středa 9. února 2011

Právo? Houbeles!

Dnes mi řádně zvedl krevní tlak článek na novinkách "ÚS dal částečně za pravdu rebelovi proti povinnému očkování". Ani tak ne kvůli rozhodnutí ústavního soudu, jako kvůli tomu, že takové rozhodnutí u nás vůbec je možné a že v následující diskuzi se tolik lidí zastává pana Vavřičky a brojí proti očkování.

Nebudu se tu rozepisovat o všech hloupostech, které v diskuzi i ve článku samotném (hlavně ústy pana Vavřičky) zaznívají, a zaměřím se jen na jednu jedinou věc. Totiž na tvrzení "ÚS nezpochybnil povinnost očkování v ČR. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou".

Z článku není jasné, jak přesně pan Vavřička zdůvodňoval odmítnutí očkování, naznačeno ovšem je, že to bylo z důvodů jeho osobního přesvědčení, že vakcinace nefunguje. A takovýto důvod v žádném případě nelze morálně akceptovat jako důvod pro odmítnutí očkování a toto, pokud to není řádně zakotveno v zákoně, včetně postihů za takovéto nezodpovědné chování, tak by to v něm být dle mého názoru zakotveno mělo.

A proč?

Především je třeba si objasnit fakta:
Očkování prokazatelně funguje. Je zcela jasná korelace mezi četností nemocí jako např černý kašel či obrna a proočkování populace. Je znám mechanismus, na jehož základě očkování funguje. Jsou známa rizika používaných vakcín a tato rizika jsou v průměru vždy o několik řádů nižší, než rizika nemocí. "Individuální přesvědčení" kohokoliv je v tomto případě zcela irelevantní a svědčí pouze o neinformovanosti či dokonce přímo hlouposti dotyčného přesvědčeného.

A nyní se lze podívat na morální aspekt záležitosti a z něj plynoucí následky právní:
V roce 1959 byla OSN přijata deklarace práv dítěte, a pochybuji, že pan Vavřička a i naprostá většina vehementních odpůrců očkování bude mít proti jejímu obsahu jakékoliv morální výhrady. Náš právní systém - pokud je mi známo, nejsem právník - z ní a z listiny základních lidských práv a svobod vychází a respektuje nutnost jejich dodržování. Tudíž bych chtěl zejména nasměrovat pozornost na Zásadu 2, která mimo jiné jasně říká, že zákon má dítěti zajistit prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky zdravým způsobem. Zásada 4 říká, že dítě má právo rozvíjet se ve zdraví a rodiče mu v tomto ohledu mají poskytnout náležitou péči.  Zásada 7 dále stanovuje, že rodiče nesou hlavní zodpovědnost za výchovu a péči o dítě. A zásada 9 jasně říká, že dítě má být chráněno před všemi formami nedbalosti.

A to v kostce shrnuje mé přesvědčení, proč i v případě, že je toto rozhodnutí ÚS zákonně správné, tak je morálně špatné a příslušné zákony by se měly změnit.

Dítě není majetek svých rodičů a rodiče nemají právo s dítětem zacházet, jak se jim zlíbí. Rodiče jsou za dítě zodpovědní, a pokud nejsou dostatečně kompetentní se o dítě adekvátně postarat, je povinností státu zajistit dětem zákonnou ochranu před důsledky jejich nekompetence a z toho plynoucí nedbalosti. A je jedno, jestli je nedbalost (v tomto případě odpírání zdravotní péče, čili očkování) důsledkem hlouposti či neinformovanosti. Neznalost (nejen zákona) neomlouvá.

Jestliže nedodržení zákona nelze trestat, pak tento zákon nelze vymáhat a zákon tudíž neplní svou funkci. Tečka.

7 komentářů:

