pondělí 31. října 2011

Kouzelná lentilka.

Dnes bych rád představil takový malý Gedankenexperiment, v němž budete hrát hlavní roli.

Představte si hypotetickou nemoc, sužující poměrně pravidelně téměř každého. Většinou není příliš závažná a jediné symptomy jsou únava a bolest hlavy a kromě nich nemoc nevykazuje žádné snadno objektivně zjistitelné znaky. Průměrná doba trvání nemoci je sedm dní plus minus dva dny s normálním rozložením.

Nyní si zkuste představit sami sebe v pozici člověka, který onemocněl touto nemocí. Nemůžete nic pořádného dělat, třeští vám hlava a z dlouhé chvíle při čučení na televizi a pití čaje zobete z mísy lentilky, svou oblíbenou pochoutku z dětství. A z čirého rozmaru přednostně ty červené.

A ejhle, nemoc místo očekávaných obvyklých sedmi dní zmizí už po pěti dnech a vy jste jako rybička. Samozřejmě si to nenecháte pro sebe a prodrbete to se svými kolegy v práci, se svou partnerkou/partnerem, se svými kamarádkami a kamarády a napíšete o tom na svém blogu. Krátce nato vám začnou přicházet komentáře od různých lidí, kteří zažili to samé. V reálném i online životě někteří vaši známí začnou potvrzovat, že poté, co začali jíst červené lentilky, nemoc byla kratší. Někteří začnou dokonce tvrdit, že byli zdraví už po čtyřech dnech!

Začnete hledat, čím by to mohlo být a narazíte na seriózně vypadající webovou stránku tvrdící, že červená barva rezonuje s bazální frekvencí vesmírné energie a harmonizuje tak vaši životní energii proudící čakrickými liniemi ve vaší auře. "To musí být ono!" řeknete si, a napíšete i o tom na svůj blog, kde se vzápětí objeví další souhlasné komentáře potvrzující, že to skutečně je tak a dodávající eventuálně další detaily o zesílené rezonanci a interferenci vlnění energie psí v červené barvě v důsledku toho, že lentilky mají tvar rotačního elipsoidu.

Pak onemocníte znovu a, ouha! nemoc trvá svých obvyklých sedm dní. Čím to? Zeptáte se svých (nejen) internetových známých, kteří s vámi sdíleli dosavadní lentilkovou zkušenost. Někteří potvrdí, že se jim stalo totéž, a že se domnívají, že to bylo v důsledku toho, že moc lentilek oslabila modrá či zelená barva deky/pyžama. Ale i tak - většina bude tvrdit, že i když nemoc trvala normálně dlouho, hlava nebolela tolik a únava nebyla tak nepříjemná. A při příští nemoci se všichni důsledně oblečete do šedých pyžam a povlečení budete mít striktně bílé. A opravdu, někteří se opět uzdraví rychleji a nezapomenou o tom nadšeně napsat na blog. A když při příští vaší nemoci i vy jste zdraví opět o něco dříve, jste už přesvědčení, že máte konečné definitivní řešení problému s touto nemocí - nosit neutrálně barevné pyžamo a povlečení a zobat červené lentilky, které vás uzdraví svou kouzelnou silou.


Tím bych ukončil myšlenkový experiment. Připadal vám přitažený za vlasy? Mě ano, a velmi. Přesto se podobné věci v reálném životě skutečně dějí.

Na začátku experimentu jsem zmínil skutečně magickou frázi "Průměrná doba trvání nemoci je sedm dní plus minus dva dny s normálním rozložením". Magickou proto, protože většina lidí si bohužel nedokáže představit, co to znamená. Vyneseno na histogram by to vypadalo nějak takto.
Zde je vidět, že většina nemocí - ca 60% - skutečně trvá obvyklých sedm dní. Ale ca 19,4% nemocí je o den delší a stejné množství o den kratší. Něco málo přes půl procenta je dokonce delší/kratší o dva dny a nějaká ta promile je delší/kratší i o tři dny.

V našem myšlenkovém experimentu, stejně jako je tomu bohužel u řady lidí v realitě, bylo zásadní chybou ve vašem fiktivním přístupu k celé záležitosti ignorování faktu, že bez ohledu na lentilky i barvu povlečení se vždy přibližně dvacet lidí ze sta uzdraví o den dříve než je obvyklé, a jeden člověk dokonce o dva dny dříve. A v důsledku toho, že lidská psychika je v evolučně zatížena předpojatostí, tak si všichni spíše pamatujeme a komunikujeme úspěchy než neúspěchy. A tak to v našem fiktivním kruhu přátel vypadalo, že pozitivní zkušenosti převládají. Ti, kteří zkusili brát červené lentilky, ale byli nemocní sedm dní, či dokonce déle, jednoduše prostě nereagovali vůbec. A ti, kteří i tak reagovali, současně dodali - nebo obdrželi - ex post facto racionalizaci, proč tomu tak bylo, aniž by vůbec vzali v potaz možnost, že červené lentilky prostě nefungují nebo to, že mohou fungovat jako pouhé placebo. Nikdo v celém experimentu nezkusil aplikovat osmé přikázání z desatera interpretace na dostupná fakta.

