pátek 21. března 2014

Páteční pidivěc: hepčík

Máme tu jaro! Oficiálně. Proto jsem to dneska zapíchl v práci dřív a využil jsem hezkého počasí k tomu, abych si namohl záda na zahradě.

Signály, že se blíží jaro, my můj nos dával už déle, než mi došlo, která bije a začal jsem po ránu poslušně polykat pilule. Stromy si začaly užívat svého jarního sexu zduchem lítají jejich pohlavní buňky, respektive ty samčí.

neděle 16. března 2014

Přesila: olověná motyka

Přestože můj čas je omezený, zkusím se ještě závěrem této záležitosti vyjádřit k těm nejstupidnějším komentářům, které můj článek "Svoboda smradu" inspiroval. Bohužel je jich tolik, že se nemohu věnovat i těm na Facebooku, protože tam pořád ještě přibývají a na letmý pohled jsou jeden stupidnější než druhý. Především by si měli Facebookoví intelektuálové uvědomit rozdíl mezi ilustrací problematiky k zamyšlení, a popisem reality. Plus argument ve stylu "nemáš pravdu, protože to říkám a basta" následovaný vzájemným poplácáváním se po ramenou, jak mi to nandali, považuji za poněkud nudný.

No, a když už jsem u toho, měl bych prosbu na svoje stálejší čtenáře - můj blog je kapesní, a já jsem za to rád. Nestojím o debaty s lidmi, kteří považují za vrchol argumentace to, co budu rozebírat v tomto článku či to, čehož rozebírání se vyhýbám z důvodu času. Pokud se rozhodnete sdílet cokoliv s širší veřejností ať už na twitteru či facebooku, buďte od té lásky a zapojte se do vyvracení nevyhnutelně následujících stupidit také sami. Můj blog by vám na to měl poskytnout dostatečné znalosti, to je koneckonců účel záložky Keca-fu.

Jsem rád za adekvátní reakci a myslím si, že je z mého blogu evidentní, že když mi někdo najde chybu, opravím ji. A když si někdo myslí, že mi našel chybu, ale nepřesvědčí mne, pořád ještě se jeho stanovisku dostane v rámci mé lidské chybovosti férového slyšení, pokud při jeho prezentaci projeví elementární snahu o přesnost a konzistentnost. Ale vážně nestojím o prodloužené debaty, jejichž jediným cílem je "vyhrát". Debata není, a nemá být, souboj.
______________

A teď k lámání chleba. Nejprve ten nedebilnější argument, který se objevil hned v počátku facebookové diskuze (komentář mi byl zprostředkován, nemám na facebooku konto a nejsem tam tudíž schopen vyhledávat):
Roman Kříž to je jako matematicky doložit znásilněné ženě, že si to vlastně užila....
Roman Kříž tímto výrokem prezentoval, že stupidita ve své kondenzované podobě je schopná blížit se svou hustotou neutronové hvězdě. Toto kratičké souvětí v podstatě nelze nijak vstřícně interpretovat. A protože chlap, který si do huby bere oběti znásilnění za účelem nasbírání levných "mámtě" bodíků od svých kumpánů je mi z hloubi duše odporný, zajdu až tak daleko, že nenazvu jenom tento výrok hloupým, nazvu i Romana Kříže hloupým, stejně tak jako všechny, kdo mu k tomu žvástu naklikali plusy.

V první řadě je to falešná analogie. Legislativní zákaz kouření v restauracích je relativně malým omezením malého množství lidí a může jim způsobit maximálně mírné nepohodlí - musí v průběhu veřera v hostinci občas vyjít ven, aby si šlukli svou dávku drogy. Nic, s čím by se nebylo možné vyrovnat. Není to žádným způsobem analogické svévoli psychopatického/sociopatického jedince, který naruší cizí fyzickou svobodu proti jejich vůli a způsobí jim mnohdy dlouhotrvajcí fyzické/psychické trauma a končící často smrtí oběti. Určité omezení legislativních svobod za účelem rozšíření reálných svobod je v každé lidské společnosti a je nezbytné pro její fungování. Nemáme svobodu srát na veřejnosti, nemáme svobodu pouštět v noci nahlas hudbu, nemáme svobodu prodávat jed jako lék, nemáme svobodu jezdit na silnici vlevo i kdyby se nám chtělo, a zejména nemáme svobodu omezovat svobodu jiných za účelem vlastního uspokojení čehokoliv.

V druhé řadě to obsahuje prvky non sequitur, protože zde prezentovaný závěr nikterak logicky nevychází z premis v článku, a současně je to ignoratio elenchi - uzenáč, protože je to výrok úplně mimo mísu.
______________

Socialisté. Vždy počítají úplně jiné rovnice, než ty, co jsou na tabuli.
Za tuhle perlu blbosti jsem nesmírně rád, protože obsahuje debatní faleš, jež mi doposud ve sbírce na blogu chyběla. Jedná se o tzv. otrávení studny, jehož se autor dopustil prvním slovem.

