Lepší se to...

V poslední době bylo v USA docela dost sebevražd homosexuálních teenagerů. Dost na to, aby se to dostalo do médií, i když ne u nás. Většinou se jednalo o sebevraždy vyvolané tlakem okolí na konformitu - mladí lidé neunesli šmahem odsudky, posměšky okolí a z nich plynoucí psychický tlak a šikanu. A to je dovedlo až za hranici, z níž už není návratu. A nešlo o žádné ostentativně na veřejnosti se líbající homosexuály. Šlo o 13 - 15 let staré děti.

Vznikl z toho projekt "It Gets Better", který se snaží právě těmto mladým lidem lidem dát informace, které potřebují o své sexuální orientaci, a současně jim dát trošku naděje, že se situace zlepší. Stránka obsahuje videa, v nichž dospělí homosexuálové popisují své zkušenosti z mládí a říkají, jak se situace zlepšila za léta jejich života a jaká zlepšení lze ještě očekávat.

A situace se skutečně pomalu zlepšuje, společnost se - byť nerada a zvolna - konečně začíná stávat tolerantnější a jednou snad dojde k tomu, že se nad dvěma muži/ženami, držícími se za ruce na ulici nikdo nepozastaví o nic více, než nad mužem a ženou konajícími totéž.

Jedna z těch hezčích věcí, která z tohoto projektu vzešla, je tato písnička.

Smrdět či nesmrdět? O to tu běží.

V Česku už je jen čtvrtina čistě kuřáckých restaurací. A když jsem to četl, tak jsem si v duchu řekl "Jen houšť a větší kapky". A pak jsem se dopustil té zásadní chyby, že jsem otevřel diskuzi a podíval se na některé názory tam.

Pochopitelně mne to nepřekvapilo. Smradlavci pořád ještě používají stále tutéž rétoriku pro hájení svého zlozvyku, jakou používali před lety. Stejně jako nábožensky založení lidé jsou evidentně neschopni se poučit z reality a kdykoliv je konflikt mezi jejich láskou ke smradu a realitou, je to vždy realita, co je špatně, a nikoliv jejich zlozvyk.

První argument, který v diskuzi na straně zápašníků vyčnívá, je "když se zakáže kouření ve všech restauracích, restaurace zkrachují".

Zkusme se nejprve čistě hypoteticky podívat na to, jak si tento argument stojí sám o sobě. Dlouhodobě je u nás, stejně jako ve zbytku Evropy přibližně třetina populace kuřácká a přibližně polovina absolutní nekuřáci. Takže i pokud by současné restaurace tržně drželi nad vodou jenom kuřáci, tak je tu rozhodně dost nekuřáků na to, aby to kompenzovali. A pokud v dřívější době kuřáci i nekuřáci chodili do restaurací za jiným účelem, než je dýchání smradu, tak evidentně se dlouhodobě nekuřáci přizpůsobovali kuřákům a není důvod, proč by to nyní nemohlo být naopak.