V reálném životě funkci lentilky z mého myšlenkového experimentu plní celá řada alternativních medicín. Zejména homeopatie je svým rozšířením velmi dobrým kandidátem na čestný titul "kouzelná lentilka". Dobře připravené homeopatické léky nejsou nic jiného, než čistá voda popřípadě čistý cukr, a přesto mají po celém světě tisíce příznivců, kteří se chovají přesně jako vaše fiktivní já v mém myšlenkovém experimentu - pamatují si a živě diskutují úspěchy, a zcela ignorují popřípadě zpětně racionalizují neúspěchy, stejně jako skutečnost, že v naprosté většině klinických testů homeopatie nepřekoná placebo.

Hups. Další magická fráze, "v naprosté většině klinických testů". Nějaký hnidopich by se - správně - mohl tohoto tvrzení chytit a poukázat na to, že existují sem tam i klinické testy, v nichž homeopatie placebo překoná. A příznivci homeopatie toto samozřejmě s oblibou na svých stránkách velmi hlasitě komunikují.

Nicméně to, že sem tam jedno placebo překoná jiné placebo je prostě dáno povahou náhody a soustředit se jen na studie s výsledkem pozitivním a ignorovat studie s výsledkem negativním je současně logický klam přebírání třešní a současně další ukázkou zaujatosti.

Pokud tedy snad někdy začnete uvažovat o alternativní medicíně, zkuste se nejprve zamyslet nad tím, zda skutečně užíváte lék, nebo zda jenom uctíváte kouzelnou lentilku. Protože pokud uctíváte kouzelnou lentilku, může být, že se nic nestane, dokud jí budete léčit jen nemoci triviální, ale současně můžete místo včasné návštěvy lékaře při nemoci závažné ztrácet drahocenný čas žužláním cukrových kuliček.

pondělí 10. října 2011

Čerešničky čerešně...

Tak se blog přehoupl v průběhu delší pauzy přes třítisící návštěvu. Chtěl jsem u této příležitosti napsat nějaký delší článek, ale bohužel nějak se mi nedostává času. Ale dnes mne inspiroval článek na novinkách s titulem 1 456 800 000 000. To je aktuální dluh Česka. A nezadržitelně roste a tak se k němu stručně vypeckuji.

Nehodlám se tedy na blogu nijak a nikde zabývat politikou. Z toho prostého důvodu, že takové debaty, stejně jako debaty o náboženství, nikam nevedou a výsledkem bývá prakticky vždy dříve nebo později srážka s blbcem. Nicméně nelze ignorovat fakt, že politika samotná (i debaty o ní) je přímo prošpikovaná logickými klamy. A v souvislosti s výše zmíněným článkem jsem si dnes připomněl další z nich - přebírání třešní. Jedná se o logický klam porušující osmé a deváté přikázání desatera interpretace.

Nejprve pár komentářů k článku.

Příkladem logického klamu přebírání třešní je poslední komentář v mnou vybraném vzorku (ty ostatní jsou spíše komická vložka a ukázky ad hominem). Z poměrně komplexního souboru dat o zadlužování české republiky si vybral jen omezené období a na základě toho vytvořil závěr a označil viníka vhodného pro pranýř.

A přitom článek sám o sobě skýtá většinu dat nutných k tomu, aby s minimem námahy bylo možno se podívat, že ve skutečnosti to tak černobíloučké není. Nejprve rozšiřme tabulku z Novinek o jména ministrů financí.

rok státní dluh (v miliardách korun) Ministr financí
1993 158,8 Ivan Kočárník
1994 157,3 Ivan Kočárník
1995 154,4 Ivan Kočárník
1996 155,2 Ivan Kočárník
1997 173,1 Ivan Kočárník
1998 194,7 Ivan Pilip
1999 228,4 Ivo Svoboda
2000 289,3 Pavel Mertlík
2001 345 Pavel Mertlík
2002 395,9 Jiří Rusnok
2003 493,2 Bohuslav Sobotka
2004 592,9 Bohuslav Sobotka
2005 691,2 Bohuslav Sobotka
2006 802,5 Bohuslav Sobotka
2007 892,3 Vlastimil Tlustý
2008 999,5 Miroslav Kalousek
2009 1178,2 Miroslav Kalousek
2010 1344,1 Eduard Janota
2011 1456,8 Miroslav Kalousek

Toto přiřazení samozřejmě není přesné, protože funkční období nebyla vždy celý rok, ale i tak je velmi zajímavé spočítat si, jaký že úhrnný dluh to přibližně vzniknul za koho.


