Pro svůj příští článek o statistice bych potřeboval pomoc čtenářů. Nejedná se o nic složitého, je to ale trochu nudné a vyžaduje to odhadem tak čtvrt-půl hodiny vašeho času. Jako vybavení stačí program Poznámkový blok, Excel nebo OpenOffice jsou ale lepší.
Máte-li zájem se zůčastnit, sdělte mi tento svůj úmysl formou komentáře pod tímto článkem a já vám zašlu instrukce e-mailem. Čím více, tím lépe.
úterý 30. dubna 2013
neděle 28. dubna 2013
Iluze svobody.
Chtěl jsem napsat článek plný hezkých obrázků a prázdného tlachání, ale bohužel mě tlačí myšlénka neodbytná. Tak neodbytná, že udělám něco, co jsem dělat v žádném případě nechtěl.
Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.
Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."
Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.
Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.
Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:
Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.
Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.
A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.
Článek "Private property" sice vyvolal nějakou debatu už v různých koutech českého internetu, ale kdykoliv do nějaké takové debaty nakouknu, mám divný pocit, že oponenti článek nečetli, nepochopili a nebo dokonce pořádně číst nebo pochopit ani nechtějí.
Protože mne překvapuje, že v odpověď na obsah tohoto článku může někdo napsat žblebt ve smyslu (parafrázuji), "Zaměstnanci u nás mají svobodu, když se jim nelíbí pracovat v karcinogenním smradu, mají jít dělat jinam."
Nemohu se ubránit spekulaci, že podobné výroky mohou na veřejnost vypustit pouze lidé dobře finančně zajištění a/nebo žijící ve velkém městě a/nebo naivní postpubescentní libertariáni, co si stále ještě myslí, že Václav Klaus je velký myslitel a že volný trh je panacea na všechny ekonomické a sociální problémy, jenom kdyby se do toho nikdo nesral s regulacemi. Protože to je výrok naprosto odtržený od reality.
Silně mi absurdnost takovýchto výroků byla připomenuta nedávno v práci, když jsme měli povinné rychloškolení ohledně přiznávání invalidního důchodu (v Německu). Školení nešlo příliš do detailů, to ostatně nebyl jeho účel, nicméně zhruba řečeno může být člověku v Německu odebrán/nepřiznán invalidní důchod (v jeho části nebo úplně) na základě toho, že je schopen vykonávat nějaké tabulkové zaměstnání. A to navzdory tomu, že pro toto zaměstnání nemá reálnou kvalifikaci a/nebo pro toto zaměstnání neexistuje reálná poptávka na trhu. Jako příklad nám uváděli zedníka, který si strhnul v práci záda a nemohl dále stavět. Invalidní důchod mu nebyl přiznán, protože bylo usouzeno, že může dělat prodejce stavebního materiálu - jenže prodej a administrace s ním spojená jsou úplně jiná mísa sádla pro padesátiletého člověka, který celý život dělal jenom rukama, a dotyčný pohořel a skončil na dlažbě. U druhého příkladu jsem zapomněl, jaké bylo původní povolání dotyčného, ale invalidní důchod mu nebyl přiznán na základě toho, že může doplňovat cigarety do prodejních automatů. Bez ohledu na to, že příslušné povolání existuje jenom na papíře a v okruhu stovek kilometrů po takové pracovní pozici nebyla absolutně žádná poptávka.
Svoboda změny povolání garantovaná zákonem je skvělá věc, je třeba si ale uvědomit, že tato legální, papírová svoboda se automaticky nepřenáší do reálného světa. Snažil jsem se toto ve svém původním článku vysvětlit:
A protože člověk nemá nikdy volbu povolání zcela svobodnou - je vždy minimálně vázán nabídkou na trhu v jím dostupné vzdálenosti a rozsahem svých dovedností - současný stav tak nevyhnutelně vede k tomu, že jsou lidé nuceni pracovat v jim zdraví poškozujícím prostředí proti své vůli a bez adekvátní kompenzace za toto riziko.Bohužel evidentně tento odstaveček nebyl asi pro některé lidi dost informativní, pokud vůbec dočetli až k němu.
Je hezké, že mohu kdykoliv ve své práci podat výpověď, vypadnout, a jít jinam, kdyby se mi tam snad třeba nelíbilo, protože by mne můj zaměstnavatel nutil dělat v podmínkách poškozujících mé zdraví. Skutečně skvělé a je dobře, že to je legálně možné. Problém je, že to není tak jednoduché. Má to svá omezení, zcela mimo mou kontrolu.
- Musí existovat poptávka po někom s mou kvalifikací. Jsem sice široce zaměřený člověk schopný jakž/takž zastávat řadu prací od zedničiny či tesařiny až po účetnictví, ale rozsah věcí, jež jsem schopen dělat na skutečně kompetitivní, profesionální úrovni, je značně, značně užší a v řadě prací bych si nevydělal ani na slanou vodu a suchý chleba.
