sobota 25. srpna 2012

Šaškárnám se ale máme smát.

Původně jsem na to odpovídal komentářem, ale chytil jsem slinu, komentář kynul a kynul, tak jsem si řekl, že zareaguji raději vlastním článkem. Nehledě na to, že bych stránku Občanského sdružení ateistů České republiky asi neměl zatěžovat svými nevybíravými plamennými výlevy s místy neslušným jazykem.

Chci reagovat konkrétně na jejich poslední článek "Modlitba posvátného růžence. Dělají si z nás věřící srandu?". Proti článku tedy obecně nic nemám, mám podobnou zkušenost se slovenskou pobožností - i když jsem se do toho nerýpal až tak do hloubky - ze své předloňské návštěvy Tater. Mám ale trochu problémy s jednou větou, a to konkrétně touto:
Jsem dalek toho, abych se této jistě dobře míněné zbožnosti vysmíval.
Rád bych se totiž zeptal - proč ne?

Já osobně toho, abych se téhle šaškárně vysmál, dalek nejsem. "Upřímná" víra v podobné blbosti je směšná a výsměch zaslouží. Dospělý člověk, který věří na absurdní pohádky a provozuje podobně pitomé rituály, je trapný, a je úplně jedno, jak upřímně jim věří. Pro takové lidi, jimž se vysmívat skutečně nepřísluší, máme název - duševně chorý - a zajde-li to do extrémuje ty lidi třeba léčit. Ale ne všichni věřící (troufl bych si říct, že většina ne) jsou už tak daleko za hranicí příčetnosti, aby bylo nutné nasadit muže v bílých pláštích a se svěracími kazajkami.

Někteří čtenáři blogu si možná vzpomenou, jak v jedné debatě s "upřímně věřícím" katolíkem na mém předchozím internetovém působišti, se zmíněný katolík strašně urážel, kdykoliv jsem si dělal srandu z toho, že věří na těhotnou pannu, co porodila čaroděje, nebo když jsem provozování podobných rituálů přirovnával k duševní poruše podobné obsedantě kompulzivní poruše. Ale sám se přitom nikterak nežinýroval vysmát se americkému věřícímu, který na základě stejné bible stále ještě obhajoval placatost země a její stáří šest tisíc let. Nakonec jsem se ho tedy zeptal, na základě jakých měřítek rozlišuje, kterým kouskům bible věřit a kterým ne, když těhotná panna a zmrtvýchvstalý čaroděj jsou, z racionálního hlediska, ekvivalentně absurdní a směšné, jako placatá země stará šest tisíc let. A jeho odpověď? Žádnou nikdy nedodal, na následující otázky a upomínky aktivně mlčel (akorát občas do debaty vstoupil a uraženě naříkal, jak strašně jsem necivilní, že věřícím neprojevuji úctu, popřípadě se odpovědi vyhýbal za použití uzenáčů) a mlčel tak dlouho, až se záležitost v podstatě promlčela a příslušná internetová stránka zmizela v propadle dějin.

Ale jedno je každopádně jisté - společnost jako celek ani jednotliví lidé nemají žádná jasná měřítka pro to, čemu se je v pořádku vysmát a čemu ne. Obecně platí, že každá absurdita je lovná zvěř pro satiru a výsměch a měřítkem pro míru výsměchu není upřímnost, s níž je absurditě věřeno, ale míra, do níž je absurdní. S jednou jedinou výjimkou, již krásně shrnul Douglas Adams, a již, domnívám se, zmiňuje i Richard Dawkins v jedné edici "The God Delusion". A tou výjimkou je, samozřejmě náboženství.

Takřka každý - věřící nevyjímaje - považuje naprostou většinu náboženství za naprosté a směšné bláboly v lepším případě, či za nebezpečné a šílené hovadiny v horším případě. Akorát věřící mají z tohoto pravidla vždy jednu výjimku, a to je právě ta jedna sada absurdit, kterou si oni vybrali (popřípadě jež jim byla vnucena) coby tu správnou. Ateista se v tomto ohledu od věřícího liší pouze v tom, že z tohoto pravidla žádnou výjimku neuznává.

Ale protože dlouhodobě historicky bylo věřících naprostá většina, a protože nebyli schopni spolu mírumilovně koexistovat, aniž by se kvůli svým sadám oblíbených hovadinek mordovali, a protože nejsou schopni se o těch svých blbinách ani bavit, aniž by se uráželi a cítili se perzekuovaní, že někdo zrovna ty jejich  blbiny nerespektuje, tak se vžil společenský konsensus, že se tyto blbiny prostě nekritizují a smát se jim je "neslušné". Někdo by se mohl urazit, a to přece nechceme.

No, mě je to jedno, jestli někoho urazím. Odmítám se tomuto iracionálnímu diktátu iracionálních lidí podrobit. Absurdní a nepodložené snůšky nesmyslů jsou směšné, zasluhují výsměch a tudíž se jim budu smát. Když se kvůli tomu někdo urazí, protože je příliš intelektuálně mrtev a ponořen do svých oblíbených absurdit na to, aby byl schopen se na ně podívat nezaujatě, nechť neváhá a jde s rozběhem do prdele.

Ale tenhle konkrétní případ, tyhle prodávané letáčky, to je ještě horší. Já si totiž nemyslím, že ten zmiňovaný letáček popisující správnou modlící rutinu a vůbec všechny ty publikace, jak a ke komu se modlit za zdravou stolici a bezpečnou jízdu z ochutnávky slivovice, je projevem nějaké upřímně míněné zbožnosti. Je to sprosté systematické oblbování lidí a následně využití toho, že jsou oblbnuti, k tomu, aby bylo možno je pumpnout o peníze. Jestliže se tenhle blábol prodává za dvacet centů, čili ca 5 korun, v kostele, tak ty peníze někam jdou. Kampak asi? Na charitu? Nebuďme naivní. Vatikán zoufale hledá, jak si vylepšit finanční bilanci, a ždímání stád vygumovaných oveček je zatím asi stále ještě účinná metoda. A to je také princip fungování církví v praxi - zblbněte lidi, aby věřili těm nejabsurdnějším ptákovinám, a pak je pumpněte o prachy pod pohrůžkou trestu, když nedají. A když na to někdo poukáže, hrajte uražené a ublížené a dovolávejte se svobody vyznání (kterou bychom, kdyby bylo po jejich, nikdy neměli) a dobrých mravů (které sami neváhají porušit, když se jim to hodí a když jim to projde).

A to té šaškárně dodává další, tragický, rozměr. Takže i když se těm lidem, co si tyhle blbosti kupují a pak se jimi dokonce řídí, vysměji, je to hořký smích. Je mi jich totiž i líto, protože sami sobě aktivně udržují a posilují mentální stav, jenž se od duševní poruchy liší spíše v tom, jak je posuzován společensým konsensem, než v principu. Bohužel, jediný, kdo jim může pomoci, jsou oni sami. Ale výsměch může být účinnou a patřičnou formou, oním políčkem, jak je když ne probudit, tak alespoň donutit, aby své mentální masturbace provozovali v soukromí, kam patří, a nestrkali je všude všem na oči.

A proto moje motto je - smát se. Smát se zdravě, smát upřímně, smát se z plna hrdla, a čím hlasitěji, tím lépe. Protože jinak bychom museli plakat.

8 komentářů:

  1. Přemýšlel jsem nad tím, proč a zda vůbec se smát (či dokonce přímo vysmívat se, což je kvalitativně ještě něco silnějšího) nějakým projevům zbožnosti či víry, a také, pokud tak nečiníme, zda se „jedná o iracionální společenský diktát“ (jak píše autor ve svém článku s tím, že se mu odmítá podrobit) a dospěl jsem zhruba k následujícímu :
    Víra a její projevy jsou především osobní věcí každého člověka, a proto každý výsměch směřovaný vůči něčemu takovému je vždy nutně atakem do soukromé sféry každého takového věřícího jedince, což může být (a také bývá a je) oprávněně chápáno jako urážlivé jednání. Vždy totož platí, že co je něčí soukromou věcí, po tom nikomu jinému nic není.
    Za správné a pochopitelné bych považoval jen to, pokud by někdo použil výsměch vůči případným snahám nějakou víru jinému vnucovat. V takovém případě bych neřekl ani popel – a jen houšť a do něj. Aplikováno na daný příklad pak - pokud by třeba mě chtěl někdo prodávat daný „růžencový návod“, tak bych se asi neudržel, smál bych se až bych se za břicho popadal a na závěr bych poradil kam všude a jak by se daná věc hodila k použití. Ovšem osobně se vysmívat někomu jinému za to, že si něco takového sám koupil – to už si nemyslím, že by bylo úplně OK (nakonec se třeba taky nebudu vysmívat každému, koho vidím, že si kupuje či provozuje nějaký šmejd, přestože o něm vím, že mu buď k ničemu nebude, nebo (v případě potraviny), že se z něho přímo pos …e). Řeknu si nanejvýš – je to jeho věc a „dobře mu tak“ a raději se mu do toho jeho výběru plést nebudu.
    A dál – nevím, čeho by se v případějakéhokoli či jakkoli pochopitelného výsměchu věřícím vlastně mělo dosáhnout. Vlastního „uspokojení“ ? To je dost málo. Protože jinak asi dost těžko toho, že by proto věřící sami přestali věřit, „chytili se za nos“, prohlédli, nabrali rozumu, zamysleli se nad sebou, uznali, že daná věc je nesmyslem, …. atd. (nehodící se škrtněte). Takže co pak zbývá jiného, než, že takový výsměch dotyčného jednak vždy jen urazí a pak také, že nevenek bude výrazem určité nadřazenosti smějícího se nevěřícího nad věřícím a až možná výrazem pohrdání tímto člověkem. Nejsem si proto jistý, zda by něco takového mělo být správné a o prosté slušnosti či respektu k osobním věcem druhého (viz. výše) už ani nemluvím.
    Takže si myslím, že smát se těmto věcem sice můžeme, ale osobní výsměch bychom si měli v těchto případech raději nechat pro sebe. (Poznámka – psaní o těchto nesmyslných věcech a jejich obecné pranýřování takovým výsměchem samozřejmě není a a naopak je zcela na místě a v tomto s autorem naprosto souhlasím)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak i mně se odpověď nakonec rozrostla a zveřejnil jsem ji u sebe jako článek:
    http://kojot.name/2012/08/26/vysmech-a-iracionalni-chovani-glosa/

    OdpovědětVymazat
  3. Rád odpovím, proč ne. Alespoň, jak to vidím já. Ty lidi tady mám rád, a připadal bych si fakt hloupě, kdybych se jim za jejich víru smál. Je to podobné, jako bych se vysmíval budhistům v Tibetu či v Nepálu nebo nějakým rituálům v Africe.

    Pro mě je prostě hodnotnější ty lidi brát takové jací jsou, než si nějak dokazovat svoji, často možná zdánlivou, intelektuální převahu.

    OdpovědětVymazat
  4. Ad Slávek a kojot

    Bohužel musím konstatovat, že jsem článek napsal asi špatně, protože jste jej zřejmě nepochopil. Nu což, s tím se nedá nic moc dělat.

    Ve stručnosti:
    1) Pohrdání myšlenkou/rituálem není totéž, jako pohrdání celým člověkem. Nechápu, proč tolik lidí - a i vy - vidí ty dvě věci jako absolutně neodlučitelně spojené. Čili já o voze, Vy o koze. Když se směju/vysměju/vyjádřím k někomu názor že to, co dělá je hloupé/iracionálí/trapné a že tím pohrdám, neříkám tím, že on(a) je hloupý/iracionálí/trapný a že jí(m) pohrdám.
    2) Srovnávat cestu na dovolenou na pláž s náboženským zápalem je taková blbost, že to snad ani nemůžete myslet vážně? Na to se ani nedá odpovědět, vždyť srovnáváte diametrálně principiálně i projevem odlišné věci. S uctíváním celebrit a fanouškovstvím už jste blíže, ale stále ještě dost daleko - fotbalové týmy a celebrity totiž skutečně existují a konají skutky, jež si nějaký obdiv a úctu zasluhují. Může to přerůst, a často přerůstá, do absurdní adorace, ale stále ještě jsou to principielně dudy oproti náboženskému nebi. Stejně tak je rozdíl mezi koupí sošky Froda a krucifixu, ale mám tak nějak pocit, že vy ho vidět nechcete? Napovím - fanoušek Pána prstenů není skálopevně přesvědčen, že Frodo existuje.
    3) Vámi zmiňovaným "pokrytectvím" trpí i řada lidí. Nevím kolik, ale osobní zkušenost mi říká, že jím trpí skoro všichni lidé co jich po zemi chodí. Rozdíl mezi věřícími a nevěřícími je v tom, že nevěřící jím trpí - v průměru - v jednom ohledu o něco méně. Zmiňuji to v článku. Tato Vaše výtka je tudíž zcela mimo mísu.
    4) To, že jsou velké průsery, neznamená, že se malé mají ignorovat.

    OdpovědětVymazat
  5. Slávek Černý26. srpna 2012 12:47

    Asi jsme to fakt blbě pochopili. Stejně si ale nemyslím, že nějaký výsměch je v osobní rovině adekvátní reakce. Můžeme ten jev kritizovat a klidně i ostře v obecné rovině, ale na osobní konfrontaci to prostě nevidím. Buď mi na tom člověku záleží a když se mě na to třeba zeptá, tak mu normálně řeknu, že to není můj šálek čaje, nebo mi je ten člověk ukradený a potom s ním už nebudu čas ztrácet vůbec.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jen ze své zkušenosti (která samozřejmě může být zcela irelevantní) bych i řekl, že víra (a náboženství už vůbec) není už soukromou záležitostí jednotlivce. Ne, pokud jí věřící neustále, téměř při jakékoli příležitosti manifestují, až to opravdu hraničí s obsedantně kompulzivní poruchou.

    Představa, že vysmívání se ideologii, myšlenkovému konstruktu nebo prostě nějaké idee je výsměch člověku je nesmysl. I když, je třeba uznat, že i to je komicky ambivalentní, protože by to asi zpětně podporovalo onu podmínku, že se nesmějeme lidem, kteří jsou nemocní.
    A identifikovat sám sebe s myšlenkou natolik, že veškerý výsměch, kritiku nebo srandu z ní vztáhnu automaticky na sebe a beru ji jako útok na moji osobu, je možná asi trochu nemoc.
    Ale bottom-line je stále stejný. Mít názor nebo víru stále člověk může mít na cokoli, ale vždy musí být připraven, že se mu někdo vysměje, někdo ho bude kritizovat a že si z něj někdo bude dělat srandu. Na tom absolutně není nic špatného, neboť konfrontace myšlenek je zcela přirozená a normální věc.

    I proto si věřící zaslouží výsměch, protože dožadovat se imunity a ochrany před výsměchem a kritikou svých myšlenek jen na bázi toho, že strašlivounce moc věří a je to pro strašlivě důležiťoučké, je nesmírně dětinské a nedospělé.

    OdpovědětVymazat
  7. Nemyslím si, že tlak prodávat přiblblé modlitební příručky jde seshora, vidím to tak, že spíš se tím plní objednávka zdola od prostého lidu, co chce na všechno návod, i třeba přes nelibost kněží, co s tím ale nic nezmůžou. Kdyby chtěla např. u nás katolická církev opravdu dělat na víře byznys, muselo by to vypadat hodně hodně jinak. Managerskou efektivitu mají příšernou a dojíždějí spíš na setrvačnost velkého množství energie a hmotných statků investovaných dříve.

    OdpovědětVymazat
  8. Já bych se malinko přidala k tomu výsměchu..... pokud je někdo hluboce věřící a praktikuje cokoliv a nevnucuje to druhým a nepřesvědčuje je, neriskuje žádný výsměch... ostatní ho nechají být. Pokud ovšem někdo plamenně brojí a vnucuje své názory druhým, musí být připraven, že bude konfrontován a případně i zdrcujícně zesměšněn. to je prostě diskuze na netu. A nebudu se tvářit chápajícně, jak když mluvím s pomatencem.... to by snad byla ještě daleko horší, ne ??? Kdo jde na net diskutovat, musí počítat s odpovědí, odpovídající plamennosti či neutralitě jeho vlastního projevu.

    OdpovědětVymazat