Ministr financí Přibližná suma na ministra financí (v miliardách korun)
Ivan Kočárník 14,3
Ivan Pilip 21,6
Ivo Svoboda 33,7
Jiří Rusnok 50,9
Bohuslav Sobotka 406,6
Vlastimil Tlustý 89,8
Eduard Janota 165,9
Miroslav Kalousek 398,6

Vypadá to, že i pokud nám Miroslav Kalousek způsobil rekordní dluhy díky své špatné chemické povaze, tak pan Bohuslav Sobotka by i v mnohem přesnějším výpočtu byl minimálně velmi blízko, i když třeba ne výše.

To je první přebírání třešní - z košíku politiků byl vybrán jeden (ten, který se panu Krátkému evidentně nelíbí) k němu byla přiřazena data (zda správná či ne je de facto irelevantní) a z toho byl vyvozen závěr, že dotyčný politik je nezodpovědný a špatný. Pan Krátký toto ve svém komentáři v podstatě i přiznává - tváří se, jako kdyby to, co se stalo před rokem 2006 neexistovalo nebo nebylo podstatné pro vývoj po roce 2006 a typicky krátkozrace vidí jenom to, co se mu líbí. Když na ministerstvo financí nastoupil Miroslav Kalousek, převzal státní pokladnu skutečně už zatíženou osmisetmiliardovým dluhem se všemi negativy z toho plynoucími - tzn. závazky, úroky a celou tou šaškárnou, a ať už někdo Kalouska má rád či ne, to je prostě fakt, který nelze popřít.

Tím to ovšem nekončí, druhé přebírání třešní je způsob, jakým jsou data interpretována. Lze velmi snadno vypočíst, že v zadlužování ČR co do absolutní sumy si k aktuálnímu datu nemají naše politické špičky co vyčítat - pravice i levice se na dluhu podílí přibližně stejnou sumou, a tudíž lze těžko říct, ať přímo či nepřímo, že za současný dluh "může strana X".

rok nárůst dluhu (v miliardách korun) Vláda Suma
1993
Pravá
1994 -1,5 Pravá
1995 -2,9 Pravá
1996 0,8 Pravá
1997 17,9 Pravá
1998 21,6 Levá
1999 33,7 Levá
2000 60,9 Levá
2001 55,7 Levá
2002 50,9 Levá
2003 97,3 Levá
2004 99,7 Levá
2005 98,3 Levá
2006 111,3 Levá 629,4
2007 89,8 Pravá
2008 107,2 Pravá
2009 178,7 Pravá
2010 165,9 Pravá
2011 112,7 Pravá 668,6

Avšak ani tím to nekončí. Třetí přebírání třešní je také ve způsobu interpretace dat, a v tomto ohledu je na vině částečně i původní článek na novinkách. Absolutní čísla zadluženosti nejsou až tak docela relevantní (i když i ta, jak řečeno výše, říkají trochu jinou story než si pan Krátký myslí).  I obyčejný selský rozum nám říká, že zodpovědný hospodář, když už se musí zadlužit, bude se snažit, aby dluh byl co nejmenší v poměru k jeho (očekávanému a minulému) výdělku. Když Venca vydělá milion a zadluží se o sto tisíc, je to jiné, než když Franta vydělá sto tisíc a zadluží se o padesát tisíc - Franta je horší hospodář než Venca, i když jeho dluh je menší. Jak je to tedy s vývojem dluhu vzhledem k hrubému domácímu produktu počítáno na prstech rukou a zubech vidlí?

rok státní dluh (v miliardách korun) Ministr financí HDP Nárůst dluhu coby % HDP předchozího roku
1993 158,8 Ivan Kočárník

1994 157,3 Ivan Kočárník

1995 154,4 Ivan Kočárník 1466,5 -1,84
1996 155,2 Ivan Kočárník 1683,3 0,52
1997 173,1 Ivan Kočárník 1811,1 11,53
1998 194,7 Ivan Pilip 1996,5 12,48
1999 228,4 Ivo Svoboda 2080,8 17,31
2000 289,3 Pavel Mertlík 2189,2 26,66
2001 345 Pavel Mertlík 2352,2 19,25
2002 395,9 Jiří Rusnok 2464,4 14,75
2003 493,2 Bohuslav Sobotka 2577,1 24,58
2004 592,9 Bohuslav Sobotka 2814,8 20,21
2005 691,2 Bohuslav Sobotka 2983,9 16,58
2006 802,5 Bohuslav Sobotka 3222,4 16,1
2007 892,3 Vlastimil Tlustý 3535,5 11,19
2008 999,5 Miroslav Kalousek 3689 12,01
2009 1178,2 Miroslav Kalousek 3627,2 17,88
2010 1344,1 Eduard Janota 3667,6 14,08
2011 1456,8 Miroslav Kalousek
8,38

Hm. Nevypadá to, že by Kalousek a spol. vybočovali z předchozího trendu. Spíše naopak - v červeně označené oblasti levicových vlád činila míra meziročního zadlužování v průměru 18,66% hrubého domácího produktu za předchozí rok, zatímco od roku 2007 dále je to v průměru 13,79%. A, jak už bylo řečeno, část tohoto pokračujícího zadlužování nepochybně mají na svědomí úroky z dluhů již existujících atd.

