Většinou, když přijde v jakékoliv společnosti a v jakýchkoliv souvislostech řeč na náboženství a náboženskou víru, přestanu si brát servítky a vůbec nechodím opatrně kolem horké kaše. Ačkoliv mám normálně tendenci snažit se s lidmi vyjít, v tomto ohledu (a v pár dalších, například když přijde na popírání očkování) doslova neznám bratra. Kolega v práci se mne po jedné takové výměně názorů zeptal "Proč jsi tak nabroušenej na víru, když sám nevěříš?"
Začněme tady - totiž u toho, že Polsko má v jednadvacátém století zákony umožňující trestat "urážku náboženského cítění" dvěma roky vězení. Navíc to není první taková událost v Polsku - o existenci tohoto zákonu jsem se dozvěděl na jaře loňského roku, když mou pozornost zaujal případ zpěváka metalové skupiny Behemot, kterému hrozí vězení za umělecký happening, v rámci jehož realizace roztrhal bibli.
Bylo mi poukázáno, že tento zákon "není diskriminační" protože nespecifikuje žádné náboženství konkrétně a navíc hned za tímto paragrafem údajně následuje v polském zákoníku paragraf zakazující diskriminaci kvůli náboženskému přesvědčení či jeho absenci.
Nesmysl to je ovšem hned z několika důvodů.
Především "náboženské cítění" si může kdekdo definovat jak se mu zlíbí. Žádné z těch několika tisíc náboženství, co zamořují planetu zemi, nemá pro svá tvrzení o nadpřirozenu ani špetku důkazů, a vyznavači všech si myslí prakticky bez výjimky, že právě oni jsou ti jediní, kdo věří té správné pohádce a těm ostatním kape na karbid. A většina je extra háklivá na jakoukoliv i sebemenší kritiku, natož pak na kritiku podloženou. Čili ten zákon umožňuje represe vůči osobě na základě něčeho, co nelze objektivně a nezávisle posoudit a dokázat. Coby ateista bych mohl na základě tohoto zákona tvrdit, že mé náboženské cítění (to mám - nemám náboženskou víru, ale rozhodně mám náboženské cítění, neb mám z náboženství intenzivní pocit hnusu) je uráženo tím, že ze svých daní platím darmožrouty všemožných církví, zatímco silnice připomínají každý rok více a více tankodromy. Být muslim žijící v Polsku, mohl bych říct, že mé náboženské cítění uráží kříže na zdech ve škole, kam chodí moje dítě. A nepochybuji, že bych s takovouto žalobou v obou případech neuspěl.
Což samo o sobě lze považovat za důkaz toho, že se jedná o zákon diskriminační. Z toho, jak je ten zákon aplikován, je evidentní, že se jedná o zákon záměrně napsaný vágními pojmy, aby vypadal rádoby objektivně. Ale ve skutečnosti jenom slouží katolické většině, aby s ní ostatní drželi hubu a krok ze strachu z represe.
Nu a v případě, že by jeden jediný muslim s takovouto žalobou v Polsku uspěl, dalo by se očekávat, že za chvíli bude uražený skutečně kdekdo a se žalobami o kdejakou ptákovinu se roztrhne pytel.
Další nesmyslností tohoto zákona je to, že kopíruje u nábožensky založených lidí tak často pozorovanou neschopnost rozlišit mezi "kritizuji to, co říkáš" a "zakazuji ti to říkat". Nelze projít životem a neříct někdy někde něco, co se někomu nebude líbit. A ať už řekne kdokoliv kdekoliv o kterémkoliv náboženství cokoliv, někomu se to nebude líbit, protože v náboženstvích je takový neskutečný bordel (skoro jako kdyby si je různí lidé vymýšleli, že). Tento zákon ve své holé podstatě zakazuje hovořit o náboženství, čímž přímo odporuje svobodě slova, která v Polsku údajně je. Vyjádření negativního názoru na něco není totéž, co oprese téhož, a princip "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" tak v tomto případě dostává rovněž solidně na frak.
A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem tak výrazně protinábožensky orientovaný. Protože řadě lidí stále ještě nedošlo, že nemůžou svoje náboženské přesvědčení vnucovat ostatním pod pohrůžkou násilí a trestů a protože stále ještě v řadě jinak pokrokových zemí se různé náboženské frakce snaží mocí mermo nastolit či udržet diktaturu dogmatu.
středa 23. února 2011
neděle 20. února 2011
O ceně názoru.
V pohanění názoru jsem poplival tendenci vytvářet názor jenom pro názor samotný. V desateru interpretace jsem se pokusil shrnout obecný postup, jímž se dle mého má člověk řídit při vytváření názoru na fakta.
