Čtvrteční čmáranice: panáček se nudil...

Tohle asi nebude pravidelná záležitost, ale možná polo pravidelná. Uvažuji, že budu alternovat mezi tímto a pidivěcí - tzn. když v týdnu nebude pidivěc, bylo by tohle. A nebo taky ne. Je to věc v rozhodování.

Každopádně teď vyklízím jednu místnost v domě s představou, že tam totálně zrekonstruuji podlahu. Bohužel to zahrnuje hodně přenášení různého harampádí, mimojiné krabic s papíry, které nemám srdce vyhodit. Jako poznámky z přednášek, sešity ze střední školy atd. A když jsem si tak dovolil chviličku nostalgie, v jedné bedně jsem našel tohle. Už jsem si myslel, že se to dávno ztratilo v propadle dějin a sežral to zub času. Proto když jsem to našel, mé okoralé srdce pookřálo a zamáčkl jsem v jinak suchém oku slzu štěstí.

Jsou to moje poznámky ke státní zkoušce z chemie. Vytáhl jsem si chemii s prfků (jak je možná možné přečíst) a spektrální analýzy. Nepamatuji si detaily, ale pamatuji si, jak jsem si napsal těhle pár vět, v podstatě jenom hrubou osnovu toho, o čem budu mluvit, a zbytek času jsem si čmáral po zbytku oněch papírů a urovnával si myšlenky.

Pak samozřejmě přišlo lámání chleba a já seděl před půlkruhem sestávajícím z prakticky celé katedry chemie a vysvětloval jejich kamenným obličejům jak nejlépe to šlo všechno, co jsem si byl schopen vzpomenout a vydedukovat (=vycucat z palce na místě) k daným problémům. Papíry jsem držel samozřejmě tak, aby mi do nich nikdo neviděl, nepovažoval jsem za strategicky vhodné, aby bylo vidět, jak chudé mám poznámky a čím jsem vlastně trávil čas na potítku.

Moc se mi to nepodařilo. Když jsem domluvil, přednášející organické chemie se vyjádřil v tom smyslu, "No, pánové, já si myslím, že není moc co řešit, tohle je jasné. Mimochodem, podívejte se, jak se nám pan B... v průběhu zkoušky nudil.", načež k mé nemalé hrůze natáhl ruku, vzal mi poznámky z ruky a položil je na stůl tak, aby byly čmáranice jasně vidět. Cítil jsem, jak mi hoří uši a čekal jsem drhnutí hlavy, které ale nepřišlo.

Dopadlo to dobře. Všichni se pobavili a zasmáli a dostal jsem výbornou.

Přesila...

Když jsem publikoval minulý článek "Svoboda smradu", byl myšlen především jako taková úvaha pro zamyšlení pro mé stálejší čtenáře, kteří už četli předchozí moje články na toto téma a strávili nějaký čas jejich trávením. Nečekal jsem, že ho někdo nasdílí na facebooku a že se tento pidičlánek během tří dnů od vydání vyšvihne na druhé místo ve čtenosti a že přiláká jak zde, tak na onom facebooku celou řadu komentářů od lidí, kteří se předchozí články nenamáhali číst, natož chápat.

Nebudu se tím zabývat až do víkendu, protože čas, který mohu trávit u blogu je velmi limitovaný, max. pár hodin týdně. Nicméně tento víkend si zkusím nějaký čas najít, abych se s oněmi komentáři vypořádal jaksepatří. A protože i při velmi letmém pohledu (nečetl jsem je ještě v plném rozsahu, a až do víkendu ani číst nebudu) jsem si všiml, že jsou tam nějaké exemplární příklady stupidity na kvadrát, nebudu si při rozboru brát servítky a pokud narazím na nějakou zhovadilost, nazvu ji zhovadilostí, samozřejmě i za uvedení důvodů, proč tak činím.

Ale teď se musím krátce vypořádat s pár drobnostmi.