Podobných analýz existují přehršle, některé vymalují lépe ODS, některé ČSSD a některé ani jednu. Logický klam přebírání třešní, který zejména v předvolebních bojích předvádí všichni z pravé i levé strany politického spektra spočívá právě v tom, že jsou vybrány jen ty analýzy podporující to či ono stanovisko, a zbytek je - v případě politiků zřejmě většinou vědomě, v případě obyčejných lidí zřejmě většinou nevědomě - ignorován.

Pro marmeládu je sice třeba třešně přebrat a červavé vyhodit, ale pro celkové posouzení, jaké třešně vám sad dává, je třeba počítat všechny.

Zdroje:

pondělí 3. října 2011

Vida, vida...

Zdá se, že belgického bota před nedávnem omrzelo procházet můj blog. Třeba to bude permanentní stav. Každopádně v to doufám a bude-li to jenom trochu možné, u příležitosti třítisící návštěvy blogu z českých luhů a hájů sesmolím snad i nějaký delší text mající smysl.

pondělí 19. září 2011

Zas.... Belgičani.

Počet fiktivních návšev z Belgie už zcela přehlušil jakékoliv reálné návštěvy z České republiky a mám důvod se domnívat, že belgické vyhledávání má negativní vliv na rating stránky na českém google.

Z čehož vyplývá drobná prosbička na čtenáře blogu - pokud znáte někoho, koho by to tady mohlo zajímat (jakože jsem si vědom toho, že píši velmi úzkoprofilové články a velmi sporadicky) nestyďte se můj blog bezostyšně propagovat. Třeba těch šedesát až sto návštěv nějakého bota z Belgie jednou trumfnou skuteční čtenáři z masa a kostí.

Pán je autorita!

Když jsem kdysi hanil laické neinformované názory, neměl jsem na mysli jen názory Frantů Vopršálků z Horní Dolní. Nikdo nikde není univerzální odborník na všechno a polyhistoři už dávno vymřeli. Objem lidského vědění dalece přesahuje kapacitu jednoho lidského mozku a čím větší odborník, tím užší většinou oblast jeho znalostí. Zatímco středoškolský učitel biologie ví alespoň něco téměř o všech zvířátkách a kytičkách českých luhů a hájů, akademik s tasemnicí z písmenek před i za jménem bude vědět téměř všechno například o embryonálním vývoji dešťovek, ale nepozná lišku od mývala.

Problém nastane, když nějaký takový akademik začne svou nespornou autoritu v jednom oboru aplikovat i mimo oblast své expertízy. Je úplně jedno, že má vyšší vzdělání, vyšší IQ, vyšší (pravděpodobně) výplatu a více obecných znalostí (pravděpodobně) než automechanik. Když přijde na opravu auta, je rozhodně vhodnější řídit se radou automechanika, než radou akademika.

Takhle prezentovanou tuto logiku chápe snad většina lidí. Existuje bohužel pár oblastí, kde to tak nefunguje, a dnes nám novinky neservírovaly další perla článek o jedné z nich - globálním oteplování. Zde je každý sám sobě expertem, až je mi z toho někdy smutno.

Já tedy vůbec nepochybuji o tom, že pan Ivar Giaever je mnohem inteligentnější a vzdělanější než já. Věřím i tomu, že je mnohem vzdělanější a inteligentnější, než většina klimatologů. Ale to je v konečném důsledku úplně jedno, protože klimatologie není jeho expertíza, a i kdyby byla, 97% klimatologů je na základě dat přesvědčeno, že globální oteplování je způsobeno nebo silně ovlivněno lidskou činností a někteří z nich se mu určitě intelektem minimálně vyrovnají. A i z oněch zbývajících celá 2%  si jen "nejsou jistí" jestli je globální oteplování způsobeno člověkem a jen 1% lidský vliv rovnou popírá.

Přičemž klimatology tvrdící, že globální oteplování vůbec neexistuje, by asi bylo asi velmi těžké najít. Já se o to ani nepokoušel.

