Devatero řemesel: Řemeslo čtvrté, zahradník.

Vyplním trochu čas jedním řemeslem, které mi momentálně zabere hodně času - péče o zahradu. Myslím, že by se dalo s klidem říci, že mám zahradu větší než malou. Nepěstuji na ní ovšem jen bonsaje, nechávám na ní růst kdeco, užitkového i okrasného (zatím spíše chaoticky).

Občas mi na zahradě vyraší nějaká ta chráněná či ohrožená rostlina, kterou pak velmi opatrně obcházím. Nejsem si tak docela jist, co si v tomto ohledu myslet o jestřábníku oranžovém. Někde se o něm píše, že je to ohrožená rostlina, někde, že je invazivní plevel. Každopádně se mi líbí a na zahradě se mu místy docela daří, takže ho nechávám v klidu žít a dělat si svoje. Což spočívá v tom, že si roste a vypadá hezky, zejména v horkém suchém létě jako je to letošní, sucho zdá se jestřábníkům svědčí.

Na jaře potěší oko skromná sněženka, a o pár týdnů později neskromný plnokvětý narcis. Sněženky mám obzvláště rád - jsou pro mne každoročně prvním signálem, že končí zima a já se mohu pomalu konečně zase těšit na teplejší počasí a budu moct zase vylézt z domu. Lyžování konkrétně a sporty obecně mi nikdy neučarovaly - jako dítě jsem byl hodně nemocný, takže jsem se sportování moc věnovat nemohl. A už vůbec ne v zimě - jsem hubený jako drát do betonu, takže je úplně jedno, jak moc se navleču, stejně rychle prochladnu. A korunu tomu nasadili na gymnáziu, na povinném lyžařském výcviku, kdy mne, coby totálního začátečníka, vzali na běžkařskou tůru po hřebenech Krkonoš. Na tůře nás zastihla sněžná bouře, málem jsem tam zdechl a lyžařský výcvik tak ve mě vypěstoval velmi, velmi silné emoce ohledně lyžování - ovšem nikoliv ty, které byly zamýšleny. Takže v zimě jsem odsouzen k tomu zůstat uvnitř a snažit se zabavit, jak to jde - což moc nejde.

Nejen krásou živ je člověk, ale krása a užitek si nemusí v žádném případě protiřečit. Krása květů třešně a jabloně patří rovněž k (byť krátce trvajícím) radostem jara, při pohledu z dálky i při pohledu z blízka. Radostem, které některé roky o pár měsíců později přinesou hmatatelný a měřitelný užitek ve formě ovoce. Letos je třešní málo a jsou nekvalitní, protože právě v době květu prakticky nonstop chcalo jak při potopě světa. To by mne tolik netrápilo, protože třešně já stejně nerad. Že letos nebudu mít ale vůbec žádná jablka, už druhý rok za sebou, to mne docela nakrklo. Pochlubit se tak musím fotem úrody starým více než dva roky, kdy se poštěstilo - strom vysoký necelé dva metry nám dal několik desítek kilogramů jablek, musel jsem větve podpírat prkénky, aby se nezlomily. A to jsem jablka celé léto poctivě probíral - červavá či jinak nekvalitní jablíčka jsem konstantně odtrhával a vyhazoval. Strom totiž dokáže vyprodukovat pouze omezenou masu ovoce, takže nechat na něm příliš mnoho jablek nemá smysl - více ovoce by to nebylo, bylo by to pouze více kusů menších a méně kvalitních.

I čistě užitkové rostliny někdy překvapí, jako například loňský rok. Stogramovou jahodu jsem viděl poprvé v životě, stejně tak jako devítisetgramový brambor - hranolky pro celou rodinu z jedné hlízy. Na fotce to nevypadá nic moc, i když je v obrázku pro měřítko kočka, ale skutečně ten brambor vážil téměř kilo. Platí-li, že čím blbější sedlák, tím větší brambory, tak můj otec a já musíme být tupější než olověná kudla. Mám ovšem podezření, že to má spíše souvislost se správným a přiměřeným používáním hnojiv, zálivky a postřiků proti houbovým onemocněním. Navzdory tomu jsou samozřejmě všechny produkty z naší zahrady "BIO" a "organické" a "přírodní" protože jakýkoliv rostlinný materiál je bio, organický a přírodní  a mě je úplně jedno, že tato označení v současné době používají new age ignoranti naprosto chybně a společnost i legislativci jim jejich bláboly a znásilnění jazyka žerou. Co se mě týče, když si někdo myslí, že je rozdíl mezi živinami z rostliny ošetřované postřiky a hnojivy a z rostliny vypěstované s násobně větším úsilím bez použití postřiků a hnojiv, měl by se vrátit do školy a projít si chemii a biologii znovu od první třídy dále.