Otrávení studny je specifická forma ignoratio elenchi, konkrétněji ad hominem, a to tehdy, je-li použito na počátku debaty místo argumentu. Cílem použití této debatní falše je hned zpočátku diskreditovat oponenta v očích svých i ostatních, co kdyby jeho argument mohl vypadat přesvědčivý.  Otrávení studny tak často bývá formou psychologického distancování se od argumentujícícho, což slouží coby racionalizace  - dotyčný se může cítit ospravedlněn v tom, že ve skutečnosti vůbec neargumentuje a neoslovuje jádro pudla. Víceméně je to ubohý, intelektuálně naprosto impotentní výkřik do tmy.

V tomto konkrétním případě se jedná i o ukvapený závěr (secundum quid), kdy z žalostně malého objemu dat (velmi pravděpodobně dle jednoho článku o jedné jediné legislativní záležitosti) je vydedukováno mé celé politické zaměření.

No a samozřejmě tento bezobsažný výkřik obsahuje skryté ad hominem. Pochybuji, že autor myslel slovo "Socialista" v pozitivním, nebo dokonce i pouze deskriptivním významu, bylo to míněno coby urážka. Toto není pouhá spekulace, nýbrž to logicky vyplývá s druhé věty v komentáři, v níž je naznačováno, že jsem ignorant nerozumící matematice.

Což má samozřejmě pravdu, protože on to říká, protože můj článek je špatná matematika, protože on má pravdu...

Pst. Hlavně to nikde neříkejte, ať se to nedozví můj šéf.
______________

Medial
...Tento konkrétní problém je ještě relativně banální, paralelní argumenty může ovšem někdo jiný použít například v prosazování kroků na zákaz automobilismu ve městech, v rámci něhož umírají neviní lidé z řad chodců, zákaz vyprávění vtipů o Mohamedovy, jelikož mohou urazit něčí víru, nebo zákaz vánočních trhů, protože nevzhledné stánky se mohou protivit estetickému cítění sofistikovanější části společnosti. Takovéto argumenty na absolutní zákaz čehokoliv ve prospěch zájmů určité skupiny lidí proti zájmům skupiny jiné se dají použít téměř libovolně. Začíná to zákazem provozu kuřáckých restaurací a končí to peklem kolektivistické společnosti...
 Zato tohle mi radost neudělalo žádnou. Argumentace šikmou plochou už tu byla.

Plus kde ve článku, a vůbec, kde na celém blogu, argumentuji pro absolutní zákaz čehokoliv? Zákaz kouření v restauracích (a na veřejnosti, s výjimkou designovaných míst) není absolutní zákaz. Je to mírné legislativní omezení toho, kde a jak smí kuřáci svou drogovou závislost saturovat tak, aby tím neobtěžovali, neomezovali a neohrožovali ostatní. Pití alkoholu je také regulované - nesmí se pít na pracovišti, před a při obsluhování strojů či jízdě autem, nesmí se podávat nezletilým (i když poptávka na trhu tu zcela určitě je) - a tyto regulace nepředstavují "absolutní zákaz".

Stanovuje to pouze pravidla škodlivého chování, které není nijak regulováno. Jenom pro informaci, jsem i pro povolení marihuany a i pro určitou legalizaci tvrdých drog, včetně opiátů, protože jsou všechny v podstatě méně škodlivé, než legální alkohol.

Ovšem legální nerovná se neregulované. Společnost by měla obsahovat mechanismy chránící lidi před chybami/špatnými volbami ostatních a i mechanismy umožňující lidem napravit jejich chyby/špatné volby. Uznávám právo jednotlivce nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné. Za podmínky, že tak bude činit způsobem, který nepoškozuje a neomezuje ostatní.
______________

kdyby existovalo 100% kuřáckých restaurací, pak by to asi byl pro nekuřáky problém, ale to se zase z logiky věci nemůže stát...takže se tu mlátí prázdná sláma, která má obhájit neobhajitelné - protože nekuřák má dnes možnost jít jinam, paušální zákaz kuřákům možnost volby vezme
Vždycky si musím zhluboka povzdechnout, když někdo v článku oponuje vlastní přestavě toho, co si myslí, že si myslím, místo toho, co je skutečně napsáno.

Můžeme se bavit o tom, jaká míra jaká forma omezení je akceptovatelná z hlediska kuřáků i nekuřáků (čili celé společnosti), ale 0% omezených je iluzorní, přímo dětinsky naivní představa, která prostě nemůže být nikdy realitou.

Žiju ve městě, kde je 0, slovy nula, nekuřáckých restaurací podle mých posledních informací. Ne, že bych já osobně do restaurací chodil, ale nejsem jediný nekuřák v tomto městě. A všichni nekuřáci v tomto městě mají přesně nulový výběr. Že se nemůže stát, že existuje 100% kuřáckých restaurací? Globálně, celosvětově ne. Možná ani celorepublikově. Ale v určitých oblastech v okruhu dostupnosti velké řady lidí? Zcela určitě ano. Bylo by možné i spočítat pro toto pravděpodobnost, ale proč se s tím namáhat. Statistika nuda je, má však cenné údaje - ovšem evidentně pouze pro některé.

Alois Sečkár - více číst, méně plácat nesmysly, a svět bude lepší místo.
 _________________

Závěrem, bych jenom dodal, naposledy, k úvaze skutečnost, která zjevně je pro některé lidi nepochopitelná, ač už jsem ji vysvětlil nejméně třikrát.