  1. Rozhodnutí ÚS nelze označit za "morálně špatné" jen proto, že může určitým způsobem "otevírat cestu" nejrůznějším odpíračům (btw - oni ani na tomto novém základě stejně stále nemohou s těmito svými snahami jakkoli uspět - viz. níže) jinak správně povinného (a dozajista i prospěšného) očkování dětí. Nějak zneužít lze cokoli a jen proto, že něco může být zneužitelné, to nelze hned označit za morálně špatné a v tomto daném případě jde navíc o naprosté nepochopení toho, co ÚS udělal, protože praktická zneužitelnost jeho nálezu je naprosto minimální.
    V daném případě totiž ÚS neudělal nic jiného (při posuzování daného případu ve všech jeho souvislostech dle zákonných předloh), než že v podstatě uznal, že skutečně mohou nastat individuální případy, kdy skutečně nelze vymáhat splnění obecné povinnosti povinného očkování a že k takovým případům nelze přistupovat čistě formalisticky (tedy trvat na něčem a pokutovat za nesplnění něčeho, co skutečně může být výjimečně nežádoucí - tedy za nesplnění povinnosti očkování v případě, kdy to není možné z důvodných příčin splnit), což pak uznal, že je na závadu.
    Je samozřejmě zcela mimo jakoukoli pochybnost, že takovou důvodnou příčinou nemůže být a nebude např. "náboženské přesvědčení" rodičů dítěte, či jejich mylné představy o "škodlivosti očkování". Ovšem důvody mohou být třeba individuální medicínské, které nelze předvídat ani nijak zobecnit. V takovém případě by ovšem byl "odpor" rodičů (a i vlastního lékaře) proti povinné aplikaci očkovací látky zcela na místě, ovšem striktně úředně by i při nesplnění takové povinnosti z těchto důvodů teoreticky mohly (za současného právního stavu) stejně následovat sankce (což by samozřejmě byla naopak nepřípustná hloupost). Tím chci říct, že v současné zákonné předloze není žádná "ochrana rodičů a jejich dětí naopak před státem" a rodiče mohou být paradoxně trestány za to, že v zájmu dítěte (a třeba i na základě přímého lékařského dobrozdání) odmítli očkování. To je samozřejmě špatně a ÚS to přeně vystihl.

    V daném případě se tedy zřejmě pro pana Vavřičku jednalo o "vítězství", které si takto ale vůbec nepředstavoval. Já jsem proto (na rozdíl od autora) s tímto postupem a nálezem ÚS zcela spokojený a nevidím žádný důvod (tedy kromě jeho nepochopení) k tomu, proč by se někdo měl nad ním nějak znepokojovat či označovat ho za "morálně pochybný". Právě naopak !

    OdpovědětVymazat
  2. Ze zdravotních důvodů očkování odmítnout lze a k soudu se takové spory vůbec nedostanou. Řeší je totiž lékaři.

    Pan Vavřička odmítal očkování pro své děti podle dostupných informací jen a pouze na základě svého neinformovaného přesvědčení. Tudíž je rozhodnutí ÚS špatné, protože neumožňuje potrestat člověka, který svou nedbalostí ohrožuje život svých dětí i dětí jiných.

    OdpovědětVymazat
  3. Přiznávám, že jsem vlastní rozhodnutí ÚS nečetl a vycházel jsem jen ze zprostředkovaných informací. A podle nich z toho rozhodnutí ÚS přímo nevyplývá, že by nadále již nebylo možné potrestat člověka, který by bez pádných důvodů bránil očkovat své děti a tím ohrozil jejich zdraví a potažmo i život. Uvádí se naopak, že dle toho rozhodnutí ÚS povinnost očkování zůstává stále zachována a souhlasím, že to (jak je uvedeno v blogu) je asi to nejpodstatnější.
    Vše ostatní bude věcí nové judikatury - tedy způsobu posuzování a názorů, které si časem vytvoří soudy jako precens pro posuzování obdobných případů kdy a z jakých konkrétních důvodu bude možné povinné očkování odmítnout.
    Lékařské důvody by se tedy možná před soud vůbec neměly dostat a jaké jiné by to mohly být, o tom si netrofám spekulovat. A je dost dobře možné, že (právě po této zkušenosti s rozhodnutím ÚS) tuto věc bude přímo taxativně řešit a vyjmenovávat právě ona zmíněná novela zákona o ochraně veřejného zdraví, což by asi bylo pro zamezení všelijakých nedůvodných "odpíračských" snah a následných zbytečných soudů nejlépe.

    Já si nedovedu představit, že by mohlo jakkoli uspět odmítnutí očkování dítěte bez pádného důvodu a pouze na základě nějakého "neinformovaného přesvědčení" rodičů (včetně přesvědčení náboženského, které snad nikde přímo neuvádí něco takového jako nějaký imperativ víry. Btw - nevím, ale asi by dost dobře nešlo na tuto věc vztáhnout snad ani ani obvyklé dogma Svědků Jehovových o údajné "nepřípustnosti" trasfuzí a dovozovat z toho něco kolem očkování). Teprve až pokud by se něco takového, jako možnost odmítání povinného očkování dětí pouze na základě nějaké víry, skutečně objevilo v nějakém zákoně, tak bych souhlasil s tím, že "se svět asi zbláznil".

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsem se do toho ponořil a zde je výsledek :
    _______________________________________________
    Moje výtahy z odůvodnění předmětného rozhodnutí Ústavního soudu :

    "Očkování je jedním z nejefektivnějších postupů zdravotní prevence vůbec, když se obecně považuje, spolu s využíváním antibiotik, za příčinu mimořádného poklesu nemocnosti a úmrtnosti na infekční onemocnění a za největší přínos a základ moderní medicíny. Nezbytnou součástí preventivního působení očkování je totiž jeho široké nasazení a dosažení vysokého stupně proočkovanosti, kterým je proočkovanost cca 90%. Povinné očkování je tak ve vztahu k základnímu právu stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru přípustným omezením tohoto základního práva, neboť jde evidentně o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých."
    "Autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní, ale naopak může být omezena, a to i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů (viz nález ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03, Sb. n. u., svazek 34, nález č. 117)."