Samozřejmě hypotéza sama o sobě je bezcenná, byť by byla formulována sebelépe. Jak je tedy tato hypotéza na tom v konfrontaci s realitou? Jediný test, který mám momentálně k dispozici, je přítel gůgl. Po zadání fráze "impact smoking ban restaurants revenues" vyběhne dost čtení. A jak už to bývá, výsledky naznačují obě strany. První výsledek v seznamu nenašel žádný link mezi tržbami pohostinských zařízení a tržbami zákazem. Druhý výsledek v seznamu říká přesný opak. Ovšem jaký je rozdíl mezi těmi dvěma stránkami? Ta první obsahuje odkazy na skutečné statistické výzkumy založené na výzkumu tržeb a daňových přiznání, zatímco ta druhá pracuje s výzkumy formou dotazníků. Ovšem to, jak lidé odpovídají do dotazníků, nelze brát jako objektivní věc.  Třetí odkaz zmiňuje nulový vliv zákazu na tržby, čtvrtý naznačuje možnost pozitivního vlivu na tržby v restauracích a negativního vlivu na tržby v barech. Pátý je v podstatě totéž co první, tentokráte v databázi vědeckých publikací Pubmed, což potvrzuje, že v prvním případě se jedná o skutečnou vědeckou publikaci. Šestý a sedmý opět totéž, pouze v jiných databázích. Osmý odkaz říká, že všechny studie tvrdící, že zákaz kouření nemá negativní vliv na tržby hostinských zařízení, jsou udělané špatně a opak je pravdou (ovšem jaksi zapomíná uvést jakékoliv odkazy na zdroje pro toto tvrzení, stránka neobsahuje žádný link ani na ty "špatné" studie, ani na autorovu vlastní údajnou vědeckou práci dokazující opak a od čtenáře se tak nějak čeká, že akceptuje autoritu pana pisatele per se). Devátý odkaz zmiňuje zvýšený prodej jídla a alkoholu po zákazu, ale opatrně dodává, že to samo o sobě neznamená, že by se restauracím vedlo lépe. Nicméně zcela jistě to potvrzuje, že se jim nedaří hůře. Desátý odkaz obsahuje několik odkazů na externí zdroje a jejich stručné shrnutí - závěr všech je opět, že vliv zákazu je nulový.

Další stránka výsledků vyhledávání pokračuje ve stejném duchu - články ukazující buď nulový vliv a uvádějící zdroje pro tato svá tvrzení, nebo články píšící o vlivu negativním, ovšem bez uvádění zdrojů.

A tím jsem skončil s tímto prvním "argumentem". Nastíněná hypotéza přežila test a nebyla falzifikována.  Pochopitelně se vždy najdou nějaké restaurace, které krátce po zákazu zkrachují - stejně tak jako se vždy najdou restaurace, které zkrachují krátce po úplňku. Nepochybně se najdou i celé velké oblasti, možná i státy, kde pokles v tržbách hostinských zařízení nastal po zákazu kouření (jak ukazuje tato studie na příkladu Kalifornie). Nicméně pro vytvoření závěru se nelze dívat jenom na fakta, která se nám líbí. A nejhorší negativní dopad, který se mi podařilo najít, byl pokles o 4%, což těžko lze považovat za nějak drastické, i když to není ani málo. A většinou negativní efekty byly pozorovány především v oblastech, kde kuřáci výrazně převažují - což není případ ČR. Čili zákaz kouření na restaurace prostě buď nemá žádný statisticky významný negativní vliv, nebo je ten vliv pouze někdy, někde a ještě malý. Tento argument smraďochů momentálně stojí na vodě.

Druhý nejčastějěí argument jsou různé variace na "bez daní z tabáku by stát přišel o plno peněz a musel by zvýšit daně za něco jiného, jinak by přišel na mizinu". To už je závažnější - a smutný - fakt, že z tabákového průmyslu do státní pokladny obrovské množství peněz a výdaje na léčbu nemocí způsobených kouřením kuřáci laskavě kompenzují státu tím, že většinou nepobírají příliš dlouho důchod - když se ho vůbec dožijí.

Čili na tomto názoru možná něco je. Vyhledávací fráze "smoking ban tobacco sales" skutečně najde odkazy ukazující až 15% pokles prodeje tabákových výrobků po zákazu kouření ve veřejných prostorách. Žádnou vědeckou studii jsem nenašel, takže garantujme tomuto argumentu pravdivost alespoň v principu. Podívejme se teď, jak se ten princip odráží v praxi.