Hypotetický scénář 1 - nekuřácká restaurace:
Do hospody vstoupí deset lidí, z nich tři kuřáci. Všichni usednou k jídlu, nají se a pak si povídají u piva. Všichni se občas omluví na toaletu. Kuřáci se jednou za hodinku omluví na pět minut na cigaretu.

Kuřáci jsou omezeni v tom, že nemohou kouřit u stolu, ale kouřit mohou - pouze ne v přítomnosti nekuřáků a zaměstnanců restaurace, kteřým by tak škodili. Jsou omezeni v tom, kde mohou kouřit, ale stále mají možnost tak učinit - pouze za cenu pár kroků a ztráty chvíle konverzace, ekvivalentní pauze na toaletu.

Hypotetický scénář 2 - kuřácká restaurace:
Do hospody vstoupí deset lidí, z nich tři kuřáci. Všichni usednou k jídlu, nají se a pak si povídají u piva. Všichni se občas omluví na toaletu. Kuřáci si jednou za hodinku zapálí cigaretu.

Nekuřáci nemají žádnou možnost zůstat nekuřáky, za žádnou cenu, kromě kompletního a úplného vynechání celého posezení v restauraci. Nebo přesvědčení svých kuřáckých kamarádů, aby navzdory neexistenci zákazu chodili se svým smradem ven jako ve scénáři 1 z prosté lidské ohleudplnosti ke svým nekuřáckým kamarádům a zaměstnancům restaurace. Bylo by krásné, kdyby všichni kuřáci byli tak uvědomělí, že by takto činili sami od sebe.

Stačí ovšem jeden jediný kuřák, který se přesvědčit nedá, a může být i u sousedního stolu, a je to v háji. A podle reálného stavu našich hospod jich je více než jeden v každé hospodě.

Tímto končím a jdu se věnovat jiným věcem.

pátek 14. března 2014

Přesila: hřbet čepele

Teď se podívám na to, co sice obsahuje smysluplný obsah, ale balancuje ho to obsahem méně smysluplným.
_________________

J
V případě, že by bylo 100% nekuřáků a 100% kuřáckých restaurací, tak je podle autora omezení svobody 100%.
Dobrý postřeh. Kdyby to tímto skončilo, bylo by to skvělé. Bohužel komentář pokračuje.
Hahaha. Chce to trochu přemýšlet. A kdo v těch deklaratorně kuřáckých restaurací fakticky kouřil, aby to někomu mohlo vadit, když by žádní kuřáci nebyli? To samé platí o celém sloupci s 0% kuřáků a přiměřeně pro další sloupce s velmi malým množstvím kuřáků, kteří by ani nestačili všechy kuřácké restaurace zakouřit.
Chce to trochu přemýšlet. Myslíte si snad, že jsem každé čísílko vypočítal zvlášť, zadumal se nad ním a napsal ho do tabulky? Napsal jsem tam vzorec, tabulku nechal vypočítat automaticky a pak jsem se koncentroval na sloupec, který popisuje přibližně aktuální realitu. A nad tím jedním sloupcem, a sloupci poblíž, jsem se zamyslel.

Je pravda, že zejména na nekuřáckém konci se zjednodušení stává absurdním a nereflektuje příliš dobře možnou realitu. To ale nemá absolutně žádný vliv na platnost/neplatnost tohoto zjednodušeného výpočtu pro oblasti uprostřed tabulky. Tvrdit, že protože tento zjednodušený výpočet není vhodnou aproximací pro extrémní případy, tak není vhodnou aproximací pro žádný případ, je odváděním pozornosti od meritu věci. Je to jako kdybyste krejčímu říkal, že nemůže šaty ušít na základě měření krejčovským metrem, protože vám krejčovským metrem nemůže změřit tloušťku vlasu.


Samozřejmě bych mohl dodávat další a další proměnné a výpočet komplikovat, ale proč? Na pointě článku by to stěží něco změnilo. Ale pokud je vám známa nějaká proměnná, která by výsledek drasticky změnila pro onu realistickou oblast 30-50% kuřáků, sem s ní.

Pro vaši informaci, všechny podobné hypotézy a teorie, i ty skutečně a naprosto vážně vědecké, nejenom takovéto blogové špásle, jsou jenom aproximace, které od určitých hodnot neplatí a dodávají nesmyslné výsledky (jako třeba Einsteinova teorie relativity). To nijak nezneplatňuje jejich použití v praxi.

Nicméně jednu věc to podtrhuje - a na to jste určitě upozornit nechtěl.

To, že matematický model směrem k nekuřáckému konci se stává více a více nerealistický i v rámci svého vlastního zjednodušení a přestává být použitelnou aproximací reality je jasným ukazatelem toho, že ono omezení svobody chováním lidí je ve skutečnosti asymetrické. Absurdně malé množství kuřáků omezí menší množství nekuřáků, než říká tento matematický model, ale absurdně malé množství  nekuřáků tento vliv nemá. Je to tím, že v tomto vztahu je kuřák aktivní prvek, zatímco nekuřák je pasivní. Když přijde kuřák se žvárem v hubě k nekuřákovi, zasáhne do jeho osobního prostoru smradem. Když přijde nekuřák ke kuřákovi se žvárem v hubě, kuřákovi se nestane nic.

