neděle 1. června 2014

A země se zachvěla...

Doslova. Užíval jsem si včera křásné počasí - ani moc horko, ani zima, dost sluníčka aby to bylo příjemné, ale ne tolik, abych se pekl. I usedl jsem ven, podělal nějakou práci a na ohniště jsem hodil nějakou starou trávu, staré chrastí a zpráchnivělý pařízek a zapálil to. Do uší jsem si pustil audioknihu, na drát napíchl klobásu a začal si ji opékat k obědu, když to přišlo.

BrrrrooumBUMBUMBrouuumBUMBUMBroooooooooum. Cítil jsem, jak se mi země zachvěla pod nohama. Takže když otec vyběhl z domu celý vyjukaný, vůbec mě to nepřekvapilo. Právě jsme zažili nejsilnější zemětřesení posledních let. Pro obyvatele Japonska či Kalifornie by to patrně nebyl vůbec důvod ke znepokojení, ale my jsme tady zvyklí, že dům neposkakuje.

Poslední takovéhle zemětřesení jsem zažil jako dítě a moc si toho nepamatuji. Údajně jsem popadl matku za ruku a táhl jí z domu, "Maminko, pojď rychle ven!". Doufejme, že teď bude nějakou dobu zase klid. Nerad bych, aby mi dům spadl na hlavu dřív, než ho zrenovuji a užiji si ho trošku v ne-havarijním stavu. No, na rozdíl od devaosmdesátých let minulého století nám tentokráte omítka nikde nepraskla a dům se zdá držet pořád ještě pohromadě. Asi ale přeci jenom vyztužím perlinkou všechny zdi, ona i prasklina neohrožující statiku domu je k nasrání.

Mým snem je, že nějaké takové zemětřesení zase hne trošku s podložím a ten pramen, co po řadě otřesů v devaosmdesátých letech vyrazil ve sklepě zase půjde jinam. Musím ale říct, že následující prakticky celý den menších i větších otřesů (tentokráte už jenom takové povahy, které člověk cítí/slyší uvnitř budov, kde je rezonance) moc uklidňující nebyly. To radši vodu ve sklepě.

Ne že by nedaleký zlom v zemské kůře moje přání nějak zajímala.

Žádné komentáře:

Okomentovat