Závěrečný odstavec článku je pak skutečná "perla" moudrosti:
"Jsem z Norska, měl bych se opravdu bát, že se trochu oteplí? Já jsem bohužel starý muž. Slyšeli jsme mnoho podobných varování o kyselých deštích před 30 lety a ozonové díře před 10 lety a odlesňování, ale lidstvo je stále tady, " prohlásil Giaever a dodal: "Globální oteplování se stalo novým náboženstvím. Často slyšíme o tom, kolik vědců jej podporuje. Ale počet není důležitý: důležité je pouze to, zda jsou jejich tvrzení správná. My ve skutečnosti nevíme, jaký je skutečný vliv na globální teplotu. Existují lepší způsoby, jak utratit peníze."
Udivuje mne, že tak inteligentní člověk může z úst vypustit takovýhle blábol a nestydět se. Podívejme se na to, proč je to blábol, trochu detailněji:

1) Logický klam dicto simpliciter hned v první větě. Globální oteplování se jmenuje globální právě protože to není jen o Norsku. A i kdyby to pro Norsko znamenalo zlepšení, lidé a ekosystémy v příbřežních nízko položených oblastech a oblastech už nyní pravidelně sužovaných suchem a horkem mají také právo na život. Nehledě na to, že existují vážné hypotézy o tom, že globální oteplování by mohlo narušit Golfský proud a tím pádem přinést konkrétně v Norsku lokální ochlazení - respektive mnohem extrémnější chladna v zimě a extrémnější horka v létě. Na každý pád přání pana Giaevera aby v Norsku bylo tepleji, lze sice chápat, ale nelze na jeho základě činit globální rozhodnutí a už vůbec to nemá vliv na realitu.

2) Kyselé deště způsobily i jenom v naší malé zemi odumírání celých hektarů lesa, které jsou dodnes poškozené a oslabené. Bagatelizovat problém, který dlouhodobě poškodil životní prostředí ve většině zemí Evropy a mnoha lidem v postižených oblastech zničil zdraví, je jednoduše projevem hlouposti. A vyřešit problém pomohly regulace emisí oxidů síry povinným zavádění odsiřovačů a kontroly paliv na obsah síry. Totéž ozónová díra. Způsobila velké starosti, i když naštěstí asi ne tak velké problémy - ale že existovala a existuje, to je prokázaný fakt. Stejně tak, jako to, že ji zřejmě způsobily lidmi produkované freony a že začala mizet po zavedení jejich regulace. Rozhodně ani jedno není dobrý argument pro skepticismus proti globálnímu oteplování, naopak, obojí je spíše ukázkou toho, jak lidmi vytvořený problém mající potenciálně silný negativní dopad na životní prostředí může mnohem rychleji vzniknout, než jej lze pomocí regulací vyřešit a neutralizovat. A současně obojí je ukázkou toho, že mezinárodní dohody o omezení emisí a hledání technologií příznivějších životnímu prostředí skutečně mohou fungovat a potenciální katastrofu odvrátit nebo alespoň snížit následky.

3) Dále z toho, že ani kyselé deště ani ozónová díra lidstvo nevyhubily, vůbec nevyplývá, že by snad ani jedno nebylo nebezpečné, natož že by globální oteplování nebylo nebezpečné. Bubonický mor lidstvo taky nevyhubil, a těžko by se našel duševně zdravý člověk, který by tvrdil, že je to neškodná rýmečka. Jsem skutečně udiven, že člověk takového intelektu je schopen z úst vypustit takto ukázkový non sequitur a myslet ho vážně. Ještě tak kdyby to bylo ve skeči od Monty Pythonů, tam se takováto argumentace hodí. A nebo k některému z  hospodských expertů na teorii všeho, od těch jsem na to taky zvyklý.


4) Skryté ad hominem označením globálního oteplování za náboženství a tudíž nepřímé označení každého zastánce teorie za iracionálního. Ne, že by nebyli lidé, kteří k tomu tak přistupují - jsou "ochránci přírody" - a není jich bohužel zanedbatelné množství - co o přírodě ví kulové a jsou zcela imunní jakékoliv racionální argumentaci a důkazům, jestliže nesouhlasí s jejich oblíbenými názory (zejména ekovegani jsou tohoto namnoze excelentním příkladem) čímž se skutečně podobají náboženským fanatikům. Nicméně to nefalzifikuje základní myšlenku, že se průměrná teplota planety zvyšuje a že to souvisí s lidmi produkovanými emisemi oxidu uhličitého. Tato myšlenka je testovatelná a potenciálně falzifikovatelná, na rozdíl od základních myšlenek náboženských, a pokud jí někdo chce oponovat, měl by tak činit za použití koherentní argumentace a ověřitelných faktů, nikoliv automatickou dehonestací kohokoliv, kdo má jiný názor. Zatím všechna měření a všechny pokusy tuto teorii falzifikovat nezvládly, naopak.