Bohužel, nepodařilo se mi najít příslušná data, čili musím trochu vařit z vody. Pokud průměrný kuřák vykouří krabičku cigaret denně, tak při ceně ca. 70 Kč za krabičku vydá přibližně 2.100,- Kč měsíčně za cigarety - čili asi desetinu průměrné mzdy. Takže odhadem třetina populace vydá desetinu své mzdy za cigarety. Z celkového obratu peněz v populaci se tak přibližně 3% točí kolem cigaret a zbytek se točí kolem jiných věcí. A z těchto 3% jdou jen přibližně tři čtvrtiny do státní pokladny ve formě spotřební daně a DPH. Čili stěží argument pro zkrachování státu, zejména vezmou-li se v potaz pozitiva zákazu, jako zvýšená efektivita na pracovištích, snížená nemocnost atp. I pokud se ve svých odhadech mýlím o 100%, pořád ještě příjem státu z prodeje tabáku nečiní více než nějakých 5%, což je maximální možné poškození státu v případě, že by příjmy státní pokladny tvořily výlučně spotřební daň a DPH a zákaz by vedl k úplnému kolapsu prodeje tabákových výrobků, což pochopitelně není a nebude ten případ. Nejhorší nalezený pokles tržeb byl 15%, čili reálně očekávaný pokles příjmu ze spotřební daně a DPH by těžko překročil úhrnně 0,75% (15% z 5%). Takže si dovolím ten luxus tento argument smraďochů považovat za nesmyslný, a dokud mi nebudou prezentována nějaká fakta, budu vycházet z premisy, že stát se bez tabákového průmyslu obejde maximálně s nějakými menšími dočasnými problémy.

Ačkoliv nejsem příznivce regulace čehokoliv formou zákazů, v případě kuřáků zastávám výjimku. Akceptuji a respektuji právo každého jedince nakládat se svým tělem a zdravím jak se mu zlíbí (pokud je schopen a ochoten za to nést následky a nespoléhat se s řešením svých problémů vzniklých z vlastní nezodpovědnosti na solidaritu společnosti). Nicméně kouření je zlozvyk narušující zásadu "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého". Nelze prostě kouřit na veřejnosti a nesmrdět tím pod nos ostatním.


Takže závěrem všem smraďochům - jděte se svým milovaným zlozvykem tam, kam slunce nesvítí. Ten váš "koníček" není tak ekonomicky důležitý, jak byste si rádi mysleli. A já zůstávám nepřesvědčen, že z něj vzchází vůbec něco dobrého.

Všem přecitlivým a křehkým...

V souvislosti s událostmi posledních dnů bych rád objasnil jednu věc.

Pokud někdo není schopen rozlišit významový rozdíl mezi frází "To, cos napsal, je blbost, protože (následuje argument)." a frází "Jsi blbec a basta.", nechť tu raději nedebatuje. Tady nejsme na dětském hřišťátku a ostřejší výrazy, pokud jsou doplněné argumentem, by neměly dospělou a vyrovnanou osobnost vyvést z konceptu. V žádném případě nehodlám cenzurovat debaty od jakýchkoliv výrazů, pokud post bude obsahovat současně nějaký argument. Prázdné ad hominem a bezůčelně používaná invektiva zleva zprava vítány ovšem nejsou a bezobsažné flame wars, jak je psáno v prozatimních pravidlech, budu mazat. Jakože doufám, že k tomu nedojde, je děsná otrava trhat od sebe dvě duté palice a uklízet svinčík, který nadělaly.

Dále - protože část blogu zcela určitě bude o homosexualitě, pak homofobům, co svou homofobii neovládají, doporučuji, ať příslušné články nečtou.

Na papeže nesahat!

Většinou, když přijde v jakékoliv společnosti a v jakýchkoliv souvislostech řeč na náboženství a náboženskou víru, přestanu si brát servítky a vůbec nechodím opatrně kolem horké kaše. Ačkoliv mám normálně tendenci snažit se s lidmi vyjít, v tomto ohledu (a v pár dalších, například když přijde na popírání očkování) doslova neznám bratra. Kolega v práci se mne po jedné takové výměně názorů zeptal "Proč jsi tak nabroušenej na víru, když sám nevěříš?"

