Boj o vodu v Americe

Když se řekne slovo indián, v naší zemi si asi každý člověk mé generace vybaví především Vinetoua, náčelníka Apačů v románech Karla Maye. A zřejmě s obličejem Pierre Brice. Informace o indiánech a jejich kultuře má zřejmě naprostá většina z nás právě z fikce od Karla Maye, výjimečně i Jamese Fenimore Coopera, a to navíc ještě spíše z filmových adaptací nežli z knih.

Tyto zdroje informací mají všechny společné jedno – jsou napsány bílými muži, bez skutečných detailních znalostí indiánské kultury. Knihy mají bílé hlavní protagonisty a indiáni mají jednu kolektivní hlavní roli – dodávají černobílé morální pozadí pro dobrého bílého hrdinu, jasně zlé zlouše a dobré dobrouše. Přičemž dobrý Indián je většinou definován jako ten, který má bílého kamaráda a je pozitivně nakloněn bílým osadníkům. A zlý Indián je vražedník, vždy připraven porušit přísahu a slovo. Všichni indiáni jsou krásně rozškatulkováni jako buď vznešení divoši, nebo barbarští divoši – a jediný způsob jak nebýt divoši, je být de-facto červení běloši.

Jako dítě jsem tyto knihy a filmy hltal a (zejména Mayovky) četl jsem je několikrát. Morální poselství těchto knih není negativní, navzdory výše zmíněným chybám ukazují, že indiáni a černoši jsou lidé jako my a kritizují do určité míry rasismus a kolonialismus.

Když jsem ještě hodně četl knihy, narazil jsem na jednu která z této formule vybočovala. Jednalo se o knihu „Synové Velké Medvědice“ od německé spisovatelky Liselotte Welskopf-Henrich. Bohužel je to rovněž kniha napsaná bělochem, ale v tomto případě alespoň někým, kdo si skutečně dal tu práci seznámit se detailně s historií lidí, o nichž píše. Je to kniha kde indiáni nehrají druhé housle, ale jsou centrem dění. Popisuje příběhy fiktivního náčelníka malého kmene Mahto (Medvěd) z národa Lakota-Oglala v době jejich války s USA o oblast Černých hor a útěku některých kmenů do Kanady po jejich bohužel nevyhnutelné porážce. Byla to pro mne první kniha kde hlavní indiánský hrdina nebyl jenom poskokem bílého hrdiny. Byla to první kniha, kde indiáni nebyli morálně černí nebo bílí, ale prostě lidé. A byla také první, která zminila relativně detailně skutečné události.

Například skutečnost, že Lakota-Oglala uzavřeli v roce 1868 s vládnou spojených států smlouvu, která jim zaručovala volný pohyb a lov na velkém území, a Černé Hory – místo s prominentní rolí v náboženství a kultuře Lakotů – byly na „věky věků“ vyloučeny z bílého osadnictví.

Netrvalo samozřejmě dlouho a expedice Generála Custera (ano, toho Generála Custera) objevila v Černých horách zlato a smlouvy najednou neplatily. Údajně civilizovaný stát vedený údajně civilizovanými bělochy se rozhodl podepsané smlouvy prostě ignorovat podle starého koloniálního hesla „moje zákony platí pro tebe vždycky a pro mě jenom když mi to vyhovuje“. Lakotové se nevzdali snadno a Custer zaplatil za svou aroganci nakonec životem, ovšem výsledek války byl nevyhnutelný a Lakotové byli donuceni žít v mnohem menších rezervacích a drasticky změnit svůj způsob života. Společně s vyhubením bizonů a narušením souvislosti ekosystému farmařením už nomádský lovecko-sběračský způsob života nebyl možný.

Co ovšem Lakotové neudělali – nezbělali a nevzdali se. Navzdory tomu že jsou nuceni žít v malých rezervacích, navzdory tomu že dlouhá léta se USA aktivně i pasivně přičiňovaly o likvidaci jejich orálních tradic a jejich kultury, zachovali si obojí. A ačkoliv my se o nich na naší straně Atlantiku nedozvídáme, jejich boj bohužel stále ještě neskočil a pokračuje – stejně tak jako boj původních obyvatel napříč celou zeměkoulí.

Zdroj pitné vody jedné z pěti současných rezervací, Standing Rock, je ohrožován stavbou ropovodu Dakota Acces Pipeline. Provozovatel stavby samozřejmě tvrdí, že ropovod bude bezpečný a nic nehrozí ani lidem, ani životnímu prostředí, ovšem věřit jeho tvrzení je ve světle reality chování amerických korporací naivní na hranici blbosti. Bílí obyvatelé hlavního města Severní Dakoty jsou si tohoto samozřejmě moc dobře vědomi – původní trasa měla vést totiž severněji, blízko hlavního města Bismarcku. Ale právě kvůli obavám z možného katastrofálního uniku surové ropy byla trasa posunuta jižněji, k hranicím indiánské rezervace. A magicky se najednou stala zcela bezpečnou a únik nehrozí. Magie hodná Harryho Pottera – stačí stavbu přesunout a rizika zmizí.

Jenomže indiáni nejsou abstraktní kulisy ve filmech, jejichž jedinou rolí je dát bílým dětem snadno srozumitelnou lekci základní morálky. Jsou to skuteční lidé, žijící skutečné životy a mající skutečné zájmy. A proto se nehodlají jenom tak vzdát a nechat se převálcovat – stejně tak jako se nenechali jen tak převálcovat před stočtyřiceti lety. Jenom prostředky se změnily – dnes je formou obrany civilní protest a soudní procesy. A proto je už několik měsíců v severní dakotě protestní tábor do nějž se sjíždějí indiáni z celé ameriky aby se spojili v této důležité legální bitvě za konec kolonialismu a skutečné a ne jenom papírové respektování jejich existence.

Pokud máte zájem se o této záležitosti dozvědět více, bohužel bez znalosti angličtiny se neobejdete. Několik článků přímo z místa protestů je na blogu affinity na freethoughtblogs.com - click-. Google vám dodá rovněž informace, ovšem bohužel první výsledky vyhledávání jsou růžovobrýlové prezentace provozovatele ropovodu, takže skepticismus je na místě.

Pokud stejně jako já usoudíte že právo a spravedlnost (což není bohužel totéž co zákon a síla) je na straně Lakotů (a zprostředkovaně všech původních obyvatel) můžete udělat dvě věci.

Jedna je rozesílat informace dále. Česká média o této záležitosti neinformují prakticky vůbec, a tak o tom u nás málokdo zřejmě ví. Toto je poprvé – a asi naposledy – co žádám o sdílení článku, ovšem prosím o sdílení článku uvážené, jenom s lidmi u nichž máte důvod se domnívat, že to má smysl. Takže žádné hromadné sdílení ha facebooku pokud máte v „přátelích“ libertariány a podobně. Nestojím o sáhodlouhé debaty s kýmkoliv, ostatně na ně pro toto téma nejsem ani vybaven.

Druhá věc je, že můžete přispět na pokrytí soudních nákladů spojených s legálním procesem -click-. I malá částka je vítána.

A pokud si snad myslíte, že Vás osobně se to netýká, budiž. Ale pamatujte, že korporacím je jedno, čí zemi ve jménu zisku zničí. Není tomu tak dlouho, co my jsme bojovali za zachování posleních kousků jakž takž nedotčené přírody když si mezinárodní „investoři“ brousili zuby na zlato skryté v šumavských horách -click-. Každý vyhraný soudní spor o ochraně životního prostředí na celém světě je krůčkem k tomu, abychom jako živočišný druh konečně přestali podřezávat větev na níž sedíme.