...až jsem se za břicho popadal...

Tak mi bylo konečně do úsměvu při debatě o alternativních (tzn. neověřených) formách léčby vmeteno něco, po čem už jsem strašně dlouho toužil, aby mi někdo řekl. Od srdce jsem se zasmál ironii zkoncentrované v tom výroku - je to totiž svým způsobem kompliment, ale nebylo to tak míněno:

Klinické studie nemám. Ono je dost pravděpodobné, že ani nejsou- tyto studie většinou dělají lidé tvého typu, lidé s uzavřenou, racionální myslí.

Mám rozhodně racionální mysl, a do značné míry i uzavřenou. Tedy ne tak, že bych nebyl ochoten změnit názor nebo přijmout novou myšlenku. Koneckonců, jak již jsem párkrát zmínil, věříval jsem na horoskopy, účinnost meditace, existenci kosmické energie KI a léčení s jejím použitím/manipulací (Reiki, Tai-či a pod.). Nicméně mám mysl otevřenou jenom pro myšlenky, jež mají nějaké solidní, ověřitelné, dokazatelné pozadí. A čím více nějaká myšlenka odporuje mým znalostem a mým zkušenostem tím těžší je mne přesvědčit. Ono mít mysl úplně otevřenou, ve stylu "věřím všemu, co se mi líbí a co mi kdo řekne" nepovažuji za šťastné. Ale co bych si plácal játra, někdo jiný už to udělal za mne. Užijte si následující video od QualiaSoup.

Návrat ztraceného syna (skoro).

Omlouvám se svým čtenářům, kteří si sem zvykli občas chodit za čtením, že už hodně dlouho nic na blogu nepřibylo, navzdory mým předsevzetím, že alespoň jednou do týdne něco vypotím. A asi ještě chvíli nepřibude. Není to ale tím, že by nebylo o čem psát.

Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.

Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit.  Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.

Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.

(Ne)jedno důležité proč

Kombinace životní smůly a vlastností mé psychiky, jež není schopná se s nastalou situací efektivně a řádně vyrovnat, jsem už delší dobu intelektuálním mrzákem a konec tohoto stavu je v nedohlednu. Tak tento týden jenom doporučím článek od člověka, bez jehož psaní bych nikdy neodmaturoval - byl to jediný spisovatel, jež byl součástí povinné literatury a jež současně psal způsobem, který jsem byl schopen chápat a který mne bavil (jinak převažovali básníci, ovšem poezie mi nic neříká a nikdy neříkala, a čím "výše" byla hodnocená naším učitelem, tím více mně osobně připadala jako snůška blábolů sdělujících banality zbytečně komplikovaným způsobem). Proto byl jediný, k němuž jsem měl skutečně načteno, a tudíž skutečné, nenašrocené znalosti (šrotit se, jak již jsem zmínil, nejsem a nikdy jsem nebyl schopen, mám velmi špatnou paměť, zejména na čísla a data).

Timto spisovatelem je Karel Čapek.

Zajímavé je, že jsem se o něm učil i na ZŠ, za dob těžkého komunismu. Čapek nám byl prezentován coby zářný příklad skvělého spisovatele, egalitáře, pacifisty a humanisty. Ale ve všem tom nám jaksi "zapomněli" sdělit, že byl odpůrcem současného komunismu a tento svůj odpor - a důvody pro něj - shrnul v eseji "Proč nejsem komunistou".

Bohužel, ačkoliv jsem četl od Karla Čapka hodně, tuto esej jsem si přečetl až dnes, protože v knize ji nemám a až dnes jsem si vzpomněl na její existenci ve chvíli, kdy jsem seděl u počítače. A doporučuji ji všem, kdo by snad měli potíže pochopit má stanoviska, či můj odpor vůči některým stanoviskům/myšlenkovým proudům, kde souhlasím se základní premisou.

Jako ochutnávku nabízím výňatky odstavec, které bych sám nikdy lépe nenapsal, ale které shrnují jádro mého uvažování velmi hezky:

...Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka... ...Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit...