Především moje internetová pseudonymita. Komentáře na facebooku jsou (údajně, převážně) činěny pod pravým jménem. Já ovšem nechci (z důvodů, do nichž nikomu nic není), aby moje občanské jméno figurovalo ve vyhledávačích vedle mého blogu. Ne že bych s ním dělal až takové cavyky, kdokoliv, kdo ode mne kdy obdržel e-mail ho zná, tzn. včetně řady čtenářů blogu. Ale na blog jej prostě nedám, určitě ne ve formě textu. Pokud se někdo tedy bude domnívat, že jeho argumenty rozebírám nefér drsně a říkám věci, jež bych mu neřekl do očí, tak vězte, že bych vám ty věci klidně i řekl do očí. Jediné, co by mne mohlo zastavit, je hrozba násilí z vaší strany - mám přeci jen pud sebezáchovy - ale kdo v debatě vyhrožuje násilím, ten už je argumentačně na dně a nemá význam se s ním vůbec bavit. Svému přímému nadřízenému jsem v práci řekl, že to, co říká, je blbost, už vícekráte, koneckonců je to do určité míry náplň mojí práce. A když mi řekl, že jiný šéf by mě na jeho místě už vyrazil, pokrčil jsem rameny a řekl jsem, že manažerská moc nad mojí osobou na pravdu nemá vliv. Ovšem pokud si někdo chce myslet, že se za internetovou pseudonymitu schovávám a jsem zbabělec, držím mu palce, ať si to užije. Na světě není mikrometr dost přesný na to, aby mohl změřit, jak moc u prdele mi jeho názor je. To říkám preventivně, kdyby snad někdo cítil potřebu mi toto sdělovat - šetřete dechem.

Druhá drobnost je, že bych rovněž preventivně rád zdůraznil, že mezi výrazy ve smyslu "to, cos řekl/napsal je totální blbost a tady máš důvody" a "jsi totální blbec, protože proto" je diametrální rozdíl. Až budete číst moje možná velmi nevybíravě napsané rozbory vašich argumentů, to první uvidíte v závislosti na jejich kvalitě možná hodně. To druhé někteří mohou vidět také, ale to vždy až po určité době, až když bude jasné, že stupidní argumentace je konzistentní vlastností jejich osoby a nezbude jiný logický závěr, než že neplácají blbosti protože si to momentálně nepromysleli, ale protože jsou skutečně blbci. Zkusím se ale držet na uzdě.

Což bude těžké, protože tady se dostáváme ke třetí, poslední drobnosti. Jeden z těch komentářů, který mi ulpěl v oku i přes pouhé periferní vidění, obsahoval slovo znásilnění. Mám absolutně nulovou toleranci na vtipy a argumentační chyby na úkor obětí sexuálního násilí a zneužívání. Kdokoliv, kdo něco takového vypustí do světa, má u mne nulový respekt a dám mu to taky řádně najevo. Logický rozbor argumentace samozřejmě nebude ani v takovém případě chybět.

Svoboda smradu

Když jsem minule psal o zákazu kouření v restauracích, pokusil jsem se vysvětlit rozdíl mezi svobodou legislativní a svobodou reálnou. Svoboda není jenom to, co nám vláda dovolí či nedovolí dělat. Svoboda je to, co v rámci socioekonomického kontextu dané společnosti jedinci reálně dělat mohou. A v tomto ohledu je nevyhnutelně vždy určitým způsobem omezená. Například v hypotetické zemi absolutně bez zákazů a bez regulací legálnosti držení atomových zbraní stejně naprostá většina lidí nebude mít tuto svobodu v reálu, v důsledku obrovských pořizovacích nákladů těchto zbraní. Takže i kdyby tato svoboda byla pro všechny "na papíře" v reálu by byla pouze pro ultrabohaté oligarchy.

Reálné omezení svobody je v případě zákazu/nezákazu kouření v restauracích jenom jedno: určité procento lidí bude postaveno před volbu - buď vstoupit do restaurace a snášet určité nepohodlí, nebo nevstoupit do restaurace. Není podstatné, je-li tato volba na lidi uvalena legislativně nebo jinak. Zdánlivou kontroverzi ohledně zákazu kouření v restauracích a z něj plynoucí redukce svobody je možné tedy vyjádřit jedním číslem.

Procento lidí, kteří budou stát před touto volbou, lze vypočítat podle následujícího jednoduchého vztahu (aspoň doufám, vymyslel jsem to v autě cestou z práce a chybu jsem ještě nenašel):
z=x*(1-y)+y*(1-x)

Kde x je procento kuřáků v populaci, y je procento kuřáckých restaurací a z oni omezení na svobodě.

Vzniklé závislosti je možné vyjádřit tabulkou:

V tabulce jsem označil sloupec, který je relevantní pro aktuální stav v ČR, kde je přibližně 30% kuřáků. Jak vidíte, procento lidí s reálným omezením svobody za tohoto stavu lineárně roste od 30% při totálním zákazu (omezováni jsou pouze kuřáci), až po 70%,  (omezováni jsou jenom nekuřáci).

