Nejsem ani hodný ani klidný člověk a pro nadávku nechodím nikdy daleko. Když se praštím kladivem do ruky, mou první spontánní reakcí je série výrazů ve stylu "Krám jeden *!?@#@?!*, já se na to *!?@#@?!*. Do *!?@#@?!*, *!?@#@?!*. *!?@#@?!*, *!?@#@?!*, *!?@#@?!*!".
Současně vím, že v žádném případě nejsem v tomto ohledu až tak zcela výjimka. Většina lidí si nějakým podobným způsobem uleví, když si nalaminují kladivem palec ke zdi či zažijí jiný, ekvivalentně intenzivní, nicméně převážně nežádoucí senzorický vjem. Ve formě například nárazu nechráněné holeně na pelest postele či - můj "oblíbenec" - loketní brňavky na futra dveří.
Společenský konsensus v tomto ohledu je namnoze jasný. Je neslušné nahlas píčovat, člověk by měl pěkně v potichu zatnout zuby a trpět, ono to přejde líp a netřeba přeci ještě otravovat svým problémem ostatní s tím, že jim k tomu dodáme hlasitý popis reproduktivních orgánů a co všechno se s nimi dá dělat, to celé obohaceno o několik synonym pro vyměšování a exkrement.
Zřejmě právě tento společenský konsensus vedl pány Richarda Stephese, Johna Atkinse a Adrewa Kingstona k formulování hypotézy, že nadávání při úrazu je maladaptivní a tudíž nežádoucí, protože ve skutečnosti prohlubuje negativní bolestivý zážitek. A protože jsou správní vědátoři, rozhodli se tuto hypotézu testovat.
Pořídili si pro to 67 pokusných králíků ve formě nejsnáze dostupné - tzn. studentů - a rozhodli se na nich provést extrémně krutý experiment, jež nepochybně musel etickou komisi donutit alespoň přerušit pití kávy v průběhu schvalování.
Pokusní králíci byli požádáni, aby sepsali deset slov, jež by je napadla při ráně kladivem do ruky, a pak deset slov, jimiž by popsali stůl. Poté dali na tři minuty ruku do vody při pokojové teplotě a následně ji dali do studené vody na tak dlouho, jak vydrželi. Trik spočíval v tom, že měli v jednom případě opakovat dokola první slovo ze seznamu nadávek, v druhém případě první slovo popisující stůl. Měřil se čas, po nějž dotyční vydrželi mít ruku ve studené vodě, následně jejich srdeční tep a subjektivní pocit bolesti.
(Bokem dlužno dodat, že na příslušné univerzitě zřejmě studoval i Mirek Dušín, protože jeden účastník byl vyřazen z experimentu, jelikož žádné z jím napsaných slov nebylo nadávkou. Žasnu při představě člověka, který se praští do palce kladivem a řekne něco ve stylu "Hm, tak tentokráte jsem ten hřebík netrefil".)
Nicméně. Jak už to ve vědě bývá, to zajímavé nespočívalo v tom, že experiment hypotézu potvrdil, nýbrž přesně naopak. Nebylo nalezeno, že by nadávání v důsledku vyvolání negativních emocí zvýšilo pocit bolesti, nýbrž přesný opak - nadávání působilo jako mírné analgetikum. Opakování nadávky vedlo ke statisticky významnému prodloužení doby, po niž dotyční udrželi ruku ve studené vodě, zvýšení tepu a snížení vnímané intenzity bolesti. S jednou jedinou výjimkou - muži s tendencí k přehánění bolesti tento pozitivní efekt neměli. Jejich chyba, nemají být takoví bebíčkáři.
Možné vysvětlení je, že nadávání nastartuje tzv. "útěk nebo útok" reakci, při níž se vyplavuje do krve adrenalin a snižuje se citlivost na bolest. Ať už tak či onak, příště, až si při nějaké práci zase nechám nářadí ochutnat svoje prsty, budu nadávat jako vždycky až se i vápenná zeď bude červenat. Ale tentokráte budu mít alespoň dobrou výmluvu - mám to místo prášků.
Zdroj:
Swearing as a response to pain. Richard Stephens, John Atkins and Andrew Kingston; NeuroReport 2009, 00:000–000
Žádné komentáře:
Okomentovat