Někdo tam nahoře mě nemá rád.

Hrozně rád bych napsal něco smysluplného, ale tak nějak mi dočasně došel smysl. Tedy ne, že bych procházel existenční krizí, ale tak nějak mne poslední týdny nepronásleduje zrovna štěstí, což kulminovalo minulou sobotu kompletním pádem počítače. Ještě v neděli ráno se mi podařilo ho resuscitovat dostatečně na to, abych si mohl zazálohovat data, ovšem v neděli večer usnul a už se neprobudil. Předběžná příčina smrti na základě posmrtné pitvy: přehřátý south bridge a GPU.

Posloužil mi dobře a nyní již spokojeně odpočívá v křemíkovém nebi společně s kalkulačkami a fény na vlasy. A já teď oplakávám peněženku a učím se - už počtvrté - zacházet s novým operačním systémem, protože ten starý nové součástky nerozdýchá.

Za pouhých deset let prodělala výpočetní technika neskutečný rozvoj - můj první počítač stál ve srovnání s mým současným čtyřnásobek, ovšem výkonově nebyl čtyřikrát silnější, dokonce ani čtyřikrát slabší. Pro srovnání malá, velmi zjednodušená, tabulka:

	Rok 2000	Rok 2010	Násobek zlepšení
Procesor	700 Mhz	6 x 2,8 Ghz	24
RAM	128 MB	8 GB	62,5
HDD	15 GB	1,5 TB	1000
GPU RAM	32 MB	1 GB	31,25

Takže jenom orientačně, za peníze, které jsem utratil za svůj první počítač, by se dnes dal sehnat stroj minimálně čtyřiadvacetkrát rychlejší a schopný uložit tisíckrát stokrát více dat.

Kdykoliv mám chuť nadávat na to, jaký křáp je můj mobilní telefon, stačí mi uvědomit si, že ten telefon má stejný výkon jako měly stolní počítače v době mého dětství. Automatické pračky jsou dnes běžně vybaveny počítači s výkonem, o němž si před pouhými pár desetiletími netroufli spekulovat ani spisovatelé Sci-Fi.

Nicméně, k jádru věci pro ty, kdo snad sem občas zabrousí v naději, že tu najdou něco ke čtení - nezavěšujte, jste v pořadí. Budou následovat další články o biologii i vzácném umění keca-fu, jenom musím momentálně alespoň v základech zkrotit démona jménem Windows 7.

Velestručný průvodce debatou.

Internet je plný kecalů, ale jen velmi málo se jich dokáže držet i jen elementárních pravidel vedení debaty. Hezky to vyjadřuje toto blokové schéma. Sice je původně vztaženo na debatu s křesťany (protože ti, ačkoliv namnoze cítí potřebu svá stanoviska horlivě hájit, jsou namnoze prachmizerní debatéři nejen u nás, ale i ve světě), ale lze jej aplikovat na debaty prakticky o čemkoliv.

Zdroj: http://atheismresource.com/wp-content/uploads/Debate-Flow-Chart.jpg

Holka? Kluk? Zmatek nad zmatek!

V minulé úvaze o "Jsou homosexuálové normální?" jsem naznačil nutnost detailněji rozebrat argument "nepřirozenosti" často uváděný pro podporu negativního stanoviska vůči homosexuálům.

Lidé obecně mívají tendenci dělit svět a události v něm do černobílých škatulek s jasnými nálepkami, co je co. Bohužel (?), příroda neobsahuje jenom černou a bílou, dokonce ani všemožné odstíny šedé, nýbrž všechny barvy duhy přecházející jedna v druhou. Nicméně co se pohlaví týče, zdá se - v souladu se zkušeností naprosté většiny lidí - že minimálně jedna škatulka je jednoznačně černobílá. Jedna z prvních otázek, které klade každý v okamžiku narození dítěte v okruhu blízké rodiny či známých, je "Je to holka nebo kluk?" A prakticky každý na tuto otázku očekává pěkně zaškatulkovanou, černobílou odpověď, a namnoze ji i dostane.

Takže by se zdálo, že minimálně v tomto ohledu máme skutečně dvě přirozené a jasně definované škatulky. Nicméně není tomu tak.