Začněme tady - totiž u toho, že Polsko má v jednadvacátém století zákony umožňující trestat "urážku náboženského cítění" dvěma roky vězení. Navíc to není první taková událost v Polsku - o existenci tohoto zákonu jsem se dozvěděl na jaře loňského roku, když mou pozornost zaujal případ zpěváka metalové skupiny Behemot, kterému hrozí vězení za umělecký happening, v rámci jehož realizace roztrhal bibli.

Bylo mi poukázáno, že tento zákon "není diskriminační" protože nespecifikuje žádné náboženství konkrétně a navíc hned za tímto paragrafem údajně následuje v polském zákoníku paragraf zakazující diskriminaci kvůli náboženskému přesvědčení či jeho absenci.

Nesmysl to je ovšem hned z několika důvodů.

Především "náboženské cítění" si může kdekdo definovat jak se mu zlíbí. Žádné z těch několika tisíc náboženství, co zamořují planetu zemi, nemá pro svá tvrzení o nadpřirozenu ani špetku důkazů, a vyznavači všech si myslí prakticky bez výjimky, že právě oni jsou ti jediní, kdo věří té správné pohádce a těm ostatním kape na karbid. A většina je extra háklivá na jakoukoliv i sebemenší kritiku, natož pak na kritiku podloženou. Čili ten zákon umožňuje represe vůči osobě na základě něčeho, co nelze objektivně a nezávisle posoudit a dokázat. Coby ateista bych mohl na základě tohoto zákona tvrdit, že mé náboženské cítění (to mám - nemám náboženskou víru, ale rozhodně mám náboženské cítění, neb mám z náboženství intenzivní pocit hnusu) je uráženo tím, že ze svých daní platím darmožrouty všemožných církví, zatímco silnice připomínají každý rok více a více tankodromy. Být muslim žijící v Polsku, mohl bych říct, že mé náboženské cítění uráží kříže na zdech ve škole, kam chodí moje dítě. A nepochybuji, že bych s takovouto žalobou v obou případech neuspěl.

Což samo o sobě lze považovat za důkaz toho, že se jedná o zákon diskriminační. Z toho, jak je ten zákon aplikován, je evidentní, že se jedná o zákon záměrně napsaný vágními pojmy, aby vypadal rádoby objektivně. Ale ve skutečnosti jenom slouží katolické většině, aby s ní ostatní drželi hubu a krok ze strachu z represe.

Nu a v případě, že by jeden jediný muslim s takovouto žalobou v Polsku uspěl, dalo by se očekávat, že za chvíli bude uražený skutečně kdekdo a se žalobami o kdejakou ptákovinu se roztrhne pytel.

Další nesmyslností tohoto zákona je to, že kopíruje u nábožensky založených lidí tak často pozorovanou neschopnost rozlišit mezi "kritizuji to, co říkáš" a "zakazuji ti to říkat".  Nelze projít životem a neříct někdy někde něco, co se někomu nebude líbit. A ať už řekne kdokoliv kdekoliv o kterémkoliv náboženství cokoliv, někomu se to nebude líbit, protože v náboženstvích je takový neskutečný bordel (skoro jako kdyby si je různí lidé vymýšleli, že). Tento zákon ve své holé podstatě zakazuje hovořit o náboženství, čímž přímo odporuje svobodě slova, která v Polsku údajně je. Vyjádření negativního názoru na něco není totéž, co oprese téhož, a princip "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" tak v tomto případě dostává rovněž solidně na frak.

A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem tak výrazně protinábožensky orientovaný. Protože řadě lidí stále ještě nedošlo, že nemůžou svoje náboženské přesvědčení vnucovat ostatním pod pohrůžkou násilí a trestů a protože stále ještě v řadě jinak pokrokových zemí se různé náboženské frakce snaží mocí mermo nastolit či udržet diktaturu dogmatu.

O ceně názoru.

V pohanění názoru jsem poplival tendenci vytvářet názor jenom pro názor samotný. V desateru interpretace jsem se pokusil shrnout obecný postup, jímž se dle mého má člověk řídit při vytváření názoru na fakta.