Kdo si přečte tu esej, ten (snad) pochopí, proč rovněž nejsem komunistou, ačkoliv souhlasím s nezbytností státem řízené sociální solidarity. Pochopí, proč nejsem zelený, ačkoliv souhlasím s nutností chránit životní prostředí. Pochopí, proč nejsem vegan/PETA, ačkoliv souhlasím s existencí morálního imperativu netýrat zvířata. Pochopí, proč nejsem libertarián, ačkoliv souhlasím s ideou maximalizace osobní svobody. Pochopí, proč nejsem konzervativec, ač souhlasím s právem na soukromé vlastnictví a právem na úspěch...

A kdo nepochopí, má holt smůlu.

Chčasné a veselé!

Koho překvapí, že vánoce neslavím, ať zvedne ruku. Nikdo? Správně.

Nicméně moji rodiče vánoce slaví, moji kamarádi vánoce slaví, moji kolegové vánoce slaví a počítám, že i minimálně nějací moji čtenáři vánoce slaví. I já tedy vítám pár dní volna a dobrého jídla, takže slavím slunovrat a pomalé prodlužování dne s tím spojené. Juchů, už jenom čtvrt roku a nebudu do práce i z práce chodit za tmy!

Místo nějakého zprofanovaného betlému či vánočního stromku jsem si letos pro radost upekl z perníku něco barevnějšího s letní tématikou. Příští rok před vánoci to s radostí sež... sním.

Všem přeji šťastné a veselé prožití svátků vánočních a dobrý start do následujícího nového roku.

Picha přechází plát

Řekl jsem si, že než z toho piedestalu, na který jsem si stoupl, spadnu na čumák a rozbiju si ho, tak udělám krůček dolů sám. Můj článek "Kapr není pes" rozhodně nepatří k tomu lepšímu, co jsem napsal. Vlastně v retrospektivě patří k tomu horšímu. No fuj, to jsem psal já? Nevěřím! Dokažte to!!

Uh.

Neztotožňuji se sice plně s kritikou Marka Pichy, který má o argumentaci vlastní blog (který bych měl navštěvovat častěji, pro své vlastní dobro), ale jádro jeho kritiky obsahuje větší než malé množství platných výtek a mé odpovědi byly, mírně řečeno, poněkud chaotické a nekonzistentní, ať už z jakýchkoliv důvodů. No dobře, dobře, mé odpovědi stály z půli za exkrement.

Nejvíce do očí bijící chyba bylo zřejmě přiřazení atributu logického klamu argumentum ad misericordiam appealu na emoce, který nebyl logicky nekonzistentní s postulovanou tezí. Což jsem sám v článku současně popíral a současně uznával, aniž jsem si to uvědomil. Tento appeal může být (podle mne je) přehnaný, neadekvátní, ale to z něj nečiní logický klam argumentum ad misericordiam, ale reductio ad absurdum - a bez širšího kontextu nelze říct, zda správně nebo špatné použité (a tudíž logický klam). Druhou markantní chybou bylo následně v komentářích, když jsem v důsledku nepozorného čtení slovní spojení "pacient s potlačenými kognitivními funkcemi" interpretoval jako "pacient ve vegetativním stavu", což je až příliš extrémní interpretace poměrně vágního vyjádření, jež zahrnuje kohokoliv od člověka s mírnou amnézií přes člověka s alzheimerovou nemocí až po, právě, člověka ve vegetativním stavu.

Pro další opravy doporučuji přečíst článek znovu. Dnes jsem vyhradil trochu času ten článek v rámci možností učesat a opravit s ohledem na ty výtky, jež mne přesvědčily o své validitě, plus pár dalších, které jsem si uvědomil sám. Markovi děkuji za komentáře. Budu si muset zvyknout, že už mě neposuzují jenom okresní hráči ale že jsem se dostal do příležitostného hledáčku profíků. (Co se toho týče, rád bych si přečetl nějaký rozbor svého článku "Private property", protože jsem internetovou osmózou zjistil, že jsou lidé, kteří ho četli, ale nesouhlasí s ním - ovšem nikdy nikde jsem nedostal žádné informace ohledně důvodů toho nesouhlasu.)

