pátek 20. ledna 2012

Na obranu Wikipedie.

Mám rád Wikipedii a v internetových debatách i na svém blogu se na ní občas odkáži a odkazovat budu. Už se mi ale několikrát stalo, že jsem v reakci na nějakou poznámku či link na wiki dostal odpověď přibližně tohoto znění:
Wikipedii může upravovat každý, proto jí nevěřím ani slovo!
Slova nejsou vždy stejná, sentiment ale ano. Někdy mám i téměř pocit, že vidím hněvem naducané tvářičky, trukulentní dupání nožkou a hrození zaťatou pěstičkou do monitoru, až tak dětinské a nesmyslné mi tyto výkřiky někdy v kontextu debaty a svým tónem připadají.

Především aby výše uvedený výrok bylo možné vůbec považovat za argument, je nutné ho rozšířit, protože sám o sobě neříká v podstatě nic. Informační obsah je skryt - jako u řady výroků lidí neschopných koherentní argumentace - a tak je nutné si domyslet, co tím chtěl básník vlastně říci.

Rozšířená verze by vypadala přibližně takto:
Každý není kompetentní a znalý, a nekompetentní a neznalý může na Wikipedii napsat nekompetentní a špatné informace. Wikipedii může upravovat každý. Proto Wikipedie obsahuje špatné informace. A protože Wikipedie obsahuje špatné informace, nejde jí věřit ani slovo. Proto jí nevěřím a ty bys jí neměl věřit taky. Proto obsah tvého odkazu na Wikipedii lze ignorovat.
Logika tohoto argumentu, je-li rozvinut do celé šíře, je špatná na tolika úrovních, že ani nevím pořádně, kde začít.

Začněme tím, že se jedná o logický klam non sequitur. Obě premisy jsou pravdivé, ale nevede od nich žádná logická cesta k prezentovaným závěrům. Ano, lidé se liší úrovní kompetentnosti. Ano, Wikipedii může upravovat (skoro) každý.
Jenže:
  • Ne každý skutečně na Wikipedii píše. 
  • Ne všechno, co kdo na Wikipedii napíše, tam také napsáno zůstane.
  • Wikipedie pro své informace uvádí zdroje, takže je možné si pravdivost informace (dosti často) ověřit i jinde.
  • To, že (například) knihu napsal omezený počet autorů a nikdo ji nemůže dodatečně upravovat neznamená, že tam obsažené informace jsou automaticky správné a naopak.
Dalším problémem je to, že někdy tito wikikritici používají svůj výkřik o nevěrohodnosti Wikipedie jako uzenáč. Ať už je zdroj informace jakýkoliv, je-li informace neplatná/špatná, lze ji vyvrátit samu o sobě za použití správné informace a správné logiky, a není třeba odvádět debatu jinam. Koneckonců, má-li někdo opodstatněné výtky k něčemu na Wikipedii, může zazářit a příslušný článek upravit.

Ani tím to nekončí. I když třeba Wikipedie obsahuje špatné informace, neznamená to automaticky, že obsahuje jenom špatné informace. Výše uvedený výrok vylévá s vodou z vaničky i dítě, když se snaží - jak typické - přemalovat barevnou záležitost na jasně černobílo. Koukněme se například, co Wikipedie říká o termínu sníh. Na první pohled neobsahuje žádné vysloveně špatné informace, naopak, první odstavec je velmi hezký sumář významu slova.

A v tom vidím obrovskou užitečnost Wikipedie. Poskytuje totiž na internetu snadno přístupný bod, na nějž se lze odkázat pro definici nějakého výrazu. Snadnost dostupnosti (v internetové debatě) tohoto zdroje informací všem zúčastněným znamená, že ji lze použít coby relativně pevný bod a od něj dále odvíjet debatu. Nesouhlasí-li například někdo s tím, že Anders Breivik je křesťan, a já poukáži na to, že splňuje definici křesťana tak, jak je napsána na Wikipedii, jsou nejméně dvě možnosti, jak mi odpovědět.