5) V závěru je konečně něco, co je pravda. I když jinak, než je to zamýšleno. Skutečně není podstatný počet vědců myslících si to či ono. Ohánět se tím, že 700 předních vědců celého světa odmítá globální oteplování a podepsalo k tomu nějaký papír, je současně uzenáčem, a současně logický klam dovolávání se pochybné autority - argumentum ad verecundiam . Podstatná jsou skutečně fakta. A ta v konečném důsledku určují, kolik odborníků na danou problematiku si myslí to či ono. Kdyby měření a pozorování ukazovala, že globální oteplování neexistuje, není žádný racionální důvod domnívat se, že by odborníci na problematiku tvrdili přesný opak. Existují pouze důvody iracionální, většinou ignorující páté přikázání desatera interpretace.

6) Pan Giaever možná neví, co způsobuje globální oteplování. Pokud vědění definujeme jako "být si 100% jist, že je to tak a tak", tak neví nikdo nic. Nicméně pokud vědět znamená, že na základě dostupných dat je nejlogičtější a nejpravděpodobnější určitý závěr, tak klimatologové vědí, co globální oteplování způsobuje a názor jakéhokoliv laika, byť onobelovaného, je stejně irelevantní jako názor certifikovaného automechanika od BMW na příčiny vzniku anginy pectoris.

7) Poslední věta už ani není argument, a to ani chybný. Je to jenom prázdný výkřik mající za úkol hrát na emoce. Nikde v článku není ani naznačeno, za co jsou v souvislosti s globálním oteplováním údajně zbytečně vyhazovány peníze a jak. Nikde v článku není řečeno, jaké že jsou ty lepší způsoby utrácení vzhledem k tomu, co není ani naznačeno. Mohu se jenom domnívat, že se jedná o skrytou narážku na zelené lobbování různých politických partají a společností vyrábějících "zelené" i zelené výrobky. Nicméně to, že výsledků výzkumu chytají různé hospodářské lobby a politické kliky a snaží se jej využít pro vlastní zisk není argument proti vědeckému konsenzu odborníků. Výsledky výzkumu Prokopa Diviše také vydělávají plno lidem peníze a nikdo příčetný to nebude používat jako argument pro tvrzení, že hromosvody jsou konspirace za účelem tahání peněz a bylo by pro mě při renovaci střechy lepší místo investice do nového hromosvodu peníze projet v bordelu.

Nevím, kolik bylo ztraceno v překladu a nakolik tento článek na novinkách reprezentuje skutečné stanovisko Ivara Giaevera a nakolik se jedná o novinářskou kreativitu. Ale z obsahu článku a diskuze pod ním je mi i tak smutno.

neděle 11. září 2011

Deset let...

Tak tomu je deset let, co jsem po noční směně v prádelně vstal a vypotácel se z pokoje do společenské místnosti zaměstnanecké ubikace hotelového personálu Sun Valley Resort. Jako obvykle tam sedělo několik lidí a koukalo na televizi. Při letmém pohledu na obrazovku jsem viděl obrovské mraky dýmu stoupající z mrakodrapu a napůl sarkasticky, napůl vážně jsem se zeptal:
"Co to je, nějakej novej americkej akčňák?"
"Ne, letadlo nabouralo do World Trade Center," zněla odpověď, která mne ihned neprobudila. Přeci jen jsem měl ještě po ránu poněkud dlouhé vedení, a chvilku trvalo, než mi došlo, co jsem vlastně slyšel a co vidím. Když se tak ale stalo, usadil jsem se spolu s ostatními a hltal jakoukoliv zprávu z obrazovky.

Krátce na to došlo k útoku i na druhé dvojče a k jejich zřícení, načež v USA vypukla celostátní hysterie a strach z dalšího útoku, která se rozšířila i na zbytek světa. Strach nebyl jen z útoku bombového či z dalšího únosu, ale i z možného útoku biologického či chemického.

Měl jsem tenkráte ještě relativně štěstí. Společnost, u níž jsem měl koupenou zpáteční letenku - SABENA - se v důsledku následujících událostí sesypala až poté, co jsem již byl bezpečně doma. Jiní to štěstí neměli. Z těch lidí, co jsem s nimi tenkrát bez dechu sledoval televizi, někteří měli letenky u její mateřské společnosti Swissair, který se položil dříve, a tak se domů dostávali složitě s pomocí české ambasády. Ironie osudu je, že půl roku předtím jsem proklínal smůlu, že se mi nepodařilo sehnat letenky přímo u Swissairu ale až u Sabeny.

O útocích na dvojčata existuje plno konspiračních teorií. Byla to CIA, byla to FBI, byli to Ilumináti, byli to Sionisti, byli to Fšichnidohromady a víla zubnička k tomu. Těmi se zabývat nehodlám - většina z nich totiž porušuje páté přikázání mého desatera interptretace a lidé, kteří je zastávají, velmi často aktivně ignorují přikázání osmé tamtéž. Převážně z těchto důvodů mne žádná konspirační teorie nezaujala déle než na pár týdnů, kdy jsem si zjistil, kde konkrétně se páře ve švech, a pak jsem se o ni přestal zajímat.