Dnes bych se rád pozastavil nad tím, jak odlišit názor, který má nějakou hodnotu od názoru, který je už ze své podstaty bezcenný. Klíčem je tu přikázání osmé z desatera interpretace.

Duch tohoto přikázání je pro řadu lidí značně kontra intuitivní a mají problém s jeho pochopením. Většina lidí bez ohledu na vzdělání žije s přesvědčením, že je třeba především se dívat na věci, které ten či onen názor podporují, a tím validitu svého názoru potvrzovat. Opak je ovšem pravdou, protože jak uvedlo přikázání deváté, stačí jediný platný fakt závěru přímo oponující, a závěr je automaticky neplatný a musí být upraven.

Jak už demonstroval příklad uvedený v desateru interpretace, aktivní snaha vyvrátit svůj dosavadní názor může zabránit špatnému rozhodnutí a z něho plynoucím následkům. Pominul jsem ovšem jednu věc, jedno základní měřítko, jímž lze řadu závěrů smést se stolu předem a žádné důkazy proti nim hledat netřeba.

Jedná se o závěry, které nelze vyvrátit. A to je právě ta kontra intuitivní část, s níž mají lidé problém. Vnitřně mají lidé tak nějak pocit, že jestliže nějaké tvrzení nelze už z principu vyvrátit, tak to tvrzení stojí na pevnějším základu, než tvrzení potenciálně neplatné. A je velmi obtížné tento intuitivní pocit překonat a pochopit, proč tomu tak není.

Jde především o to, že pravda, čili skutečný stav věcí, nemusí být poznatelná, ale nevyhnutelně existuje jen jedna. Ovšem názorů, které už z principu nelze vyvrátit (tzn. nelze najít jediný fakt jim odporující) si lze navymýšlet takřka nekonečno, přičemž je není možné rozlišit jeden od druhého (právě díky oné nemožnosti kterýkoliv z nich vyvrátit) a to jejich hodnotu devalvuje k nule. Proto není nutné plýtvat časem ani myšlenkami na něco, co nelze vyvrátit - je to, jak říká jedno hezké české přísloví, dumání nad nesmrtelností chrousta.

***

Právo? Houbeles!

Dnes mi řádně zvedl krevní tlak článek na novinkách "ÚS dal částečně za pravdu rebelovi proti povinnému očkování". Ani tak ne kvůli rozhodnutí ústavního soudu, jako kvůli tomu, že takové rozhodnutí u nás vůbec je možné a že v následující diskuzi se tolik lidí zastává pana Vavřičky a brojí proti očkování.

Nebudu se tu rozepisovat o všech hloupostech, které v diskuzi i ve článku samotném (hlavně ústy pana Vavřičky) zaznívají, a zaměřím se jen na jednu jedinou věc. Totiž na tvrzení "ÚS nezpochybnil povinnost očkování v ČR. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou".

Z článku není jasné, jak přesně pan Vavřička zdůvodňoval odmítnutí očkování, naznačeno ovšem je, že to bylo z důvodů jeho osobního přesvědčení, že vakcinace nefunguje. A takovýto důvod v žádném případě nelze morálně akceptovat jako důvod pro odmítnutí očkování a toto, pokud to není řádně zakotveno v zákoně, včetně postihů za takovéto nezodpovědné chování, tak by to v něm být dle mého názoru zakotveno mělo.

A proč?

Především je třeba si objasnit fakta:
Očkování prokazatelně funguje. Je zcela jasná korelace mezi četností nemocí jako např černý kašel či obrna a proočkování populace. Je znám mechanismus, na jehož základě očkování funguje. Jsou známa rizika používaných vakcín a tato rizika jsou v průměru vždy o několik řádů nižší, než rizika nemocí. "Individuální přesvědčení" kohokoliv je v tomto případě zcela irelevantní a svědčí pouze o neinformovanosti či dokonce přímo hlouposti dotyčného přesvědčeného.