  1. Poukázat, v čem konkrétně je definice křesťanství na Wikipedii chybná a proč tudíž Breivik tuto definici nesplňuje a není křesťan (bez použití logického klamu Žádný pravý Skot).
  2. Použít výše uvedený výkřik v některé z jeho mutací.
Bohužel musím říct, že možnost 1. jsem ještě nezažil, ale možnost 2 už vícekráte při diskuzích o různých tématech.

Tím ale užitečnost wiki nekončí. Prošel jsem si kompletním vysokoškolským vzděláním a jsem dokonce oprávněn si i psát nějaká ta písmenka před své občanské jméno. Žádný zázrak nejsem a nikdy jsem nebyl, ale fakt je, že jsem míval v hlavě velké množství informací z biologie a chemie. Problém mozku samozřejmě spočívá v tom, že rád zapomíná, ale zase výhoda je, že když už v něm jednou nějaká informace byla, tak si na ní snáze vzpomene, když ji vidí znovu. A proto si troufnu říct, že co se chemie a biologie týče, je Wikipedie velmi dobrým zdrojem správných informací a když to potřebuji, využívám ji k oživení svých okoralých znalostí i v práci a zatím se mi nestalo, že bych narazil na nějaký nesmysl.

Tím neříkám, že přístup k internetu a Wikipedii automaticky z každého udělá odborníka na cokoliv. Wikipedie neudělá z nikoho odborníka o nic více, než velká knihovna - pořád ještě je důležité být vybaven schopnostmi a znalostmi nutnými pro nalezení relevantní informace a pro rozpoznání informace správné/pravděpodobně správné od informace zjevně špatné/sporné. Navíc Wikipedie je encyklopedie, čili popisná suma dat. Jejich smysluplné propojení do funkčního celku a použití v praxi je pak už na jednom každém z nás a základem je a vždy bude řádné a důkladné vzdělání v tom kterém oboru.

Ani neříkám, že je možné k Wikipedii přistupovat nekriticky a vše, co tam je napsáno, brát za bernou minci. Patří ke smutným faktům lidské nátury, že jsou jedinci škodolibí a vyžívající se ve vandalství. Jsou i jedinci hloupí a nekompetentní, trpící mylnou představou o vlastní intelektuální zázračnosti. A jsou jedinci, jimž emoční zaujetí - zejména v politice a náboženství - pro nějakou věc brání být objektivní a držet se faktů a logiky. A i tito lidé někdy Wikipedii upravují a proto opatrnost je vždy na místě. Nepoužíváte-li Wikipedii jen k oživení dříve držených znalostí, je vnodnější než-li se na ni slepě spolehnout následovat tam uvedené linky ke zdrojům informací.

A to je poslední užitečnost Wikipedie - tím, že se odkazuje na zdroje iformací, je velmi dobrým výchozím bodem pro sebevzdělávání a může posloužit jako přehledný rozcestník při hledání například vědeckých publikací na to které téma.

A tak pokud někdo má něco proti Wikipedii či nějakému odkazu, jejž někdy použiji, měl bych prosbu. Místo prskání na monitor v argumentačně zcela impotentní snaze ukázat mi, kdo je boss, odkažte mne radši do patřičných mezí dodáním relevantních informací a vylepšete příslušný článek na wiki s dodáním citací. Tu možnost má přeci každý a bude to tak lepší pro všechny zůčastněné.

pondělí 16. ledna 2012

Krucifixnámosecelement.

Nějakým nevysvětlitelným způsobem došlo při psaní včerejší bloboviny ke zkomolení linku na blog Massive Error.

Tak to opravuji.

neděle 15. ledna 2012

Jiné bloby a tak

Při hledání materiálu pro svůj dnešní článek jsem narazil na velmi rozsáhlý, velmi zajímavý a informačně velmi kvalitní blog. A domnívám se, že pokud někoho zajímá to, o čem píši já, tento blog bude pro něj ještě zajímavější.

Autor je na rozdíl ode mne profesionální filosof vědy, takže nejneže má o řadě věcí větší přehled než já, ale zjevně může psaní článků věnovat i mnohem více času než já. Takže v mezičasech mezi mými články, nemáte-li nic lepšího na čtení, doporučuji velmi tento blog.

Massive Error.