Ale jedna konspirace tam přeci jen byla, i když se jí tak oficiálně neříká.

Je jen málo věcí schopných překonat pud sebezáchovy u duševně zdravého člověka. Avšak je mi známa jen jedna schopná toho takovým způsobem, že dotyčný nejen zcela ztratí úctu k životu svému i jiných,  nýbrž je pro vizi posmrtné odměny schopen dlouhé roky plánovat čin, který má skončit jeho smrtí v plamenech hořící budovy. Čin, pro jehož vykonání musí svou vlastní smrt naplánovat s přesností takřka na minuty a na žádném kroku k ní se od plánu neodchýlit. Tato jediná věc je náboženská víra.

Pro mě je útok na WTC symbolem toho, jak moc škodlivé může být náboženství ve svých extrémních projevech. Není podstatné, že v tomto tomto konkrétním případě byl tím náboženstvím islám. Islám může být, a zřejmě je, ze současné velké trojice abrahámovských mýtů tím nejzlejším bratříčkem, ale je nutno nezapomínat, že se od svých sourozenců křesťanství a judaismu liší pouze v současném množství zvěrstev spáchaných ve jménu víry a motivovaných jen vírou. Ale není v tomto ohledu v žádném případě výjimkou - křižácké války, a náboženskými pověrami inspirované pogromy proti Židům byly v Evropě běžné po staletí. A i Judaismus má své násilnické sekty a proudy a historii teroristických útoků a náboženských válek - koneckonců podstatná část Starého Zákona je popis židovské náboženské války (i když zřejmě z větší části mýtický, nicméně řada Židů jim věří jako pravdivým zápisům historie - a to taky něco vypovídá).

Nebýt slepé a bezmezné víry v posmrtný život, nebýt svatého textu nepřipouštějícího možnost omylu a nebýt po generace pěstované a předávané zášti a nenávisti k lidem jiného vyznání, k těmto útokům by nikdy nedošlo.

A to je ta pravá konspirace na pozadí jedenáctého září. Konspirace pověrčivých fanatiků, která už tisíce let produkuje lidi schopné takovýchto činů. Konspirace mající za úkol spoutat lidského ducha a ovládnout jej za účelem propagace hloupých středověkých pověr. Konspirace jménem náboženství.

úterý 6. září 2011

Proč? A nač?

Následující mi nedávno bylo vmeteno do mého internetového úsměvu:
...trpíš především pedantní obsesí vyznačující se subjektivním hodnocením každého příspěvku z pohledu údajných "logických klamů" či nejrůznějších "diskusních faulů", které si vždy vykládáš po svém a které lze nalézt (když se chce) v úplně každém napsaném projevu bez výjimky. Následně takový svůj "nález" pak vždy používáš pro útok proti pisateli. Takto se žádná debata vést nedá ....
Důkladně jsem se nad tím zamyslel a nyní bych se se k tomu rád vyjádřil - a to veřejně.

Nejprve bych rád objasnil, proč jsem - a to skutečně někdy velmi vehementně, až verbálně agresivně - zaujatý proti logickým klamům.

Je to především proto, že zatímco vlastních názorů jsou přehršle a bezcenných názorů je možné si navymýšlet nekonečno, pravda existuje jenom jedna. A tím nemám na mysli nějakou efemérní hodnotu hledanou filozofy či, nedejbože, teology. Tím mám na mysli pravdu coby objektivně ověřitelný popis reality. Tuto pravdu v jejím celém obsahu a dokonale přesně nelze našimi nedokonalými smysly vnímat, naší nedokonalou vědou poznat a už vůbec ne naším nedokonalým jazykem popsat. Lze se jí ale ve všech třech ohledech postupně blížit, především za použití důkazů a jejich řádné, logicky konzistentní interpretace.

Žádný názor, a to ničí a nikde, není kompletně správný ve všech aspektech. Ale jsou názory správnější a méně správné, blíže pravdě či dále od ní. Debata pro mne vždy byla, a doufám, že bude, cestou hledání pravdy a přibližování se  k ní.

Jak říká wikipedie hned první větou v definici logického klamu, logický klam je tvrzení porušující základy logického důkazu. V tomto ohledu jsem byl schopen logické klamy rozpoznávat a oponovat jim už hodně dlouho - řekl bych, že déle, než by mi někteří lidé byli ochotni věřit. Ale až v posledních pár letech, kdy jsem se  s některými logickými klamy setkával stále dokola, jsem se začal jejich problematikou zabývat podrobněji a naučil jsem se něco o jejich terminologii, třídění a struktuře. Bohužel česky neexistuje příliš mnoho adekvátních zdrojů k jejich studiu, takže jsem byl odkázán na anglické weby a literaturu (a česká wikipedie je v tomto ohledu stále těžce nekompletní, ačkoliv i jen za těch pár měsíců existence tohoto blogu článek o logických klamech přibral potěšitelně na váze). Což pro mne osobně není problém, ale ztěžuje to občas komunikaci takto získaných poznatků v češtině - ono koneckonců i anglické slovo "fallacy" nejde řádně přeložit a "logický klam" je jen přibližný výraz zdaleka nepostihující celou jeho významovou šíři.