Dnes bych se rád pozastavil nad tím, jak odlišit názor, který má nějakou hodnotu od názoru, který je už ze své podstaty bezcenný. Klíčem je tu přikázání osmé z desatera interpretace.
Duch tohoto přikázání je pro řadu lidí značně kontra intuitivní a mají problém s jeho pochopením. Většina lidí bez ohledu na vzdělání žije s přesvědčením, že je třeba především se dívat na věci, které ten či onen názor podporují, a tím validitu svého názoru potvrzovat. Opak je ovšem pravdou, protože jak uvedlo přikázání deváté, stačí jediný platný fakt závěru přímo oponující, a závěr je automaticky neplatný a musí být upraven.
Jak už demonstroval příklad uvedený v desateru interpretace, aktivní snaha vyvrátit svůj dosavadní názor může zabránit špatnému rozhodnutí a z něho plynoucím následkům. Pominul jsem ovšem jednu věc, jedno základní měřítko, jímž lze řadu závěrů smést se stolu předem a žádné důkazy proti nim hledat netřeba.
Jedná se o závěry, které nelze vyvrátit. A to je právě ta kontra intuitivní část, s níž mají lidé problém. Vnitřně mají lidé tak nějak pocit, že jestliže nějaké tvrzení nelze už z principu vyvrátit, tak to tvrzení stojí na pevnějším základu, než tvrzení potenciálně neplatné. A je velmi obtížné tento intuitivní pocit překonat a pochopit, proč tomu tak není.
Dnes bych se rád pozastavil nad tím, jak odlišit názor, který má nějakou hodnotu od názoru, který je už ze své podstaty bezcenný. Klíčem je tu přikázání osmé z desatera interpretace.
Duch tohoto přikázání je pro řadu lidí značně kontra intuitivní a mají problém s jeho pochopením. Většina lidí bez ohledu na vzdělání žije s přesvědčením, že je třeba především se dívat na věci, které ten či onen názor podporují, a tím validitu svého názoru potvrzovat. Opak je ovšem pravdou, protože jak uvedlo přikázání deváté, stačí jediný platný fakt závěru přímo oponující, a závěr je automaticky neplatný a musí být upraven.
Jak už demonstroval příklad uvedený v desateru interpretace, aktivní snaha vyvrátit svůj dosavadní názor může zabránit špatnému rozhodnutí a z něho plynoucím následkům. Pominul jsem ovšem jednu věc, jedno základní měřítko, jímž lze řadu závěrů smést se stolu předem a žádné důkazy proti nim hledat netřeba.
Jedná se o závěry, které nelze vyvrátit. A to je právě ta kontra intuitivní část, s níž mají lidé problém. Vnitřně mají lidé tak nějak pocit, že jestliže nějaké tvrzení nelze už z principu vyvrátit, tak to tvrzení stojí na pevnějším základu, než tvrzení potenciálně neplatné. A je velmi obtížné tento intuitivní pocit překonat a pochopit, proč tomu tak není.
Jde především o to, že pravda, čili skutečný stav věcí, nemusí být poznatelná, ale nevyhnutelně existuje jen jedna. Ovšem názorů, které už z principu nelze vyvrátit (tzn. nelze najít jediný fakt jim odporující) si lze navymýšlet takřka nekonečno, přičemž je není možné rozlišit jeden od druhého (právě díky oné nemožnosti kterýkoliv z nich vyvrátit) a to jejich hodnotu devalvuje k nule. Proto není nutné plýtvat časem ani myšlenkami na něco, co nelze vyvrátit - je to, jak říká jedno hezké české přísloví, dumání nad nesmrtelností chrousta.
***
středa 9. února 2011
Právo? Houbeles!
Dnes mi řádně zvedl krevní tlak článek na novinkách "ÚS dal částečně za pravdu rebelovi proti povinnému očkování". Ani tak ne kvůli rozhodnutí ústavního soudu, jako kvůli tomu, že takové rozhodnutí u nás vůbec je možné a že v následující diskuzi se tolik lidí zastává pana Vavřičky a brojí proti očkování.
Nebudu se tu rozepisovat o všech hloupostech, které v diskuzi i ve článku samotném (hlavně ústy pana Vavřičky) zaznívají, a zaměřím se jen na jednu jedinou věc. Totiž na tvrzení "ÚS nezpochybnil povinnost očkování v ČR. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou".
Z článku není jasné, jak přesně pan Vavřička zdůvodňoval odmítnutí očkování, naznačeno ovšem je, že to bylo z důvodů jeho osobního přesvědčení, že vakcinace nefunguje. A takovýto důvod v žádném případě nelze morálně akceptovat jako důvod pro odmítnutí očkování a toto, pokud to není řádně zakotveno v zákoně, včetně postihů za takovéto nezodpovědné chování, tak by to v něm být dle mého názoru zakotveno mělo.