Pohlaví dítěte je určováno řadou faktorů, ale základem je genetika. Při normálním (ve smyslu většinovém) namíchání chromozomů dostane každý do vínku polovinu od matky a polovinu od otce. Jeden pár chromozomů určuje pohlaví - kombinace XY (X od matky, Y od otce) znamená chlapce, kombinace XX znamená dívku. A v ideálním světě by tím byla situace minimálně po genetické stránce vyřešena. Jenže, jak snad každý ví, nežijeme v ideálním světě a chromozomy se občas namíchají špatně. To u člověka většinou vede k buď těžkým postižením, nebo je to zcela neslučitelné s životem, nicméně u chromozomů X a Y toto tak docela neplatí. A tak se skýtá otázka, kolik má člověk pohlaví z genetického hlediska?

Odpověď je pro laika překvapivá a koresponduje hezky s počtem barev v duze hnutí LGBT - nejméně šest.

1. XY - standardní muž, případě absence jiné genetické vady zcela normální jedinec mužského pohlaví schopný plodit další potomky.
2. XX - standardní žena, dtto.
3. X0 - spermie od otce, jež oplodnila vajíčko, neobsahovala žádnou kopii pohlavního chromozomu a tak dítě obdrželo jen jednu kopii, a to chromozom X od matky. Dítě je při narození fyzicky ženského pohlaví, ale během růstu a dospívání vykazuje většinou určité abnormality (Turnerův syndrom) a dospělý jedinec je vždy bez lékařské asistence neplodný.
4. XXY - vajíčko obsahovalo oba chromozomy XX od matky, nebo spermie obsahovala oba chromozomy XY od otce a ve výsledku je jeden chromozom X navíc. Dítě je při narození fyzicky mužského pohlaví, vyvíjí se relativně normálně, ovšem drobné odchylky jsou (například sklony ke gynekomastii, tedy růstu ňader u muže) a dospělý jedinec je rovněž bez lékařské asistence neplodný (Klinefelterův syndrom).
5. XYY - tzv. supermuž  - spermie obsahovala dvě kopie chromozomu Y. Dítě je při narození fyzicky mužského pohlaví a vyvíjí se bez viditelných odchylek od standardního XY muže,  pouze v průměru vykazují tito jedinci větší sklon k mírným poruchám učení či mírné mentální retardaci. Nicméně většina jedinců je fyzicky zcela normální a plodná (byť sníženě, což se ovšem díky - téměř - černobílosti stavu těhotná/netěhotná nemusí vůbec poznat).
6. XXX - tzv. superžena - spermie nebo vajíčko obsahovaly dva chromozomy X. Dítě je při narození fyzicky ženského pohlaví a vyvíjí se bez viditelných odchylek od standardní XX ženy. Příznaky - jsou-li - se namnoze shodují s těmi zmíněnými u XYY.

Genetické odchylky 4 až 6 nejsou až tak vzácné, aby bylo možné je zcela ignorovat a smést pod koberec coby "nepřirozené". Dohromady dají přibližně třetinu procenta, takže jenom v české republice to činí přibližně 30.000 lidí - a řada z nich to ani neví a nikdy se to nedozví.

Ovšem jak toto souvisí s homosexualitou, když "navenek" je výsledek "vždy" černobílý, holka nebo kluk? Právě že není, a tohle je jenom začátek. Genetika je sice sice nejvýznamnější faktor v určení pohlaví, ale není jediný. A protože ani tento hlavní faktor neskýtá černobílé kolonky tolik milované (nejen) primitivními bigoty, je již z tohoto jasné, že další faktory hrající roli s tím dokáží pěkně zamíchat. K čemuž se vrátím příště.

Jsou homosexuálové normální?

Jedním z dlouhodobě žhavých témat posledních padesáti let je homosexualita. V novinách jsou často zprávy z islámských zemí, kde je homoxexualita hrdelním trestným činem, a pro moderního Evropana jsou takové zákony a jejich praktikování vnímány jako projev barbarství a kulturní zaostalosti. Málokdo přitom ví, že například ve Velké Británii byla homosexualita trestána smrtí až do roku 1860 a vězením/hormonální kastrací až do roku 1960, v důsledku čehož například válečný hrdina, jeden z průkopníků výpočetní techniky a pokořitel kódu Enigma, Alan Turing, raději spáchal sebevraždu, když byl odsouzen za "hrubou neslušnost". A dodnes je i v liberálních zemích jako je ta naše, poměrně hodně lidí, kteří oponují homosexualitě jako takové, popřípadě oponují možnosti přiznat homosexuálním párům právo na manželství, adopci a pod. V nejlepších případech jsou populace rozdělené v názorech na tyto záležitosti půl na půl.