Co se postřiků týče, šetříme jimi, protože mohou samozřejmě škodit ekosystému zahrady, používají-li se příliš, příliš koncentrované či v nevhodnou dobu, mohou se místo rozložení akumulovat na povrchu nebo i ve tkáních rostlin atp. Nicméně když se používají správně a přiměřeně, jejich vliv na výslednou úrodu je rozhodně nezanedbatelný a není žádný objektivní důvod z nich mít panickou hrůzu. A není nutné vždy vydávat za ně peníze. Bratranec se teď při návštěvě divil, proč mám na zahradě neposekaná místa. To jsou místa, kde rostou kopretiny - ty potvory se nedaří přesvědčit, aby rostly tam, kde by nepřekážely, ovšem chci je na zahradě mít z toho prostého důvodu, že postřik z ca. deseti rostlin rozmixovaných v litru vody s troškou mýdla je velmi účinný insekticidní postřik, který funguje i proti vlnatkám. A je to samozřejmě stoprocentně bio, organický a přírodní JED, který je třeba používat opatrně a jen je-li potřeba. Abych ho nemusel používat zbytečně často, pavouci mají u mě na zahradě pré - je-li to možné, pavučiny se neničí a pavouci nezabíjejí. Chytnu-li pavouka ve vaně, vyhodím ho ze dveří živého. Zahrada je sice umělý ekosystém, ale je to ekosystém, a tudíž v něm musí být i predátoři.

Je to banální řemeslo, kterému se věnuje půlka národa. Ale jsou k němu hezké obrázky...

Způsob léta...

Nevykašlal jsem se  ani na svůj experiment se statistikou konkrétně, ani na blog obecně, ovšem zlepšilo se počasí. Možná až moc - nejprve příšerné mokro a zima, teď zase sucho a horko.

Nu a coby majitel obstarožního domu s ne zrovna malým přilehlým pozemkem, dělím momentálně veškerý svůj volný čas mezi práci na domě, na zahradě  (tzv. "aktivní odpočinek") a stavem polomrtvosti (skutečný odpočinek). Pročež mi, logiš, na nějaké plkání na blogu nezbývá času a chuti. Ale nezavěšujte, jste v pořadí.

Náhoda je vůl

Někdy v  budoucnu se vrhnu nikoliv z okna, ale na vyhodnocení svého blobového experimentu. A když už si hraju na vědátora, udělám to pořádně. Tzn. ještě před tím, než se podívám na sebraná data a začnu s nimi dělat nějaká vyhodnocení, formuluji hypotézu, již chci testovat, a předpověď, jíž by měla data podle této hypotézy odpovídat. A pak se podíváme, zda data hypotézu falzifikují či nikoliv.

Nejprve hypotéza:

• Lidé obecně, a to většinou bez ohledu na vzdělání a inteligenci, jsou tak maximálně ještě dobří v posuzování krátkých sledů náhod, ale nejsou schopni správně posuzovat náhodnosti rozsáhlé či dlouhodobé trendy.

 Zadání, jež jsem rozeslal pokusným morčatům:

• Potřebuji od Vás řadu dlouhou tisíc čísel - náhodně na střídačku jedniček a nul. Napsaných z hlavy za sebou, nejlépe v jednom sloupci excelové tabulky, ale klidně i jednoduše řada čísel napsaná v notepadu, tak jak vás náhodně napadnou. Zdůrazňuji - tak, jak vás napadnou, když se pokusíte ta náhodná čísla vygenerovat z hlavy, žádné dlouhé dumání, prostě jen nadatlujte náhodnou řadu jedniček a nul. Bez použití pomůcek pro generování skutečně náhodných řad čísel.

 Předpověď, jak data budou přibližně vypadat. Pokud tak vypadat nebudou, bude hypotéza falzifikována a budu muset formulovat jinou, možná drasticky:

• Takto získané řady čísel budou vykazovat významnou zátěž jedním směrem, k jedničkám či nulám.
• Rozdělím-li řady na kratší, stejně dlouhé úseky, řekněme 5-10 čísel dlouhé, budou tyto úseky samy o sobě poměrně dobře odpovídat tomu, co by bylo k očekávání od skutečně náhodného systému. Jejich celková distribuce ale bude více uniformní, než by tomu bylo u skutečně náhodného systému.
• Rozdělím-li tyto řady na delší stejně dlouhé úseky, nad 20 čísel, už ani tyto úseky samy o sobě nebudou odpovídat tomu, co by se dalo čekat od náhodného systému. a jejich distribuce se bude hodně lišit od té u skutečně náhodného systému.
• Rozdělím-li tyto řady na úseky vždy jenom stejných čísel jdoucí za sebou, nebude délka a distribuce těchto úseků odpovídat tomu, co by se dalo čekat od náhodného systému.

