A tatínek prášky...

V pátek mne skolila nějaká menší chřipka či větší nachlazení, takže jsem nemohl jet kamarádovi na svatbu a místo toho jsem se pokoušel doma o klid a mír duše a kýbl potu. Ideální konstelace nálady na zpracování restů z tématu "placebo" - jsem nevrlý (víc, než obvykle), pšíkám (víc, než obvykle) a mám chuť se na všechno vykašlat (víc, než obvykle).

Nejprve malá rekapitulace: V sérii článků "Placi placi placičky, máma koupí čajíčky." jsem se snažil shrnout své morální argumenty proti terapeutickému použití placeba. Bohužel, jak vyplynulo v komentářích, jsem se nevypořádal s jedním specifickým fenoménem - psychosomatická (a eventuelně psychická) onemocnění.

Připouštím v těchto případech jako morálně ospravedlnitelné terapeutické použití placeba (ať ve formě  pilule či procedury) psychiatrem/psychoterapeutem/či lékařem, ale ne jeho použití homeopatem či jiným šarlatánem, byť by vedly ke stejnému výsledku. A ve svých závěrečných článcích na toto téma se tedy budu soustředit především na toto.

Předem předesílám dvě věci:

1. Nejsem morální filosof. Ani nemorální ne. Nefilozofuji, pouze logicky uvažuji a snažím se při tom na problém nazírat nejen z pohledu detailů, ale i z co nejširšího rámce. Nemyslím si, že jsem dospěl k nějak super originálním závěrům a pokud tedy někdo má načteno tuny textu na dané téma, těžko si tu počte.
2. Budu uvádět fiktivní příklady z hlavy, pro ilustrování principů. Tyto příklady si nenárokují v žádném případě přesnost, nicméně měly by v principu odpovídat realitě poměrně dobře. Na hnidopišskou kritiku ve stylu "ve skutečnosti tak onemocní o x procent lidí míň" a podobně budu reagovat velmi nevrle. Bude-li někde principielní chyba, a vy ji najdete a prokážete, budu nevrlý taky, ale na sebe.

 A teď už k lámání chleba.

Psychosomatické, jak už napovídá jméno, jsou nemoci, u nichž se stav psychiky nějakým způsobem promítá do stavu těla. Lze si tedy představit, že se budou příznaky sčítat - některé nemoci začnou drobnými fyzickými potížemi a špatný psychický stav pacienta tyto potíže exaltuje, některé začnou psychickými potížemi a z nich vzniknou potíže fyzické. A někteří senzitivnější lidé se dostanou do samoposilující zpětné vazby, kdy zhoršení psychického stavu vede ke zhoršení fyzického a to ke zhoršení psychického... Podívejme se tedy například na bolesti žaludku a zažívací potíže, protože zde je existence psychosomatické složky v obecném podvědomí. Kukytykuk na příklad, jak by to mohlo fungovat.

Pokud máte pocit, že už jste podobný diagram viděli, máte správně.

Zde jde o příklad, kde iniciátorem jsou skutečné fyzické potíže (červená křivka) které vedou ke zhoršenému psychickému stavu (modrá křivka), a to se sečte (žlutá křivka).

Na levém konci žluté křivky jsou ti, kteří sice mají nějaké fyzické potíže, ale nic si z toho nedělají. Mozkoškrab ani šarlatán jim nepomůžou, nemají s čím.

Uprostřed žluté křivky je pak směska těch, kdo mají malé fyzické potíže, ale už to trochu přehánějí a těch, kdo mají velké fyzické potíže, ale nenadělají kolem toho tolik cirkusu. Z této skupiny se pak rekrutují příznivci různých pseudoléčeb, protože zde lze najít lidi, kterým pseudoléčba přinese úlevu až na úplně dolní hranici fyzických potíží.

Na pravém konci žluté křivky se pak nachází ti nešťastníci, kteří mají velké fyzické potíže, ale neunesli to a vzniklé psychické potíže jejich zdravotní stav vyšroubovaly až na samou hranici snesitelnosti. Tito lidem nepomůže ani sám mozkoškrab či šarlatán, ani sám lékař, potřebují obojí.

Ale jak již jsem řekl, iniciátorem v tomto příkladě byly skutečné fyzické potíže. Lze si samozřejmě představit i případy, kdy fyzické potíže jsou důsledkem psychických a lidé se liší pouze v tom, jak daleko je vytočí zpětná vazba. V těchto případech by stačil mozkoškrab a i šarlatán má šanci tyto lidi dovést ke stavu totálního ozdravení. Proč tedy považuji za morálně nepřípustné používání a propagaci šarlatánství i pro tyto případy, ale mozkoškraby s jejich pochybnou psychoanalýhou a placebo prášky ano?

Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že jsem to de facto řekl v původní sérii článků a proto se mi do toho ani moc nechce. Ale zjevně je potřeba to říct polopatičtěji, bohužel. Tak se k tomu tedy ještě vrátím v druhém, definitivním závěru minisérie. Snad dnes večer.