Změny jsou - a do budoucna budou (dej špagetové monstrum ať ne příliš často) - prováděny následovně, po vzoru jak jsem to udělal u článku Nekonečno potíží:

• Nadále neplatný text je škrtnut. 
• Eventuální nový text je napsán modře. 

To vše z důvodu, aby bylo dohledatelné, co bylo změněno.

Shoggotologie

Taky jsem se už párkrát setkal s tvrzením, že teologie je věda. Dokonce mi toto bylo prezentováno i s "důkazem", čili linkem kam jinam, než na Karlovu Unvierzitu. Což samozřejmě není nic jiného, než argumentum ad verecundiam a jako takovému jsem se tomu vysmál. Za použití logické argumentace, chobotopitelně.

Ale to, co je na té stránce napsáno, je skutečně perla. Na pohled hezké, ale ve skutečnosti exkrement poraněného a nemocného tvora:

Teologie jako vědecká disciplína platila od dávných dob za královnu mezi vědami. I dnes je společně s filozofií a dalšími humanitními obory jednou z velmi důležitých disciplín, jejiž[sic] znalost umožňuje člověku rozumět sám sobě, společnosti, světu a Bohu.

Občas mi sem zabrousí nejméně tři filozofové, na ty bych teď měl tedy otázku - jak vnímáte, že vaše profese je takto stavěna na roveň s (vlastně malinko pod) teologií? Současně s přihlédnutím k tomu, že filozofie sama rovněž není věda, i když věda z filozofie vzešla a filozofie stále ještě má hodně co říct?

Troufnu si odhadnout, že exaktní vědci napříč všemi obory nejsou zrovna hin z toho, že teologové takto značně nepokorně a neskromně sami sebe v podstatě prohlásili za krále mezi vědci (nepřímo, za použití debatní falše argumentum ad antiquitatem, a skutečně si tentokráte myslím, že tato interpretace je správná - teologové jsou nafoukaná pakáž). Odhaduji to na základě toho, že vědci jsou, více než kterákoliv jiná demografická skupina, dosti agnostičtí/ateističtí. Je-li nějaká královna mezi vědami, je to podle mého názoru fyzika. Ale i o tom by se dalo pohádat, protože všechny vědy jsou navzájem propojené a jakákoliv hierarchie bude víceméně více než méně arbitrární.

Teologie v podstatě vůbec není věda, o nic víc než Shoggotologie. Což je krásně shrnuto v článku, který si troufnu nyní doporučit. A to vehementně, nejméně třikrát.

Kapr není pes

Fasciklující. Predvánoční dnešek nám naservíroval super událost, komentovanou ještě suprovějším článečkem na novinkách. Suprový je článeček samozřejmě právě proto, protože obsahuje/popisuje/dokumentuje, chybnou argumentaci, která mne svou nesmyslností probrala z letargie.

Protestní happeningy osobně tedy rovněž nemám rád. Jedná se veskrze o ad absurdum konstrukty, což by samo o sobě nevadilo, ovšem vadí to tehdy, jedná-li se o konstrukty interně nekonzistentní a logicky neplatné. A mezi takové patří, alespoň podle informací v tomto článku, i tento.

„Cílem této akce je ukázat, jak neskutečně absurdní je slavit tzv. svátky míru a lásky těmito pouličními jatkami. Lidé jsou zděšení, že bychom porcovali psy na maso, ale v mnoha zemích se toto skutečně děje, tamním obyvatelům to přijde úplně stejně normální jako našim zabíjet kapry. Přitom kapr cítí bolest ve stejné míře jako psi,“ tvrdí Voršilka.

V poslední větě prohlášení pana Voršilky je skryt logický klam už párkrát zmiňovaný, a to mlžení významů. Tedy v případě, že uváděný kvantifikátor "ve stejné míře" je míněn tak, že vnímání bolesti kapry je stejné jako vnímání bolesti psy, a to jak na úrovni fyziologické, tak na úrovni psychické/psychosomatické. Pokud je to míněno jinak, nelze to z tohoto článku usoudit, vycházím proto z této interpretace.  I když je pravdou, že kapr má, stejně jako pes, fyziologické předpoklady pro vnímání bolesti, tímto podobnost končí.