A proč?
Především je třeba si objasnit fakta:
Očkování prokazatelně funguje. Je zcela jasná korelace mezi četností nemocí jako např černý kašel či obrna a proočkování populace. Je znám mechanismus, na jehož základě očkování funguje. Jsou známa rizika používaných vakcín a tato rizika jsou v průměru vždy o několik řádů nižší, než rizika nemocí. "Individuální přesvědčení" kohokoliv je v tomto případě zcela irelevantní a svědčí pouze o neinformovanosti či dokonce přímo hlouposti dotyčného přesvědčeného.
A nyní se lze podívat na morální aspekt záležitosti a z něj plynoucí následky právní:
V roce 1959 byla OSN přijata deklarace práv dítěte, a pochybuji, že pan Vavřička a i naprostá většina vehementních odpůrců očkování bude mít proti jejímu obsahu jakékoliv morální výhrady. Náš právní systém - pokud je mi známo, nejsem právník - z ní a z listiny základních lidských práv a svobod vychází a respektuje nutnost jejich dodržování. Tudíž bych chtěl zejména nasměrovat pozornost na Zásadu 2, která mimo jiné jasně říká, že zákon má dítěti zajistit prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky zdravým způsobem. Zásada 4 říká, že dítě má právo rozvíjet se ve zdraví a rodiče mu v tomto ohledu mají poskytnout náležitou péči. Zásada 7 dále stanovuje, že rodiče nesou hlavní zodpovědnost za výchovu a péči o dítě. A zásada 9 jasně říká, že dítě má být chráněno před všemi formami nedbalosti.
A to v kostce shrnuje mé přesvědčení, proč i v případě, že je toto rozhodnutí ÚS zákonně správné, tak je morálně špatné a příslušné zákony by se měly změnit.
Dítě není majetek svých rodičů a rodiče nemají právo s dítětem zacházet, jak se jim zlíbí. Rodiče jsou za dítě zodpovědní, a pokud nejsou dostatečně kompetentní se o dítě adekvátně postarat, je povinností státu zajistit dětem zákonnou ochranu před důsledky jejich nekompetence a z toho plynoucí nedbalosti. A je jedno, jestli je nedbalost (v tomto případě odpírání zdravotní péče, čili očkování) důsledkem hlouposti či neinformovanosti. Neznalost (nejen zákona) neomlouvá.
Jestliže nedodržení zákona nelze trestat, pak tento zákon nelze vymáhat a zákon tudíž neplní svou funkci. Tečka.
Nebudu se tu rozepisovat o všech hloupostech, které v diskuzi i ve článku samotném (hlavně ústy pana Vavřičky) zaznívají, a zaměřím se jen na jednu jedinou věc. Totiž na tvrzení "ÚS nezpochybnil povinnost očkování v ČR. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou".
Z článku není jasné, jak přesně pan Vavřička zdůvodňoval odmítnutí očkování, naznačeno ovšem je, že to bylo z důvodů jeho osobního přesvědčení, že vakcinace nefunguje. A takovýto důvod v žádném případě nelze morálně akceptovat jako důvod pro odmítnutí očkování a toto, pokud to není řádně zakotveno v zákoně, včetně postihů za takovéto nezodpovědné chování, tak by to v něm být dle mého názoru zakotveno mělo.
A proč?
Především je třeba si objasnit fakta:
Očkování prokazatelně funguje. Je zcela jasná korelace mezi četností nemocí jako např černý kašel či obrna a proočkování populace. Je znám mechanismus, na jehož základě očkování funguje. Jsou známa rizika používaných vakcín a tato rizika jsou v průměru vždy o několik řádů nižší, než rizika nemocí. "Individuální přesvědčení" kohokoliv je v tomto případě zcela irelevantní a svědčí pouze o neinformovanosti či dokonce přímo hlouposti dotyčného přesvědčeného.
A nyní se lze podívat na morální aspekt záležitosti a z něj plynoucí následky právní:
V roce 1959 byla OSN přijata deklarace práv dítěte, a pochybuji, že pan Vavřička a i naprostá většina vehementních odpůrců očkování bude mít proti jejímu obsahu jakékoliv morální výhrady. Náš právní systém - pokud je mi známo, nejsem právník - z ní a z listiny základních lidských práv a svobod vychází a respektuje nutnost jejich dodržování. Tudíž bych chtěl zejména nasměrovat pozornost na Zásadu 2, která mimo jiné jasně říká, že zákon má dítěti zajistit prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky zdravým způsobem. Zásada 4 říká, že dítě má právo rozvíjet se ve zdraví a rodiče mu v tomto ohledu mají poskytnout náležitou péči. Zásada 7 dále stanovuje, že rodiče nesou hlavní zodpovědnost za výchovu a péči o dítě. A zásada 9 jasně říká, že dítě má být chráněno před všemi formami nedbalosti.
