Rozhodl jsem se to sem napsat, touto formou, protože ono stejně to část čtenářů blogu ví a ten zbytek by o tom mohl minimálně informovaně spekulovat na základě náznaků v ostatních článcích.
Z různých "řemesel", o nichž hodlám psát, je učitelování jediné, k němuž se mi dostalo oficiálního tréninku a k němuž vlastním příslušný papírek potvrzující mou kvalifikovanost toto řemeslo provozovat. Což ovšem, v kontextu mého života, je dosti velký paradox, jak sami (někdy) uvidíte. Současně je to jediné řemeslo, k němuž nemohu vyčarovat žádné hezké obrázky - ale jako jeho příklad by mohl sloužit de facto tón celého blogu.
Série událostí k tomuto výsledku vedoucí začala už na základní škole a následujícím všeobecném gymnáziu, kde mne velmi zajímaly přírodní vědy a matematika, zato humanitní vědy a jazyky jsem víceméně prozíval a protrpěl. Nicméně nejenže jsem přírodní vědy dobře chápal na přímo intuitivní bázi, ale byl jsem schopen své poznatky i dále komunikovat a vysvětlovat, což oceňovali jak učitelé, tak spolužáci, a co se stalo v konečném důsledku mou záchranou před šikanou, když jsem s jedním z třídních bouchačů uzavřel nepsanou dohodu, že on mi zaručí klid a já jemu pomůžu odmaturovat.
Když jsem se pak na konci gymnázia rozhodoval, na jakou jít vysokou školu, možností moc nebylo. I když mne zajímaly přírodní vědy, zajímaly mne všechny, ale žádná mne nezajímala natolik, abych byl schopen jí speciálně věnovat celý život. Kariéra vědce v nějakém konkrétním oboru mi tudíž nepřipadala nijak vábná. Medicína rovněž nepřicházela v úvahu z toho prostého důvodu, že na to nemám žaludek - což jsem si ověřil hned u své první pitvy ještě na gymnáziu. Inženýrské, na praxi orientované obory mne nezajímaly vůbec a co se výtvarnictví týče, tam mne sice od dětství táhlo srdce, ale rozum mi říkal, že nejsem zas až takový zázrak, abych měl reálnou šanci. Procesem eliminace jsem tak skončil u studia biologie a chemie, učitelství pro střední školy a se sebevědomím sobě vlastním jsem si podal jednu jedinou přihlášku, na jednu jedinou školu.
Až v průběhu studia jsem bohužel zjistil další věc, a to velmi nepříjemnou. Jsem sice (asi) dobrý v abstrahování a předávání konceptů, ale zcela určitě jsem mizerný ve vycházení s lidmi a trpělivostí zrovna neoplývám. Takže i když jsem studia dokončil s ne zázračným, ale ani ne špatným prospěchem a získal tak oprávnění psát si tři písmenka před jméno a vyučovat biologii a chemii na střední škole, učitelská kariéra mne nelákala z důvodů jak ekonomických, tak z ne bezdůvodných obav, že bych záhy profesně vyhořel.
Zkusil jsem oddálit nevyhnutelné tím, že jsem začal studovat další obory, psychologii a výtvarnou výchovu. Ale peníze, vydělané v Americe, se rychle krátily a nemohly mi zaručit jeho vystudování, plus studium výtvarné výchovy mne neskutečně nudilo, neb na tři hodiny kreslení připadlo šest hodin neskutečně nudných přednášek historie umění, takže toto druhé studium jsem po necelém roce opustil, i když s trochou lítosti, a vrhl se do pracovního procesu.
Nikdy jsem si nevydělával na živobytí učením, ale znalosti získané při studiu mi byly velmi užitečné a dodnes se na mne lidé v soukromém i profesionálním životě obracejí s otázkami a žádostmi o vysvětlení něčeho, co nechápou, ale domnívají se, že já ano (a někdy zase lezu lidem na nervy tím, že mám tendenci vysvětlovat neskutečně polopaticky očividné). A i když momentálně je mým chlebem úplně jiné řemeslo, nebyl bych v žádném případě schopen je zastávat tak kvalitně a dobře, kdybych nedostal primární kvalitní průpravu právě v přírodních vědách.
I proto si nemyslím, že kterákoliv má rozhodnutí na cestě vzdělávání byla vysloveně špatná. Pouze ta cesta byla trošku klikatější a vedla trochu jinam, než se začátek zdál naznačovat. A jsem nejen na základě této osobní životní zkušenosti zastáncem stanoviska, že dobré vzdělání se nikdy neztratí. Ale to možná zase jenom buzeruje ten učitel stále a asi napořád zahrabaný v mém podvědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat