neděle 24. listopadu 2013

Pidihled

Inu, již jsem naznačil, že zkrze jeden mnou čtený blog jsem objevil návod na výrobu jednoduchého digitálního mikroskopu z trochy šrotu a smartphonu. Tím blogem byla Pharyngula, kde PZ Myers publikoval návod z Youtube.

Inu, smartphone vlastním, koupil jsem si ho letos na jaře (dobrovolně!). V šuplíku se mi válela stará propiska s nefunkčním laserovým ukazovátkem. A v dílně mám tři, možná i čtyři ).( šroubků, matek, pérek, odřezků, zbytků a jiných věcí. Jediné, co jsem neměl, bylo plexisklo, ale to jsem zase vyhrabal v nástrojárně v práci, v odřezcích na vyhození. Stejně dobře by ale posloužilo i nějaké levnější pravítko atp. Něco by se dalo najít či schrastit za pár kaček všude.

Design z videa je ovšem poněkud nepraktický - se vzorkem se nedá řádně manipulovat a zaostřování je pěkná osina v zadku. Ono točit dvěma matkami obouruč ve stejném směru je větší opruz, než se zdá - pokud mi nevěříte, zkuste si to někdy. Permanentně jsem se zasekával na tom, že jsem jednu matku zašroubovával a druhou vyšroubovával, čímž jsem stolek zakousl. Nebo jsem do vzorku drcnul a on mi vyskočil ze záběru. Většinou obojí.

Takže jsem se rozhodl design zgruntu předělat. Čočku jsem zadělal nikoliv do plexi, nýbrž do obdélníku z tuhého kartonu. K tomu jsem přidělal papírovou ohrádku, která zaručuje, že objektiv telefonu je vždy  pozicionován relativně přesně proti čočce. A současně je takto "upgradovaný" telefon neustále mobilní a místo manipulování se vzorkem mohu hýbat telefonem.

Stojan je tedy bez čočky, v podstatě takový pidistolek ze dvou odřezků dřeva a čtyř dřevěných tyček. Pro držení vzorku jsem, po vzoru originálního designu z videa, použil odřezek plexiskla vedený na dvou šroubech. Malá změna oproti původnímu designu je použití matek a M5 závitové tyče místo vratových šroubů. Velká změna oproti původnímu designu spočívá ve vedení plexi stolku pro položení vzorku - ten je na jedné straně veden na šroubu zcela volně a na druhé je držen mezi matkou a pružinou. Tak jej mohu posouvat nahoru-dolů (a  tím zaostřovat) jen jednoručně.

 Výsledek jsem přestříkal stříbřenkou na kamna - když už, tak už ať to má i nějakou štábní kultůru. A následně jsem ho vzal do práce, kde jsem na něj položil mikrometr. Na prvním obrázku je nejmenší zvětšení. Zde je vidět ještě numerické měřítko, v tomto případě milimetr. Orientačně je takto jeden milimetr zvětšen na 1 cm na displeji  telefonu, čili asi 10 násobné zvětšení - taková trochu horší lupa.  Nicméně obrázky mají rozlišení 5 MP, takže reálné zvětšení je poněkud, ehm, větší a nedá se v podstatě ani pořádně nějak definovat, protože závisí na tom, jaké rozlišení má monitor na němž se díváte atd. Mobil má ovšem ještě i zoom, takže jsem mohl na mikrometr zaměřit ještě detailněji. Na druhé fotce je vidět detail mikroměřítka, které má dvě desetiny milimetru rozdělené na setiny mm (takže dvě čárky jsou vzdálené 10 µm). To už vypadá nadějněji ~100x zvětšení na displeji telefonu, 4 pixely na 1 µm. S tím už se dá skutečně fotit biologie, respektive botanika, kde jsou buňky větší a jasněji definované, než v zologii. Samozřejmě to ale není dost na bakterie. To už by ale podle mého jeden chtěl opravdu moc za pořizovací cenu 0,00 korun (nepočítám samozřejmě telefon).Ultimátním testem ovšem není fotografování mikrometru s jasně viditelnými černými čárkami. Testem je podívat se na nějakou tu biologii.

Inu, nejvděčnějším materiálem pro takovýto domácí exkrement, pardon, experiment, jsou obyčejná cibule a duše z bezové větévky. Bezovou větévku jsem uzmul na zahradě, cibuli v lednici. Z duše bezové větévky jsem nakrájel tenounké plátky žiletkou. Z cibule jsem vypreparoval kousek tenké  blány mezi slupkami. U obojího jsem si zavzpomnal, kterak jsem tuto činnost naposledy prováděl na gymnáziu v hodinách biologie před dvaceti lety. A ultimátní test se mohl konat - za použití starých sklíček k diapozitivům místo sklíček pro mikroskopii. A dopadl dobře - výsledek vidíte sami. Schválně jsem nenapsal, co je co, ale nemělo by to snad být tak těžké poznat i pro nebiology - a pokud ano, to je osud.

Na každý pád jsou krásně vidět jednotlivé buňky. Jak se dalo očekávat, okraje jsou trochu rozpité a mají tendenci být na jedné straně do červena a na druhé do modra - důsledek nepřesnosti vycentrování optiky telefonu oproti čočce z ukazovátka. Zaostřování je trošku osina v zadku zejména u silnějších vzorků, protože samozřejmě tahle optika trpí velmi malou hloubkou zaostření. To ovšem je nemoc řady mikroskopů i s mnohem vyšší pořizovací cenou, maně si něco takového vybavuji i ze svých hodin biologie na VŠ. Přičemž tenkrát ještě digitální mikroskopy byly v plenách a smartphony byly jenom ve Sci-Fi.

Takže venkoncem jsem navýsost spokojen. Mám digitální mikroskop. Nestál mě nic a je lepší než byly poloprofesionální nedigitální mikroskopy z dob mých studií.

A samozřejmě jsem se nezastavil u těhle dvou vzorků. A nehodlám se zastavit. Abyste vy, čtenáři, věděli, že jsem se na vás nevykašlal a blog žije, a současně aby tento nový udělátor zbytečně jenom nechytal prach, budu od nynějška přibližně jednou týdně (v pátek/pondělí) zvěřejňovat nějaký ten mikrosnímek. Věci zajímavé i nezajímavé, vzácné i běžné. Prostě co mne napadne. Na pár týdnů už mám nafoceno.

A protože venku je zima  a na zahradě už se nedá nic dělat, snad se dostanu i k tomu splnit sliby minulé a napsat nějaké ty delší články s trochou substance.

1 komentář:

  1. Nechceš u budoucích zveřejněných mikrosnímků udělat něco jako "Hádejte, co to je! A kdo uhodne první, doftane fufenku!"?
    A jestli ze zoo nejsou pozorovatelné buňky, mohly by být zajímavé aspoň nějaké breberky (myslím ty vodní - z rybníka, akvárka, možná by se něco našlo v podmisce květináče).



    Jinak chválím článek, ačkoli ho sama nevyužiji, neb (1) nevlastním smartfoun, (2) jsem tak levá, že když potřebuji na ulici odbočit doprava, otočením se třikrát doleva a pravděpodobně by tedy pokus o sestrojení něčeho takového skončil provrtanou rukou, frontální lobotomií, nebo něčím podobným :-)

    OdpovědětVymazat