A to v kostce shrnuje mé přesvědčení, proč i v případě, že je toto rozhodnutí ÚS zákonně správné, tak je morálně špatné a příslušné zákony by se měly změnit.
Dítě není majetek svých rodičů a rodiče nemají právo s dítětem zacházet, jak se jim zlíbí. Rodiče jsou za dítě zodpovědní, a pokud nejsou dostatečně kompetentní se o dítě adekvátně postarat, je povinností státu zajistit dětem zákonnou ochranu před důsledky jejich nekompetence a z toho plynoucí nedbalosti. A je jedno, jestli je nedbalost (v tomto případě odpírání zdravotní péče, čili očkování) důsledkem hlouposti či neinformovanosti. Neznalost (nejen zákona) neomlouvá.
Jestliže nedodržení zákona nelze trestat, pak tento zákon nelze vymáhat a zákon tudíž neplní svou funkci. Tečka.
čtvrtek 3. února 2011
Desatero interpretace.
Všude jsou desatera. Je to kulturní zvyk, vycházející z naší judeo-křesťanské minulosti (ačkoliv bible sama žádné jasně řečené desatero neobsahuje - ale to je na jiný článek). U zubaře visí na nástěnce desatero jak si čistit zuby, u obvodního lékaře zase jak snížit cholesterol, nu a populární tisk pravidelně přijde s nějakým tím desaterem o hubnutí či svádění.
Tak jsem si řekl, že si udělám taky desatero, a to desatero zásad pro práci s fakty a jejich interpretaci. Řada lidí neví, co slovo fakt znamená, ale i řada těch, co to ví, neumí s fakty zacházet ani z nich vyvozovat užitečné závěry.
Demonstruji na příkladu
Tonda tvrdí, že jeho švagr Jarda z Nemanic má skvělé třešně, a že by nám rád nějaké prodal, jsou sice trochu dražší než v obchodě, ale ta kvalita! Jako důkaz nám dodá snímek domu s jediným krásným stromem na zahradě a vysmátým maníkem držícím lavor plný třešní v popředí. A že jestli máme zájem, tak nám nějaké ty třešně doveze.
Prozkoumáním fotografie zjistíme, že není nijak upravovaná, a tudíž dle prvního přikázání její obsah můžeme považovat za fakt. Fakt č. 1 ovšem je, že někde existuje dům se stromem na zahradě, před nímž v době fotografování stál vysmátý maník s třešněmi, nic víc.
Přikázání druhé nám říká, že bychom si měli fakta ověřit. Použijeme tedy přítele gůgla a na mapě Nemanic skutečně najdeme dům s jedním velkým stromem na zahradě, jež svým umístěním a proporcemi odpovídají fotografii, takže víme, že dům skutečně je z Nemanic. Podle přikázání třetího ještě nahlédneme do katastru nemovitostí, kde zjistíme, že majitelem zahrady skutečně je nějaký Jarda.
Současně nám Venca řekne, že tuhle koupil v Nemanicích od nějakého Jardy super žůžo třešně a dá nám je dokonce i ochutnat. Ovšem podle čtvrtého přikázání je třeba k tomuto faktu přistupovat obezřetně - protože Venca nezná ani adresu Jardy, tento fakt nemusí s předchozími nijak souviset.
Podle pátého přikázání, než začneme vyvozovat závěr, je třeba uvědomit si, co fakta říkají a co ne a striktně se držet jejich obsahu. Nelze například brát jako fakt, že maník na fotce je Jarda. Fakta sama o sobě nic takového neříkají.
Přikázání šesté je teď překážkou vytvoření závěru. Někdy je těžké odhadnout, kdy je faktů dost a kdy je vhodné dále hledat. Zkusme ale pracovat s tím, co máme k dispozici.
Z dostupných faktů ze usoudit, že Jarda z Nemanic prodává skvělé třešně. Mohl by to i být Tondův švagr. Přijmeme tedy, jak říká přikázání sedmé, tento závěr jako dočasně pravdivý, neboť není v přímém rozporu s žádným z dostupných faktů.
