Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

O nošení krku

Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.

Sháním morčata...

Pro svůj příští článek o statistice bych potřeboval pomoc čtenářů. Nejedná se o nic složitého, je to ale trochu nudné a vyžaduje to odhadem tak čtvrt-půl hodiny vašeho času. Jako vybavení stačí program Poznámkový blok, Excel nebo OpenOffice jsou ale lepší.

Máte-li zájem se zůčastnit, sdělte mi tento svůj úmysl formou komentáře pod tímto článkem a já vám zašlu instrukce e-mailem. Čím více, tím lépe.

Iluze svobody.

Chtěl jsem napsat článek plný hezkých obrázků a prázdného tlachání, ale bohužel mě tlačí myšlénka neodbytná. Tak neodbytná, že udělám něco, co jsem dělat v žádném případě nechtěl.

Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.

Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."

Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.

Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.

Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:

A protože člověk nemá nikdy volbu povolání zcela svobodnou - je vždy minimálně vázán nabídkou na trhu v jím dostupné vzdálenosti a rozsahem svých dovedností - současný stav tak nevyhnutelně vede k tomu, že jsou lidé nuceni pracovat v jim zdraví poškozujícím prostředí proti své vůli a bez adekvátní kompenzace za toto riziko.

Bohužel evidentně tento odstaveček nebyl asi pro některé lidi dost informativní, pokud vůbec dočetli až k němu.

Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.

1. Musí existovat poptávka po někom s mou kvalifikací. Jsem sice široce zaměřený člověk schopný jakž/takž zastávat řadu prací od zedničiny či tesařiny až po účetnictví, ale rozsah věcí, jež jsem schopen dělat na skutečně kompetitivní, profesionální úrovni, je značně, značně užší a v řadě prací bych si nevydělal ani na slanou vodu a suchý chleba.
2. Tato poptávka musí existovat v mně dostupném prostoru. Jsem sice bezdětný a svobodný, ale vlastním dům. Ten nemohu jen tak prodat jako housku na krámě a koupit si ekvivalentní housku o pár desítek/stovek kilometrů dál. Lidé žijící v podnájmu toto mají snazší, ale ne snadné - stěhování je vždy drahá záležitost a sehnat byt na pronájem je taky někdy/někde osina v zadku.
3. Lidé s partnerem a/nebo dětmi musí brát v potaz bod 1 ještě pro svého partnera, plus se přidá dodatečný bodíček s hledáním školy pro děti.
4. Ne každý vydělává dost na to, aby si mohl našetřit dostatečný finanční polštář pro podobné případy. A i pro ty šťastnější je přerušení kontinuálního příjmu riziko, je-li dost dlouhé. Musíme platit proud, vodné, stočné, musíme jíst, musíme se oblékat - a nemáme-li práci, musíme vydávat peníze na její hledání. A tak jako tisíckrát nic umoří vola, tak tisíc stokorunových výdajů vyčerpá stotisícové úspory (například jedna cesta - jenom cesta! - na nákup a zpět mne stojí padesát korun...).

Při změně povolání každý z nás stojí čelem proti výše zmíněným bodům a dalším. Svoboda? Ano, ale hodně omezená. Není nemožné výše zmíněné vyřešit, každý to párkrát za život vyřešit musí, ale není to ani žádná frivolní záležitost. A jinak to vypadá v Praze a jinak ve Volarech.

Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.

A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.

Jen pro úplnost

Dronte na svém blogu zveřejňuje po částech kritiku mého článku Private property.

Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.

Část první.
Část druhá.

Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.

Krátká exkurze do dětství

Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.

Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.

Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.

Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.

Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.

Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.

A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).

Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.

Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.

A to nikdy není taková zábava.

...až jsem se za břicho popadal...

Tak mi bylo konečně do úsměvu při debatě o alternativních (tzn. neověřených) formách léčby vmeteno něco, po čem už jsem strašně dlouho toužil, aby mi někdo řekl. Od srdce jsem se zasmál ironii zkoncentrované v tom výroku - je to totiž svým způsobem kompliment, ale nebylo to tak míněno:

Klinické studie nemám. Ono je dost pravděpodobné, že ani nejsou- tyto studie většinou dělají lidé tvého typu, lidé s uzavřenou, racionální myslí.

Mám rozhodně racionální mysl, a do značné míry i uzavřenou. Tedy ne tak, že bych nebyl ochoten změnit názor nebo přijmout novou myšlenku. Koneckonců, jak již jsem párkrát zmínil, věříval jsem na horoskopy, účinnost meditace, existenci kosmické energie KI a léčení s jejím použitím/manipulací (Reiki, Tai-či a pod.). Nicméně mám mysl otevřenou jenom pro myšlenky, jež mají nějaké solidní, ověřitelné, dokazatelné pozadí. A čím více nějaká myšlenka odporuje mým znalostem a mým zkušenostem tím těžší je mne přesvědčit. Ono mít mysl úplně otevřenou, ve stylu "věřím všemu, co se mi líbí a co mi kdo řekne" nepovažuji za šťastné. Ale co bych si plácal játra, někdo jiný už to udělal za mne. Užijte si následující video od QualiaSoup.