Vždy mi vrtalo hlavou, proč má řada lidí tak vyhraněný názor proti aktu, jehož se dopouští dva dospělí a svéprávní jedinci ve svém soukromí. V naprosté většině jsou argumenty pro negativní stanovisko ve své holé podstatě velmi chudé a jejich obsah lze shrnout velmi stručně (záměrně pominu náboženské přesvědčení, jež je v tomto ohledu, jako v mnoha jiných, kapitolou samo o sobě):

1. Homosexualita je nechutná.
2. Homosexualita je nepřirozená.
3. Homosexualita je nenormální.

Zkusme se teď podívat na tyto výroky popořadě:

1. Tento "argument" nemá objektivně ověřitelný obsah a tudíž nemá význam se jím nějak extenzivně zabývat. Subjektivní názor na cokoliv je výlučně záležitostí zastánce tohoto názoru a nelze na jeho základě argumentovat pro nebo proti tvorbě zákonů a společenských pravidel. "Hrubá neslušnost" coby trestný čin už ze své etymologie zřejmě vychází minimálně z části právě z onoho "fuj" pocitu, jenž v důsledku společenského konsenzu té doby homosexualita vyvolávala (a dodnes vyvolává) v řadě lidí.
2. Tento argument už se zdá mít racionální a validní obsah. Koneckonců sexuální styk v přírodě je lidmi namnoze vnímán coby akt plození další generace a homosexualita z tohoto pohledu představuje evidentně slepou uličku. Nicméně definice slova "přirozené" v kontextu sexuality, zní "v souladu s přírodou, vyskytující se v přírodě bez umělého zásahu". A podle této definice je homosexualita zcela přirozená, neboť je jí v přírodě všude plno a zvířata s tendencí k monogamii vytváří stabilní homosexuální páry. Nicméně tento argument má složité pozadí a bude třeba se k němu ještě vrátit někdy později ve zvláštním článku.
3. Doby, kdy se homosexualita řadila mezi sexuální úchylky, snad již u nás minuly, nicméně slovo "normální" vztaženo na společenské chování, znamená "obvyklý, běžný, to co činí, nebo je atributem, většiny". A homosexualita rozhodně není atributem většiny, a to ani když jako homosexuály vezmeme celých 13% lidí, kteří uvádí zkušenost s homosexuálním stykem, a ne jen obvykle uváděná 2-4%. Z hlediska většiny tedy homosexualita normální není, tento argument tedy berme jako pravdivý.

Jenže lidská osobnost je tvořena nepřeberným množstvím atributů a každý se v některém z nich liší, mnohdy i zásadně, od normálu coby atributu většiny. Například každé IQ pod 70 či nad 130 je "nenormální", protože 95% lidí má hodnoty inteligence mezi těmito hodnotami. To ale nic nemění na faktu, že příslušní lidé jsou normální v jiných ohledech (výška, barva vlasů, sexuální orientace). Proto je odpověď na otázku v titulu jednoznačné a hlasité ANO (tedy pokud dotyčný homosexuál není zrzavý, dva a půl metru vysoký člen MENSY). A rozhodně nelze na základě pouhé konformity s většinou tvořit zákony.

Nebavím se s tebou, ty ošklivý piškuntálku!

Internet je plný debat. A keců. Je to asi nejdemokratičtější médium, jaké zatím lidstvo vynalezlo. Každý tu má svůj hlas.

Bohužel ne každý ten hlas umí používat a tak je celý internet prošpikován logickými klamy (slovní spojení "logický klam", použité na české wikipeidi, bohužel nevystihuje významovou podstatu anglického originálu "logical fallacy", neboť slovo "fallacy" má několik významů samo o sobě, proto budu toto slovní spojení kdykoliv po libosti upravovat a měnit).