Důležité je ovšem to "dočasně". Přikázání osmé nám říká, že bychom se měli snažit tento závěr nějak sestřelit. Je plno různých faktů, které by tento závěr mohly kompletně znehodnotit. Například: Tonda nemá sestru, Tondova sestra není vdaná, Tondův švagr se nejmenuje Jarda atd. Je třeba se aktivně pídit nejen po takovýchto nových faktech, ale i třebas po tom, co jsme přehlédli ve faktech dosud dostupných. Ale ovšem - vždyť vůbec nevíme, co že to je za strom na oné zahradě! Vezmeme tedy lupu a začneme důkladně zkoumat dostupný snímek.
A ejhle, při důkladném zkoumání lze na stromu najít pár listů, které mají zřetelně srdčitý tvar. Předchozí dočasný závěr je třeba spláchnout do záchodu, protože na lípě třešně fakt nerostou. Je třeba vyvodit závěr nový, konzistentní se všemi předchozími fakty i s faktem novým. A ten závěr zní - Tonda lže.
Desáté přikázání v tomto případě nevyužijeme, vlastně jde spíše o doplněk všech těch ostatních. Jeho ignorování jde většinou ruku v ruce s porušováním jednoho nebo více z nich. Někdy lidé vyvodí závěr, který se jim líbí, a přitom sami sebe přesvědčí, že závěru odporující fakta neexistuje nebo nejsou. A nebo si k faktům přimyslí nové věci a sami sebe přesvědčí, že tyto vymyšlené věci jsou rovněž fakta.
***
V žádném případě si toto desatero nenárokuje dokonalost. Určitě by ho šlo rozšířit o další pravidla. Možná by ho šlo zestručnit, zeštíhlit, zaerodynamičnit a udělat víc cool. Ale i tak, jak je, stojí za zamyšlení.
Tak jsem si řekl, že si udělám taky desatero, a to desatero zásad pro práci s fakty a jejich interpretaci. Řada lidí neví, co slovo fakt znamená, ale i řada těch, co to ví, neumí s fakty zacházet ani z nich vyvozovat užitečné závěry.
- Ověř si, že tvá fakta jsou skutečně fakta.
- Ověřuj si fakta vždy na více místech.
- Snaž se sebrat co nejvíce faktů o jedné věci z různých zdrojů.
- K novým faktům se snaž přistupovat bez zátěže závěrů vyvozených z faktů získaných dříve.
- Pro vyvození závěru si fakta neobohacuj o věci, které neobsahují.
- Závěr nevyvozuj ukvapeně, nemáš-li dostatek faktů.
- Jestliže závěr logicky vyplývá ze všech dostupných faktů, přijmi jej dočasně jako pravdivý.
- Aktivně hledej fakta s potenciálem tvůj závěr znehodnotit.
- Jestliže je závěr v přímém rozporu s jediným dostupným faktem, je špatný a hledej jiný.
- Nelži ani jiným ani sobě.
***
Demonstruji na příkladu
Tonda tvrdí, že jeho švagr Jarda z Nemanic má skvělé třešně, a že by nám rád nějaké prodal, jsou sice trochu dražší než v obchodě, ale ta kvalita! Jako důkaz nám dodá snímek domu s jediným krásným stromem na zahradě a vysmátým maníkem držícím lavor plný třešní v popředí. A že jestli máme zájem, tak nám nějaké ty třešně doveze.
Prozkoumáním fotografie zjistíme, že není nijak upravovaná, a tudíž dle prvního přikázání její obsah můžeme považovat za fakt. Fakt č. 1 ovšem je, že někde existuje dům se stromem na zahradě, před nímž v době fotografování stál vysmátý maník s třešněmi, nic víc.
Přikázání druhé nám říká, že bychom si měli fakta ověřit. Použijeme tedy přítele gůgla a na mapě Nemanic skutečně najdeme dům s jedním velkým stromem na zahradě, jež svým umístěním a proporcemi odpovídají fotografii, takže víme, že dům skutečně je z Nemanic. Podle přikázání třetího ještě nahlédneme do katastru nemovitostí, kde zjistíme, že majitelem zahrady skutečně je nějaký Jarda.
Současně nám Venca řekne, že tuhle koupil v Nemanicích od nějakého Jardy super žůžo třešně a dá nám je dokonce i ochutnat. Ovšem podle čtvrtého přikázání je třeba k tomuto faktu přistupovat obezřetně - protože Venca nezná ani adresu Jardy, tento fakt nemusí s předchozími nijak souviset.
Podle pátého přikázání, než začneme vyvozovat závěr, je třeba uvědomit si, co fakta říkají a co ne a striktně se držet jejich obsahu. Nelze například brát jako fakt, že maník na fotce je Jarda. Fakta sama o sobě nic takového neříkají.