    "Zcela jinou otázku ovšem představuje, zda je ústavně konformním omezením základního práva podle čl. 16 Listiny bezvýjimečné vynucování povinného očkování proti jakékoliv osobě, bez ohledu na individuální specifika případu a na motivaci, kterou má daná osoba ve svém rozhodnutí povinné očkování nepodstoupit.
    V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby a pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat."
    "Ústavou požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná čl. 16 Listiny, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno. Jak uvádí amicus curiae ve shora citovaném stanovisku Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády České republiky pro lidská práva, s ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, s ohledem na mimořádná specifika případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví (předpokládané v čl. 16 odst. 4 Listiny)."

    "Orgán veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí proto vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu (viz kupř. důsledky "proočkovanosti" dle výkladu shora), a tedy pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci zmíněnou povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Současný zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožňuje vzít tyto ústavně relevantní úvahy v úvahu při rozhodování o individuálním přestupku."
    "Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat."
    _________________________________________________

    OdpovědětVymazat
  5. A také :
    Výtah z odlišného stanoviska soudce Ústavního soudu Jana Musila :

    "Chci upozornit, že takto naznačená cesta "výjimečného nesankcionování" je z ústavněprávního hlediska velice povážlivá a riskantní. Nejenom v oblasti "pravého" trestního práva, nýbrž i v oblasti práva přestupkového je nutno respektovat pravidlo "nullus delictus, nulla poena sine previa lege" (srov. čl. 39 Listiny), které požaduje, aby veškeré podmínky odpovědnosti za delikty byly stanoveny předem zákonem."
    "Taková výjimečnost zajisté nemůže být spatřována toliko v obecném a ničím nekonkretizovaném tvrzení stěžovatele, že očkování dětí je v rozporu s jeho náboženskou vírou. K zavedení takového obecného pravidla exkulpace by byl oprávněn toliko zákonodárce, nikoliv soud v případech aplikace práva ad hoc."
    _________________________________________________

    A výtah relevantních zákonů a předpisů :

    Zákon č. 258/2000 Sb. O ochraně veřejného zdraví :
    § 46 :
    (1) Fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování. Prováděcím právním předpisem stanovené fyzické osoby a fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování.

    (2) Před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech zdravotnické zařízení vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace.

    (3) Zjistí-li příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, že se nezletilá fyzická osoba nepodrobila očkování nebo vyšetření podle odstavce 2, a jde-li o nezletilou fyzickou osobu, která nemá zvoleného praktického lékaře, stanoví jí rozhodnutím povinnost podrobit se tomuto očkování nebo vyšetření v určeném zdravotnickém zařízení.

    (4) Jde-li o osobu, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění povinností podle odstavců 1 až 3 její zákonný zástupce.12)

    Konkrétní očkování a věk očkované osoby stanovuje Vyhl. č. 537/2006 Sb. O očkování proti infekčním nemocem

    Nesplnění povinností na úseku zdravotnictví je pak sankcionováno dle Zák. č. 200/1990 Sb. Zákona o přestupcích :

    § 29 Přestupku na úseku zdravotnictví se dopustí ten, kdo :
    f) poruší zákaz nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění,
    a bude potrestán pokutou až 10.000, - Kč.
    _________________________________________________

    Myslím tedy, že v zásadě jde o to, co jsem již psal s tím, že doposud není žádná taková možnost odmítnutí povinného očkování dítěte z náboženských důvodů nikde zakotvena. Ovšem současně platí, že každý případ bude muset být posuzován individuálně.

    OdpovědětVymazat
  6. Což je přesně pointa článku a smysl jeho poslední věty - zákony obsahují zásadní chybu a tu je třeba napravit. Ačkoliv přiznám bez mučení, že já se do toho až tak moc neponořoval, protože jsem viděl rudě.

    Děkuji za obsáhlé doplnění článku.

    OdpovědětVymazat
  7. Není zač.

    Je to právně i věcně docela zajímavý případ a jeho výsledek dopadl tak, jak dopadl.
    Mně se ten rozsudek ÚS docela líbí a považuju ho za vyvážený. To, že to nebylo vůbec lehké rozhodování je zřejmé i podle toho, že soudci nebyli v rozhodování jednotní.

    A taky si myslím, že "ortodoxní náboženští odpírači" si asi výsledek celé kauzy představovali přece jen trochu jinak.

    OdpovědětVymazat