Těm, kdo umí dobře anglicky doporučuji blogy amerických biologů Jerry Coyna a Paula Zachary Myerse.

A pokud umíte anglicky hodně dobře a máte rádi vědu, doporučuji velmi silně youtube kanál C0nc0rdance.

Meducína na druhou

V minulém článku jsem použil trochu nešťastně formulovaný sylogismus.
Je-li přístup Moravanů k pití alkoholu dětmi v průměru skutečně liberálnější než ve zbytku republiky, a je-li pravdivá hypotéza, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, mělo by toto být vidět na poměrném počtu alkoholiků.
Ve skutečnosti lze považovat hypotézu, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, za silně prověřenou. Kromě v minulém článku uváděné publikaci z roku 2000 v Americkém časopisu pro psychiatrii nabídne krátké hledání přes google scholar i nejméně další dvě publikace (první, druhá), přičemž všechny tři nalezly statisticky silně významnou negativní korelaci mezi rizikem vzniku závislosti na alkoholu a věkem při první zkušeností s alkoholem.

Mnou formulovaná laická hypotéza (na základě mé osobní zkušenosti), že na Moravě je přístup k pití alkoholu dětmi a nezletilými laxnější než v Čechách pak není výchozím bodem, nýbrž testovanou hypotézou. Nulovou hypotézou k této je opak, čili že přístup k pití alkoholu dětmi a nezletilými je napříč Českou republikou víceméně stejný.

Testem hypotézy je samozřejmě pokus ji sestřelit, což jsem udělal vytvořením malé mapky ukazující relativní počet (registrovaných) alkoholiků podle krajů. A při empirickém testu "kouknu a vidím" to skutečně vypadá, že na Moravě je více alkoholiků, čili nulová hypotéza (která předpokládá nulovou korelaci) byla vyvrácena, a hypotéza laxnosti obstála. A teprve v tomto okamžiku lze výše zmíněnému sylogismu přiřadit určitou míru věrohodnosti.

To samozřejmě neznamená, že hypotéza laxnosti byla potvrzena, protože potvrdit hypotézu prostě nelze, aby hypotéza měla vůbec smysl, musí být vždy potenciálně falzifikovatelná. Nicméně lze formulovat více hypotéz vysvětlujících korelaci alkoholismu Čechy versus Morava, a pokud by data byla ve prospěch kterékoliv z nich, hypotézu časného chlastání moravskou mládeží by to oslabilo, popřípadě znehodnotilo (což jsem se snažil v závěru článku také zohlednit) a naopak.

Podívejme se na dvě z těchto hypotéz (vybral jsem z více možností ty, které lze testovat v domácích podmínkách):
  1. Hypotéza chudoby - je možné, že na Moravě je nižší životní úroveň, nižší příjmy, a to lidi vede k pití alkoholu.
  2. Hypotéza nezaměstnanosti - je možné, že na Moravě je více lidí bez práce, což je vede k pití alkoholu.
A nyní k testování. Tentokráte to ovšem neprovedu metodou "kouknu a vidím", ale spočítám alespoň koeficient determinace  R2 . Pro laické potřeby stačí považovat koeficient v intervalech 0-0,25 za nevýznamný, 0,25-0,75 za střední a nad 0,75 za významný.

Nejprve ještě koukněme na data z minula a spočítejme si R2 pro východozápadní umístnění jednotlivých krajů (korelace mezi alkoholismem a zeměpisnou délkou krajských měst).

Jak vidno, jedná se o středně silnou korelaci. Nic extra, ale vidět to je. Vynecháme-li Prahu, je už korelace dokonce významná.

Lze si tedy představit, že pokud bych měl k dispozici data ohledně přístupnosti alkoholu mládeži v jednotlivých krajích, získal bych lepší korelaci vysvětlující geografické vyčnívání Prahy (a Plzeňského a Karlovarského kraje, po jejichž odstranění se korelace vyšplhá až na R2=0,94 !). A nebo, jak zmíněno výše, může příslušnou korelaci vysvětlovat jiná veličina.

