Jablka + Hrušky = !?!

Nechtěl jsem tenhle článek psát, říkal jsem si, že to je nošení dříví do lesa, ale tomu kompulzivnímu nutkání nejde odolat. A tak jako si člověk stejně nakonec vždy znovu poškrábe už tak do krve rozdrbaný kousanec od komára, tak i já musím trochu obsáhleji zareagovat na článek "Hey, Brother!" na blogu Massive Error (kterému tímto současně děkuji za nečekaný příliv nových čtenářů, jestli pobavených nebo klepajících si na čelo ukáže čas).

Ne, že bych tedy nesouhlasil se závěrem, že příslušný příběh a na jeho základě vyrobený obrázek jsou hloupoučké, až to tříská dveřmi. Naopak, rád bych k tomuto přidal vlastní analýzu, proč tomu tak je, protože dle mého názoru v článku na Massive Error uvedené důvody nejsou ty nejzávažnější.

Půjdu na to po svém, a to tím, že příslušný problém nejprve pojmenuji. Celý ten příběh je alegorií smrtelného života na zemi a v záležitosti na tom, jak je použit, jde i o argumentaci za pomoci analogie. A protože argumentačně selhává, jedná se o logický klam jménem klamná analogie.

Především je třeba stručně formulovat argument, který se v tomto elaborovaném příběhu skrývá, čili je nutné alegorii převést do prosté mluvy a vypsat skrytou analogii v celé její šíři a nahotě:

Tak, jako se dítě vyvíjí v děloze a tento jeho život končí porodem, tak se vyvíjí jedinec na tomto světě a jeho život zde končí smrtí. A tak, jako dítě v děloze je obklopeno, vyživováno a především milováno svou matkou, s níž se však ultimátně setká až ve svém životě po porodu, tak i my jsme v tomto životě obklopováni něčím větším, co se o nás stará, co nás drží při životě, a co nás miluje. A tak, jako víme, že plod zpochybňující existenci matky a života po porodu nemá pravdu, tak nemá pravdu ani ošklivý ateistický piškuntálek v tomto životě a proto Ježíš Tě Miluje.

Jak bych byl rád, kdyby to bylo jenom typickým non sequitur vtipem, takové to krásné "And now for something completely different", ale není tomu tak. Jsou lidé, kteří tuto logiku skutečně berou vážně a jsou přesvědčeni o její validitě.

Nejprve je třeba si uvědomit, že v tomto argumentu srovnávané veličiny mají diametrálně odlišné fundamentální vlastnosti. Především plod v děloze nemá vůbec ani hypotetickou možnost vědět o existenci porodu a nelze tudíž použít porod coby metaforu smrti. Život v děloze, a to i u dvojčat, je v čase lineární záležitostí v níž všichni zúčastnění mají identické zkušenosti, zatímco v životě vezdejším mají všichni zúčastnění rozdílné zkušenosti které si mohou vyměňovat s jinými jedinci. Alegorie je v tomto ohledu vnitřně logicky nekonzistentní, protože ani v rámci použitých metafor prostě neexistuje žádná představitelná posloupnost událostí, jež by u plodu mohla vést například k tvrzení "...ještě nikdy nikdo po porodu nevrátil zpátky..." a to i kdybychom plodu garantovali schopnost myslet a cítit jako dospělý ve světě vezdejším (což v rámci analogie můžeme, i logicky konzistentní argument může obsahovat metaforu a neubírá to na jeho síle).

Na tomto jednom klíčovém bodě to podle mě celé logicky padá. Aby příběh mohl v tomto ohledu fungovat jako analogie a ne jako pouhá alegorie/metafora bez skutečného vztahu k realitě, muselo by se jednat o těhotenství mnoha plodů v různém stádiu vývoje, sdílejících jednu dělohu a porůznu přicházejících z vaječníku ve formě blastocysty a odcházejících vagínou při porodu. Není mi znám živočišný druh toto praktikující.

Ovšem i pak by ji bylo možné považovat pouze za analogii za účelem dedukce pouze směrem opačným, než je míněno - a to že tak, jako my nemůžeme vědět nic o životě po životě, embrya nemohou vědět nic o životě po porodu, mohou pouze spekulovat. V této podobě a v tomto směru je analogie validní - i když život po životě třebas existuje, cokoliv, co někdo o něm říká je pouhá spekulace.

Coby argument to obsahuje dokonce i určité prvky definice v kruhu (tady skoro Möbiovy pásky) - v rámci analogie jsou výlučné vlastnosti našeho života (zkušenost společnosti jako celku se začátkem i koncem jednotlivců) přenášeny na analogický prvek, jež je ovšem nemůže mít (dva plody v děloze), aby bylo následně dokázáno něco mimo náš svět (Ježíš) na základě analogie s existencí něčeho mimo jejich svět (Máma). Tím se ovšem zařazuje do zcela typického arzenálu věřících, protože na definici v kruhu jde vydestilovat téměř veškerou apologetiku.

Proto lze tento příběh považovat pouze za nepříliš dobrou alegorii vyjadřující nezbytnou omezenost našeho poznání nás obklopující reality. Ale je-li použit v debatě jako analogie ve formě argumentu pro důkaz toho, že existuje něco navíc k nás obklopující realitě, selhává na celé čáře. A studenti filozofie na univerzitě by skutečně měli být schopni poznat už u přijímaček, že sčítá jablka s hruškami a ve výsledku vyjde mandaranánas.

Ale dlužno dodat, že během svého krátkého setkání s filozofií na gymnáziu jsem i slavné Platónovo podobenství o jeskyni považoval za pěknou blbosť. Svého učitele filozofie jsem nepotěšil. Ani on mne nepotěšil. Takže možná jsem filozoficky mimo.