sobota 25. srpna 2012

Šaškárnám se ale máme smát.

Původně jsem na to odpovídal komentářem, ale chytil jsem slinu, komentář kynul a kynul, tak jsem si řekl, že zareaguji raději vlastním článkem. Nehledě na to, že bych stránku Občanského sdružení ateistů České republiky asi neměl zatěžovat svými nevybíravými plamennými výlevy s místy neslušným jazykem.

Chci reagovat konkrétně na jejich poslední článek "Modlitba posvátného růžence. Dělají si z nás věřící srandu?". Proti článku tedy obecně nic nemám, mám podobnou zkušenost se slovenskou pobožností - i když jsem se do toho nerýpal až tak do hloubky - ze své předloňské návštěvy Tater. Mám ale trochu problémy s jednou větou, a to konkrétně touto:
Jsem dalek toho, abych se této jistě dobře míněné zbožnosti vysmíval.
Rád bych se totiž zeptal - proč ne?

Já osobně toho, abych se téhle šaškárně vysmál, dalek nejsem. "Upřímná" víra v podobné blbosti je směšná a výsměch zaslouží. Dospělý člověk, který věří na absurdní pohádky a provozuje podobně pitomé rituály, je trapný, a je úplně jedno, jak upřímně jim věří. Pro takové lidi, jimž se vysmívat skutečně nepřísluší, máme název - duševně chorý - a zajde-li to do extrémuje ty lidi třeba léčit. Ale ne všichni věřící (troufl bych si říct, že většina ne) jsou už tak daleko za hranicí příčetnosti, aby bylo nutné nasadit muže v bílých pláštích a se svěracími kazajkami.

Někteří čtenáři blogu si možná vzpomenou, jak v jedné debatě s "upřímně věřícím" katolíkem na mém předchozím internetovém působišti, se zmíněný katolík strašně urážel, kdykoliv jsem si dělal srandu z toho, že věří na těhotnou pannu, co porodila čaroděje, nebo když jsem provozování podobných rituálů přirovnával k duševní poruše podobné obsedantě kompulzivní poruše. Ale sám se přitom nikterak nežinýroval vysmát se americkému věřícímu, který na základě stejné bible stále ještě obhajoval placatost země a její stáří šest tisíc let. Nakonec jsem se ho tedy zeptal, na základě jakých měřítek rozlišuje, kterým kouskům bible věřit a kterým ne, když těhotná panna a zmrtvýchvstalý čaroděj jsou, z racionálního hlediska, ekvivalentně absurdní a směšné, jako placatá země stará šest tisíc let. A jeho odpověď? Žádnou nikdy nedodal, na následující otázky a upomínky aktivně mlčel (akorát občas do debaty vstoupil a uraženě naříkal, jak strašně jsem necivilní, že věřícím neprojevuji úctu, popřípadě se odpovědi vyhýbal za použití uzenáčů) a mlčel tak dlouho, až se záležitost v podstatě promlčela a příslušná internetová stránka zmizela v propadle dějin.

Ale jedno je každopádně jisté - společnost jako celek ani jednotliví lidé nemají žádná jasná měřítka pro to, čemu se je v pořádku vysmát a čemu ne. Obecně platí, že každá absurdita je lovná zvěř pro satiru a výsměch a měřítkem pro míru výsměchu není upřímnost, s níž je absurditě věřeno, ale míra, do níž je absurdní. S jednou jedinou výjimkou, již krásně shrnul Douglas Adams, a již, domnívám se, zmiňuje i Richard Dawkins v jedné edici "The God Delusion". A tou výjimkou je, samozřejmě náboženství.

Takřka každý - věřící nevyjímaje - považuje naprostou většinu náboženství za naprosté a směšné bláboly v lepším případě, či za nebezpečné a šílené hovadiny v horším případě. Akorát věřící mají z tohoto pravidla vždy jednu výjimku, a to je právě ta jedna sada absurdit, kterou si oni vybrali (popřípadě jež jim byla vnucena) coby tu správnou. Ateista se v tomto ohledu od věřícího liší pouze v tom, že z tohoto pravidla žádnou výjimku neuznává.

Ale protože dlouhodobě historicky bylo věřících naprostá většina, a protože nebyli schopni spolu mírumilovně koexistovat, aniž by se kvůli svým sadám oblíbených hovadinek mordovali, a protože nejsou schopni se o těch svých blbinách ani bavit, aniž by se uráželi a cítili se perzekuovaní, že někdo zrovna ty jejich  blbiny nerespektuje, tak se vžil společenský konsensus, že se tyto blbiny prostě nekritizují a smát se jim je "neslušné". Někdo by se mohl urazit, a to přece nechceme.

No, mě je to jedno, jestli někoho urazím. Odmítám se tomuto iracionálnímu diktátu iracionálních lidí podrobit. Absurdní a nepodložené snůšky nesmyslů jsou směšné, zasluhují výsměch a tudíž se jim budu smát. Když se kvůli tomu někdo urazí, protože je příliš intelektuálně mrtev a ponořen do svých oblíbených absurdit na to, aby byl schopen se na ně podívat nezaujatě, nechť neváhá a jde s rozběhem do prdele.

Ale tenhle konkrétní případ, tyhle prodávané letáčky, to je ještě horší. Já si totiž nemyslím, že ten zmiňovaný letáček popisující správnou modlící rutinu a vůbec všechny ty publikace, jak a ke komu se modlit za zdravou stolici a bezpečnou jízdu z ochutnávky slivovice, je projevem nějaké upřímně míněné zbožnosti. Je to sprosté systematické oblbování lidí a následně využití toho, že jsou oblbnuti, k tomu, aby bylo možno je pumpnout o peníze. Jestliže se tenhle blábol prodává za dvacet centů, čili ca 5 korun, v kostele, tak ty peníze někam jdou. Kampak asi? Na charitu? Nebuďme naivní. Vatikán zoufale hledá, jak si vylepšit finanční bilanci, a ždímání stád vygumovaných oveček je zatím asi stále ještě účinná metoda. A to je také princip fungování církví v praxi - zblbněte lidi, aby věřili těm nejabsurdnějším ptákovinám, a pak je pumpněte o prachy pod pohrůžkou trestu, když nedají. A když na to někdo poukáže, hrajte uražené a ublížené a dovolávejte se svobody vyznání (kterou bychom, kdyby bylo po jejich, nikdy neměli) a dobrých mravů (které sami neváhají porušit, když se jim to hodí a když jim to projde).

A to té šaškárně dodává další, tragický, rozměr. Takže i když se těm lidem, co si tyhle blbosti kupují a pak se jimi dokonce řídí, vysměji, je to hořký smích. Je mi jich totiž i líto, protože sami sobě aktivně udržují a posilují mentální stav, jenž se od duševní poruchy liší spíše v tom, jak je posuzován společensým konsensem, než v principu. Bohužel, jediný, kdo jim může pomoci, jsou oni sami. Ale výsměch může být účinnou a patřičnou formou, oním políčkem, jak je když ne probudit, tak alespoň donutit, aby své mentální masturbace provozovali v soukromí, kam patří, a nestrkali je všude všem na oči.

A proto moje motto je - smát se. Smát se zdravě, smát upřímně, smát se z plna hrdla, a čím hlasitěji, tím lépe. Protože jinak bychom museli plakat.

Žádné komentáře:

Okomentovat