Nejprve tedy korelace pro hypotézu chudoby.
Jak vidíte sami, korelace velmi nevýznamná, takřka nulová. Odstranění Prahy - která příjmově výrazně vyčnívá nad zbytkem republiky - tuto korelaci dokonce ještě sníží až na R2=0,02. Každopádně směr lineární funkce je zleva dole doprava nahoru, čili pokud by už tato velmi slabá korelace vůbec něco mohla naznačovat, byla by to spíše tendence vyšší příjmy = vyšší riziko alkoholismu.

Ani hypotéza nezaměstnanosti na tom není o nic lépe. Přesně naopak, takhle krásná nula mi už dlouho nevyšla.

Takže obě zde navrhované konkurenční hypotézy zvýšený alkoholismus na Moravě nevysvětlují ani v nejmenším a tudíž mnou navrhované vysvětlení, totiž že tam, kde je vyšší alkoholismus je snazší přístupnost alkoholu mládeži, je navzdory - a to sám uznávám - malému podložení daty stále ještě možná správné, zatímco tato dvě vysvětlení jsou téměř určitě špatná.

Závěrem taková lehce úsměvná perlička. Je tomu už přes tři roky, co mi byl v jedné debatě prezentován tento rádoby argument:
...A věřící když už nic jiného, tak vždy aspoň hledá cestu ke svému Bohu a zabývá se duchovní sférou života.

Zatímco takový ateista mnohdy hledá nanejvýš cestu do nejbližší hospody...
Tenkrát jsem odpověděl (od boku, na základě analýzy dat "kouknu na google a vidím"):
Fakt? Na Moravě, kde žiješ, jsou většina ožralů současně katolíci...
 Teď, po sčítání lidu, když jsem si spočítal korelaci mezi náboženskostí a  alkoholismem, mám konečně příležitost tento pseudoargument odkázat do patřičných mezí a říct mu definitivní pápalála.

Pokud je vůbec nějaká korelace mezi navštěvováním hospody a vírou v kýhovýra, tak je spíše středně pozitivní a ve prospěch ateismu, ne ve prospěch víry. Omezení výpočtu na pouze katolíky směr korelace nezmění a  její síla se trochu sníží na R2=0,43.

Jakože já si nemyslím, že mezi vírou v boha obecně ani katolicismem konkrétně a alkoholismem je vůbec nějaká příčinná souvislost a tato středně silná korelace u nás je nejspíše jen dílem náhody a při vypočtení pro větší celek (např. celou Evropu), by zřejmě konvergovala postupně k nule.

Nejúsměvnější na celé této perličce je skutečnost, že příslušný argument mi byl v internetové diskuzi prezentován obyvatelem Zlínského kraje - který vyčnívá dalece nad celý zbytek republiky jak pobožností, tak chlastáním. Alespoň jsem se tak po pár letech upřímně zasmál.

Zdroje:

pondělí 9. ledna 2012

Obrofský blog

Tak se blog přehoupl přes 4.000 návštěv z České republiky a tím konečně česká návštěvnost (téměř) překonala těch několik tisíc fiktivních návštěv od jakéhosi belgického bota.

Pří této příležitosti jsem publikoval lehký a pokud možno stručný popis své osoby. To aby noví, věci neznalí, měli lepší šanci odhadnout, s čím mají tu čest.

neděle 8. ledna 2012

To není chlast, to je meducína.

Údajně jsem jako dítě předškolního věku jednou vypil pár panáků becherovky připravených pro hosty a pak jsem usnul jako, inu, jako ožrala. Ovšem toto své první setkání s alkoholem si nepamatuji a nepovažuji je proto za "zkušenost". Ovšem pamatuji si to druhé setkání, už ve školním věku (ca druhá - třetí třída). To jsem se omylem napil otcova vína, v domnění, že se jedná o šťávu. Tentokráte jsem se neopil, neb jsem to vůbec nespolknul, anžto mi vůbec, ale opravdu vůbec nechutnalo.

Rodiče byli v tomto ohledu poměrně striktní a i když mi bylo kolem šestnácti let dovoleno vypít na silvestra cirka polévkovou lžíci šampaňského, pití alkoholu mi bylo těžce nedoporučováno dokud nevyrostu. A i když si nepamatuji žádnou pohrůžku trestu se k tomuto vážící, toto přání svých rodičů jsem dobrovolně dodržoval až do svých ca. 20 let.