- Tato poptávka musí existovat v mně dostupném prostoru. Jsem sice bezdětný a svobodný, ale vlastním dům. Ten nemohu jen tak prodat jako housku na krámě a koupit si ekvivalentní housku o pár desítek/stovek kilometrů dál. Lidé žijící v podnájmu toto mají snazší, ale ne snadné - stěhování je vždy drahá záležitost a sehnat byt na pronájem je taky někdy/někde osina v zadku.
- Lidé s partnerem a/nebo dětmi musí brát v potaz bod 1 ještě pro svého partnera, plus se přidá dodatečný bodíček s hledáním školy pro děti.
- Ne každý vydělává dost na to, aby si mohl našetřit dostatečný finanční polštář pro podobné případy. A i pro ty šťastnější je přerušení kontinuálního příjmu riziko, je-li dost dlouhé. Musíme platit proud, vodné, stočné, musíme jíst, musíme se oblékat - a nemáme-li práci, musíme vydávat peníze na její hledání. A tak jako tisíckrát nic umoří vola, tak tisíc stokorunových výdajů vyčerpá stotisícové úspory (například jedna cesta - jenom cesta! - na nákup a zpět mne stojí padesát korun...).
Vztah zaměstnanec/zaměstnavatel má být win-win situací. Zaměstnanec zaměstnavateli poskytne své know-how a svůj čas a vyrobí pro něj produkt, zaměstnavatel se postará o prodej produktu a zaměstnanci jeho čas kompenzuje a sám z toho něco má. Pro zaměstnance jsou peníze cennější než jeho čas a zaměstnavatel za produkt strží více, než kolik zaměstnanci dá. Toto ve své ideální formě ovšem předpokládá absolutní svobodu na straně zaměsntance, a nikoliv pseudosvobodu, kdy zaměstnavatel může mít celou řadu větších i menších pák zaměstnance de-fakto vydírat a nutit ho například dělat ve fabrice, v níž mu na hlavu může spadnout strop, a ani o tom riziku de-fakto neví, protože nemá jinou reálnou volbu (chcípnout hlady není volba). A právě takovýmto situacím - velkým i malým - mají zabránit regulace. I regulace vydechování karcinogenů na veřejnosti.
A nebudu se pouštět do debat, jestli právo na čisté a bezpečné pracovní prostředí patří mezi základní lidská práva. Ne, že bych to nedokázal nebo že bych si myslel, že je to "filozoficky" neobhájitelné, právě naopak. Pokud tohle někdo zpochybňuje, tak má rozbitý morální kompas, a nechť se jím nechá navigovat třebas do prdele, já ho odtamtud ale tahat nebudu a nechť je tak laskav, a netahá mě (a jiné) tím směrem proti mé vůli.
neděle 21. dubna 2013
Jen pro úplnost
Dronte na svém blogu zveřejňuje po částech kritiku mého článku Private property.
Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.
Část první.
Část druhá.
Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.
Mne osobně zatím přesvědčil tedy pouze o tom, že můj článek vůbec nepochopil a oponuje vlastní verzi toho, co si myslí, že si myslím. Nicméně já těžko mohu být v této záležitosti objektivním arbitrem, tak nechť si každý udělá názor po své chuti. V rámci fair play postnu (a budu postovat) linky na jeho články, ale do delší debaty ať už v komentářích či formou článků se pouštět nebudu.
Část první.
Část druhá.
Za sebe jsem rád, že jsem za svůj život získal alespoň tři kuřáky na svou stranu a že veřejné provozování svého intruzivního a škodlivého zlozvyku přehodnotili.
sobota 6. dubna 2013
Krátká exkurze do dětství
Na zahradě mi rostl velký javor klen. Tedy relativně velký, právě těsně za hranicí, za níž už je potřeba mít povolení pro pokácení stromu. A protože byl nevzhledný, rostl blízko budovy a ještě se každoročně více a více nakláněl směrem k ní ve směru převládajících větrů, usoudil jsem, že bude lepší jej pokácet. Což dělám hrozně nerad, vždy, když vidím někde kácet nebo i jen neodborně prořezávat zdravé stromy, krvácí mi srdce, ale někdy to je prostě bohužel potřeba a prevence je lepší než sanace následků, kdyby mi ten strom někdy ve vichřici padl na střechu.
Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.
Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.
Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?
Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.
Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.
Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.
A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).
Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.
Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.
A to nikdy není taková zábava.