Všimněte si, že v závěru článku tuto asymetrii zmiňuji, stejně tak jako to, že má nepochybně vliv na výsledky.
 _________________

Aleš Kybernát
Bohužel je tu základní problém, který autor nebere v potaz a to je svobodné rozhodování majitelů restaurací.
O tomhle mluvím v separátním článku. Více číst, méně psát. A když vlezu na cizí stránku, je slušností přečíst si pravidla.
Jediný přímý důkaz zájmu o nekuřácké restaurace je jejich počet (pokud není trh uměle deformovaný, jak tomu chce autor) a poměr sil je vidět i v restauracích, které se snaží vyhovět oběma sortám zákazníků.
Představa, že trh je dostatečně plastický a pružný na to, aby správně, okamžitě a přesně reflektoval poptávku po něčem, je absurdní a přímo libertariánsky naivní. To platí i pro Jezevčíka.

Neregulovaný trh nevede automaticky k tomu, že lidé dostanou to, co chtějí, a už vůbec ne, že dostanou to, co potřebují. "Volný trh" není panaceou na všechny problémy, ani na ty čistě ekonomické ne. A tohle není jenom problém ekonomický, je to problém i etický a zdravotní.

Trh může být deformovaný i společenskou setrvačností, dodržováním status quo. A právě status quo, kdy dlouhodobě u nás byla naprostá většina restaurací kuřácká (a kdy u nás bylo více kuřáků než dnes), trh momentálně deformuje způsobem, jejž sem rozebíral v článku.
Poměr kuřáků vůči nekuřákům není přímo úměrný jejich motivaci navštěvovat restaurace.
Zdroj pro toto tvrzení? Nějaká psychologická, statistická či podobná studie? Bez solidního zdroje to je jenom tvrzení vycucané z palce a jako takové jej lze ignorovat. Protože například i kdyby následující bylo univerzálně pravda:
Kuřácké části jsou větší a zákazníků je tam obvykle mnohem více.
tak to není důkazem ničeho. Rovněž tady hraje roli setrvačnost. Nekuřácké restaurace jsou novinky. Nekuřáci, kteří nechtějí dýchat karcinogenní smrad nejsou zvyklí do restaurací chodit - a třeba ne proto, protože by byli psychologicky jiní lidé, ale protože nemají moc na výběr a nemají tudíž kde si na to zvyknout. Myslíte si, že když někde otevřete nekuřáckou restauraci, že se to tito lidé automaticky dozvědí a automaticky tam začnou chodit a automaticky okamžitě vytvoří skupinu štamgastů? To chce čas. A ten může být, a je-li univerzální pravda vaše tvrzení o téměř zkrachovalých hospodách, patrně i je, delší, než čas, který je nová hospoda schopná přežít než si vybuduje dostatečně velkou platící klientelu.

Navíc je důvod předpokládat, že každá sociální skupina  lidí chodících do restaurací pospolu bude namíchaná z kuřáků a nekuřáků v určitém (náhodném) poměru. A právě díky oné výše zmiňované asymetrii i toto deformuje trh ve prospěch kuřáckých restaurací. Jde-li např. reprezentativní skupina (3 kuřáci a 7 nekuřáků) lidí do restaurace a chtějí zůstat pospolu, musí jít do kuřácké. Jinak nemohou zůstat spolu - protože zatímco nekuřák v kuřácké restauraci nikoho nijak neobtěžuje ani nepoškozuje,  kouřící kuřák v nekuřácké obtěžuje a poškozuje všechny i z jiných skupin
_________________

Tím končím s tím, co šlo ještě brát jakžtakž vážně, i když k tomu mám výhrady a podle mého to obsahuje dost zásadní lapsy, ovšem ne takové, aby byly dle mého vysloveně stupidní, spíše lehce naivní a nedomyšlené. V průběhu zítřka se možná dostanu k tomu, abych se vypořádal s těmi skutečnými stupiditami.