A protože logické klamy nerespektují logiku, de fakto kdokoliv, kdo je používá, se sám diskvalifikuje z řádné debaty už na první odbočce v debatním filtru.

Jsem si však plně vědom, že občas lidé používají logické klamy nevědomky - někdy jsou jen neznalí, protože se nad nimi nikdy nezamysleli, někdy jsou prostě hloupí. Jsem-li proto konfrontován s nějakým logickým klamem od mně neznámého diskutéra, mou první reakcí není vypálení latinského termitu od boku a výkřiku "dostal jsem tě!". V těchto případech zkusím uváděný argument vzít a rozpitvat, jako kdybych se s ním setkal poprvé, a poukazuji na logické nekonzistentnosti tak trpělivě a polopaticky, jak jsem s ohledem na aktuální situaci schopen. Většinou se mi tak postupně podaří zjistit, zda argumentující spadá do kategorie první, nebo druhé.

Většina lidí, co spadají do kategorie první, neuzná chybu a vadný argument třeba i několikrát zopakuje v různých obměnách. Ale debata se postupně sveze někam jinam a nějak i skončí, ať s kompromisem  či bez kompromisu. Ale při příští debatě, třeba na jiné téma, třeba jinde a třeba s odstupem času, už titíž lidé budou zastávat stanovisko lehce jiné, lehce jinými argumenty - a většinou lze zaznamenat posun k lepšímu.

Lidé z druhé kategorie chybu většinou rovněž neuznají a mnohdy perzistentně trvají na svém vadném argumentu. Rozdíl oproti první kategorii spočívá v tom, že posun v myšlení a vyjadřování nelze zaregistrovat ani s odstupem času či změnou tématu. Postrádají prostě dostatečnou intelektuální kapacitu nezbytnou ke kompenentnímu pochopení a aplikování logiky. Někdy může být příčinou nízký věk, někdy jenom prostá blbost. Nízký věk se časem vyléčí sám, blbost je ale neléčitelná. A protože nemám trpělivost a pevné nervy, snažím se debaty s malými dětmi i s blbci na internetu omezit na minimum.

Nicméně tímto kategorie lidí, používajících logické klamy, nejsou zdaleka vyčerpány. Existuje ještě jedna kategorie lidí, a to jsou lidé přistupující k debatám diametrálně odlišně ode mne.

Třetím typem jsou lidé, pro něž debata není hledáním pravdy, ale soubojem, v němž pocit vítězství z argumentační porážky protivníka je ekvivalentem adrenalinového rauše boxera po úspěšném knokoutování soupeře v ringu. Pro tyto lidi jsou logické klamy pracovním nástrojem, protože jim umožňují dosáhnout jimi kýženého cíle s minimálním možným úsilím. Někdy tito lidé dokonce sami sebe přesvědčí o tom, že jimi používané logické klamy jsou platné argumenty - sebeklam mající za úkol zabránit kognitivní disonanci, protože se někdy jedná o debatéry mající mentální kapacitu identifikovat a eliminovat díry ve svých argumentech, ale znamenalo by to uznat chybu - čili, v jejich očích, prohru.

Nemám debaty s těmito lidmi rád. V důsledku zcela nekompatibilních cílů se s těmito lidmi debatně zcela míjím a jakákoliv debata tak nevyhnutelně nikam nevede. Protože vítězství v debatě pro mne není metou a adrenalinové rauše nemám rád, takovéto diskuze mne po čase začnou vyčerpávat a k dotyčnému získám solidní averzi. Kdykoliv se dostanu do nějaké takové debaty, vycházím z ní s pocitem psychicky vyčerpaného a poraženého člověka zdeptaného házením hrachu na zeď.

Po několika pokusech o seriózní debatu a vysvětlení toho, jak se má logicky argumentovat, pak už sklouznu k "arogantnímu" střílení odborných termínů od boku. Šetří to čas i moje nervy. Pokud dotyčný nezmění svůj debatní styl, přestanu s ním jednat s respektem a vážně. Takhle se skutečně debatovat nedá.

A ne, nejde logické klamy najít v každém psaném projevu bez výjimky. Je skutečně možné sepsat argument logicky konzistenní a logických klamů prostý. A je skutečně možné mne přesvědčit, že můj názor se přiblíží pravdě, když ho změním. Protože když někdy použiji logický klam, či nějak jinak vadný argument, patřím do první kategorie lidí - i když to nepřiznám hned, teď a tady, poznáte to na mém vyjadřování jindy a jinde.