Vyřídil jsem si tedy nezbytné papyrusy a když přišlo v únoru povolení, začal jsem stromu pomalu odstraňovat větve, aby při konečném pádu nezavadily o dům či nekatapultovaly nějaký šutr či třísku do oka či okna - jak se říká, náhoda je vůl. Pak bohužel přišla nečekaně druhá cholerajasna a já byl stěží schopen se hýbat, natož lozit někde po výškách a něco řezat/kácet. Ovšem 31. března by mi vypršel termín a já bych musel čekat až do podzimu na další období vegetačního klidu, abych strom mohl skutečně porazit, a tak mi nezbylo nic jiného, než popadnout pilu a strom pokácet, i když mi pak málem upadly ruce vyčerpáním - přeci jen to bylo příliš námahy příliš brzy po nemoci - a i když byla neděle, kdy se snažím hlučné práce na zahradě omezit z respektu k sousedům.
Nicméně to zajímavé přišlo až potom. Ačkoliv mrzlo, z čerstvých řezných ran na stromě, (ještě jsem musel odstranit dva pahýly větví před finálním odpočtem) začala kapat voda. Na pařezu se okamžitě po pokácení udělalo po obvodě mokré kolečko.
Tož coby biolog jsem usoudil, že ač to počasovně tak nevypadá, jaro skutečně přichází, neb tento strom již pumpoval mízu do větví. Ovšm byla to skutečně míza? Byl jsem o tom přesvědčen, nicméně nejsem vševěd, mohl jsem se mýlit, mohla to být jenom voda, například kondenzující mlha. Jak tuto hypotézu testovat?
Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem ve středu, když se mi podařilo urvat z práce ještě za světla, ke stromu zašel znovu se na něj podívat. Na některých při pádu zlomených vrcholových větví se udělaly rampouchy, které jsem považoval za zmrzlý mízotok. Čile jsem tedy vzal (umytý) kemílek od jogurtu, příslušné rampouchy olámal a dal na topení roztát a odpařit.
Včera z večera už byla voda v podstatě pryč a na dně kelímku zůstal hustý čirý film kašovité hmoty. Oškrábal jsem jej kovovou lžičkou, zahřál až k bublání nad plynovým vařičem a nechal vychladnout. To jsem opakoval dvakrát, až byla hmota po vychladnutí tuhá a čirá.
Pak jsem ochutnal. A opravdu, byl to cukr. Javorový cukr. Ty rampouchy byly skutečně zmrzlý mízotok.
A to byl letos můj pidivýlet do dětství, protože takovýmito věcmi jsem se jako dítě zabavoval. Málem jsem jednou v investigativním zápalu zapálil barák, jednou mi chytly vlasy, jindy jsem pokryl všechen nábytek v kuchyni černými sazemi. Vždycky jsem si užil hodně adrenalinu, když jsem se snažil zaretušovat následky svého počínání dřív, než se rodiče vrátí z práce (díru vypálenou do koberce se mi podařilo zaretušovat tak důkladně, že se na ní přišlo až za deset let).
Samozřejmě jako dítě jsem nepoužíval slova jako hypotéza či investigativní zápal, i když jsem se pomalu prokousával literaturou je obsahující. Nicméně onen "vědecký" přístup k věcem, kde se snažím pro každou i zdánlivou maličkost mít vysvětlení nejen logické, ale i ověřené, mám zřejmě vrozený. A jako dítě jsem si tak užil ohromné množství zábavy.
Bohužel musím říct, že tentokráte to něco postrádalo. Výsledek pokusu jsem s velkou jistotou předpokládal předem, bezpečnostní a zdravotní rizika jsem omezil na absolutní možné minimum. Věděl jsem prostě přesně, co dělám. Neobjevoval jsem, jenom jsem si ověřoval.
A to nikdy není taková zábava.
středa 27. března 2013
...až jsem se za břicho popadal...
Tak mi bylo konečně do úsměvu při debatě o alternativních (tzn. neověřených) formách léčby vmeteno něco, po čem už jsem strašně dlouho toužil, aby mi někdo řekl. Od srdce jsem se zasmál ironii zkoncentrované v tom výroku - je to totiž svým způsobem kompliment, ale nebylo to tak míněno:
Klinické studie nemám. Ono je dost pravděpodobné, že ani nejsou- tyto studie většinou dělají lidé tvého typu, lidé s uzavřenou, racionální myslí.Mám rozhodně racionální mysl, a do značné míry i uzavřenou. Tedy ne tak, že bych nebyl ochoten změnit názor nebo přijmout novou myšlenku. Koneckonců, jak již jsem párkrát zmínil, věříval jsem na horoskopy, účinnost meditace, existenci kosmické energie KI a léčení s jejím použitím/manipulací (Reiki, Tai-či a pod.). Nicméně mám mysl otevřenou jenom pro myšlenky, jež mají nějaké solidní, ověřitelné, dokazatelné pozadí. A čím více nějaká myšlenka odporuje mým znalostem a mým zkušenostem tím těžší je mne přesvědčit. Ono mít mysl úplně otevřenou, ve stylu "věřím všemu, co se mi líbí a co mi kdo řekne" nepovažuji za šťastné. Ale co bych si plácal játra, někdo jiný už to udělal za mne. Užijte si následující video od QualiaSoup.
sobota 16. března 2013
Návrat ztraceného syna (skoro).
