středa 23. února 2011

Na papeže nesahat!

Většinou, když přijde v jakékoliv společnosti a v jakýchkoliv souvislostech řeč na náboženství a náboženskou víru, přestanu si brát servítky a vůbec nechodím opatrně kolem horké kaše. Ačkoliv mám normálně tendenci snažit se s lidmi vyjít, v tomto ohledu (a v pár dalších, například když přijde na popírání očkování) doslova neznám bratra. Kolega v práci se mne po jedné takové výměně názorů zeptal "Proč jsi tak nabroušenej na víru, když sám nevěříš?"

Začněme tady - totiž u toho, že Polsko má v jednadvacátém století zákony umožňující trestat "urážku náboženského cítění" dvěma roky vězení. Navíc to není první taková událost v Polsku - o existenci tohoto zákonu jsem se dozvěděl na jaře loňského roku, když mou pozornost zaujal případ zpěváka metalové skupiny Behemot, kterému hrozí vězení za umělecký happening, v rámci jehož realizace roztrhal bibli.

Bylo mi poukázáno, že tento zákon "není diskriminační" protože nespecifikuje žádné náboženství konkrétně a navíc hned za tímto paragrafem údajně následuje v polském zákoníku paragraf zakazující diskriminaci kvůli náboženskému přesvědčení či jeho absenci.

Nesmysl to je ovšem hned z několika důvodů.

Především "náboženské cítění" si může kdekdo definovat jak se mu zlíbí. Žádné z těch několika tisíc náboženství, co zamořují planetu zemi, nemá pro svá tvrzení o nadpřirozenu ani špetku důkazů, a vyznavači všech si myslí prakticky bez výjimky, že právě oni jsou ti jediní, kdo věří té správné pohádce a těm ostatním kape na karbid. A většina je extra háklivá na jakoukoliv i sebemenší kritiku, natož pak na kritiku podloženou. Čili ten zákon umožňuje represe vůči osobě na základě něčeho, co nelze objektivně a nezávisle posoudit a dokázat. Coby ateista bych mohl na základě tohoto zákona tvrdit, že mé náboženské cítění (to mám - nemám náboženskou víru, ale rozhodně mám náboženské cítění, neb mám z náboženství intenzivní pocit hnusu) je uráženo tím, že ze svých daní platím darmožrouty všemožných církví, zatímco silnice připomínají každý rok více a více tankodromy. Být muslim žijící v Polsku, mohl bych říct, že mé náboženské cítění uráží kříže na zdech ve škole, kam chodí moje dítě. A nepochybuji, že bych s takovouto žalobou v obou případech neuspěl.

Což samo o sobě lze považovat za důkaz toho, že se jedná o zákon diskriminační. Z toho, jak je ten zákon aplikován, je evidentní, že se jedná o zákon záměrně napsaný vágními pojmy, aby vypadal rádoby objektivně. Ale ve skutečnosti jenom slouží katolické většině, aby s ní ostatní drželi hubu a krok ze strachu z represe.

Nu a v případě, že by jeden jediný muslim s takovouto žalobou v Polsku uspěl, dalo by se očekávat, že za chvíli bude uražený skutečně kdekdo a se žalobami o kdejakou ptákovinu se roztrhne pytel.

Další nesmyslností tohoto zákona je to, že kopíruje u nábožensky založených lidí tak často pozorovanou neschopnost rozlišit mezi "kritizuji to, co říkáš" a "zakazuji ti to říkat".  Nelze projít životem a neříct někdy někde něco, co se někomu nebude líbit. A ať už řekne kdokoliv kdekoliv o kterémkoliv náboženství cokoliv, někomu se to nebude líbit, protože v náboženstvích je takový neskutečný bordel (skoro jako kdyby si je různí lidé vymýšleli, že). Tento zákon ve své holé podstatě zakazuje hovořit o náboženství, čímž přímo odporuje svobodě slova, která v Polsku údajně je. Vyjádření negativního názoru na něco není totéž, co oprese téhož, a princip "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" tak v tomto případě dostává rovněž solidně na frak.

A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem tak výrazně protinábožensky orientovaný. Protože řadě lidí stále ještě nedošlo, že nemůžou svoje náboženské přesvědčení vnucovat ostatním pod pohrůžkou násilí a trestů a protože stále ještě v řadě jinak pokrokových zemí se různé náboženské frakce snaží mocí mermo nastolit či udržet diktaturu dogmatu.

2 komentáře:

  1. Jakkoli se nechci zastávat žádné "diktatury dogmatu", přesto si myslím, že i v této oblasti musí existovat určité hranice vhodného či nevhodného a v určitých krajních případech i přípustného či nepřípustného chování.
    Víra a náboženské vyznání je součástí svobodné vůle a svobodného přesvědčení každého člověka a jako takové by nemělo být vědomě ostouzeno s jasným cílem tuto věc (a tedy i cítění jiného člověka) urazit, zesměšnit nebo jinak napadnout. Je to proto, že (jak se říká) "svoboda mé pěsti končí tam, kde začíná něčí nos". A to platí i v tak citlivé oblasti, jakou je víra a její součásti.
    Co někomu může připadat směšné, to pro jiného může představovat velmi důležitou věc a důležitou součást jeho života. Proto (i kdyby se nakrásně skutečně jednalo o navýsost směšnou věc) nikdo nemá právo druhému člověku vědomě způsobovat trama tím, že se mu bude pro tuto věc vysmívat (neříkám zasmát, ale vysmívat a tedy zesměšňovat).
    Jako příklad mohu uvést třeba to, že by asi nikdo nepovažoval za vhodné ani správné zpívat hlasité veselé písně vedle pohřebního průvodu s tím, že toho mrtvého přece neznáme a na city pozůstalých prostě kašleme. Bylo by to výtržnictví. A stejně tak je výtržnictvím, pokud někdo na veřejnosti paroduje Papeže (a navíc i demonstruje jeho sinou opilost !) s tím, že žádného Boha nezná a na city věřících (pro které Papež představuje nejvyšší žijící autoritu jejich víry a zástupce Boha na Zemi) prostě kašle.
    Nemusí se nám to líbit, ale nedá se nic dělat - nějaká pravidla lidského soužití být musejí, protože jinak by se lidé dříve či později mezi sebou pozabíjeli (nakonec i pro úplné maličkosti).

    Na druhou stranu musím ale také dodat, že zrovna věřící mají velké tendence k tomu, že se hned urážejí a cítí být něčím dotčeni velmi často a zcela bezdůvodně a také vždy hned požadují nějaké zcela nepřiměřené exemplární tresty (např. přímo trest smrti za obyčejnou kresbu Mohameda). To je pak druhou také nepřijatelnou stranou téže mince.

    OdpovědětVymazat
  2. Neříkám, že zesměšňování víry je správné - ano, může to citově někoho urazit - ale trestat je za to tímto způsobem, je to silně nepřiměřené.

    Dopustili se urážky - tedy bychom je měli potrestat za urážku, nikoliv za "narušování náboženského cítění polských katolíků". A na urážku zde je zákon - obvykle dostanou exemplární trest a musí se veřejně omluvit. V kůži těch kluků bych být opravdu nechtěl, jediný způsob jak se z toho dostanou, je dostat toto před Evropský soud - v Polsku, jak je vidět, se o ně "postarají" náboženští fanatici.

    OdpovědětVymazat