Za tohoto stavu věcí skutečně nelze argumentovat tím, že zákaz kouření v restauracích zredukuje svobodu občanů ČR. Zredukuje co je dovoleno na papíře, to ano.  Ale nezredukuje to reálné volby lidí v kontextu společnosti - naopak, ty to rozšíří.

A to je jenom chladná řeč čísel, přičemž tato kalkulace počítá s tím, že ono jedno omezení svobody je symetrické, tzn je stejné z pohledu kuřáka před nekuřáckou restaurací a vice versa. Což není pravda. Zatímco kouření kuřáků škodí nekuřákům v restauracích, nekouření nekuřáků neškodí nikomu.

Tento vliv už bohužel nijak jednoduše kvantifikovat nelze. Lze sice zjistit, že kouření lidem zkracuje život o ca 15%, ale nenapadá mne, žádný způsob, jak to zohlednit v tomto výpočtu vezmu-li v potaz to, že uznávám právo jedince si škodit, když se domnívá, že mu to za to stojí

Ne, že by to podle mého bylo potřeba pro pochopení. Doufám.

A doufám i že se naši politici konečně rozhoupou k něčemu užitečnému a onen zákon prosadí.

Páteční Pidivěc: žlutá rejže?!

Dnešní  pidivěc mne v mikroskopu minulý týden velmi překvapila. Když jsem ji dával na podložní sklíčko, čekal jsem, že uvidím poměrně velké žluté kuličky. Nečekal jsem podlouhlá zrnka stejného tvaru, jako obilná zrna, a tak malá, že je bude enormně obtížné smysluplně vyfotografovat - na nejmenší zvětšení bylo prd vidět, na největší zase všechno rozpité. Jedna fotka ale vypadá jakžtakž adekvátně a to je ta vlevo.

Zajímavé je, že tato zrníčka jsou vlastně menší než dříve focené buňky z blány cibule. Výrazně menší, jsou už v podstatě na dolní hranici toho, co tímto mikroskopem lze ještě jakžtakž smysluplně vyfotit - asi 80 µm zdéli a 40 µm napříč.

Úsvit přímé blbokracie

Nachlazení je zodpovědné za řadu věcí. Například za to, že jsem v pátek nebyl v práci a nepostnul jsem pidivěc, protože jsem se pokoušel sebrat dost sil na to, abych vůbec mohl dýchat. Takže jsem protivný (víc než obvykle), zlý (víc než obvykle) a ošklivý (víc než obvykle). A poruším jednu ze svých zásad, totiž nepsat o politice.

Konkrétně o myšlence, která se v naší politice v posledních letech usadila jako žába na prameni a už podruhé je v naší vládě politická strana tuto myšlenku propagující - totiž idea, že nechávat lidi praktikovat "přímou demokracii" volbou o kdečem je dobrý nápad.

Není to dobrý nápad. Nikdy to nebyl dobrý nápad. A nikdy to nebude dobrý nápad. Už z principu to nemůže být dobrý nápad. A jako dobrý nápad se to může jevit jenom lidem, kteří si to dost nepromysleli.

Nechápu, jak ta myšlenka vůbec někomu může připadat jako dobrá věc - vláda většinového hlasu přímo i o zásadních záležitostech? Řada lidí tuto myšlenku propagujících si zřejmě neuvědomuje jednu zásadní věc - každý z nás je členem menšiny. Chápu, že tato myšlenka zní zejména lákavě pravicovým fašounkům a jejich sympatizantům, kteří ji vidí jako dobrou páku udržet - parafrázuji - "buzny, muslimy a černý huby v lajně", co ovšem tito myslitelé rádi zapomínají je, že oni jsou také menšina. Možná zní ta myšlenka lákavě i určitému typu libertariánů, kteří by rádi aplikovali svatou doktrínu volného trhu i na politická rozhodnutí. Dokážu si i představit, že by mohla znít lákavě některým levicově zaměřeným lidem, kteří v ní vidí možnost jak konečně utáhnout uzdu "tvůrcům pracovních míst", což je moderní eufemismus pro mnohdy pouze parazitující oligarchy bez žádných dovedností kromě dovednosti mít balík peněz a ždímat lidi bez špetky empatie.