Omlouvám se svým čtenářům, kteří si sem zvykli občas chodit za čtením, že už hodně dlouho nic na blogu nepřibylo, navzdory mým předsevzetím, že alespoň jednou do týdne něco vypotím. A asi ještě chvíli nepřibude. Není to ale tím, že by nebylo o čem psát.
Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.
Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit. Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.
Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.
Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.
Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit. Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.
Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.
neděle 6. ledna 2013
(Ne)jedno důležité proč
Kombinace životní smůly a vlastností mé psychiky, jež není schopná se s nastalou situací efektivně a řádně vyrovnat, jsem už delší dobu intelektuálním mrzákem a konec tohoto stavu je v nedohlednu. Tak tento týden jenom doporučím článek od člověka, bez jehož psaní bych nikdy neodmaturoval - byl to jediný spisovatel, jež byl součástí povinné literatury a jež současně psal způsobem, který jsem byl schopen chápat a který mne bavil (jinak převažovali básníci, ovšem poezie mi nic neříká a nikdy neříkala, a čím "výše" byla hodnocená naším učitelem, tím více mně osobně připadala jako snůška blábolů sdělujících banality zbytečně komplikovaným způsobem). Proto byl jediný, k němuž jsem měl skutečně načteno, a tudíž skutečné, nenašrocené znalosti (šrotit se, jak již jsem zmínil, nejsem a nikdy jsem nebyl schopen, mám velmi špatnou paměť, zejména na čísla a data).
Timto spisovatelem je Karel Čapek.
Zajímavé je, že jsem se o něm učil i na ZŠ, za dob těžkého komunismu. Čapek nám byl prezentován coby zářný příklad skvělého spisovatele, egalitáře, pacifisty a humanisty. Ale ve všem tom nám jaksi "zapomněli" sdělit, že byl odpůrcem současného komunismu a tento svůj odpor - a důvody pro něj - shrnul v eseji "Proč nejsem komunistou".
Bohužel, ačkoliv jsem četl od Karla Čapka hodně, tuto esej jsem si přečetl až dnes, protože v knize ji nemám a až dnes jsem si vzpomněl na její existenci ve chvíli, kdy jsem seděl u počítače. A doporučuji ji všem, kdo by snad měli potíže pochopit má stanoviska, či můj odpor vůči některým stanoviskům/myšlenkovým proudům, kde souhlasím se základní premisou.
Jako ochutnávku nabízím výňatky odstavec, které bych sám nikdy lépe nenapsal, ale které shrnují jádro mého uvažování velmi hezky:
A kdo nepochopí, má holt smůlu.
Timto spisovatelem je Karel Čapek.
Zajímavé je, že jsem se o něm učil i na ZŠ, za dob těžkého komunismu. Čapek nám byl prezentován coby zářný příklad skvělého spisovatele, egalitáře, pacifisty a humanisty. Ale ve všem tom nám jaksi "zapomněli" sdělit, že byl odpůrcem současného komunismu a tento svůj odpor - a důvody pro něj - shrnul v eseji "Proč nejsem komunistou".
Bohužel, ačkoliv jsem četl od Karla Čapka hodně, tuto esej jsem si přečetl až dnes, protože v knize ji nemám a až dnes jsem si vzpomněl na její existenci ve chvíli, kdy jsem seděl u počítače. A doporučuji ji všem, kdo by snad měli potíže pochopit má stanoviska, či můj odpor vůči některým stanoviskům/myšlenkovým proudům, kde souhlasím se základní premisou.
Jako ochutnávku nabízím výňatky odstavec, které bych sám nikdy lépe nenapsal, ale které shrnují jádro mého uvažování velmi hezky:
...Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka... ...Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit...Kdo si přečte tu esej, ten (snad) pochopí, proč rovněž nejsem komunistou, ačkoliv souhlasím s nezbytností státem řízené sociální solidarity. Pochopí, proč nejsem zelený, ačkoliv souhlasím s nutností chránit životní prostředí. Pochopí, proč nejsem vegan/PETA, ačkoliv souhlasím s existencí morálního imperativu netýrat zvířata. Pochopí, proč nejsem libertarián, ačkoliv souhlasím s ideou maximalizace osobní svobody. Pochopí, proč nejsem konzervativec, ač souhlasím s právem na soukromé vlastnictví a právem na úspěch...
A kdo nepochopí, má holt smůlu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)