Jako další bezvýznamnou čárečku na míse, v níž tento blog pomaloučku kyne, bych tímto článkem rád vyznačil hranici nad 1000 návštěv měsíčně, přes 30 návštěv denně. Brzy se začnu dožadovat audience u prezidenta republiky a koupím si mercedes a haciendu na Tahiti. Nevíte někdo, jaké druhy dřevin jsou vhodné pro pěstování bonsají v ostrovním klimatu?
Blog jsem si původně zakládal pro pár lidí, a nechal jsem se ještě přemlouvat. Nechtělo se mi do toho, protože čas, který tomu mohu věnovat, je omezený - mám pracovní dobu 9 hodin denně, 9 hodin denně prospím, jinak jsem totiž k ničemu, ca. hodinu denně jsem za volantem a ve zbývajích hodinách si, většinou u jídla, trochu pobrouzdám po internetu popřípadě se podívám na film. O víkendech pak jsem většinou rád, že jsem rád a psychická únava mne donutila už jedno internetové působiště de facto opustit.
Mám-li zajímavé téma a čas, napíši na blog. V současné době mám bohužel více témat, než času - mám rozepsáno pět článků, plus další nezpracovaná témata v hlavě.
Každý vážnější článek mne stojí hodně času, neboť nehodlám psát úvahy ve stylu "co mi slina na jazyk přinese" plné přehlubokých pseudologických žblebtů o nesmrtelnosti Šloudu, nekonečnosti Muflouše a všelijakých muder. Každý takový článek mne stojí hodně času, protože si chci být jistý, že to, co píši, má základy v realitě. Psaní pro mne v těchto případech znamená především hodně, hodně čtení, a poslouchání, a to navzdory tomu, že jsem jeden z těch šťastnějších lidí s poněkud nadprůměrnějším rozhledem a penzem znalostí v hlavě. A i poté, co něco týden (týdny) přemílám v hlavě a osvěžuji si znalosti, píši stylem tři slova kupředu, dvě slova backspace.
Nečekal jsem, že se můj blog dostane přes nějakých deset - dvacet návštěv denně - počítal jsem s těmi pěti lidmi, co mne o jeho založení požádali, a tak pěti-patnácti dalšími, které těch původních pět dotáhne a zůstanou. Co jsem vůbec nečekal je, že díky jednomu komentáři na cizím blogu mi sem začnou chodit, byť i jen na otočku, profesionální filozofové a spisovatelé. Potěšilo mne to i nepotěšilo zároveň, nechť si každý spekuluje a filosofuje po libosti, proč tomu tak je.
Musím ale zdůraznit jednu věc, ačkoliv ji zřejmě budu muset v budoucnu ještě párkrát připomenout.
Když řeknu, že uznávám, že článek je v nějakém ohledu nekompletní a že někdy v budoucnu k tomu dodám další článek, debata tím končí. Není nutné, a s ohledem na mou hodně krátkou rozbušku, ani vhodné, domáhat se odpovědi hned teď a tady. Může být, že po čase zapomenu, a je třeba do mě kopnout a říct "Charly, ještě by mě zajímalo to a ono", ale dejte mi čas alespoň do víkendu. Je důvod, proč jsem toto uvedl jako první doporučení v pravidlech.
Ne že bych nepotřeboval občas přistřihnout křidýlka. Bohužel jsem v běžném dennodenním životě namnoze obklopen lidmi (tady nemluvím o svých kamarádech z VŠ), jež přeargumentovat by nebyl zřejmě problém ani pro makaka po oboustranné lobotomii a kteří mají rozhled jako z vršku krtčí díry. Viděl jsem u jiných, kam vede přerostlé sebevědomí, a nerad bych tam došel. Takže nějaký kritický, věcný a racionální feedback vítám. Ale nečekejte, že si tu se mnou supr pokecáte a že budu reagovat z otočky.
Ale samozřejmě mne těší, že někdo shledává můj blog vhodným ke čtení a zamyšlení. Bez toho by ten blog byl koneckonců zbytečný. Někdy se možná dokopu i k vytvoření dotazníku pro těch dvacet lidí, co to tady čte, abych se taky konečně dozvěděl, co, proč a nač.
Nezavěšujte, jste v pořadí.
Žádné komentáře:
Okomentovat