Přikázání šesté je teď překážkou vytvoření závěru. Někdy je těžké odhadnout, kdy je faktů dost a kdy je vhodné dále hledat. Zkusme ale pracovat s tím, co máme k dispozici.
Z dostupných faktů ze usoudit, že Jarda z Nemanic prodává skvělé třešně. Mohl by to i být Tondův švagr. Přijmeme tedy, jak říká přikázání sedmé, tento závěr jako dočasně pravdivý, neboť není v přímém rozporu s žádným z dostupných faktů.
Důležité je ovšem to "dočasně". Přikázání osmé nám říká, že bychom se měli snažit tento závěr nějak sestřelit. Je plno různých faktů, které by tento závěr mohly kompletně znehodnotit. Například: Tonda nemá sestru, Tondova sestra není vdaná, Tondův švagr se nejmenuje Jarda atd. Je třeba se aktivně pídit nejen po takovýchto nových faktech, ale i třebas po tom, co jsme přehlédli ve faktech dosud dostupných. Ale ovšem - vždyť vůbec nevíme, co že to je za strom na oné zahradě! Vezmeme tedy lupu a začneme důkladně zkoumat dostupný snímek.
A ejhle, při důkladném zkoumání lze na stromu najít pár listů, které mají zřetelně srdčitý tvar. Předchozí dočasný závěr je třeba spláchnout do záchodu, protože na lípě třešně fakt nerostou. Je třeba vyvodit závěr nový, konzistentní se všemi předchozími fakty i s faktem novým. A ten závěr zní - Tonda lže.
Desáté přikázání v tomto případě nevyužijeme, vlastně jde spíše o doplněk všech těch ostatních. Jeho ignorování jde většinou ruku v ruce s porušováním jednoho nebo více z nich. Někdy lidé vyvodí závěr, který se jim líbí, a přitom sami sebe přesvědčí, že závěru odporující fakta neexistuje nebo nejsou. A nebo si k faktům přimyslí nové věci a sami sebe přesvědčí, že tyto vymyšlené věci jsou rovněž fakta.
***
V žádném případě si toto desatero nenárokuje dokonalost. Určitě by ho šlo rozšířit o další pravidla. Možná by ho šlo zestručnit, zeštíhlit, zaerodynamičnit a udělat víc cool. Ale i tak, jak je, stojí za zamyšlení.
neděle 30. ledna 2011
Někdo tam nahoře mě nemá rád.
Hrozně rád bych napsal něco smysluplného, ale tak nějak mi dočasně došel smysl. Tedy ne, že bych procházel existenční krizí, ale tak nějak mne poslední týdny nepronásleduje zrovna štěstí, což kulminovalo minulou sobotu kompletním pádem počítače. Ještě v neděli ráno se mi podařilo ho resuscitovat dostatečně na to, abych si mohl zazálohovat data, ovšem v neděli večer usnul a už se neprobudil. Předběžná příčina smrti na základě posmrtné pitvy: přehřátý south bridge a GPU.
Posloužil mi dobře a nyní již spokojeně odpočívá v křemíkovém nebi společně s kalkulačkami a fény na vlasy. A já teď oplakávám peněženku a učím se - už počtvrté - zacházet s novým operačním systémem, protože ten starý nové součástky nerozdýchá.
Za pouhých deset let prodělala výpočetní technika neskutečný rozvoj - můj první počítač stál ve srovnání s mým současným čtyřnásobek, ovšem výkonově nebyl čtyřikrát silnější, dokonce ani čtyřikrát slabší. Pro srovnání malá, velmi zjednodušená, tabulka:
Takže jenom orientačně, za peníze, které jsem utratil za svůj první počítač, by se dnes dal sehnat stroj minimálně čtyřiadvacetkrát rychlejší a schopný uložittisíckrát stokrát více dat.
Kdykoliv mám chuť nadávat na to, jaký křáp je můj mobilní telefon, stačí mi uvědomit si, že ten telefon má stejný výkon jako měly stolní počítače v době mého dětství. Automatické pračky jsou dnes běžně vybaveny počítači s výkonem, o němž si před pouhými pár desetiletími netroufli spekulovat ani spisovatelé Sci-Fi.
Nicméně, k jádru věci pro ty, kdo snad sem občas zabrousí v naději, že tu najdou něco ke čtení - nezavěšujte, jste v pořadí. Budou následovat další články o biologii i vzácném umění keca-fu, jenom musím momentálně alespoň v základech zkrotit démona jménem Windows 7.