Přesila: ostrý konec kudly

Tak jsem pročetl komentáře ke svému článku "Svoboda smradu" (zatím jenom přímo u článku). A protože se má začínat pozitivní notou, vypořádám se nejprve s těmi, které považuji za hodné vážné odpovědi.
__________________
DAP
Chybí Vám tam například jedno veledůležité a neopomenutelné omezení svobody, a to svobody podnikání - tj. svobody z pohledu lidí provozujících tyto restaurace, kdy jejich svoboda rozhodování o typu jejich provozu by byla plošným zákazem omezena ze 100 %, a to všemi, tedy i těmi negativními, důsledky.
Toto jsem při psaní článku v potaz vzal, ale když jsem se pokoušel najít příslušná čísla, zjistil jsem, že počet podnikatelů v pohostinství lze ve vztahu k počtu návštěvníků zanedbat. V roce 2011 bylo v ČR ca 30.000 restaurací. Vezmeme-li zjednodueně jednoho podnikatele na jeden podnik, a vezmeme-li že zhruba polovina populace jsou potenciální návštěvníci, pak podnikatelé omezení tímto zákazem tvoří 0,01% populace. Článek je samozřejmě zjednodušením, nenárokuje si úplnost sám o sobě. Navazuje na předchozí dva články - na něž v něm odkazuji - a měl by proto být brán v potaz v kontextu s nimi. Mám pocit, že vy jste ty články četl a i jste u nich reagoval. Jeden z nich se zabývá zejména tím, proč je někdy nutné i omezovat svobodu podnikání.
Jsou třeba i nekuřáci, kterým kouření ostatních nevadí a nepociťují za žádné omezení jejich svobody, pokud by měli posedět v kuřácké restauraci. Ale budiž (můžete namítat, že takových moc není).
 Nenamítal bych, že takových moc není. Namítl bych, že jsou i kuřáci (a znám jich v Bavorsku několik), kterým nevadí, že musí na žváro z cigaretou ven.  Není žádný objektivní důvod předpokládat, že jedněch bude více než druhých, proto je lze - opět v rámci zjednodušení - v podstatě zanedbat až do chvíle, kdy bude uveden nějaký objektivní důvod pro něco jiného.
 ...zatímco 30% lidí nemají naopak výběr žádný...
 Tady už dost zásadně nesouhlasím. Zmiňuji to v článku a nemohu než doporučit, abyste si ho přečetl znovu. Kuřákům do nekuřáckých restaurací nikdo vstup nezakazuje - stejně jako nekuřákům do restaurací kuřáckých. Zákaz kouření v restauracích omezí volby kuřáků plošně zákazem ve stejné míře, v jaké jsou v současné době mnohde omezeny volby nekuřáků současným status quo.
__________________

Marek
K tomu zákazu mám jeden teoretický dotaz. Kdybych si chtěl otevřít "Kuřáckou hospodu" (jako byznys projekt), ve které bych obsluhoval dobrovolně jen já sám a jejímiž návštěvníky by byli též dobrovolníci (taky kdo jiný, že?) tak mi to nebude povoleno?
Osobně bych s tímto neměl problém, protože jedna z mých hlavních výtek vůči kouření v restauracích je vytváření nezdravého pracovního prostředí pro zaměstnance (což zmiňuji v jednom předchozím článku). Pokud by někdo si chtěl otevřít knajpu pro kuřáky a obsluhoval tam jen sám, podle mého by to bylo OK.

Problém je, že toto předpokládá etičnost podnikání. Výjimky v zákonech ale bohužel vedou k tomu, že jsou zákony ochcávány, takže ačkoliv souhlasím s tím, že by toto bylo v principu v pořádku, mám obavy, že v praxi by to vedlo k nehezkým věcem.
__________________
Jakub
 (nemačkejte enter když končí řádek, PC přejde na další řádek automaticky a neudělá to potom z komentáře salát, když někdo použije jiné rozlišení obrazovky/nastavení prohlížeče, než máte vy)
Pokud někdo chce do zakouřené hospody, restaurace s nekuřáckými prostory či do čistě nekuřácké restaurace, ve větším městě či dokonce jeho části si všechny možná varianty jistě najde a jedinec či skupina lidí stojí akorát před otázkou, jakou restauraci si vybrat. Tvrzené dilema "buď vstoupit do restaurace a snášet určité nepohodlí, nebo nevstoupit do restaurace" je pak v případě ulice s šesti vedle sebe stojícíma restauracema různého typu zcela mimózní.
 Ve větším městě  budiž. Přečtěte si předchozí články. Nelze při tvorbě zákonů myslet jenom na pražáky a na zbytek republiky hodit bobek. A vice versa.
Je pak stejně jako v  případě počtu kuřáckých restaurací úkolem státu do toho, na co lákají návštěvníky, majitelům a provozovatelům hospod kecat?
Nejde o lákání, jde o škodlivost určitého chování. Rovněž zmiňováno v předchozích článcích, na něž se odkazuji v tomto.
 __________________

 Predpokladám že to prvé bude vyššie keďže fajčenie je sociálna droga.
Ani bych neřekl. Je to droga, kterou se lidé ve společnosti naučí užívat, často pod tlakem okolí, to ano. Ale není to droga, které by se lidé věnovali jenom ve společnosti. Kromě vámi zmíněného Bavorska je zákaz kouření i v jiných státech a restauratérství tam nezkrachovalo. I v onom Bavorsku krátce po zákazu nějaké hospody zkrachovaly, ale to bylo po hospodářské krizi a hospody krachovaly všude - i u nás, bez zákazu kouření. A o rok později, když si lidé zvykli v hospodách nekouřit a kuřáci přestali trucovoat a zvykli si chodit se svým smradem ven, restauratérství znovu ožilo (a opět dodávám, že vliv zákazu v Bavorsku nelze jasně posoudit, díky vlivu krize)

V Idahu, kde jsem byl před desetil lety, byl takovýto zákaz už tenkrát. A hospody byly narvané.
uniká vám rozdiel medzi prispôsobením sa a rezignáciou.
Díky za trefnou odpověď na blbý komentář.


Tímto končím s tím, co stojí za to brát vážně.

čtvrtek 13. března 2014

Čtvrteční čmáranice: panáček se nudil...

