Někdo tam nahoře mě nemá rád.

Hrozně rád bych napsal něco smysluplného, ale tak nějak mi dočasně došel smysl. Tedy ne, že bych procházel existenční krizí, ale tak nějak mne poslední týdny nepronásleduje zrovna štěstí, což kulminovalo minulou sobotu kompletním pádem počítače. Ještě v neděli ráno se mi podařilo ho resuscitovat dostatečně na to, abych si mohl zazálohovat data, ovšem v neděli večer usnul a už se neprobudil. Předběžná příčina smrti na základě posmrtné pitvy: přehřátý south bridge a GPU.

Posloužil mi dobře a nyní již spokojeně odpočívá v křemíkovém nebi společně s kalkulačkami a fény na vlasy. A já teď oplakávám peněženku a učím se - už počtvrté - zacházet s novým operačním systémem, protože ten starý nové součástky nerozdýchá.

Za pouhých deset let prodělala výpočetní technika neskutečný rozvoj - můj první počítač stál ve srovnání s mým současným čtyřnásobek, ovšem výkonově nebyl čtyřikrát silnější, dokonce ani čtyřikrát slabší. Pro srovnání malá, velmi zjednodušená, tabulka:

	Rok 2000	Rok 2010	Násobek zlepšení
Procesor	700 Mhz	6 x 2,8 Ghz	24
RAM	128 MB	8 GB	62,5
HDD	15 GB	1,5 TB	1000
GPU RAM	32 MB	1 GB	31,25

Takže jenom orientačně, za peníze, které jsem utratil za svůj první počítač, by se dnes dal sehnat stroj minimálně čtyřiadvacetkrát rychlejší a schopný uložit tisíckrát stokrát více dat.

Kdykoliv mám chuť nadávat na to, jaký křáp je můj mobilní telefon, stačí mi uvědomit si, že ten telefon má stejný výkon jako měly stolní počítače v době mého dětství. Automatické pračky jsou dnes běžně vybaveny počítači s výkonem, o němž si před pouhými pár desetiletími netroufli spekulovat ani spisovatelé Sci-Fi.

Nicméně, k jádru věci pro ty, kdo snad sem občas zabrousí v naději, že tu najdou něco ke čtení - nezavěšujte, jste v pořadí. Budou následovat další články o biologii i vzácném umění keca-fu, jenom musím momentálně alespoň v základech zkrotit démona jménem Windows 7.