Posloužil mi dobře a nyní již spokojeně odpočívá v křemíkovém nebi společně s kalkulačkami a fény na vlasy. A já teď oplakávám peněženku a učím se - už počtvrté - zacházet s novým operačním systémem, protože ten starý nové součástky nerozdýchá.
Za pouhých deset let prodělala výpočetní technika neskutečný rozvoj - můj první počítač stál ve srovnání s mým současným čtyřnásobek, ovšem výkonově nebyl čtyřikrát silnější, dokonce ani čtyřikrát slabší. Pro srovnání malá, velmi zjednodušená, tabulka:
| Rok 2000 | Rok 2010 | Násobek zlepšení | |
| Procesor | 700 Mhz | 6 x 2,8 Ghz | 24 |
| RAM | 128 MB | 8 GB | 62,5 |
| HDD | 15 GB | 1,5 TB | 1000 |
| GPU RAM | 32 MB | 1 GB | 31,25 |
Takže jenom orientačně, za peníze, které jsem utratil za svůj první počítač, by se dnes dal sehnat stroj minimálně čtyřiadvacetkrát rychlejší a schopný uložit
Kdykoliv mám chuť nadávat na to, jaký křáp je můj mobilní telefon, stačí mi uvědomit si, že ten telefon má stejný výkon jako měly stolní počítače v době mého dětství. Automatické pračky jsou dnes běžně vybaveny počítači s výkonem, o němž si před pouhými pár desetiletími netroufli spekulovat ani spisovatelé Sci-Fi.
Nicméně, k jádru věci pro ty, kdo snad sem občas zabrousí v naději, že tu najdou něco ke čtení - nezavěšujte, jste v pořadí. Budou následovat další články o biologii i vzácném umění keca-fu, jenom musím momentálně alespoň v základech zkrotit démona jménem Windows 7.
úterý 18. ledna 2011
Velestručný průvodce debatou.
Internet je plný kecalů, ale jen velmi málo se jich dokáže držet i jen elementárních pravidel vedení debaty. Hezky to vyjadřuje toto blokové schéma. Sice je původně vztaženo na debatu s křesťany (protože ti, ačkoliv namnoze cítí potřebu svá stanoviska horlivě hájit, jsou namnoze prachmizerní debatéři nejen u nás, ale i ve světě), ale lze jej aplikovat na debaty prakticky o čemkoliv.
Zdroj: http://atheismresource.com/wp-content/uploads/Debate-Flow-Chart.jpg
Zdroj: http://atheismresource.com/wp-content/uploads/Debate-Flow-Chart.jpg
úterý 11. ledna 2011
Holka? Kluk? Zmatek nad zmatek!
V minulé úvaze o "Jsou homosexuálové normální?" jsem naznačil nutnost detailněji rozebrat argument "nepřirozenosti" často uváděný pro podporu negativního stanoviska vůči homosexuálům.
Lidé obecně mívají tendenci dělit svět a události v něm do černobílých škatulek s jasnými nálepkami, co je co. Bohužel (?), příroda neobsahuje jenom černou a bílou, dokonce ani všemožné odstíny šedé, nýbrž všechny barvy duhy přecházející jedna v druhou. Nicméně co se pohlaví týče, zdá se - v souladu se zkušeností naprosté většiny lidí - že minimálně jedna škatulka je jednoznačně černobílá. Jedna z prvních otázek, které klade každý v okamžiku narození dítěte v okruhu blízké rodiny či známých, je "Je to holka nebo kluk?" A prakticky každý na tuto otázku očekává pěkně zaškatulkovanou, černobílou odpověď, a namnoze ji i dostane.
Takže by se zdálo, že minimálně v tomto ohledu máme skutečně dvě přirozené a jasně definované škatulky. Nicméně není tomu tak.
Pohlaví dítěte je určováno řadou faktorů, ale základem je genetika. Při normálním (ve smyslu většinovém) namíchání chromozomů dostane každý do vínku polovinu od matky a polovinu od otce. Jeden pár chromozomů určuje pohlaví - kombinace XY (X od matky, Y od otce) znamená chlapce, kombinace XX znamená dívku. A v ideálním světě by tím byla situace minimálně po genetické stránce vyřešena. Jenže, jak snad každý ví, nežijeme v ideálním světě a chromozomy se občas namíchají špatně. To u člověka většinou vede k buď těžkým postižením, nebo je to zcela neslučitelné s životem, nicméně u chromozomů X a Y toto tak docela neplatí. A tak se skýtá otázka, kolik má člověk pohlaví z genetického hlediska?
Odpověď je pro laika překvapivá a koresponduje hezky s počtem barev v duze hnutí LGBT - nejméně šest.