Tohle asi nebude pravidelná záležitost, ale možná polo pravidelná. Uvažuji, že budu alternovat mezi tímto a pidivěcí - tzn. když v týdnu nebude pidivěc, bylo by tohle. A nebo taky ne. Je to věc v rozhodování.

Každopádně teď vyklízím jednu místnost v domě s představou, že tam totálně zrekonstruuji podlahu. Bohužel to zahrnuje hodně přenášení různého harampádí, mimojiné krabic s papíry, které nemám srdce vyhodit. Jako poznámky z přednášek, sešity ze střední školy atd. A když jsem si tak dovolil chviličku nostalgie, v jedné bedně jsem našel tohle. Už jsem si myslel, že se to dávno ztratilo v propadle dějin a sežral to zub času. Proto když jsem to našel, mé okoralé srdce pookřálo a zamáčkl jsem v jinak suchém oku slzu štěstí.

Jsou to moje poznámky ke státní zkoušce z chemie. Vytáhl jsem si chemii s prfků (jak je možná možné přečíst) a spektrální analýzy. Nepamatuji si detaily, ale pamatuji si, jak jsem si napsal těhle pár vět, v podstatě jenom hrubou osnovu toho, o čem budu mluvit, a zbytek času jsem si čmáral po zbytku oněch papírů a urovnával si myšlenky.

Pak samozřejmě přišlo lámání chleba a já seděl před půlkruhem sestávajícím z prakticky celé katedry chemie a vysvětloval jejich kamenným obličejům jak nejlépe to šlo všechno, co jsem si byl schopen vzpomenout a vydedukovat (=vycucat z palce na místě) k daným problémům. Papíry jsem držel samozřejmě tak, aby mi do nich nikdo neviděl, nepovažoval jsem za strategicky vhodné, aby bylo vidět, jak chudé mám poznámky a čím jsem vlastně trávil čas na potítku.

Moc se mi to nepodařilo. Když jsem domluvil, přednášející organické chemie se vyjádřil v tom smyslu, "No, pánové, já si myslím, že není moc co řešit, tohle je jasné. Mimochodem, podívejte se, jak se nám pan B... v průběhu zkoušky nudil.", načež k mé nemalé hrůze natáhl ruku, vzal mi poznámky z ruky a položil je na stůl tak, aby byly čmáranice jasně vidět. Cítil jsem, jak mi hoří uši a čekal jsem drhnutí hlavy, které ale nepřišlo.

Dopadlo to dobře. Všichni se pobavili a zasmáli a dostal jsem výbornou.

středa 12. března 2014

Přesila...

Když jsem publikoval minulý článek "Svoboda smradu", byl myšlen především jako taková úvaha pro zamyšlení pro mé stálejší čtenáře, kteří už četli předchozí moje články na toto téma a strávili nějaký čas jejich trávením. Nečekal jsem, že ho někdo nasdílí na facebooku a že se tento pidičlánek během tří dnů od vydání vyšvihne na druhé místo ve čtenosti a že přiláká jak zde, tak na onom facebooku celou řadu komentářů od lidí, kteří se předchozí články nenamáhali číst, natož chápat.

Nebudu se tím zabývat až do víkendu, protože čas, který mohu trávit u blogu je velmi limitovaný, max. pár hodin týdně. Nicméně tento víkend si zkusím nějaký čas najít, abych se s oněmi komentáři vypořádal jaksepatří. A protože i při velmi letmém pohledu (nečetl jsem je ještě v plném rozsahu, a až do víkendu ani číst nebudu) jsem si všiml, že jsou tam nějaké exemplární příklady stupidity na kvadrát, nebudu si při rozboru brát servítky a pokud narazím na nějakou zhovadilost, nazvu ji zhovadilostí, samozřejmě i za uvedení důvodů, proč tak činím.

Ale teď se musím krátce vypořádat s pár drobnostmi.

Především moje internetová pseudonymita. Komentáře na facebooku jsou (údajně, převážně) činěny pod pravým jménem. Já ovšem nechci (z důvodů, do nichž nikomu nic není), aby moje občanské jméno figurovalo ve vyhledávačích vedle mého blogu. Ne že bych s ním dělal až takové cavyky, kdokoliv, kdo ode mne kdy obdržel e-mail ho zná, tzn. včetně řady čtenářů blogu. Ale na blog jej prostě nedám, určitě ne ve formě textu. Pokud se někdo tedy bude domnívat, že jeho argumenty rozebírám nefér drsně a říkám věci, jež bych mu neřekl do očí, tak vězte, že bych vám ty věci klidně i řekl do očí. Jediné, co by mne mohlo zastavit, je hrozba násilí z vaší strany - mám přeci jen pud sebezáchovy - ale kdo v debatě vyhrožuje násilím, ten už je argumentačně na dně a nemá význam se s ním vůbec bavit. Svému přímému nadřízenému jsem v práci řekl, že to, co říká, je blbost, už vícekráte, koneckonců je to do určité míry náplň mojí práce. A když mi řekl, že jiný šéf by mě na jeho místě už vyrazil, pokrčil jsem rameny a řekl jsem, že manažerská moc nad mojí osobou na pravdu nemá vliv. Ovšem pokud si někdo chce myslet, že se za internetovou pseudonymitu schovávám a jsem zbabělec, držím mu palce, ať si to užije. Na světě není mikrometr dost přesný na to, aby mohl změřit, jak moc u prdele mi jeho názor je. To říkám preventivně, kdyby snad někdo cítil potřebu mi toto sdělovat - šetřete dechem.