Jednou z nejpoužívanějších chybných forem argumentace je
argumentum ad hominem.

Wikipedie nám říká, že ad hominem je "Útok na člověka či na lidský produkt", což ovšem samo o sobě nestačí na vysvětlení toho, proč se jedná o logický klam a tudíž neplatný argument. Ad hominem podle této definice je i urážka či zpochybnění věrohodnosti.

Nejlépe to vysvětlí příklady odpovědí na tvrzení "Kouření neškodí zdravý, tato má studie to potvrzuje.":

1. "Říká pitomec, který neví, že ve slově zdraví se píše měkké i po v." je logickým klamem, neboť nijak neoslovuje obsah ani věrohodnost argumentu a pouze napadá autora výroku kvůli chybě nesouvisející s diskutovaným tématem.
2. "Nepoužils dvakrát slepý test a navíc máš ve studii početní chyby, pitomče."  není logickým klamem, nýbrž pouhou urážkou, neboť současně uvádí protiargument.
3. "Nevěřím studii financované výrobcem tabáku, pitomče."  není logickým klamem, nýbrž poukázáním na možnost střetu zájmů na straně argumentujícího - striktně vzato se ovšem nejedná ani o protiargument a debatu nikam neposouvá.

Ad hominem na sebe berou mnoho podob a díky jejich rozšíření by šlo udělat hotový rodokmen. Nejjednodušší členění je na zjevné a skryté.

Mezi zjevné ad hominem patří otevřené použití pejorativních termínů. Snad nejůsměvnější - a intelektuálně nejubožejší - jsou útoky na něčí sexuální orientaci. Je stále ještě mnoho lidí, kteří za univerzální "protiargument" považují nařčení z homosexuality či nedostatečného sexuálního vyžití ("Najdi si přítelkyni." či "Ty buzno, co to kecáš za blbosti.").

Skryté ad hominem už vyžadují trochu více inteligence, neboť útok na osobu je maskován ironií a sarkasmem. Tento druh ad hominem bývá čitelný většinou pouze v kontextu konkrétní debaty. Může se jednat i o dosti elaborované texty, kde dohrabat se k jádru pudla může být docela obtížné.

Proč lidé vlastně ad hominem vůbec používají?

I ve formě uvedené v příkladech 2 a 3, kdy se nejedná o logicky chybný argument, je útok na osobu z informačního hlediska obsolentní, debatu nikam neposouvá a buď povede k flame war, hádce, bitce nebo k ukončení debaty jednou či druhou stranou.

Jeden z důvodů, jež bych si osobně tipnul, je, že je lidem tak nějak vrozený. Koneckonců je to jeden z argumentů nejčastěji používaných na pískovištích a ve školce. Souvisí to částečně s lidskou tendencí identifikovat se s nějakou skupinou a považovat jedince mimo tuto skupinu za automaticky méně věrohodné. Tato tendence má v dětství silnou pozitivní zpětnou vazbu a přenáší se do dospělosti. Toto vysvětluje například tak časté používání nařčení z homosexuality ve snaze někoho zdiskreditovat v dnešní heteronormativní společnosti. Ad hominem v těchto případech je projevem debatní impotence a vypovídá o psychické nevyzrálosti a intelektuální nedostatečnosti.

Dalším z důvodů je prostá frustrace ze srážky s (domělým nebo skutečným) blbcem. To se týká zejména ad hominem kombinovaných s nebo následujících po argumentu (příklad 2).  Ad hominem v těchto případech bývá odpovědí na jeden nebo i sérii vadných argumentů. Může tak být vyjádřením prostého vyčerpání a je projevem nechuti k další komunikaci a snahy nikam nevedoucí debatu ukončit.

Třetím důvodem může být ukazování (skutečné nebo domělé) intelektuální nadřazenosti v debatě s méně zkušeným či argumentačně vybaveným diskutérem (a to ať už oponujícím či souhlasícím).  Ad hominem v těchto případech je ekvivalentem gorilího bušení se v hruď.

Každopádně do debaty, jejímž cílem je dobrat se nějakého závěru a něco se dozvědět či nějaké vědomosti předat, ad hominem nepatří v žádné ze svých podob. A není ničí dobrou vizitkou jimi debatu začínat.

