářů tohoto blogu. Tento efekt ovšem v té debatě je prezentován oběma konci spektra, alespoň z počátku - totiž není tam jen sebevědomý laik meloucí úplně z cesty jakoby byl hlava pomazaná a držitel světového poháru za chytrost. Jsou tam inteligentní lidé, kteří při své argumentaci vycházejí z toho, že tento sebevědomý laik je alespoň v principu schopen chápání logiky a počtu pravděpodobnosti, jež jim připadají elementární, ale jež jsou ve skutečnosti dosti pokročilé - a až s postupem času je vidět jejich rostoucí frustrace z toho, že tomu tak zjevně není a jak si uvědomují, že se pokouší bavit rozumně s někým, kdo nemá rozum.

Na každý pád Dunning Krugerův efekt v konečném důsledku trefil i mne - svůj předchozí článek, který měl na poměry mého miniblogýsku nebývalý úspěch, jsem měl více než rok a půl rozepsaný. Nechtělo se mi ho dopsat a nemohl jsem se odhodlat ho publikovat, protože jsem měl pocit, že "to přeci bude každý znát". A ejhle, ono ne. A to jsem věděl, jak nesmyslný pocit "to každý zná" je.

pátek 1. června 2012

Sebevědomí bez sebeuvědomění

Ve své práci se sice nesetkávám s řadou různých lidí, ale setkávám se s řadou různých problémů. A ty mnohdy vedou k několika málo stejným výsledkům, alespoň co se interakce s ostatními lidmi týče. Přičemž jedním z těch jevů, s nimiž jsem se v této souvislosti v posledních letech několikrát setkal, bylo setkání s tím, co jsem si pro sebe pojmenoval "sebevědomý laik". Vlastně jsem se s ním setkal vícekrát než několikrát, jinak bych si pro nej nevytvořil privátní terminus technicus.

Sebevědomý laik je člověk, který diskutované záležitosti rozumí jen povrchně, popřípadě vůbec, ale je přesvědčen, že je nejen velmi informován, ale jeho názor je více než drobným přínosem do debaty. Diskutovat s takovými lidmi o nějakém problému je extrémně obtížné - zejména pokud se nacházejí na manažerských pozicích. Sebevědomý laik ve vedoucí pozici je schopen napáchat obrovské škody i s těmi nejlepšími úmysly. A součástí - naštěstí nepatrnou - mé práce někdy bývá tyto sebevědomé laiky srážet v rozletu a nasměrovat je když už ne správným, tak alespoň správnějším směrem.

Mnohdy to bývá úkol nelehký, neboť jeho podstata spočívá v tom dokázat člověku, že se mýlí, zatímco on je skálopevně přesvědčen o své pravdě. A to se lidem obecně moc nelíbí a není to dobrý způsob, "Jak získávat přátele a působit na lidi". Nicméně někdy je třeba skutečně příručku análního turismu od pana Dale Carnegie ignorovat a jít s lidmi do klinče o pravdu.

Vždy mi vrtalo hlavou, odkud se tito sebevědomí laici berou a jakto, že si neuvědomují, že jsou jen laici. Občas slýchám perly vědění, jež svým obsahem popírají základní fyzikální zákony, a jsou přesto vyslovovány s plným sebevědomím odborníka. A čím složitější problematika, tím sebevědoměji a tvrdohlavěji je někdy laické stanovisko hájeno - a když od prostých fyzikálních zákonů dojde na statistickou interpretaci dat, kdekdo neví, o čem je řeč, ale ví to zato velmi přesně. Nejmarkantněji je toto v běžném životě vidět u lidí popírajících globální oteplování, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že na základě pár hodin u google ví všechno lépe než klimatologové, co zasvětili studování dané problematiky celý profesionální život a mnohdy i více.