Očekávám, že ať budou výsledky jakékoliv, umožní mi demonstrovat důvody, proč lidé tak často podléhají některým chybám v úvaze a některým logickým klamům.

Všem, kdo se přihlásili do experimentu a dodali data děkuji. Nešel jsem do toho s přehnanými představami, už dávno vím, že kritizovat - mnohdy bez dat - je připravený kdekdo, ale pomoci málokdo. O to více si toho cením.

Hřebíky spraví všechno.

Tohle mě dnes v práci dostalo. Sice je tu poněkud nebezpečné podobné věci říkat, protože můj zaměstnavatel má v pravidlech chování noticku o respektování ostatních bez ohledu na (mimo jiné) náboženství. A věřící často nejsou schopni rozlišovat mezi osobním útokem na ně a kritikou/parodií idejí náboženství, jež zastávají. Nicméně přesto jeden můj kolega si troufl vyprávět vtip, jež mne tak rozesmál, že se o něj musím podělit.

Ve velké továrně na hřebíky drasticky klesnou tržby, podnik se stěží drží nad vodou a protlouká den za dnem. Vrchní ředitel svolá manažerský tým a zpucuje všem hlavy.

"Máme špatnou reklamu, nikdo o nás porádne neví! Potrebujeme nejaký trhák, neco, co nás dostane do obecného povědomí. Máte dva týdny na to, prijít s nápady!"

Po dvou týdnech na poradě prezentuje manažerský tým nápad na televizní reklamu. Je to krátký šot na nemž přitloukají Ježíše na kříž. Kamera se vzdaluje, čas rychle ubíhá.

Následuje slogan: "Naše hřebíky vydrží věčně!"

Po promítání je chvíle napjatého ticha, kterou prolomí nasraný ředitel.

"To si deláte snad srandu?! S tímhle přeci nemůžeme jít na veřejnost! Chci jiný, lepší, nápad. Máte na to dva týdny!"

Po dalších dvou týdnech je opet porada. Tentýž videoklip, totéž pozadí, jediný rozdíl je, že Ježíš po chvíli s kříže spadne.

Slogan:"To by se s našimi hřebíky nestalo!"

Ošklivý, netolerantní vtip, přímo nechutný. Nepochybuji, že by se z podobné reklamy plno černoprdelníků osypalo až na prdeli. Proto jsem se nasmál do sytosti. A když už jsem v tom, ještě jiný vtip od jiného kolegy.

Kdyby Ježíše místo ukřižování utopili, katolíci by si nad postel vešeli akvária a místo kostela by měli bazén.

A do třetice všeho dobrého od jiného, nyní už bývalého, kolegy.

Ateista umře a stojí před Svatým Petrem u nebeské brány a připadá si jako totální osel.

Svatý Petr mu samozřejmě řekne: "Nedá se nic dělat. Nevěřils v Boha, neakceptovals Ježíše Krista jako svého spasitele. Musíš do pekla!"

A bum, ateista stojí před Luciferem. Ten ho pěkně s úsměvem přivítá, potřese mu rukou, vezme ho kolem ramen a vede ho zkrze pekelnou bránu. A za bránou to vypadá divně. Krásná krajina, slunecné počasí a přímo rajská zahrada plná altánků a amfiteátrů a spokojených lidiček, stejná jako ta, kterou viděl ateista koutkem oka zkrze nebeskou bránu, jenom pestřejší. Všude jsou větší i menší hloučky zatracenců, ale místo mučení se oddávají všem možným zálibám, co koho baví - od prostého pokecu ci šachů pres chlast až pobezuzdý sex. Z nekolika míst je slyšet hudba a vidět světla težkých párty. Ateista nestíhá poulit oči a zírá, co se všechno děje, zatímco Lucifer popisuje všechny atrakce.

Až ateistovy oči padnou na malou chatičku s jedním okénkem, z něhož se line načervenalé světlo. Zatímco jedním uchem poslouchá Luciferovo nadšené vyzdvihování předností pekla nad rájem, nahlédne do okénka a zděšene uskočí. V chatičce, vevnitř vetší než zvenku, je hořící jezero, v němž jsou po krk ponoření lidé. Do nich biči bijí a vidlemi bodají démoni. Řev agónie je nesnesitelný.

"Co to je?" ptá se vyděšený ateista Lucifera.

"Toho si nevšímej, to je jenom pro křesťany, objednali si to tak."