Děcka nám blbnou...

A české školství má našlápnuto směr toaletní mísa. Tedy alespoň to naznačil před dvěma týdny tento článek na novinkách. Bohužel je článek napsaný typicky novinkovým způsobem, takže jsem se rozhodl trochu podívat do detailů, jak je co doopravdy. Zejména protože se mi to vůbec, ale opravdu ani trochu nelíbí.

Především mne zarazil závěr článku - pořadí, na němž se umístila ČR v jednotlivých letech. Vzhledem k tomu, že každý rok se zúčastnil testování jiný počet zemí, je pořadí samotné zcela nevypovídající. Být pátý z pěti není totéž, jako být šestý z deseti. Takže jsem si sedl na pár dní k internetu, procházel stránky PISA, zapsal si data (bodové výsledky pro tři sledované atributy) do tabulky a vytvořil přehled zahrnující pouze země, které se účastnily všech testování (čili ty, které se účastnily v roce 2000) a zahrnul jsem i test z roku 2000. A asi jsem udělal někde chybu, neboť jsem získal poněkud jiný výsledek, než novinky.

	2000	2003	2006	2009
Čtenářská gramotnost	17	20	19	24
Matematická gramotnost	17	10	11	18
Přírodovědná gramotnost	10	6	9	15

Určitý pokles je znatelný, nicméně šlo by i říct (s výjimkou čtenářské gramotnosti), že jsme se vrátili někam na úroveň roku 2000.

Ovšem je tu ještě jeden háček, který by správný skeptik neměl přehlédnout. Pořadí samo o sobě nemusí znamenat pokles kvality našeho školství nebo vzdělání českých dětí. K témuž výsledku by vedlo i zlepšení ostatních.  Jak si tedy české děti vedly v absolutních skóre?

	2000	2003	2006	2009
Čtenářská gramotnost	492	489	483	478
Matematická gramotnost	498	516	510	493
Přírodovědná gramotnost	511	523	513	500

Jauvajs. Vývoj absolutního skóre kopíruje svým vývojem i vývoj pořadí a zřejmě skutečně cosi nepasuje s českým školstvím nebo českými dětmi (orientace osy y na grafu je obrácená, neboť u pořadí čím vyšší, tím horší, zato u bodů čím vyšší, tím lepší).

Nepodléhejme však panice, s každou statistikou si lze hrát tak dlouho, až nám dá kýžený výsledek, nebo ne? Jak si vedly české děti relativně, vztaženo k průměru daných zemí v daném roce coby 100%?

	2000	2003	2006	2009
Čtenářská gramotnost	-0,01%	-0,57%	-1,13%	-2,91%
Matematická gramotnost	0,55%	4,08%	3,07%	-0,63%
Přírodovědná gramotnost	4,01%	5,25%	3,10%	-0,02%

Krucifix, pořád ten samý vývoj. Copak tuhle statistiku nejde zfalšovat tak, aby to nevypadalo, jakože pomalu ale jistě blbneme? V matematické a přírodovědné gramotnosti jsme se z nadprůměrných hodnot dostali někam k průměru, ve čtenářské gramotnosti jsme z průměru konstantně klesali níže a níže (osa Y na obrázku má opět pro snazší srovnání obrácenou orientaci).

Inu, asi opravdu jako národ buď hloupneme, lenivíme, nebo naše školství umírá na úbytě. A nebo všechno dohromady. Doufal jsem, že čím více do toho budu vrtat, tím více to bude vypadat, že na tom zas až tak špatně nejsme, realita však opět dokázala, že moje osobní preference jí nezajímají.

Pohanění názoru.

