Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.
Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.
Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.
Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?
Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.
Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.
Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.
A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).
Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.
Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.
A to nikdy není taková zábava.
Žádné komentáře:
Okomentovat