Kdybych nedal nenápadně všem najevo, že jsem ateista a mám z náboženství akorát srandu, nikdy bych se tyto perly humoru nedozvěděl.

"Hele, hnúj, ááá!"

Pane prezidente, pod obojí to nejde.

Můžeme být hrdí. Po prezidentovi, který byl univerzální odborník na všechno - podle jeho posledních výstupů i na to, jak má postupovat policie - máme za prezidenta nefalšovaného komika. A tak se šarmem sobě vlastním na obvinění z ožralosti při oficiální funkci reaguje supervtipným bonmotem na téma "Hitler byl abstinent a prohrál válku, Churchill pil a vyhrál".

No, upřímně řečeno to považuji spíše za blbmot než za bonmot, nicméně je pravda, že to má určitý potenciál ke vtipnosti. A ten potenciál vyplývá z toho, že bylo-li by to použito coby seriózní argument na hájení pití alkoholu, byl by to logický klam. Konkrétně non-sequitur, který je současně logickým klamem a současně nástrojem humoru. Zkusme tedy jen tak pro srandu králíkům se podívat, jak si to argumentačně stojí, je-li to myšleno vážně, a proč se tedy jedná o non-sequitur.

Za prvé se jedná o chybnou úvahu cum hoc ergo propter hoc, kdy událostem souvisejícím v čase a/nebo prostoru (Churchill - ochlasta a Churchill - vítěz války), je přisuzována i příčinná provázanost (Churchill ochlasta a proto vítěz války, popřípadě Churchill vítěz války a proto ochlastismus je dobrá vlastnost). Tento způsob uvažování je lidem vrozen, jedná se o heuristickou zkratku urychlující učení zkušeností a metodou pokus/omyl. Díky tomu, že události, jež jsou skutečně způsobovány jedna druhou se pak nevyhnutelně i vyskytují pospolu, je tato heuristická zkratka dostačující na to, aby byla favorizována evolucí a tak natvrdo zakódovaná v mozku - a to zřejmě už hodně dlouho, neboť toto lze vysledovat i u holubů, s nimiž máme posledního společného evolučního předka až někde v prvohorním karbonu. Proto je to intuitivní způsob uvažování, vlastní každému z nás, a je potřeba trochu mentálního úsilí se jej vyvarovat, protože může vést k zásadním omylům a dokonce i pověrám a bludům.

To ovšem není jediný problém, jedná se i o jiný logický klam, totiž o přebírání třešní. Alkohol je tvrdá droga a z "běžně" užívaných drog patrně zdaleka nejhorší co se týče následků pro uživatele i pro společnost. Nadužívání alkoholu namnoze končí předčasnou - a nehezkou - smrtí. Proto najít člověka, který se mu hojně oddával a navzdory tomu dosáhl nějakého markantního úspěchu vyžaduje značné přebírání. Nicméně samozřejmě je to možné, stejně jako pro téměř jakoukoliv jinou věc. Churchill byl výjimka, nikoliv pravidlo.

Pokud máte pocit, že by se už dalo s rozborem skončit, máte pocit špatně. Argument má totiž ještě třetí rovinu, a tou je reductio ad Hitlerum. V tomto případě jsou dávány do kontrastu dvě vlastnosti, kde ta pro prezidenta nežádoucí je dávána do spojitosti s Hitlerem. Hitler je v moderní společnosti považován za vtělení zla a asociování nějaké vlastnosti s ním má tudíž nevyhnutelně negativní emotivní kontext, byť je racionálně zcela nepodložený. Je to manipulační technika používaná k umlčení protivníků - nikdo nechce být v jednom pytli s Hitlerem - která je značně problematická. Reductio ad Hitlerum je totiž používáno k manipulaci tak často, že znesnadňuje, až znemožňuje, skutečně relevantní srovnání s Hitlerem (popřípadě nacisty) i v případech, kdy je naprosto relevantní.

A právě to je důvod, proč tento výrok považuji za krajně nevkusný blbmot. Extrémní absurdita výroku je nezbytná pro funkčnost non-sequitur vtipu, ale vhodit do ingrediencí Hitlera značí totální absenci fantazie. Je to laciný vtípek, který by hlava státu používat neměla.

Nicméně ať nad tím uvažuji, jak nad tím uvažuji, mám z našeho pana prezidenta divný pocit. Připadá mi, že se to v tomto konkrétním případě snaží mít pod obojí, tzn. snaží se mít současně vtip, a současně alkohol skutečně hájit. Buď si dělá legraci, nebo hájí legitimnost pití alkoholu ve své funkci, musí si vybrat - buď řekl nevkusný vtip, nebo opravdu, opravdu pitomý argument. Obojí nejde.

Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

O nošení krku

Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.