Iluze svobody.

Chtěl jsem napsat článek plný hezkých obrázků a prázdného tlachání, ale bohužel mě tlačí myšlénka neodbytná. Tak neodbytná, že udělám něco, co jsem dělat v žádném případě nechtěl.

Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.

Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."

Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.

Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.

Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:

A protože člověk nemá nikdy volbu povolání zcela svobodnou - je vždy minimálně vázán nabídkou na trhu v jím dostupné vzdálenosti a rozsahem svých dovedností - současný stav tak nevyhnutelně vede k tomu, že jsou lidé nuceni pracovat v jim zdraví poškozujícím prostředí proti své vůli a bez adekvátní kompenzace za toto riziko.

Bohužel evidentně tento odstaveček nebyl asi pro některé lidi dost informativní, pokud vůbec dočetli až k němu.

Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.

1. Musí existovat poptávka po někom s mou kvalifikací. Jsem sice široce zaměřený člověk schopný jakž/takž zastávat řadu prací od zedničiny či tesařiny až po účetnictví, ale rozsah věcí, jež jsem schopen dělat na skutečně kompetitivní, profesionální úrovni, je značně, značně užší a v řadě prací bych si nevydělal ani na slanou vodu a suchý chleba.
2. Tato poptávka musí existovat v mně dostupném prostoru. Jsem sice bezdětný a svobodný, ale vlastním dům. Ten nemohu jen tak prodat jako housku na krámě a koupit si ekvivalentní housku o pár desítek/stovek kilometrů dál. Lidé žijící v podnájmu toto mají snazší, ale ne snadné - stěhování je vždy drahá záležitost a sehnat byt na pronájem je taky někdy/někde osina v zadku.
3. Lidé s partnerem a/nebo dětmi musí brát v potaz bod 1 ještě pro svého partnera, plus se přidá dodatečný bodíček s hledáním školy pro děti.
4. Ne každý vydělává dost na to, aby si mohl našetřit dostatečný finanční polštář pro podobné případy. A i pro ty šťastnější je přerušení kontinuálního příjmu riziko, je-li dost dlouhé. Musíme platit proud, vodné, stočné, musíme jíst, musíme se oblékat - a nemáme-li práci, musíme vydávat peníze na její hledání. A tak jako tisíckrát nic umoří vola, tak tisíc stokorunových výdajů vyčerpá stotisícové úspory (například jedna cesta - jenom cesta! - na nákup a zpět mne stojí padesát korun...).

Při změně povolání každý z nás stojí čelem proti výše zmíněným bodům a dalším. Svoboda? Ano, ale hodně omezená. Není nemožné výše zmíněné vyřešit, každý to párkrát za život vyřešit musí, ale není to ani žádná frivolní záležitost. A jinak to vypadá v Praze a jinak ve Volarech.

Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.

A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.