A tak když jsem před nedávnem (no, před pár lety) narazil na internetu na fenomén "Dunning-Kruger efekt", okamžitě jsem se zamiloval. Tedy metaforicky řečeno. A vypadá to, podle toho, jak wikipedia článek od té doby nakynul, že čtení na toto téma bude postupně přibývat, probíhají další a další studie.

Pro ty, co neumí anglicky, krátké shrnutí z prvních dvou studií - soustředím se jen na výsledky výzkumu, vynechám historii a omáčku obecně, a sesumíruji to vlastními slovy.

V průběhu výzkumu bylo ve stručnosti zjištěno, že jak u věcí, kde kompetence je záležitostí obecného konsenzu (humor) tak u věcí, kde kompetenci lze změřit objektivně (logika, gramatika) lidé sami sebe vnímají, co se týče lehčích až středně obtížných úkolů následovně:
  1. Lidé v prvním kvartilu (nejhorších 25%) kompetence si myslí, že patří do třetího kvartilu (51-75%) a někdy ještě trochu nadhodnoceně.
  2. Lidé ve druhém kvartilu (26-50%) si myslí, že patří do třetího kvartilu a někdy taky nadhodnoceně.
  3. Lidé ve třetím kvartilu si myslí, že patří do třetího kvartilu a to poměrně přesně.
  4. Lidé ze čtvrtého kvartilu (76-100%) si myslí, že patří do třetího kvartilu, popřípadě na hranici třetího-čtvrtého kvartilu.
Co se týče těžších až obtížných úkolů, situace se trochu změní:
  1. Lidé v prvním kvartilu si myslí, že patřído prvního.
  2. Lidé v druhém kvartilu si myslí, že patří do druhého.
  3. Lidé ve třetím kvartilu si myslí, že patří do druhého.
  4. Lidé ve čtvrtém kvartilu si myslí, že patří do druhého.
Jsou - li pak lidem ukázány výsledky toho, jak si vedou ve stejných úlohách ostatn, dojde k určitému posunu, "rekalibraci". Ta ovšem se u dolních dvou kvartilů neprojevila téměř vůbec, a nejlépe se projevila u třetího a čtvrtého kvartilu, ale i pak si lidé ze čtvrtého kvartilu v průměru mysleli, že si vedou lehce hůře v kontextu populace, než tomu skutečně bylo.

Pokud toto platí pro lidskou populaci obecně - a já se domnívám, že to platí, ačkoliv zatím není jasné, jak přesný tento poznatek je - vyplývá z toho několik zajímavých věcí.

Například to  znamená, že celá polovina lidstva - ta podprůměrná - má tendenci svoje schopnosti značně přeceňovat, zejména co se týče lehčích úkolů. U těžších úkolů už jsou si ovšem nekompetentní většinou vědomi, že jsou nekompetentní (aspoň že tak). Necelá čtvrtina lidstva má tendenci se u lehčích úkolů hodnotit přibližně správně, a u těžších se lehce podceňovat. A zbývající čtvrtina těch nejschopnějších má tendenci buď přeceňovat ostatní - to jest, jednoduché záležitosti považují za tak evidentně jednoduché, že "to pochopí každý" a těžké považují za tak obtížné, že je považují za obtížné pro každého - nebo mají tendenci podceňovat sebe.

A takřka nikdo sám o sobě neví, jak si vlastně v poměru k ostatním stojí.

Ať tak či onak, jde o celkem strašidelný poznatek. Na jeho základě je možné totiž předpokládat, že podstatná část lidí není dost kompetentní na to, aby poznala, že není kompetentní. To by vysvětlovalo to velké množsví lidí, co jsou díky značně přefouknutému sebevědomí schopni cpát se i tam, kde napáchají více škody než užitku. A ti nejkompetentnější jsou si možná natolik nevědomi svých schopností, že místo aby se chopili záležitostí, kde je jejich kompetence třeba, toto nechávají na jiných v přesvědčení, že jiní to zvládnou v podstatě stejně.


Zdroje: