Přišlo jaro...

Což pro mne navzdory senné rýmě a z toho plynoucího neustálého frkání, kýchání a kapes plných kapesníků vždy bývalo obdobím radosti. V tomto období totiž již přibližně dvacet let vykopávám ze zimního krytu bonsaje, stříhám je, přesazuji a když o pár týdnů později vyraší, tak se večer znaven po návratu práce při zalévání kochám. Na jaře, krátce po vyrašení, jsou totiž všechny bonsaje jednoznačně nejkrásnější. Čerstvě vypučené listy jsou čisté, nezaprášené, bez vad a kazů, které se v průběhu roku nevyhnutelně objeví.

Letos bohužel toto obecně hezké období nezačalo nijak hezky. Poprvé, co pamatuji, jsem měl slzy v očích.

Nejsem organizovaný bonsajista, nejezdím po výstavách, nejsem členem žádného klubu ani internetových potlachů. Nicméně počítám, že každý bonsajista, stejně jako já, má větší množství stromků v různém stádiu vývoje a různého věku. A že každému v průběhu roku něco chcípne a něco musí nahradit.

S tím se člověk naučí vyrovnat, protože jinak to nejde. Většinou zahynou stromky, u kterých to člověk tak nějak delší dobu už očekává - ani bonsaj většinou nezahyne naráz (pokud jí nezapomenete zalít) ale předchází různá varování, odumřelé větve, nemoci, pomalý růst atd. Proto taky člověk má těch stromků většinou větší množství a jen některé jsou ve stavu "totální bonsajovitosti" tzn. v okrasné misce se vší parádou.

Vždycky, když něco nevyhnutelně pojde, si v duchu říkám "Ále co, je to jenom kus křoví v květináči, prd se stalo". Po loňské třeskuté zimě mi například zahynul tento stromek a tak mi po něm zbylo jen toto foto.

A něco takového se stává prakticky každý rok - zimu občas nepřežije i nějaký ten cennější kousek a pár polotovarů. Bohužel prostě žiji v de facto podhorském podnebí a nemám prostředky a čas na to, věnovat se stromkům tolik, kolik bych chtěl - chybí peníze na skleník a pořádné zimoviště.

Avšak letos jsem měl poprvé možnost na jaře vyfotit toto zásmuší.

Vlastně ani nevím, co všechno mi zmizelo. Nevedu si zápisky. Co vím bezpečně je, že už nemám ve své sbírce habr, lísku, japonský javor dlanitolistý a javor klen, protože od každé této rostliny jsem měl jen jeden kus a už jsem je nenašel. Habr byl už plnohodnotná bonsaj (na obrázku v misce) a byl teď myšmi kompletně stažený z kůry. Deset mis/květináčů bylo letos zcela prázdných a zbyly jenom třísky a myší výkaly. Další čtyři už plnohodnotné bonsaje jsou poškozené, možná nenapravitelně, určitě ale na několik let.

Už se mi stalo, že se mi do bonsají dostaly v zimě myši. ale ještě nikdy nenapáchaly žádnou škodu, která by stála za řeč - co si pamatuji, tak jednou sežraly jeden dvouletý doubek. Jednou, někdy před pěti-šesti lety. A letos takováhle pohroma.

A to už útěcha "je to jenom křoví" nefunguje. Ona nikdy nebyla pravdivá, ale až letošní míra škody mě donutila přiznat její nepravdivost sobě samotnému. V případě bonsaje se nejedná jen o kus křoví. Každý stromek znamená desítky hodin mravenčí práce a péče. Mé práce. Každý stromek znamená desítky hodin myšlenek. Mých myšlenek. Každý stromek znamená desítky hodin pocitů. Mých pocitů.

Každý mrtvý stromek je mrtvý kousek mé duše.

Tento blogový post budiž pomníčkem těch stromků, jež mne za ta léta opustily poté, co mi jejich přítomnost v mém životě dodala skutečný pocit naplnění a krásy života. Od některých nemám ani ta fota, jen vzpomínky...

***

Buk, který nepřežil rychlý nástup podzimu a usušil ho chladný vítr před třemi lety.

Jilm, který nepřežil zimu 2005

Habr, který nepřežil zimu 2008.