Má to ovšem háček. Celý hrozen háčků. Jste křesťan v ČR? jste menšina. Jste kuřák? Jste menšina. Jste svobodná matka? Jste menšina. Jste svobodný třicátník vydělávající balík? Jste menšina. Jste bezdomovec? Jste menšina. Jste vědec? Jste menšina. Jste student? Jste menšina.

Jste. Jste menšina.

Každý z nás je  v nějakém ohledu členem menšiny. To je nevyhnutelný důsledek diverzní společnosti sestávající z unikátních individuí. Jenom v jednom ohledu jsme všichni - mne nevyjímaje - členem většiny. Všichni máme velmi omezený rozhled a velmi omezené znalosti a každý z nás je ignorant a i blbec v nějakém ohledu.

Rozhodování většiny přímou volbou je v podstatě dáváním rozhodovací síly o dané záležitosti do rukou té většiny, která o dané záležitosti nemá až tak moc páru. Není to forma vlády pro vyšší blaho všech, je to pouze forma zjišťování popularity něčeho mezi neinformovanými masami. Mohlo by to čistě hypoteticky fungovat, kdyby každý byl racionální a současně empatický, vysoce inteligentní, vzdělaný, ochotný se před svou volbou náležitě informovat a eventuelně změnit názor, a až po zralé úvaze volit. Čili až rozkvetou hrábě, protože, i kdyby každý z nás měl potenciál stát se plně kompetentní ve všem, nikdo z nás nemůže mít potřebný čas.

Jako lidé sice nejsme plně kompetentní v každém ohledu, ale mnohdy si myslíme, že kompetentní jsme, ač tomu tak není. Dunning-Krugerův efekt ale ukazuje i jinou, pozitivní věc - totiž tu, že většina lidí je schopná rozeznat vyšší kompetenci druhých. Druhý a třetí kvartil od spodu jsou lidé, kteří jsou dost kompetentní na to, aby poznali kompetentnost lidí v horním kvartilu, i když svoje vlastní schopnosti přeceňují. A to je princip fungování zastupitelské demokracie v jejím ideálním případě. Většina nemá rozhodovat o každé pitomosti přímou volbou. Většina má vybírat ty, jež rozeznává coby nejkompetentnější v rozhodování o daných záležitostech.

Realita je na míle vzdálená od ideálu, to vím. Ale to není důvod otočit se k tomu ideálu zády a mašírovat plnou parou opačným směrem.

Páteční pidivěc: alea iacta est

Hafo malilinkatých kostiček. To je to, co jsem chtěl vyfotit minulý pátek, když jsem najednou zkysnul u focení bordelu na podložním sklíčku. Kdybych byl pořádnější a lépe uklízel, viděli byste minulý týden tohle.

Ačkoliv to není nic moc supr extra, je to, jak asi řada lidí správně tuší, nad zlato. Drobné krystaly, namnoze krychlovitého nebo alespoň přibližně pravoúhlého tvaru.

...je to jenom...

Je mi líto, kojote. ale některá přání prostě splnit  při nejlepší vůli nemohu. Ta debata tenkrát rostla příliš rychle na to, abych mohl zareagovat včas. A teď obsahuje příliš mnoho příspěvků na to, abych z toho mohl splácat nějaký smysluplný článek. Do budoucna bych prosil přání ohledně argumentačních klamů zredukovat na jeden, maximálně dva konkrétní výroky (komentáře) a dodat přímo linky na ně. Prohrabávat se desítkami komentářů a hledat něco zajímavého v debatě, jíž nejsem účastníkem, je časově náročné více, než by se zdálo.

Nicméně jeden zajímavý problém jsem narazil, a to problém nastíněný konkrétně vámi.

Zdá se, že se tu objevuje téma redukcionismu s ohledem na duchovní prožitky. K volnému použití nechávám následující:
Zamilovanost = etylmetylamin + dopamin
Mateřská a partnerská láska = oxytocin
Je vyčerpávající redukovat tyto dva fenomény na působení výše uvedených látek na příslušné receptory, nebo je užitečné o nich hovořit i jiným způsobem? Je zavrženíhodné či nesmyslné psát o nich básně, protože je to ve skutečnosti „jenom chemie“ a produkt evoluce (což rozhodně ano)?
Dávám k posouzení.

Redukcionismus je velmi zajímavý, a vede k celé řadě špatných argumentů a racionalizací.