A nyní se lze podívat na morální aspekt záležitosti a z něj plynoucí následky právní:
V roce 1959 byla OSN přijata deklarace práv dítěte, a pochybuji, že pan Vavřička a i naprostá většina vehementních odpůrců očkování bude mít proti jejímu obsahu jakékoliv morální výhrady. Náš právní systém - pokud je mi známo, nejsem právník - z ní a z listiny základních lidských práv a svobod vychází a respektuje nutnost jejich dodržování. Tudíž bych chtěl zejména nasměrovat pozornost na Zásadu 2, která mimo jiné jasně říká, že zákon má dítěti zajistit prostředky k tomu, aby se mohlo rozvíjet fyzicky zdravým způsobem. Zásada 4 říká, že dítě má právo rozvíjet se ve zdraví a rodiče mu v tomto ohledu mají poskytnout náležitou péči.  Zásada 7 dále stanovuje, že rodiče nesou hlavní zodpovědnost za výchovu a péči o dítě. A zásada 9 jasně říká, že dítě má být chráněno před všemi formami nedbalosti.

A to v kostce shrnuje mé přesvědčení, proč i v případě, že je toto rozhodnutí ÚS zákonně správné, tak je morálně špatné a příslušné zákony by se měly změnit.

Dítě není majetek svých rodičů a rodiče nemají právo s dítětem zacházet, jak se jim zlíbí. Rodiče jsou za dítě zodpovědní, a pokud nejsou dostatečně kompetentní se o dítě adekvátně postarat, je povinností státu zajistit dětem zákonnou ochranu před důsledky jejich nekompetence a z toho plynoucí nedbalosti. A je jedno, jestli je nedbalost (v tomto případě odpírání zdravotní péče, čili očkování) důsledkem hlouposti či neinformovanosti. Neznalost (nejen zákona) neomlouvá.

Jestliže nedodržení zákona nelze trestat, pak tento zákon nelze vymáhat a zákon tudíž neplní svou funkci. Tečka.

Desatero interpretace.

Všude jsou desatera. Je to kulturní zvyk, vycházející z naší judeo-křesťanské minulosti (ačkoliv bible sama žádné jasně řečené desatero neobsahuje - ale to je na jiný článek). U zubaře visí na nástěnce desatero jak si čistit zuby, u obvodního lékaře zase jak snížit cholesterol, nu a populární tisk pravidelně přijde s nějakým tím desaterem o hubnutí či svádění.

Tak jsem si řekl, že si udělám taky desatero, a to desatero zásad pro práci s fakty a jejich interpretaci. Řada lidí neví, co slovo fakt znamená, ale i řada těch, co to ví, neumí s fakty zacházet ani z nich vyvozovat užitečné závěry.

1. Ověř si, že tvá fakta jsou skutečně fakta.
2. Ověřuj si fakta vždy na více místech.
3. Snaž se sebrat co nejvíce faktů o jedné věci z různých zdrojů.
4. K novým faktům se snaž přistupovat bez zátěže závěrů vyvozených z faktů získaných dříve.
5. Pro vyvození závěru si fakta neobohacuj o věci, které neobsahují.
6. Závěr nevyvozuj ukvapeně, nemáš-li dostatek faktů.
7. Jestliže závěr logicky vyplývá ze všech dostupných faktů, přijmi jej dočasně jako pravdivý.
8. Aktivně hledej fakta s potenciálem tvůj závěr znehodnotit.
9. Jestliže je závěr v přímém rozporu s jediným dostupným faktem, je špatný a hledej jiný.
10. Nelži ani jiným ani sobě.

Fakta samotná, a to si málokdo uvědomuje, jsou k ničemu. Jsou pouze jakýmsi snímkem stavu X. Sama o sobě neříkají nic o tom, proč X nastalo, jak nastalo, kdy nastalo či co od něj lze očekávat a jaké jiné, ne přímo viditelné vlastnosti má.

