Většinou, když přijde v jakékoliv společnosti a v jakýchkoliv souvislostech řeč na náboženství a náboženskou víru, přestanu si brát servítky a vůbec nechodím opatrně kolem horké kaše. Ačkoliv mám normálně tendenci snažit se s lidmi vyjít, v tomto ohledu (a v pár dalších, například když přijde na popírání očkování) doslova neznám bratra. Kolega v práci se mne po jedné takové výměně názorů zeptal "Proč jsi tak nabroušenej na víru, když sám nevěříš?"
Začněme tady - totiž u toho, že Polsko má v jednadvacátém století zákony umožňující trestat "urážku náboženského cítění" dvěma roky vězení. Navíc to není první taková událost v Polsku - o existenci tohoto zákonu jsem se dozvěděl na jaře loňského roku, když mou pozornost zaujal případ zpěváka metalové skupiny Behemot, kterému hrozí vězení za umělecký happening, v rámci jehož realizace roztrhal bibli.
Bylo mi poukázáno, že tento zákon "není diskriminační" protože nespecifikuje žádné náboženství konkrétně a navíc hned za tímto paragrafem údajně následuje v polském zákoníku paragraf zakazující diskriminaci kvůli náboženskému přesvědčení či jeho absenci.
Nesmysl to je ovšem hned z několika důvodů.
Především "náboženské cítění" si může kdekdo definovat jak se mu zlíbí. Žádné z těch několika tisíc náboženství, co zamořují planetu zemi, nemá pro svá tvrzení o nadpřirozenu ani špetku důkazů, a vyznavači všech si myslí prakticky bez výjimky, že právě oni jsou ti jediní, kdo věří té správné pohádce a těm ostatním kape na karbid. A většina je extra háklivá na jakoukoliv i sebemenší kritiku, natož pak na kritiku podloženou. Čili ten zákon umožňuje represe vůči osobě na základě něčeho, co nelze objektivně a nezávisle posoudit a dokázat. Coby ateista bych mohl na základě tohoto zákona tvrdit, že mé náboženské cítění (to mám - nemám náboženskou víru, ale rozhodně mám náboženské cítění, neb mám z náboženství intenzivní pocit hnusu) je uráženo tím, že ze svých daní platím darmožrouty všemožných církví, zatímco silnice připomínají každý rok více a více tankodromy. Být muslim žijící v Polsku, mohl bych říct, že mé náboženské cítění uráží kříže na zdech ve škole, kam chodí moje dítě. A nepochybuji, že bych s takovouto žalobou v obou případech neuspěl.
Což samo o sobě lze považovat za důkaz toho, že se jedná o zákon diskriminační. Z toho, jak je ten zákon aplikován, je evidentní, že se jedná o zákon záměrně napsaný vágními pojmy, aby vypadal rádoby objektivně. Ale ve skutečnosti jenom slouží katolické většině, aby s ní ostatní drželi hubu a krok ze strachu z represe.
Nu a v případě, že by jeden jediný muslim s takovouto žalobou v Polsku uspěl, dalo by se očekávat, že za chvíli bude uražený skutečně kdekdo a se žalobami o kdejakou ptákovinu se roztrhne pytel.
Další nesmyslností tohoto zákona je to, že kopíruje u nábožensky založených lidí tak často pozorovanou neschopnost rozlišit mezi "kritizuji to, co říkáš" a "zakazuji ti to říkat". Nelze projít životem a neříct někdy někde něco, co se někomu nebude líbit. A ať už řekne kdokoliv kdekoliv o kterémkoliv náboženství cokoliv, někomu se to nebude líbit, protože v náboženstvích je takový neskutečný bordel (skoro jako kdyby si je různí lidé vymýšleli, že). Tento zákon ve své holé podstatě zakazuje hovořit o náboženství, čímž přímo odporuje svobodě slova, která v Polsku údajně je. Vyjádření negativního názoru na něco není totéž, co oprese téhož, a princip "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" tak v tomto případě dostává rovněž solidně na frak.
A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem tak výrazně protinábožensky orientovaný. Protože řadě lidí stále ještě nedošlo, že nemůžou svoje náboženské přesvědčení vnucovat ostatním pod pohrůžkou násilí a trestů a protože stále ještě v řadě jinak pokrokových zemí se různé náboženské frakce snaží mocí mermo nastolit či udržet diktaturu dogmatu.
Žádné komentáře:
Okomentovat