Druhá drobnost je, že bych rovněž preventivně rád zdůraznil, že mezi výrazy ve smyslu "to, cos řekl/napsal je totální blbost a tady máš důvody" a "jsi totální blbec, protože proto" je diametrální rozdíl. Až budete číst moje možná velmi nevybíravě napsané rozbory vašich argumentů, to první uvidíte v závislosti na jejich kvalitě možná hodně. To druhé někteří mohou vidět také, ale to vždy až po určité době, až když bude jasné, že stupidní argumentace je konzistentní vlastností jejich osoby a nezbude jiný logický závěr, než že neplácají blbosti protože si to momentálně nepromysleli, ale protože jsou skutečně blbci. Zkusím se ale držet na uzdě.

Což bude těžké, protože tady se dostáváme ke třetí, poslední drobnosti. Jeden z těch komentářů, který mi ulpěl v oku i přes pouhé periferní vidění, obsahoval slovo znásilnění. Mám absolutně nulovou toleranci na vtipy a argumentační chyby na úkor obětí sexuálního násilí a zneužívání. Kdokoliv, kdo něco takového vypustí do světa, má u mne nulový respekt a dám mu to taky řádně najevo. Logický rozbor argumentace samozřejmě nebude ani v takovém případě chybět.

pondělí 10. března 2014

Svoboda smradu

Když jsem minule psal o zákazu kouření v restauracích, pokusil jsem se vysvětlit rozdíl mezi svobodou legislativní a svobodou reálnou. Svoboda není jenom to, co nám vláda dovolí či nedovolí dělat. Svoboda je to, co v rámci socioekonomického kontextu dané společnosti jedinci reálně dělat mohou. A v tomto ohledu je nevyhnutelně vždy určitým způsobem omezená. Například v hypotetické zemi absolutně bez zákazů a bez regulací legálnosti držení atomových zbraní stejně naprostá většina lidí nebude mít tuto svobodu v reálu, v důsledku obrovských pořizovacích nákladů těchto zbraní. Takže i kdyby tato svoboda byla pro všechny "na papíře" v reálu by byla pouze pro ultrabohaté oligarchy.

Reálné omezení svobody je v případě zákazu/nezákazu kouření v restauracích jenom jedno: určité procento lidí bude postaveno před volbu - buď vstoupit do restaurace a snášet určité nepohodlí, nebo nevstoupit do restaurace. Není podstatné, je-li tato volba na lidi uvalena legislativně nebo jinak. Zdánlivou kontroverzi ohledně zákazu kouření v restauracích a z něj plynoucí redukce svobody je možné tedy vyjádřit jedním číslem.

Procento lidí, kteří budou stát před touto volbou, lze vypočítat podle následujícího jednoduchého vztahu (aspoň doufám, vymyslel jsem to v autě cestou z práce a chybu jsem ještě nenašel):
z=x*(1-y)+y*(1-x)

Kde x je procento kuřáků v populaci, y je procento kuřáckých restaurací a z oni omezení na svobodě.

Vzniklé závislosti je možné vyjádřit tabulkou:
V tabulce jsem označil sloupec, který je relevantní pro aktuální stav v ČR, kde je přibližně 30% kuřáků. Jak vidíte, procento lidí s reálným omezením svobody za tohoto stavu lineárně roste od 30% při totálním zákazu (omezováni jsou pouze kuřáci), až po 70%,  (omezováni jsou jenom nekuřáci).

Za tohoto stavu věcí skutečně nelze argumentovat tím, že zákaz kouření v restauracích zredukuje svobodu občanů ČR. Zredukuje co je dovoleno na papíře, to ano.  Ale nezredukuje to reálné volby lidí v kontextu společnosti - naopak, ty to rozšíří.

A to je jenom chladná řeč čísel, přičemž tato kalkulace počítá s tím, že ono jedno omezení svobody je symetrické, tzn je stejné z pohledu kuřáka před nekuřáckou restaurací a vice versa. Což není pravda. Zatímco kouření kuřáků škodí nekuřákům v restauracích, nekouření nekuřáků neškodí nikomu.

Tento vliv už bohužel nijak jednoduše kvantifikovat nelze. Lze sice zjistit, že kouření lidem zkracuje život o ca 15%, ale nenapadá mne, žádný způsob, jak to zohlednit v tomto výpočtu vezmu-li v potaz to, že uznávám právo jedince si škodit, když se domnívá, že mu to za to stojí

Ne, že by to podle mého bylo potřeba pro pochopení. Doufám.

A doufám i že se naši politici konečně rozhoupou k něčemu užitečnému a onen zákon prosadí.

pátek 7. března 2014

Páteční Pidivěc: žlutá rejže?!