Ovšem jak toto souvisí s homosexualitou, když "navenek" je výsledek "vždy" černobílý, holka nebo kluk? Právě že není, a tohle je jenom začátek. Genetika je sice sice nejvýznamnější faktor v určení pohlaví, ale není jediný. A protože ani tento hlavní faktor neskýtá černobílé kolonky tolik milované (nejen) primitivními bigoty, je již z tohoto jasné, že další faktory hrající roli s tím dokáží pěkně zamíchat. K čemuž se vrátím příště.
Lidé obecně mívají tendenci dělit svět a události v něm do černobílých škatulek s jasnými nálepkami, co je co. Bohužel (?), příroda neobsahuje jenom černou a bílou, dokonce ani všemožné odstíny šedé, nýbrž všechny barvy duhy přecházející jedna v druhou. Nicméně co se pohlaví týče, zdá se - v souladu se zkušeností naprosté většiny lidí - že minimálně jedna škatulka je jednoznačně černobílá. Jedna z prvních otázek, které klade každý v okamžiku narození dítěte v okruhu blízké rodiny či známých, je "Je to holka nebo kluk?" A prakticky každý na tuto otázku očekává pěkně zaškatulkovanou, černobílou odpověď, a namnoze ji i dostane.
Takže by se zdálo, že minimálně v tomto ohledu máme skutečně dvě přirozené a jasně definované škatulky. Nicméně není tomu tak.
Pohlaví dítěte je určováno řadou faktorů, ale základem je genetika. Při normálním (ve smyslu většinovém) namíchání chromozomů dostane každý do vínku polovinu od matky a polovinu od otce. Jeden pár chromozomů určuje pohlaví - kombinace XY (X od matky, Y od otce) znamená chlapce, kombinace XX znamená dívku. A v ideálním světě by tím byla situace minimálně po genetické stránce vyřešena. Jenže, jak snad každý ví, nežijeme v ideálním světě a chromozomy se občas namíchají špatně. To u člověka většinou vede k buď těžkým postižením, nebo je to zcela neslučitelné s životem, nicméně u chromozomů X a Y toto tak docela neplatí. A tak se skýtá otázka, kolik má člověk pohlaví z genetického hlediska?
Odpověď je pro laika překvapivá a koresponduje hezky s počtem barev v duze hnutí LGBT - nejméně šest.
- XY - standardní muž, případě absence jiné genetické vady zcela normální jedinec mužského pohlaví schopný plodit další potomky.
- XX - standardní žena, dtto.
- X0 - spermie od otce, jež oplodnila vajíčko, neobsahovala žádnou kopii pohlavního chromozomu a tak dítě obdrželo jen jednu kopii, a to chromozom X od matky. Dítě je při narození fyzicky ženského pohlaví, ale během růstu a dospívání vykazuje většinou určité abnormality (Turnerův syndrom) a dospělý jedinec je vždy bez lékařské asistence neplodný.
- XXY - vajíčko obsahovalo oba chromozomy XX od matky, nebo spermie obsahovala oba chromozomy XY od otce a ve výsledku je jeden chromozom X navíc. Dítě je při narození fyzicky mužského pohlaví, vyvíjí se relativně normálně, ovšem drobné odchylky jsou (například sklony ke gynekomastii, tedy růstu ňader u muže) a dospělý jedinec je rovněž bez lékařské asistence neplodný (Klinefelterův syndrom).
- XYY - tzv. supermuž - spermie obsahovala dvě kopie chromozomu Y. Dítě je při narození fyzicky mužského pohlaví a vyvíjí se bez viditelných odchylek od standardního XY muže, pouze v průměru vykazují tito jedinci větší sklon k mírným poruchám učení či mírné mentální retardaci. Nicméně většina jedinců je fyzicky zcela normální a plodná (byť sníženě, což se ovšem díky - téměř - černobílosti stavu těhotná/netěhotná nemusí vůbec poznat).
- XXX - tzv. superžena - spermie nebo vajíčko obsahovaly dva chromozomy X. Dítě je při narození fyzicky ženského pohlaví a vyvíjí se bez viditelných odchylek od standardní XX ženy. Příznaky - jsou-li - se namnoze shodují s těmi zmíněnými u XYY.
Ovšem jak toto souvisí s homosexualitou, když "navenek" je výsledek "vždy" černobílý, holka nebo kluk? Právě že není, a tohle je jenom začátek. Genetika je sice sice nejvýznamnější faktor v určení pohlaví, ale není jediný. A protože ani tento hlavní faktor neskýtá černobílé kolonky tolik milované (nejen) primitivními bigoty, je již z tohoto jasné, že další faktory hrající roli s tím dokáží pěkně zamíchat. K čemuž se vrátím příště.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)