Samozřejmě, zcela v souladu s neměnnými zákony vesmíru, se mi krátce po založení blogu odporoučelo připojení k internetu a setrvává někde v nirváně šťastně dodnes. Mohu se sice připojit, ba mohu i občas brouzdat, nicméně velmi omezeně. Z čehož plyne i omezená možnost psát na blog, pročež píši tento omezený článek, coby omezené vyplnění doufám omezeného časového úseku, kdy budu omezen. Takže si budu chvíli jen plácat játra a doufat, že vznikne něco čitelného.
_______________

Docela často se mi stává, že jsem dotázán na názor na nějaký fenomén či událost, o nichž mám znalosti velmi malé, popřípadě žádné. A v těchto případech jsem mnohdy konfrontován s lidskou vlastností, již shledávám poněkud zvláštní. Odpověď "Nevím, problematiku neznám, abych mohl říct názor, musel bych si nejdříve něco o dané záležitosti zjistit." bývá mnohdy zamítnuta se slovy "To nemůžeš mít nějaký vlastní názor, to si musíš všechno někde přečíst?"

Nemalé množství lidí si zjevně více váží neinformované spekulace prodané pod hlavičkou "vlastní názor", nežli střízlivé analýzy dostupných dat. Nemalé množství lidí raději poslouchá "vlastní názory", nežli fakta. Nemalé množství lidí takovéto "vlastní názory" pak mnohdy i pevně zastává  navzdory realitě. A v politice se takováto schopnost hájit dávno mrtvé stanovisko dokonce cení, a ochota změnit názor ve světle reality se považuje za špatnou vlastnost, jež automaticky dostává nálepku "převlékání kabátu".

Což mne, zcela upřímně řečeno, vždy zanechá totálně a naprosto paf.

Samozřejmě je špatné nekriticky zastávat vždy to stanovisko, které jsem četl/slyšel jako poslední. Rovněž je špatné zastávat stanovisko sice finančně výnosné, ale škodící jiným. A lidé měnící názor podle toho, co jim zrovna profouklo ušní kanál či co jim momentálně plní kapsu si nařčení z převlékání kabátu plně zaslouží.

Ale stejně tak je špatné "z principu" tvrdošíjně zastávat názor, který byl už dávno intelektuálně vykuchán a jehož mrtvola shnila na smetišti dějin před eóny. Ani zastávání názoru jenom proto, že je hezky načechraný a hřeje nás u srdíčka nepovažuji za dobrou věc.

A vůbec nejhorší je mít nějaký názor jenom proto, abych měl nějaký názor.

A proč to tak je? Není to, co jsem dosud napsal, vlastně jenom takový můj "vlastní názor", čili přesně to, proti čemu brojím?

NE.

Každý z nás se dennodenně musí rozhodovat mezi různými možnostmi, jak řešit různé situace.  A v každé situaci řešení pomůže najít pouze informovaný názor. Nejlépe to vysvětlí příklad:
Máte zařízení, jež umíte používat ale jeho funkci nerozumíte. Zařízení zničehonic začne vydávat zvláštní zvuky, které dosud nevydávalo. Možností je nyní několik:
    a) budete sami spekulovat co to je tak dlouho, až to přestane fungovat úplně.
    b) budete s kamarády spekulovat, až to přestane fungovat úplně.
    c) akceptujete svou neznalost a vyhledáte odbornou pomoc.

Snad každý v tomto příkladu uzná, že c) je správně, i když nepochybně v praxi řada lidí vyčerpá nejprve možnosti a) a b). A to je právě ten problém, že lidé ztrácí tak často čas možnostmi a) a b) i v situacích, kdy již dávno je k dispozici možnost c). Někdy - a někdy i častěji - to vede k velmi nešťastným rozhodnutím a špatným koncům. Snad nejmarkantněji je toto vidět na názorech na globální oteplování. Odborníci už dávno mají jasno v tom, co jak a proč (v rámci možností, samozřejmě), ale přesto má na to každý svůj "názor", a čím více se tento názor liší od toho odborného, tím zarytěji je mnohdy hájen. A pokud jako lidstvo zkusíme vyčerpat nejprve možnosti a) a b), tak na možnost c) už nezbude čas, neb novou planetu si do suprmárktu koupit fakt nezajedeme.

Proto by se nikdo neměl stydět za svou neznalost. Ani před ostatními, ani sám před sebou. Není nic špatného na tom, říct "nevím".  Každý neví něco o něčem a nikdo neví všechno o čemkoliv. Naopak, stydět by se měl každý, kdo plácá "osobní názory" na něco, o čem ví pramálo či vůbec nic. A tou pravou hanbou není nevědět, ale nechtít vědět.