sobota 16. března 2013

Návrat ztraceného syna (skoro).

Omlouvám se svým čtenářům, kteří si sem zvykli občas chodit za čtením, že už hodně dlouho nic na blogu nepřibylo, navzdory mým předsevzetím, že alespoň jednou do týdne něco vypotím. A asi ještě chvíli nepřibude. Není to ale tím, že by nebylo o čem psát.

Trpím už delší dobu patrně solidní depresí, vyvolanou kombinací bezslunečné zimy, druhé chřipky během dvou měsíců a osobními problémy. Tedy ne toho druhu, kdy bych myslel na sebevraždu, ale spíše anhedonického typu, kdy žádná činnost nevyvolá pozitivní reakci a de-fakto mne nic nebaví a nevidím pointu v tom, cokoliv dělat, natož sem psát. Nezbude mi asi než navštívit psychologa, až zjistím, kde tady v zapadákově v okolí nějaký v dostupné vzdálenosti je (jestli). Zatím ale mám dost síly na to dojít do práce a udělat svoje, ale i to začíná pomalu být obtížné a začínám dělat chyby více, než je u mne zvykem.

Takže se mi za poslední měsíc několikrát stalo, že jsem narazil na zajímavé téma, promyslel jsem si ho, a nakonec jsem sem nenapsal ani slovo, protože prostě nemám motivaci se jakkoliv snažit.  Možná někdo moje články shledával zábavnými a informativními, ale takových pisálků je na internetu dvanáct do tuctu. Nevidím pointu, důvod pro tuto činnost a žádný její smysl, a faktor "baví mne to" se vytratil.

Snad je to jenom dočasně a až konečně roztaje ta bílá sračka všude kolem, přestane mrznout a začne trochu svítit sluníčko, tak se to zlepší.

Žádné komentáře:

Okomentovat