Není nutné vůbec citovat vědeckou literaturu, snad každý má ve svém okolí nějakého toho bolestýna a každý alespoň z doslechu zná někoho, kdo se hned tak nějaké bolesti nelekne. Téměř každý (s výjimkou lidí s CIP) si může vyzkoušet, že rána pěstí do kolene bolí méně než cvrnknutí palcem do oka. Cítění bolesti tedy evidentně není jednotné nejen napříč populací jedinců téhož druhu, ale dokonce ani napříč tělem jedince z toho prostého důvodu, že koncentrace a citlivost smyslů a nervových zakončení má určitou variaci. Není tedy důvod předpokládat ani čistě fyziologicky, že průměrný kapr je schopen cítit bolest stejným způsobem a stejnou měrou jako průměrný pes, neboť oba živočichy dělí značně dlouhá evoluční historie, během níž byli vystaveni zcela odlišným selekčním tlakům. I bez hledání v odborné literatuře si troufnu říci, že bude mezi kapry a psy značný rozdíl v počtu nervových zakončení schopných cítit bolest i v jejich rozložení (absolutním i relativním) v těle.

Bolest ovšem není čistě fyzická záležitost, má i psychickou složku, a pro kombinaci této psychické složky s fyziologickými podněty je mnohem vhodnější použít výraz "utrpení", jejž má pan Voršilka zřejmě na mysli. Poté je však mnohem dubióznější předpokládat, že jsou kapr a pes zcela ekvivalentní a v tomto ohledu zaměnitelní.

Mozek kapra  (viz obrázek vpravo, převzatý z článku, který se ani nepokouším pochopit) je menší než váš malíček. Váží jen pár gramů, a z toho odhadem polovina jsou čichový a optický lalok, jejichž jedinou úlohou je zpracování signálů z těchto dvou smyslů. Cerebrum, tedy ta část mozku, která zodpovídá za kognitivní funkce, jde popsat jen jedním adekvátním čekým termínem - pidi vidi nevidi. Toto všechno platí ať o kapřím mozku uvažujeme v jednotkách objemových, v poměru velikost mozku/velikost těla či v počtu synapsí v jednotlivých sekcích - vždy vám vyjde, že mnohem větší význam mají části zabývající se čistě fyziologickými a automatickými procesy a kognitivní složka je v podstatě zanedbatelná (i když ne nulová).

U psa to už je jiné kafe (obrázek je převzat z Wikipedie). Zde už je cerebrum obrovské, pouhým odhadem více než 80% mozku. A toto opět zůstane, ať to posuzujeme jakkoliv - pes má mnohem více mozkových buněk v cerebru, než v jiných částech mozku, mnohem více funkčních synapsí, jeho cerebrum je větší v poměru k tělu atd. atp. I pouhým pohledem lze tedy usoudit, že kognitivní funkce - a tudíž i schopnost trpět - budou u psa řádově úplně jinde, než u kapra. Respektive že budou řádově mnohem sofistikovanější, bohatší, silnější, plastičtější (ontogenicky i evolučně) a budou podléhat výrazně větší variaci (rovněž ontogenicky i evolučně).

A to je jádro logického klamu mlžení významů, kdy je jedno slovo prezentováno coby prezentující dva fenomény/koncepty/předměty. Použití tohoto jednoho slova pak je použito coby implikace zaměnitelnosti či rovnosti těchto fenoménů, což ovšem při podrobnější faktografické analýze není pravdou.

Považuji toto za velmi důležité při diskuzi o morálnosti nějakého jednání ve vztahu k bolesti. Protože schopnost cítit bolest na fyziologické úrovni nevypovídá nic o tom, zda si příslušný tvor bolest uvědomuje a zda tudíž je schopen trpět. Příkladem budiž žížala, která je schopna bolest cítit a bodnete-li do ní jehlou, uhne. Jenže, jak dokazují studie s fMRI, člověk je schopen bolest nejen přímo cítit, ale i předvídat a očekávat - a v důsledku tohoto předvídání a očekávání i trpět i bez toho, aby bolest byla vyvolána přímým fyzickým poškozením těla. Prot nelze automaticky v případě bolesti činit morální soudy napříč živočišnou říší na základě pouhé přítomnosti receptorů bolesti a reflexivní/instinktniví reakce na ni, lze zde předpokládat - a domnívám se, že i demonstrovat - existenci kontinua od tvorů jednodušších až po sofistikovanější. Jako ostatně u řady jiných fenoménů.