A tehdy, v době studií na VŠ v alma mater českého piva jsem byl úspěšně uveden do tajů konzumace tohoto nazlátlého moku. Následně - protože mezi mými kamarády bylo i nemalé množství lidí z Moravy - byly učiněny pokusy uvést mě do pití vína (rovněž úspěšné) a do pití tvrdého alkoholu (neúspěšné). Ve zbývajících šesti letech svého pobytu na studiích jsem tak zažil pár nehezkých stavů a jít večer spát střízlivý bylo spíše výjimkou, než-li pravidlem.

Ovšem po ukončení studií jsem pil postupně méně a méně, protože pít samotného mne nebavilo, až jsem nakonec skončil u dvou - čtyř piv za týden a postupně i ta jsem nahradil pivy nealkoholickými, a to i ve společnosti. Bez nějakého rozhodování, prostě se to tak nějak vyvinulo samo, propil jsem se k abstinenci.

A třeba se to začne zase vyvíjet někam úplně jinam a já skončím jako alkoholik. Z mojí příhody nelze vyvozovat žádné obecné závěry.

Ale coby zastánce stanoviska, že alkohol by neměl být přístupný mládeži a že je lepší, když člověk se svou první zkušeností s alkoholem a jeho účinky počká až bude plnoletý se občas setkávám s názorem, že to je chyba. Argument opozice zní zpravidla přibližně takto:
Když začne s alkoholem člověk takhle pozdě, nebude znát míru a stane se snáze alkoholikem. Když si tu zkušenost včas ohmatá, bude lépe vědět, jak na něj alkohol působí a jak se chovat a snáze to udrží pod kontrolou.
Můj argument je přesně opačný - když se člověk začne pít alkohol brzy, jeho tělo alkohol nebude vnímat jako jed (jímž alkohol je) a tak bude pro něj snazší sklouznout k alkoholismu protože se mu prostě neudělá dost včas a dostatečně silně špatně.

Samozřejmě pokud člověk hledá jen příklady ve svém okolí a jenom takové, které podporují jeho stanovisko - což podvědomě děláme všichni - jde se hádat do nekonečna o to, které z těchto dvou stanovisek je správnější. To je právě jedna z těch situací, kdy je třeba se podívat na statistiku většího celku, kdy nestačí mě pro mé stanovisko fakt, že většina mých spolužáků ze ZŠ, co jsou když už ne alkoholici, tak alespoň ochlastové, pila už na ZŠ. Stejně tak oponentovi by pro jeho stanovisko neměla stačit skutečnost, že on a jeho vybraní známí pili už jako děti, a (zatím) alkoholici nejsou.

A statistika v tomto ohledu hovoří jednoznačně - ti, kdo začnou pít alkohol před dosažením zletilosti se někdy v dospělosti stanou alkoholiky stanou nejméně čtyřikrát častěji. Největší riziko je první kontakt s alkoholem ve věku 11-14 let. Před a po tomto věku je riziko menší, a nejlépe na tom byli ti, kdo měli první zkušenost s alkoholem až po 19 roku svého života. Alespoň to tedy říká studie z USA z roku 2000.

Pití alkoholu ovšem není ani v rámci České republiky všude univerzální záležitost a nabízí se i stručný a jednoduchý způsob, jak tuto hypotézu narychlo otestovat i u nás (samozřejmě jenom odhadem a laicky). Tedy budu-li věřit historkám od svých různých moravských známých, tak nějaká ta sklenka vína se tam dětem nalije normálně, a slivovice "není chlast, ale meducína" je oblíbeným lékem při nachlazení, chřipce - a to rovněž pro děti.

Je-li přístup Moravanů k pití alkoholu dětmi v průměru skutečně liberálnější než ve zbytku republiky, a je-li pravdivá hypotéza, že pití alkoholu dětmi vede k vyššímu riziku alkoholismu, mělo by toto být vidět na poměrném počtu alkoholiků. A, pro mne nepřekvapivě, přesně toto nám ukazuje statistika psychiatrické péče v ČR v roce 2010.