Na gymnáziu, coby šestnácti-sedmnáctiletý cucák jsem se stal známý dvěma výroky. Jeden výrok byl, "Láska je jen chemie", kterýmžto jsem nepotěšil našeho učitele literatury a filozofie, když blábolil o spirituálnu, nemateriálnu a abstrakci hodnot. Druhý výrok byl, "K čemu je mi chemie, když nebudu mít ženskou." kterýžto jsem řekl v odpověď na nesmyslný a nefungující pokus o útěchu v totálním krachu v osobním životě poukazováním na mou inteligenci a mé tenkrát extenzivní znalosti přírodních věd, například chemie.

Nějakého osla (možná onoho učitele, to už asi nejde nikdy zjistit), napadlo oba výroky, kontextuálně a časoprostorově naprosto oddělené, spojit do jednoho výroku "Láska je jen chemie, aneb k čemu je mi chemie, když nebudu mít ženskou." a tento výrok byl prezentován jako moje motto veřejně na našem maturitním plese. Nikoho evidentně nezajímalo, že jsem tento nesmyslný blábol nikdy nevypustil z huby a nikdy ani nehájil, a záhy jsem se nikomu nepokoušel to ani vysvětlovat a nechal jsem je užít si jejich ignorantské pošklebování a smích na můj účet.

Demonstruje to ovšem jeden zásadní problém redukcionismu, a to problém, jehož se na podvědomé úrovni patrně dopustí někdy v průběhu života každý. Když řeknu "láska je jen chemie", "socha je jen kámen", "bonsaj je jenom strom" a podobně, jedná se o redukcionistický výrok. Tento výrok je naprosto pravdivý, což lze demonstrovat. Krásně toto rozebírá Terry Pratchett ve své knize "Zloděj času" kde emočně ploší auditoři reality beznadějně rozebírají obrazy v galerii v marné snaze najít element "krásy" a samozřejmě žádný nenajdou.

Mnoho lidí v reálu - i já - se dopouštějí zásadní chyby v tom, jak redukcionistické výroky někdy, někdy i častěji, a někdy dokonce výlučně, vnímají. Jedná se v tomto případě o podlehnutí logickému klamu mlžení významů. Výraz "jen" je v redukcionistických výrocích, ehm, redukcionistický. Čili redukuje nějakou záležitost na určitou bazálnější, méně komplexní úroveň. Chybou je takovéto použití slova "jen" vnímat coby absolutistciké, kompletní či hodnotící.

Diamant i grafit jsou oba jen uhlík. To je prokazatelný, jasný fakt. Je to redukcionistický výrok poukazující na skutečnost, že rozebereme-li obě hmoty na určité základní jednotky (v tomto případě atomy uhlíku), tyto jednotky jsou identické. Tento redukcionistický výrok ale není reverzibilní v žádném smyslu.

Nejde říct, že diamant a grafit jsou identické, protože je lze zredukovat na identické činitele. Tato reverze demonstrovatelně není pravdivá, diamant a grafit mají odlišné vlastnosti. Protože roli hraje uspořádání oněch prvočinitelů,  jež vede k jejich diametrálně odlišným vlastnostem.

Rovněž nejde říct, že diamant a grafit jsou rovnocenné. V kontextu společnosti, jež jim přisuzuje hodnotu, mají obě formy odlišné použití na základě jejich vlastností a jejich dostupnosti. Kulturní, ekonomické, osobní a jiné faktory rozšiřují problematiku o další a další faktory.

Je důležité při použití a interpretaci redukcionistických výroků brát důkladný zřetel na jejich kontext a správné použití.

Například je zcela na místě poukázat na to, že "láska je jenom chemie" v kontextu debaty, v níž se někdo pokouší tuto silnou emoci použít coby důkaz dualismu hmota/duch a podobné spirituální ptákoviny. Láska je demonstrovatelně spojená s produkcí určitých hormonů v organismu a jejich vlivu na biochemické procesy v mozku. Odstraňte hormony, dostanete jiné procesy v mozku.  A tyto jiné procesy nebudou láska.

Ovšem je zcela non sequitur poukazovat že "láska je jenom chemie", když se někomu sesype vztah. V tomto případě není podstatné to, jak lze lásku redukovat, nýbrž právě onen širší kontext celého jedince, jeho mozku, jeho okolí, jeho interakcí. Redukciojnismus použitý v tomto případě je logickým klamem sám o sobě - argumentum/reductio ad absurdum.

Tento článek si nenárokuje kompletnost. Končím pouze proto, protože už je dost dlouhý. Přál-li by si někdo něco rozšířit či dovysvětlit, od toho jsou komentáře.