Já nepochybuji, že pan Voršilka vše řekl s dobrou vírou, že to, co říká, je správné. On to tak totiž cítí, protože dodatkem k logickému klamu mlžení významů se stal obětí - a zároveň je propagátorem - dalšího logického klamu, a to je argumentum ad misericordiam. Celý ten happening je toho důkazem - jedná se o jednoduchý appeal na city, jehož jediným účelem je vyvolat identifikaci se s kaprem na základě emoční projekce. Se psy se značně identifikujeme, v naší kultuře jsou chováni jako mazlíčci a proto jim - někdy správně, někdy přehnaně, někdy úplně nesmyslně - přisuzujeme své vlastnosti a cítíme s nimi hodně empatie. A cílem happeningu je přenést tuto empatii i na kapry.

Při morálních argumentech je určitý appeal na emoce nezbytný, bez schopnosti empatie není možné vynášet morální soudy. Nicméně appeal na city v podobně do absurdna vyhnaných formách Argumentum ad misericordiam je velmi častým nástrojem propagandy, jak a to nejen pozitivní, tak  ale i negativní. Je to velmi účinný nástroj manipulace, který u mne má ovšem za následek jediné - naseru se. A to i v případě, že se argumentující snaží propagovat stanovisko, s nímž v principu souhlasím. Jak ostatně říká hned další odstavec článku. Což je tento případ, s následným odstavcem článku namnoze nemám problém.

Každý, kdo se podívá do kádí, musí podle něj uznat, že kapři trpí, bývají poranění, pomlácení, hází se s nimi jako s uhlím, když se přehazují z nádoby do nádoby, jsou vystresovaní manipulací, hladoví a vyčerpaní, protože od výlovu nežrali. V neposlední řadě Voršilkovi vadí neodborné zabíjení.

Ano, to všechno je pravda. Tedy částečně. Kapr je studenokrevný tvor, který na zimu prakticky hibernuje, takže s tím hladověním to nebude až tak strašné. Ale pomlácení, poranění, stres? Nepochybně. Nepochybně by bylo možné, a morálně i vhodné, toto redukovat na možné minimum - tzn. kapry ihned po výlovu zabít, vykuchat, zamrazit. Pořád ještě by bylo možné je prodávat poměrně levně, beztak většinu ceny tvoří "sváteční" přirážka.

Bohužel po uvedení - lajdáckém - platného argumentu argumentace proti zabíjení kaprů končí a slovo dostává druhá strana. A ta si nevede o moc lépe. Vlastně si vede o dost hůře.

Jindřich Vintr z pražského rybářského svazu Právu potvrdil, že to, co se kaprům děje před Vánocemi, jim opravdu nesvědčí. Vzhledem k tomu, že kapři jsou v kurzu jednou za rok, lze to z jeho pohledu akceptovat. „Ani drůbeži v klecích, kravám ve výběhu, zvěři v zoo to nesvědčí. Ale to bychom se museli stát vegetariány, případně vegany, abychom mohli s čistým svědomím říct, že přírodě neškodíme,“ uvedl.

Zde je tedy hned z počátku zcela arbitrární relativizace problému - utrpení zvířat lze akceptovat, protože panu Vintrovi to tak prostě připadá oukidouky. Ehm, proti tomu může argumentovat eto/ekovegan tím, že jemu to oukidouky nepřipadá a můžou hrát slovní pink-ponk do soudného dne. Arbitrární soudy nikdy žádnou debatu nikam neposunou, jsou to argumentačně mrtvé body. No a dále pan Vintr pokračuje zmíněním úplného nesmyslu, kterým samozřejmě nahrává na smeč ignorantským eto/ekoveganům . Tvrdit, že veganství/vegetariánství je životní styl, jež přírodě neškodí, je nesmysl. Pan Vintr touto jednou větou servíruje svým oponentům falešné dilema (jak již jsem zmínil dříve, i produkce veganské/vegetariánské stravy vede k zabíjení a utrpení zvířat, opět zde existuje přechod a černobílé myšlení je vadné), které oni s radostí použijí - a používají - proti argumentům, jež on (ne)uvádí pro svůj souhlas se zabíjením kaprů.