***

Demonstruji na příkladu

Tonda tvrdí, že jeho švagr Jarda z Nemanic má skvělé třešně, a že by nám rád nějaké prodal, jsou sice trochu dražší než v obchodě, ale ta kvalita! Jako důkaz nám dodá snímek domu s jediným krásným stromem na zahradě a vysmátým maníkem držícím lavor plný třešní v popředí. A že jestli máme zájem, tak nám nějaké ty třešně doveze.

Prozkoumáním fotografie zjistíme, že není nijak upravovaná, a tudíž dle prvního přikázání její obsah můžeme považovat za fakt. Fakt č. 1 ovšem je, že někde existuje dům se stromem na zahradě, před nímž v době fotografování stál vysmátý maník s třešněmi, nic víc.

Přikázání druhé nám říká, že bychom si měli fakta ověřit. Použijeme tedy přítele gůgla a na mapě Nemanic skutečně najdeme dům s jedním velkým stromem na zahradě, jež svým umístěním a proporcemi odpovídají fotografii, takže víme, že dům skutečně je z Nemanic. Podle přikázání třetího ještě nahlédneme do katastru nemovitostí, kde zjistíme, že majitelem zahrady skutečně je nějaký Jarda.

Současně nám Venca řekne, že tuhle koupil v Nemanicích od nějakého Jardy super žůžo třešně a dá nám je dokonce i ochutnat. Ovšem podle čtvrtého přikázání je třeba k tomuto faktu přistupovat obezřetně - protože Venca nezná ani adresu Jardy, tento fakt nemusí s předchozími nijak souviset.

Podle pátého přikázání, než začneme vyvozovat závěr, je třeba uvědomit si, co fakta říkají a co ne a striktně se držet jejich obsahu. Nelze například brát jako fakt, že maník na fotce je Jarda. Fakta sama o sobě nic takového neříkají.

Přikázání šesté je teď překážkou vytvoření závěru. Někdy je těžké odhadnout, kdy je faktů dost a kdy je vhodné dále hledat. Zkusme ale pracovat s tím, co máme k dispozici.

Z dostupných faktů ze usoudit, že Jarda z Nemanic prodává skvělé třešně. Mohl by to i být Tondův švagr. Přijmeme tedy, jak říká přikázání sedmé, tento závěr jako dočasně pravdivý, neboť není v přímém rozporu s žádným z dostupných faktů.

Důležité je ovšem to "dočasně". Přikázání osmé nám říká, že bychom se měli snažit tento závěr nějak sestřelit. Je plno různých faktů, které by tento závěr mohly kompletně znehodnotit. Například: Tonda nemá sestru, Tondova sestra není vdaná, Tondův švagr se nejmenuje Jarda atd. Je třeba se aktivně pídit nejen po takovýchto nových faktech, ale i třebas po tom, co jsme přehlédli ve faktech dosud dostupných. Ale ovšem - vždyť vůbec nevíme, co že to je za strom na oné zahradě! Vezmeme tedy lupu a začneme důkladně zkoumat dostupný snímek.

A ejhle, při důkladném zkoumání lze na stromu najít pár listů, které mají zřetelně srdčitý tvar. Předchozí dočasný závěr je třeba spláchnout do záchodu, protože na lípě třešně fakt nerostou. Je třeba vyvodit závěr nový, konzistentní se všemi předchozími fakty i s faktem novým. A ten závěr zní - Tonda lže.

Desáté přikázání v tomto případě nevyužijeme, vlastně jde spíše o doplněk všech těch ostatních. Jeho ignorování jde většinou ruku v ruce s porušováním jednoho nebo více z nich. Někdy lidé vyvodí závěr, který se jim líbí, a přitom sami sebe přesvědčí, že závěru odporující fakta neexistuje nebo nejsou. A nebo si k faktům přimyslí nové věci a sami sebe přesvědčí, že tyto vymyšlené věci jsou rovněž fakta.

***

V žádném případě si toto desatero nenárokuje dokonalost. Určitě by ho šlo rozšířit o další pravidla. Možná by ho šlo zestručnit, zeštíhlit, zaerodynamičnit a udělat víc cool. Ale i tak, jak je, stojí za zamyšlení.