Dnešní  pidivěc mne v mikroskopu minulý týden velmi překvapila. Když jsem ji dával na podložní sklíčko, čekal jsem, že uvidím poměrně velké žluté kuličky. Nečekal jsem podlouhlá zrnka stejného tvaru, jako obilná zrna, a tak malá, že je bude enormně obtížné smysluplně vyfotografovat - na nejmenší zvětšení bylo prd vidět, na největší zase všechno rozpité. Jedna fotka ale vypadá jakžtakž adekvátně a to je ta vlevo.

Zajímavé je, že tato zrníčka jsou vlastně menší než dříve focené buňky z blány cibule. Výrazně menší, jsou už v podstatě na dolní hranici toho, co tímto mikroskopem lze ještě jakžtakž smysluplně vyfotit - asi 80 µm zdéli a 40 µm napříč.

neděle 2. března 2014

Úsvit přímé blbokracie

Nachlazení je zodpovědné za řadu věcí. Například za to, že jsem v pátek nebyl v práci a nepostnul jsem pidivěc, protože jsem se pokoušel sebrat dost sil na to, abych vůbec mohl dýchat. Takže jsem protivný (víc než obvykle), zlý (víc než obvykle) a ošklivý (víc než obvykle). A poruším jednu ze svých zásad, totiž nepsat o politice.

Konkrétně o myšlence, která se v naší politice v posledních letech usadila jako žába na prameni a už podruhé je v naší vládě politická strana tuto myšlenku propagující - totiž idea, že nechávat lidi praktikovat "přímou demokracii" volbou o kdečem je dobrý nápad.

Není to dobrý nápad. Nikdy to nebyl dobrý nápad. A nikdy to nebude dobrý nápad. Už z principu to nemůže být dobrý nápad. A jako dobrý nápad se to může jevit jenom lidem, kteří si to dost nepromysleli.

Nechápu, jak ta myšlenka vůbec někomu může připadat jako dobrá věc - vláda většinového hlasu přímo i o zásadních záležitostech? Řada lidí tuto myšlenku propagujících si zřejmě neuvědomuje jednu zásadní věc - každý z nás je členem menšiny. Chápu, že tato myšlenka zní zejména lákavě pravicovým fašounkům a jejich sympatizantům, kteří ji vidí jako dobrou páku udržet - parafrázuji - "buzny, muslimy a černý huby v lajně", co ovšem tito myslitelé rádi zapomínají je, že oni jsou také menšina. Možná zní ta myšlenka lákavě i určitému typu libertariánů, kteří by rádi aplikovali svatou doktrínu volného trhu i na politická rozhodnutí. Dokážu si i představit, že by mohla znít lákavě některým levicově zaměřeným lidem, kteří v ní vidí možnost jak konečně utáhnout uzdu "tvůrcům pracovních míst", což je moderní eufemismus pro mnohdy pouze parazitující oligarchy bez žádných dovedností kromě dovednosti mít balík peněz a ždímat lidi bez špetky empatie.

Má to ovšem háček. Celý hrozen háčků. Jste křesťan v ČR? jste menšina. Jste kuřák? Jste menšina. Jste svobodná matka? Jste menšina. Jste svobodný třicátník vydělávající balík? Jste menšina. Jste bezdomovec? Jste menšina. Jste vědec? Jste menšina. Jste student? Jste menšina.

Jste. Jste menšina.

Každý z nás je  v nějakém ohledu členem menšiny. To je nevyhnutelný důsledek diverzní společnosti sestávající z unikátních individuí. Jenom v jednom ohledu jsme všichni - mne nevyjímaje - členem většiny. Všichni máme velmi omezený rozhled a velmi omezené znalosti a každý z nás je ignorant a i blbec v nějakém ohledu.

Rozhodování většiny přímou volbou je v podstatě dáváním rozhodovací síly o dané záležitosti do rukou té většiny, která o dané záležitosti nemá až tak moc páru. Není to forma vlády pro vyšší blaho všech, je to pouze forma zjišťování popularity něčeho mezi neinformovanými masami. Mohlo by to čistě hypoteticky fungovat, kdyby každý byl racionální a současně empatický, vysoce inteligentní, vzdělaný, ochotný se před svou volbou náležitě informovat a eventuelně změnit názor, a až po zralé úvaze volit. Čili až rozkvetou hrábě, protože, i kdyby každý z nás měl potenciál stát se plně kompetentní ve všem, nikdo z nás nemůže mít potřebný čas.

Jako lidé sice nejsme plně kompetentní v každém ohledu, ale mnohdy si myslíme, že kompetentní jsme, ač tomu tak není. Dunning-Krugerův efekt ale ukazuje i jinou, pozitivní věc - totiž tu, že většina lidí je schopná rozeznat vyšší kompetenci druhých. Druhý a třetí kvartil od spodu jsou lidé, kteří jsou dost kompetentní na to, aby poznali kompetentnost lidí v horním kvartilu, i když svoje vlastní schopnosti přeceňují. A to je princip fungování zastupitelské demokracie v jejím ideálním případě. Většina nemá rozhodovat o každé pitomosti přímou volbou. Většina má vybírat ty, jež rozeznává coby nejkompetentnější v rozhodování o daných záležitostech.

Realita je na míle vzdálená od ideálu, to vím. Ale to není důvod otočit se k tomu ideálu zády a mašírovat plnou parou opačným směrem.