Nejprve původní diagram (strana 46).

Tento diagram je ovšem trochu nepřehledný v tom smyslu, že si je nutné vyhledat i zkratky k jednotlivým krajům. Proto jsem s jeho použitím vytvořil hezkou přehlednou mapu alkoholismu v ČR.
A skutečně, čím více na východ, tím větší procento alkoholiků. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je Praha. Nemohu říct, proč tomu tak je, mohu pouze spekulovat. Může to být i snazší dostupností alkoholu mládeži ve velkoměstě, může to být ale i jinými faktory, z dostupných dat toto nelze vyvodit ani vyloučit. A samozřejmě celá mapa může být, a nepochybně je, ovlivněna celou řadou dalších faktorů (tradice, ceny alkoholu, stres v populaci atd).

Ovšem na základě těchto dat zůstávám přesvědčen, že alkohol dětem do rukou nepatří a kdo jim ho nalévá - byť s dobrými úmysly, byť na základě přesvědčení, že tradice a rodinná zkušenost jsou na jeho straně - se chová značně nezodpovědně.

Zdoje:

Edit 8.1.2012 19:49: Opravena špatná barva u Plzeňského kraje.

    středa 4. ledna 2012

    Zvláštní Uzel

    Normálně respektuji pana Radima Uzla coby průkopníka sexuální osvěty v moderní době. Ale jeho poslední článek na novinkách je už dostatečně mimo mísu na to, abych k němu nemohl mlčet. Jakože už jsem byl párkrát v tomto ohledu na hraně.

    Konkrétně jde o tento výrok:

    Za bisexuály se skrývají lidé, kteří nemají jasno

    Dodnes tam vidíme jakési „bisexuály“, což většina sexuologů považuje za úhybný manévr a náhradní označení. Většinou se pod ním skrývají lidé, kteří nemají ve své sexuální orientaci jasno. Nebo se snaží svou pravou sexuální orientaci zastírat a činit se zajímavými. Ve skutečnosti je vlastně každý člověk buď homosexuál, nebo heterosexuál. Od narození až do smrti!

    Nepochybně tedy někteří lidé svou nestandardní sexuální orientaci tají a určitě tomuto lze přičíst určité procento otevřených bisexuálů (i heterosexuálů!). Ale říct že "každý" je buď homosexuál, nebo heterosexuál, je malování světa na černobílo, a svět černobílý není. Nejenže tento výrok zcela popírá existenci transsexuálů a asexuálů, ale ani sám o sobě ani v kontextu článku ani v kontextu reality prostě není pravda. Pan Uzel si zde domýšlí do interpretace dat něco, co data prostě neříkají a čemu některá vědecká data přímo odporují (viz dále).

    Co mne ovšem opravdu zaráží, je způsob, jakým se pan Uzel obecně vyjadřuje o vědeckém výzkumu.
    Za tím vším je strach a obavy. Ty jsou zároveň i krví mediálních zpráv. Nedávno jsme se z médií dozvěděli o americké studii, podle níž zvyšuje i mírná konzumace alkoholu riziko vzniku rakoviny prsu. Ženy, které za týden vypijí v průměru 3 až 6 skleniček vína, ohrožuje prý zhoubná nemoc o 15 % vyšším rizikem. Prokázal to výzkum vědců z Harvardské univerzity. Sledovali návyky 106 tisíc amerických zdravotních sester.

    Jenže americké zdravotní sestry a psycholožky jsou ve studiích vděčnějšími objekty než laboratorní krysy. Můžete na nich dokázat téměř cokoliv. Vědecká argumentace takových poplašných zpráv je ovšem značně pochybná. Třeba taky více kouří nebo mají více stresu.
    U renomovaného sexuologa je takováto neschopnost chápat vědecký výzkum zarážející. "Třeba taky více kouří nebo mají víc stresu"? To přeci nemůže myslet vážně? Stres, kouření atd. jsou ve vzorku 106 tisíc zdravotních sester dost pravděpodobně rovnoměrně rozdělené a jenom jakýmsi šumem na pozadí. Právě kvůli všem těmto "Třeba taky..." žádný výzkum pouze na základě statistiky neříká, a nikdy říkat nebude (na rozdíl od novinových článků), X způsobuje rakovinu Y, ale jen X zvyšuje riziko rakoviny Y o Z% a jistí jsme si na FŇ%. A je skutečně zarážející, pro mě přímo nepochopitelné, jak člověk takového renomé a takových znalostí, jako je Radim Uzel, může ve vlastnoručně napsaném článku projevit takovouto donebevolající ignoranci fungování vědeckého výzkumu.