„Kapra nejím, právě proto, že nechci podporovat jejich zabíjení,“ reagovala přihlížející slečna. Na dotaz, na čem si tedy pochutná při štědrovečerní večeři, odpověděla, že si dá řízek. Ale že by mohlo trpět i prase, ovšem odmítla připustit. „To je něco jiného,“ uzavřela rázně debatu.

Ona anonymní slečna má pravdu - je morálně správné nejíst vánoční kapry, aby se omezilo jejich v podstatě zbytečné "tradiční" utrpení. Je nesmyslné něčemu takovému odporovat tím, že to nevyřeší současně problém utrpení prasat. Co kdyby slečna byla vegetariánka, ptal by se jí redaktor, jak se srovná s utrpením myší pod koly traktorů? V obou případech se jedná by se mohlo jednat na straně pana redaktora o klamání nirvánou, což ovšem je málokdo schopný bez tréninku rozklíčovat. Kapři trpí jednou do roka, a v podstatě jen kvůli tradici. Toto utrpení lze omezit bez toho, že by byl kdokoliv zdravotně, ekonomicky či jakkoliv jinak ohrožen či omezen (argumenty tradicí pochopitelně odmítám, neb jsou všechny logické klamy samy o sobě). Je-li tedy debatováno o kaprech, svádět debatu k prasatům je trochu nefér, a nevyhnutelně to povede k nějaké zkratkovité ad hoc reakci (viz dále). Těžko vynést definitivní soud bez přesného přepisu co a jak bylo řečeno.

Ovšem ani kdybychom všichni naráz přestali jíst kapry, kapry to nezbaví utrpení - stejně by byli loveni predátory, umírali by na nemoci, na hlad, udušením v zimě atp. To je prostě realita života. Výlov a humánní rychlé zabití z tohoto hlediska nepředstavují o nic větší morální dilema, než ponechání rybníku "přírodě samé" a dalo by se dokonce přesvědčivě argumentovat pro to, že se jedná o volbu morálnější. Je-li utrpení nějakých tvorů způsobené lidmi menší nebo rovné tomu, jež by se vyskytovalo bez lidí, není prostě moc co řešit.

Současně je však odpověď oné anonymní slečny chybná. Utrpení prasat ve velkochovech a na jatkách je sice "něco jiného", ale asi jinak, než zamýšlela. Je kvantitativně i kvalitativně nepochybně horší než utrpení kaprů, protože prase má opět značně pokročilé kognitivní schopnosti a v důsledku těchto kognitivních schopností je proto prase nepochybně schopné více trpět například při transportu a následně na jatkách, než kapr. Je proto morálně na místě se nad jejich utrpením  zamýšlet, zohledňovat je a v rámci společenských i individuálních možností jej minimalizovat.

Nicméně stejně tak, jako skutečnost, že řešení jednoho problému nemusí automaticky znamenat, že musí být vyřešen problém jiný, ani nemusíme pro řešení tak globálního a komplikovaného problému, jako je utrpení živých tvorů, všichni táhnout stejným směrem a za stejné lano. Když někdo přispěje svou troškou do mlýna tím, že si nekoupí vánočního kapra, je to rovněž uvědomělostní krůček do onoho morálního kopce, před nímž coby společnost i coby jednotlivci stojíme a ještě dlouho stát budeme. Nemusíme být všichni vegani ani se vzdát vánoční tradice naráz - stačí, když se nad tím zamyslíme a toto zamyšlení správně dále komunikujeme. Cesta do kopce je koneckonců namáhavá a chce čas -  je hloupé, dětinské a konraproduktivní snažit se na něj vyskočit nebo bědovat nad tím, že do něj nejdeme všichhni stejně rychle. Nejsme, koneckonců, všichni stejní a nemáme stejné možnosti, ale to už moc filozofuji.