Žebrám, žebráš, žebráme

Abych pravdu řekl, závěr minulého článku se mi samotnému tak trochu nepozdával. Připadal mi příliš stručný a ne zrovna šťastně formulovaný, ale už mi to nějak nemyslelo. Rozhodl jsem se proto na dané téma ještě trochu elaborovat.

Termín "begging the question" mne neinspiroval k vytvoření termínu "žebravá otázka" bezdůvodně.

Je-li totiž tato forma dotazu použita na samém počátku úvahy/argumentace, tak se dožaduje odpovědi z určitým způsobem omezeného okruhu možností. V určitých případech v podstatě žebrá o potvrzení nějakého už zastávaného stanoviska, čímž to celé nakonec skončí argumentačním kruhem.

Jenže současně nemůžeme každou svou úvahu začínat úplně od začátku, tak by nikdo z nás nikdy nemohl dospět k nějakému závěru. Proces poznávání na všech úrovních obsahuje prvek vylučování nesmyslných a/nebo nepodložených vysvětlení a v průběhu jakéhokoliv sledu úvah si tak člověk takřka nevyhnutelně v nějaké etapě položí i otázku, jež už obsahuje nějakou skrytou premisu. Je-li tato premisa odůvodněná a prokázaná někde jinde (byť od aktuální argumentace oddělená časem a prostorem), otázka žebravá není.

Nejlépe to budou asi ilustrovat dva příklady, parafrázované na základě pár mých nedávných internetových setkání zde i jinde:

1. Proč bych měl brát antibiotika, když mi nezabírají?
2. Proč bych neměl brát homeopatika, když mi zabírají?

První otázka žebravá není, neboť nezavírá dveře před žádnou z možných správných odpovědí. Otázka se nesnaží popřít prokázaný fakt, že antibiotika proti nemocem zabírají. Skrytá premisa, totiž že antibiotika občas nefungují, je rovněž potvrzená a tudíž není možné vyloučit jejich skutečné selhání v konkrétním případě tazatele. Oba fakty jsou široce známy i laické veřejnosti, protože se pravidelně objevují v médiích (pomiňme, pro účely článku, smutný fakt, totiž masivní množství tupců neschopných chápat i to nejjednodušší). Na v otázce postulované dilema tazatele lze tedy dát relevantní odpověď ve formě výčtu jeho poměru šancí na přežití, když se na základě možné náhody rozhodne ignorovat jedno z nejúčinnějších kurativ v historii lidstva. Lze mu i vysvětlit, že nefunkčnost antibiotik v jeho případě může být nejen pouhou náhodou, ale i jeho vlastní chybou, přičemž obé neznehodnocuje jejich správné užívání do budoucna. Otázka je sice trochu, prostinká, ale je validním počátečním bodem pro hledání v realitě zakořeněné odpovědi aniž by bylo nutné ji nějak měnit.

Druhá otázka, ač na pohled až na prohozené zápory stejná, žebravá je. Skrytá premisa, totiž to, že homeopatika občas fungují, a že tudíž zafungovala v tomto případě, není nikde potvrzena. Rovněž se jedná o fakt občas zmiňovaný v médiích a vědeckou komunitou opakovaný dohaleluja. Homeopatika fungují maximálně jako placebo, a placebo efekt není funkcí léku, ale funkcí organismu v reakci na proceduru léčby. Je tedy nesprávné říct že "placebo funguje" je nutné použít celou frázi "placebo efekt funguje". Otázka se ovšem snaží sugerovat, že uzdravení bylo přímo způsobeno ne podáním léku, ale lékem. To je ta nedokázaná skrytá premisa.

Otázka tak v této své podobě zcela vylučuje jakoukoliv odpověď poukazující na statistickou nevyhnutelnost vyléčení z nějaké banální nemoci bez ohledu na užití/neužití čehokoliv.

Otázka tak už svou formulací omezuje možné odpovědi jen na ty, které se nějak snaží racionalizovat fungování homeopatik. Ne nadarmo je tedy používána právě zastánci homeopatie velmi často a vede k exemplární definici kruhem, již si oni sami ovšem neuvědomují: Homeopatika na mne fungují. Jak to vím? Protože mi zabrala. A jak vím, že mi zabrala? Protože jsem se uzdravil po vzetí homeopatika. A proč jsem se uzdravil po vzetí homeopatika? Protože homeopatika na mne fungují....

Správná otázka by v tomto případě byla "Proč bych neměl brát homeopatika, když jsem se po nich uzdravil?" Na pohled se zdá stejná, ale není tomu tak. Tato otázka totiž nevylučuje - mimo jiné - odpověď "Protože jsi měl štěstí, a to se příště nemusí opakovat."

Bohužel jsem se setkal s velkou řadou poměrně inteligentních lidí neschopných tento argumentační kruh rozetnout, protože nechápou statistickou povahu reality a tudíž nejsou schopní pochopit, že to, co oni považují za externí důkaz (který by onen kruh rozetnul, tak jako u antibiotik), je někdy jen logickým klamem "post hoc ergo propter hoc", ale o tom snad až někdy jindy.

A závěrem - "Proč je země kulatá?" a "Proč je země plochá?"- jsou skvělý příklad otázek na mentální gymnastiku s touto problematikou. Protože si v průběhu historie z hlediska lidského poznání pozice v tomto ohledu prohodily, ačkoliv z hlediska reality měla smysl vždy jen jedna.