    Nehledě na to, že sám zjevně chápe, že mediální prezentace výsledků výzkumu nemusí vždy být správná a dost často výsledek výzkumu zkresluje směrem k více senzacoidním závěrům za účelem získání sledovanosti.

    Souhlasím se sentimentem posledního odstavce, že bychom si takovýmito výsledky vědeckého výzkumu neměli nechat úplně zkazit život a zbavit se všech požitků a že bychom měli být upřímní k sobě i k ostatním.

    Ale zavírání očí před nepohodlnými vědeckými poznatky nemá absolutně, ale absolutně žádný vliv na jejich správnost a na stav reality, jejž popisují. Chce-li někdo například zpochybnit, že pití alkoholu způsobuje rakovinu prsu, nestačí to jenom říct, musí buď najít chybu v metodice příslušného vědeckého výzkumu (ať už v použití statistických metod, nebo ve výběru vzorku), nebo musí provést vědecký výzkum vlastní, se větším vzorkem lidí, který ukáže jiný výsledek s vyšší statistickou významností. Tak to ve vědě chodí i pro nositele Nobelovy ceny. A ještě že tak, protože jinak by věda nebyla vědou, ale jenom hádáním se o to, co se komu líbí, a cvičením v rétorice bez vztahu k realitě - něco jako teologie.

    A závěrem, věc, která by se panu Uzlovi asi opravdu nelíbila. Byly doby, kdy výzkumy nedokázaly objektivně identifikovat a potvrdit existenci bisexuálů, a v těch dobách byl názor pana Uzla oprávněnou hypotézou (i když ne faktem). To se v loni změnilo.

    Bisexuálové nejenže existují navenek, tzn. říkají to o sobě, ale existují i zcela objektivně. Říká to vědecká studie provedená v loňském roce.

    Kromě 31 sebeidentifikovaných homosexuálů a 34 heterosexuálů bylo součástí studie i 35 mužů, kteří o sobě říkali, že jsou bisexuální a aktivně vyhledávali sexuální styk s oběma pohlavími a měli sexuální i romantické vztahy s oběma pohlavími. Nejednalo se jen o dotazníkovou studii, nýbrž o studii za použití penilní pletysmografie k objektivnímu určení sexuálního vzrušení.

    A výsledek?

    15 mužů bylo z vyhodnocení vyloučeno, protože byli neresponzivní. U zbytku bylo nalezeno, že nejenže není "každý člověk buď homosexuál, nebo heterosexuál", ale dokonce že ani každý bisexuál není přesně na polovině mezi nimi. Jsou bisexuálové, které vzrušují ženy, ale více je vzrušují muži a naopak. Změřeno tak objektivně, jak to jen jde.

    V diskuzi dokonce autoři připouští možnost fluktuace této objektivně bisexuální orientace v průběhu času, což je hypotéza, již je třeba dále testovat.

    Takže nejenže není černá a bílá. Je celé spektrum sexuálních orientací, kde slovo hetero- a homosexualita jsou na okrajích a bisexualita je všechno mezitím. A i když dosud není jasné, kolik z těch, co o sobě říkají, že jsou bisexuální, skutečně jsou bisexuální, tak jedno jasné je - bisexuálové existují a to je fakt. Názor pana Radima Uzla v tomto ohledu je již zastaralý a on by ho měl přestat zastávat a říkat, minimálně by měl vynechat slůvko "každý".

    Zdroje:
       Rosenthal AM, Sylva D, Safron A, Bailey JM. Sexual arousal patterns of bisexual men revisited. Biol Psychol. 2011 Sep;88(1):112-5. Epub 2011 Jul 16. PubMed PMID: 21763395.